Recenze: Agents of Mayhem

Autor: chaosteorycz Publikováno: 15.8.2017, 9:02

Publikováno: 15.8.2017, 9:02

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1984 článků

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň pomáhám najít ty správné fochy, kam jednotlivé herní části zasadit. A Agents of Mayhem asistenci rozhodně potřebují.

Americké studio Volition se rozhodlo na nějaký čas opustit jejich šílenou a řekněme si upřímně, značně vyčpělou sérii Saints Row, a na jejím základu postavili jiný otevřený svět, který příběhy „Svatých“ respektuje, ale neřeší je a staví si bábovičky na opačném konci pískoviště. S minulými výtvory tak mají Agenti jen pramálo společného a nebýt všudypřítomné fialové barvy a modifikovaného loga, těžko byste si na ně vzpomněli. Hra je na poměry tvůrců dokonce relativně seriózní. Jako by se někomu postesklo po době, kdy se po virtuálních ulicích neběhalo s křiklavým umělým údem a protivníci se nezabíjeli pod tího dubstepu. Nedostali jsme se sice z veřejného domu (čti bordelu) do kostela, ale zůstali jsme v příjemném klubu, kde se topless chodí pouze po setmění a kde dívky předvádí pole dance za zvuku hitů 80. let.

Zachraň je, když to dokážeš
Příběh je opět béčko jak řemen a zase v něm zachraňujeme svět z rukou nenapravitelného pošuka. Bohužel, tentokrát Zemi nedrží ve spárech megalomanský emzák, ani vládce pekel, ale ministr pýchy, Doktor Babylon. Ten stojí v čele organizace Legion, která za pomoci vesmírného krystalu převzala vládu nad zemí a nyní v jihokorejském Soulu plánuje se svými kumpány finální část krutovlády. Naštěstí je tu agentura Mayhem založená firmou Ultor, jejímž cílem je samozvaného vládce odstranit. Jelikož vojenské a pořádkové síly ovládá Babylon, je Persephona, šéfka agentury, nucena hledat agenty v řadách hrdinů, kteří si zákon vykládají po svém nebo na něj zvysoka víte co. Hra tak začíná s trojicí zakládajících postav, za jejíž pomoci je nezbytné utahovat smyčku kolem Legionu a přitom verbovat další agenty. Děj se jednoduše drží zajeté šablony, na níž dodnes spoléhají jak tvůrci her, tak filmaři komiksových týmovek.

Příběh bychom tedy měli zařazený a teď někam založíme žánr. Oficiálně jde o akční hru z pohledu třetí osoby, odehrávající se v otevřeném světě, za existence jediného režimu, kterým je singleplayer. Cože, čtu správně říkáte si? Ano, kupodivu se ještě najdou osoby, které úspěch projektu dají všanc, aby uspokojili stále se zmenšující skupinu samotářských hráčů. Těch, jenž nechtějí být 3x za minutu obtěžování hláškou „Pro pozvání spoluhráče stisknete A“. Těch, kterým se nesmírně líbí Overwatch, Battleborn a princip budování vlastního týmu superhrdinů, ale nemají z jakéhokoli důvodu chuť stanout před skutečnými hráči. Přesně sem dle mého názoru Agents of Mayhem míří, a právě tady budou lovit největší počet hráčů. Díky tomu nekonkurují pátému GTA, třetí Mafii nebo druhým Watch Dogs, ale zkouší budování neohroženého týmu přivést na cestu, po níž předtím kráčely Prototype či Sunset Overdrive.

Sebevražedný oddíl
Ještě žánrový šanon nezakládejte, protože jsme neskončili. Jelikož si Mayhem nemůže pronajmout kanceláře v centru města, jeho základna poletuje nad městem, co by mohutný koráb Ark, v jehož útrobách se ukrývá veškeré vybavení. Ať se vydáte k můstku, výzbroji či vývojovému středisku, všude se vám budou snažit obohatit hraní RPG prvky, crafting a též strategie, i když ta v prenatální fázi. Za nasbíraný šrot se montují technologické vymoženosti pomáhající v boji, získané plány odemykají vybavení Legionu, sebrané peníze a odměny dobře zužitkujete při vylepšování agentury. Celkový počet hratelných postav je 12, nicméně tým se skládá ze třech, co tedy s těmi zbývajícími? Dáte jim do uzlíku buchty, poplácáte je po ramenou a vyrazí do světa řešit bezpráví. Na zkušenou lze poslat maximálně tři agenty najednou, kdežto každý se specifikuje na jinou část světa.

