První dojmy: Trailmakers

Autor: Lukáš UrbanPublikováno: 28.3.2019, 9:42

Publikováno: 28.3.2019, 9:42

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2435 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Kdo jako malý neměl stavebnici, byl ochuzen o hodně příjemnou, a především kreativní zábavu. Ať šlo o kovové sety, které připomínaly pozdější LEGO Technics nebo obyčejné kvádry pro stavění budov, vždy se duše malých či velkých inženýrů zabavily. Že kostičkovou válku nakonec vyhrálo Dánsko, na každém kroku připomínají pulty obchodů, filmové plakáty v multiplexech a hry posvěcené známými licencemi. Přesto ale LEGO hrám něco chybí.

Tím malým, avšak důležitým dílem do skládačky, je tvořivost. Vyjma titulu Worlds, dostáváme hranaté příběhy, kde skládáme jedním tlačítkem nebo vybíráme z předem definovaných katalogů. Není ale zrovna v té myšlenkové volnosti pravý princip stavebnice? Vždyť nás vývojáři připravují o samotný základ, bez něhož by se LEGO nikdy nestalo dominantní predátorem trhu. Dánské studio Flashbulb bude nejspíš podobného názoru, protože z lásky ke stavebnici stvořilo Trailmakers.

Abych byl upřímný, na tento projekt jsem se těšil od první ukázky. Jednak proto, že kostičky navždy zůstanou v mém srdci a poté kvůli tvůrčímu celku. Flashbulb totiž založili stejní lidé, kteří kdysi stáli u zrodu Press Play. Ano to je ten tým, který vytvořil logickou plošinovku Max: The Curse of Brotherhood. A ano, je to ten tým, jehož osud zpečetil Microsoft krátce poté, co ho koupil. Talent naštěstí nestojí na jménu, které ho prezentuje na veřejnosti, a tak přichází staří známí se zcela odlišnou hrou.

Základ Trailmakers sice stojí na obdivu jedné neskutečně vlezlé stavebnice, avšak kombinuje v sobě závodní hru s kreativním duchem. V aktuální podobě předběžného přístupu nabízí hra hned čtyři režimy. Jelikož je herní svět otevřený, pravděpodobně vás jako první zláká Sandbox. Já říkám, dejte mu čas. Hlavními tahouny hratelnosti nejsou primitivní mechaniky, ale fyzikální síly počítající váhu, aerodynamiku, kinetiku, tření a další věci, které už si ze školy ani nepamatuji. Stejně tak vynechte závodní režim a Danger Zone. Aréna, evokující ústřední píseň filmu Top Gun, je kaskadérským polygonem a crash testem v jednom.

Pěkně se ponořte do módu Rally, který je poslední aktualizací předběžně přístupné hry. Jde o chytrý tutoriál založený na výzvách, s jehož pomocí pochopíte, o čem svět bláznivých výtvorů je. Současně se seznámíte s výrobním procesem, ze kterého mohou vzejít vozidla, motorky, letadla, mechové, ponorky, lodě a do budoucna téměř vše, co lze nějakým způsobem rozpohybovat. V tuto chvíli je k dispozici úvodních deset závodů proti „duchům“. Ti symbolizují stupně vítězů a finanční odměnu, která je potřebná k odemknutí další výzvy a nových kostiček.

Je to dost na to, aby stárnoucí osoba mého typu začala vzpomínat na dobu, kdy vysypala kýbl kostiček na koberec a do božího rána stavěla modely předbíhající dobu. Prostor pro tvorbu ještě není úplně dokonalý a obávám se, že na konzoli ani nebude. Trojrozměrný pohled s volnou kamerou často nechápe, co po něm vlastně chci a pokud nestavím podle šablony, sabotuje moje spojovací části. Autíčko, které bych v reálu postavil za deset minut, kuchtím tedy trochu déle. Pravda, zase je dost času popřemýšlet, zda vůbec tohle skutečně stavět chci.

Kostičky jsou rozděleny do smysluplných kategorií. Pohromadě tak najdete aerodynamické prvky, motory, kola, zavěšení, kabiny, pohyblivé části nebo konstrukční součástky. Autoři nejdou úplně do detailu, tudíž máte-li kdekoliv na modelu motor, máte také pohon. Místo toho se zaměřují na počet kostiček, jejich váhu a těžiště celého modelu. Stačí ho posunout jen o jednu řadu a už se model chová úplně jinak. Dobře patrné je to na autech, ale stejně tak na letadlech, kde je celkové vyvážení ještě důležitější. Doteď jsem nedal dohromady akrobatický dvouplošník. Když má výkon, špatně se ovládá. Když se ovládá dobře, chybí mu výkon. Dám-li mu motor navíc, je zase moc těžký. Div se nestydím, že mám v šuplíku maturitní vysvědčení ze strojní průmyslovky.

Je pravdou, že komunita se činí. Když se mi nedaří zplodit vlastní výtvor, Galerie nabízí dostatek uložených modelů od pokročilejších či úspěšnějších hráčů. Ale víte, jak to je. Když je nejhůř, i sousedovo spodní prádlo není špatné, ale nosit ho přeci jen nechcete. Nakonec tedy přeci došlo na režim Sandbox, kde jsem začal prozkoumávat mapu a skutečné limity vlastní tvořivost. Jelikož je konstrukční prostor přístupný v jakémkoliv místě, moje dílo se měnilo v závislosti na povrchu a objevených možnostech. A občas se úplně rozbilo, ale i to patří k životu kostičkovaného inženýra.

Důležité je, že jsem se bavil. Vzpomínky na dětství vystřídala nostalgie po Banjo-Kazooie, kterou doplnila otázka, zda jednou můj potomek také najde zálibu ve stavebnici. Než se dozvím odpověď, autoři určitě zapracují multiplayer. Momentálně na Xboxu chybí, ale podle jejich vyjádření na redditu je režim více hráčů jen otázkou času. Pak budou Trailmakers nejenom skvělou tvůrčí laboratoří, ale také vynikající party hrou, u které se zabaví hned několik generací. Překonávání překážek ve vlastních samohybech, závody na pseudotratích a destrukční derby do posledního kostičky.

Studio za svou hru požaduje pět a půl stovek, což mi nepřijde moc. Pokud přeci jen potřebujete ujištění, že uděláte koupí dobře, můžete vyzkoušet Trial verzi. Technicky je hra zvládnutá dobře. Sice překvapí delší načítací dobou, ale po ní už neobtěžuje zbytečným nahráváním. A to ani v případě, že potřebujete předělat složitější model nebo restartovat závod. Variace na LEGO už teď dobře naplňuje potenciál, a to ještě s vývojem neskončila. Je hravá, zábavná a pozitivně popouzí k vylepšení vlastního umu. Do budoucna budu netrpělivě vyhlížet multiplayer a další kostičky, neboť zcela vážně, chci si postavit pořádný kamion a raketoplán.