Z představování jednotlivých skupin hrdinů, ke kterému docházelo v minulých měsících, jsem pojal dojem, že na výběr bude vždy ona trojka, tudíž 4 týmy. Řekněme, že stárnu a hůře už zpracovávám informace ke mně proudící, čímž dochází k mystifikacím. Prostě tomu tak není a „svatou trojici“ si každý hráč sestaví dle své libosti. Nic mi tak nebránilo posílat do ulic partu soukromě označenou 90-60-90, do níž mi vývojáři připravili hned 6 adeptek. Herní pánové prominou, ale když mám 20 hodin koukat na něčí zadek, vyberu si ten lépe modelovaný, co se při chůzi ladně houpe zleva doprava. Nebo zprava doleva, což není zatím jisté, neboť se vědecká obec stále nemůže shodnout. To sem ale teď nepatří. Ať už vaší údernou jednotkou budou holky, kluci, případně kombinace, každý jeden má speciální vlastnosti, možnosti, specifické zbraně včetně zacílení a taktéž vlastní příběh.

Mizerové se smrtonosnými zbraněmi 
Agenti se vybírají před každým opuštěním Archy a půjdete-li na to od lesa, nikoli od pisoáru, můžete sestavit partu do každé situace. Nepřátelé jsou s každou další úrovní náročnější, kombinačně početnější a typově rozmanitější, takže je naprosto nezbytné mít někoho na blízko, parťáka na standardní konfrontaci a pak záložáka, který se vypořádá s odstřelovači nebo umožní ostatním doplnit energii, zatímco zpovzdálí odráží možný konec mise. Mezi jednotlivci lze libovolně přepínat, přičemž neaktivním se automaticky pozvolna dobíjí zdraví. Vše ztraceno není ani v případě, že dva členové vezmou za své. Stačí trochu šikovnosti, větší dávka štěstí a jakmile se nabije speciální Mayhem útok, jednotka se kompletně revitalizuje.

Vedle nepřeberného množství volitelných možností ještě hra automaticky kalkuluje s tím, jak a pro jaké příležitosti daného agenta používáte. Na tomto základě postupně přiřazuje speciální modifikace (vždy 2) dávající určitou výhodu proti specifickým protivníkům. Z Fortune jsem tak vytvořil specialistku na hackování a prolamování štítů, Rama se stala nepostradatelnou při headshotech a taková Braddock paralyzuje nepřítele pouhým nožem. Ve vašich rukách ale mohou vynikat v naprosto odlišných disciplínách. Hra řídí ještě jednu důležitou věc, kterou je obtížnost. Oproti jiným titulům, kde jsou 3, maximálně 4 volby, mají Agents of Mayhem několikanásobně širší paletu. Náročnost se stanovuje na stejném místě jako výběr agentů, přičemž vám nic nebrání skočit z přednastavené dvojky třeba na desítku. Být vámi to nedělám, protože hra moc dobře ví, kdy vám předhodit vydatnější oběti a pakliže jste poslední misi na danou obtížnost zvládli bez větších obtíží, sama vám při dalším výsadku zvedne laťku o stupínek výš.

Tenkrát na východě
Jestli si s obtížností poradíte či ne, záleží jen na vašich rychlých reflexech a tom, na jaké akční hry jste zvyklí. Hra totiž není svému jménu nic dlužná a kdo chvíli stál, čeká teď na restart. Ať už se pohybujete v ulicích, v rozestavěných výškových budovách nebo prostorách uzavřených koridorů, nikdy se nesmíte zastavit a čučet kolem. Agenti nejsou jednotka Gears, která postaví kemp za prvním patníkem a počká si na pitomá sarančata. Jsou aktivní, přímí a do konfliktu musejí jít „face to face“, za využití trojitého skoku, rychlého uhnutí a útočných možností. Jelikož umělá inteligence Legionu nepatří mezi ty nejhloupější a vám nikdo nepomůže, dá se hratelnost akčních pasáží přirovnat k tempu typické online střílečky, kde každé zaváhání může být osudné. Ani na nejvyšší obtížnost se AI nevyrovná lidské, ale věřte, že kvalitu lehce nahradí kvantita.

Tím se dostávám k samotnému městu, které, ať se na mě tvůrci prosím nezlobí, je neskutečně sterilní, bezduché a designově nevýrazné. Místy bych se ho nebál nazvat doslova hnusným a jen doufám, že takto zpracovaný Soul budoucnosti se nikdy nestane skutečností. Na obrázcích a v oficiálních materiálech je město alespoň koukatelné, ale tváří tvář realitě jde o další otevřený svět, kde je pouze minimum zapamatovatelných styčných bodů. Přitom mapa je na dnešní poměry spíše menší a lokalita výsadku slibuje rozmanité barevné prostředí s několika zajímavými nápady. Jenže většina ulic je jedna jako druhá, třetí až osmá a monumentálních míst, která poznáte na několik desítek metrů daleko, je co by prstů vysloužilého soustružníka. Dojem podkopává i grafika ubírající na vzdálených budovách a objekty vykreslované na poslední chvíli. To ovšem může spravit budoucí patch, tudíž tady nechám pouze vykřičník.

60 sekund k okrsku 13
Nezapomínám samozřejmě na to, že ani Saints Row nebo Red Faction neoplývaly úchvatnou mapu, jenže v druhém jmenovaném se ta rutina dala alespoň zničit, zatímco v úchylném Saints Row bylo pozvolna ošklivé naprosto všechno a situaci zachraňovaly neonové barvy atakující životnost vašich televizí, o očích lepší nemluvit. Chaotičtí agenti však mají na žánrové a výtvarné poměry velice dobře zvládnuté hlavní postavy, u nichž si programátoři vyhráli nejen s detaily, ale také s pohyby, oblečením a mimikou obličeje. I přes fakt, že veškeré cutscény vypráví kreslená 2D grafika, jsou monology agentů naprosto věrohodné, s odpovídající synchronizací úst a věrně působícím pohledem. Navíc má všech 12 modelů lehce zapamatovatelný, a především sympatický vzhled, což také nebývá samozřejmost u podobné konkurence.

Doprava ve městě je pak někde mezi dvěma předešlými odstavci a já osobně jsem k ní lásku věru nenašel. Design aut jako takových je sice mdlý, ale odráží futuristické vzezření města, přičemž vozy Legionu a Mayhemu jsou designově vypiplanější než běžných civilistů. Autoři dokonce zakomponovali tachometr do rohu obrazovky, čímž eliminovali donekonečna zrychlující zvuk jednotlivých prostředků. Drobný zlepšovák jsem sice ocenil, ale nemusím-li se dostat přes celé město, raději volím pěší cestu po střechách budov. Lépe si užiji měnící se denní cyklus, posbírám zlomky krystalů a nemusím se otravovat s těžkopádným jízdním modelem tížícím valnou většinu aut. Kladné body sbírá inteligence řidičů, která se z normálního režimu mění na panický mód kdykoli, když na vás vlétnou nepřátelské jednotky. V tu chvíli virtuální řidiči znají pouze plný plyn a je jim jedno, že nejedou s kombajnem po poli. A to se skvěle hodí proti přesile.

28 hodin poté
Když se ve Volition rozhodli udělat radost samotářským hráčům, vydali se na křížovou výpravu, z níž neměli šanci vrátit se celí. Mám ve zvyku kritizovat městské akce za nedostatek vedlejších aktivit, což si do jisté míry dělám sám, neboť nejdřív plním je a po dohrání příběhu nadávám. Agenti se opravdu snaží, aby potenciál zábavy vyždímali na maximum, takže vedle relativně dlouhých příběhových misí najdete epizody věnované jednotlivým hrdinům a aktivity rozházené po městě. Strašně rád bych řekl, že je toho až moc, ale počty trochu klamou tělem. Mnoho aktivit se řeší během desítek sekund a těch opravdu rozsáhlých zase není tolik. Pokud sem ale započteme i eliminaci náhodně objevených jednotek Legionu, dá se říct, že po dohrání hlavní dějové linky zbývá dostatek příležitostí k návratu do Soulu.

Den před vydáním recenze se mě šéfredaktor Tony zeptal, jaká hra vlastně je. Chvíli jsem přemýšlel a pak odpověděl: „Já ti ani nevím“. Normálně nemám problém jasně říct: „Tohle je šmejd, nekupujte to“ nebo „Na co čekáte? Padejte k předobjednávce“, ale u potencionálních nástupců Saints Row se najednou vyskytly pochybnosti. K hraní jsem se vracel s náramnou chutí a nebyl problém dát tři hodiny na jeden zátah, aniž bych přemýšlel, má-li to smysl. Na druhou stranu, ani před koncem moje nechuť z města neopadla a nadšeně doporučovat koupi přátelům mě nenapadlo ani v deliriu. V čem tedy spočívá kouzlo? V nadhledu, jednoduchosti, naprosté aroganci a neohrožené nebojácnosti rýt do všeobecně známých věcí.

Kde je Topper Harley a Frank Drebin?
Titul se tím příliš nechlubí, ale je doslova prošpikovaný easter eggy, parodiemi a odkazy na popkulturu, a to jak stávající, tak tu z posledních dekád minulého století. Skutečnost, že se tvůrci zbavili úchyláren neznamená, že osazenstvo Archy jde pro hlášku a sprosté slovo daleko. Některé spojitosti s filmovým a hudebním průmyslem je možné chápat jako poctu. Celá řada agentů má například v nabídce skinů obdoby marveláckých kostýmů, přičemž některé postavy fungují sami jako pomník legendárních akčních hrdinů. Třeba ženština Braddock jménem odkazuje na postavu Chucka Norrise z trilogie Nezvěstní v boji, přičemž gesty, doutníkem a ústy nápadně připomíná Arnolda Schwarzeneggera. Aby dílo bylo dokonáno, v její nabídce skinů najdete tělo pokryté bahnem s názvem „Dutch“, což je Arniho přezdívka v kultovním Predátorovi.

Totéž se dá říct o agenturním vozu jezdícím na zavolání. Nejen, že si chce často povídat, ale jeho palubní systém naprosto přesně kopíruje KITTa ze seriálu Knight Rider. Jindy se návaznost objevuje v rozhovoru. Daisy při vzpomínce na prohýřenou noc vzpomene koktejl Titty Twister, který v kontextu navazuje na stejnojmenný upírský bar z hororu Od soumraku do úsvitu. A pak tu máme vyložené rytí do známých osobností. To si patrně nejvíce odskákal nejmenovaný kanadský zpěvák, jenž posloužil jako předloha záporákovi jménem August Gaunt. Herní adept na transplantaci hlasivek dostal črty jeho tváře a grafikům nebyli svaté ani jeho reklamní fotky, které přetvořili do obrázku achievementu. Tam ostatně najdete i Indiana Jonese, Krotitelé duchů nebo Titanic, viz několik ukázek v galerii pod recenzí.

Přidám-li k tomu souboje neztrácející šťávu a stylizaci připomínající odvar z Crackdownu, Borderlands a Sea of Thieves (pouze na vzdálenost do deseti metrů od hrdiny), dostávám ty pravé důvody, proč jsem ochotný akceptovat všechny nedostatky. I ten naprosto nevýrazný soundtrack, z něhož si nejsem schopný uložit do paměti ani notu, protože byl vzatý snad z dobročinné databanky. Ušetřené peníze ale možná padly na dabing, u něhož naopak nemám absolutně nic ke kritice. Hned při prvním spuštění doporučuji navštívit nastavení a grafické možnosti, protože dám jed, že vám ten defaultně zapnutý motion blur vyrve žíly při prvním pohnutí kamery. Mé cesty vedly taktéž k vyřazení mířícího asistenta, ale to už je na vašich preferencích.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Fanoušci Saints Row možná budou zklamáni, ale Agents of Mayhem nejdou v jeho stopách, za což jsem nesmírně vděčný. Absurdní akční série došla do slepé uličky, z níž jediným východiskem byl restart nebo zapomnění a agenti bojující s Babylonem jsou tím nejlepším možným kompromisem. I tentokrát je tu béčková zápletka, potřebná dávka humoru, sterilní otevřený svět a jasné zacílení na singleplayerové hráče. Akce je ale mnohem návykovější, a za to vděčíme dvanácti hrdinům, kterým se podařilo vtisknout jak osobitost, tak zajímavé charaktery, a především kvalitní protivníky. Volition si nadále drží svou tvář, třebaže není tak šílená, jako v předešlých letech. Jestli se Archa vydá i do jiných měst než Soulu, ať už někdo autory konečně naučí dělat prostředí, které se alespoň bude tvářit, že žije. K čemu jsou desítky vedlejších aktivit, když to celé vypadá jak nafukovací panna, ještě k tomu ošklivá jak bradavice na nose. Pokud pak nepovažujete 80. a 90. léta za modlu, z výsledného hodnocení ještě bod uberte.
  • klidas

    ja by som určite ubral z toho hodnotenia

19. 03. 2019 • CryLineT2

Recenze: One Piece: World Seeker

Piráti nemusí mít vždy odstrašující jména a vzhled zanedbaného uživatele sociálních služeb. Jsou kultury, kde pohled na korzára připomíná návrat do dětství. Cestu zpět do let, kdy jsme s chlapci ze sousedství blbnuli v polích rostlého obilí. Na hlavě slaměný klobouk, v koutku stéblo a na sobě otrhané oblečení s krátkým střihem. To je vizuální vizitka kapitána Luffyho, hrdého vůdce Slamáků a hlavního hrdiny mangy One Piece.

»
16. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: LEGO Movie 2 Videogame

Skládání kostiček je nejen velice uklidňující, ale také zábavný způsob, jak v sobě probudit tvořivého ducha. Stavět můžeme buď podle nějakého plánku, nebo ještě lépe, podle vlastní chuti a představivosti. Kreativní jedinci si navíc v dnešní době mohou vybrat, zda se chtějí „zapotit“ při fyzickém skládání kostiček, nebo všechny své vize a fantazie otisknout do virtuálního světa. Fyzické stavění dokáže velice dobře zprostředkovat legendární stavebnice LEGO, jež má přesah i do virtuálního...

»
09. 03. 2019 • chaosteorycz8

Recenze: Devil May Cry 5

Není úplně jasné, jak se tyto dvě osobnosti potkaly. Natož, co je spojilo do jedné dějové linie, ve které jsou démoni lovným artiklem, lidé obyčejnými návnadami a svět obrovskou oborou. Možná si za to Alighieri může sám, neměl se ve své Komedii tak bratříčkovat s peklem. A ještě do toho tahat ženskou, co by buzolu světem zatracenců. A pátý římský císař? Ten by si ubytování ve vroucím kotli zasloužil krutostí, před...

»
05. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: DiRT Rally 2.0

Automobilismus je nedílnou součástí naší společnosti a spousta lidí si bez auta nedokáže svůj život ani představit. Je přitom jedno, jestli je to strejda s baretem ve Fábii, nebo týpek za volantem silného BMW. Potkat některého z nich na silnici je denní výzvou a zkouškou našich nervů. Na jednoho se nadává, druhého by člověk vyzval k závodu nebo opuštění volantu. Ať máte na silnici výbušnější povahu nebo řídíte v klidu, jedno je jisté....

»
02. 03. 2019 • lindros88cze4

RECENZE: Trials Rising

Série Trials, kterou lze kvalifikovat jako fyzikální plošinovku s motorkami, se po pětileté pauze vrací, aby nám naservírovala další návykovou jízdu, ale i frustrující zážitky, na které jste už asi zvyklí. Ačkoliv je Trials Rising již šestou hrou této značky, je nejspíše i tou nejvhodnější pro nováčky, o čemž si ale ještě napíšeme.

»
27. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Degrees of Separation

Není snad většího protikladu, než tepla a zimy. Sluníčko, příjemné počasí, sezení na zahrádce. Všechny tyhle aktivity si umíme dost dobře představit a spousta z nás se na ně těší. I zima má rozhodně něco do sebe. Nemyslím teď plískanice, hnusný šedý sníh ve městě a teploty kolem nuly. V té správné zimě je všude krásná sněhová pokrývka, teploty pod nulou, ale sluníčko mají společné, byť je pravda, že v zimním období si...

»
22. 02. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Yonder: The Cloud Catcher Chronicles

Herní svět to nemá snadné a stále o své místo na slunci musí bojovat. Jde hlavně o morální dilemata jako nahota či násilí, s nimiž už se filmový a hudební průmysl vypořádal, ale u her tomu tak prozatím není. I po těch letech je nám pořád předhazováno, že hry jsou násilné, sexistické a kdo víc co ještě a že z hráčů vyrůstají agresivní asociální jedinci, což samozřejmě není pravda. Většina hráčů v mainstreamu...

»
17. 02. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Jump Force

Je tady další bojovka, která vytváří směs postav z různých světů anime. Tentokrát se jedná o týmovku Jump Force, které určitě ani zdaleka nebude posledním z tohoto žánru, ale přeci by byla škoda jej minout. Od ostatních her svého typu se odlišuje především svým vizuálním stylem, kdy se snaží anime postavy zpodobnit realističtěji, což může působit trochu směšně, ale ve výsledku dokáže zaujmout, i když určitě ne každého.

»