Recenze: Agents of Mayhem

Autor: chaosteorycz Publikováno: 15.8.2017, 9:02

Publikováno: 15.8.2017, 9:02

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1270 článků

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň pomáhám najít ty správné fochy, kam jednotlivé herní části zasadit. A Agents of Mayhem asistenci rozhodně potřebují.

Americké studio Volition se rozhodlo na nějaký čas opustit jejich šílenou a řekněme si upřímně, značně vyčpělou sérii Saints Row, a na jejím základu postavili jiný otevřený svět, který příběhy „Svatých“ respektuje, ale neřeší je a staví si bábovičky na opačném konci pískoviště. S minulými výtvory tak mají Agenti jen pramálo společného a nebýt všudypřítomné fialové barvy a modifikovaného loga, těžko byste si na ně vzpomněli. Hra je na poměry tvůrců dokonce relativně seriózní. Jako by se někomu postesklo po době, kdy se po virtuálních ulicích neběhalo s křiklavým umělým údem a protivníci se nezabíjeli pod tího dubstepu. Nedostali jsme se sice z veřejného domu (čti bordelu) do kostela, ale zůstali jsme v příjemném klubu, kde se topless chodí pouze po setmění a kde dívky předvádí pole dance za zvuku hitů 80. let.

Zachraň je, když to dokážeš
Příběh je opět béčko jak řemen a zase v něm zachraňujeme svět z rukou nenapravitelného pošuka. Bohužel, tentokrát Zemi nedrží ve spárech megalomanský emzák, ani vládce pekel, ale ministr pýchy, Doktor Babylon. Ten stojí v čele organizace Legion, která za pomoci vesmírného krystalu převzala vládu nad zemí a nyní v jihokorejském Soulu plánuje se svými kumpány finální část krutovlády. Naštěstí je tu agentura Mayhem založená firmou Ultor, jejímž cílem je samozvaného vládce odstranit. Jelikož vojenské a pořádkové síly ovládá Babylon, je Persephona, šéfka agentury, nucena hledat agenty v řadách hrdinů, kteří si zákon vykládají po svém nebo na něj zvysoka víte co. Hra tak začíná s trojicí zakládajících postav, za jejíž pomoci je nezbytné utahovat smyčku kolem Legionu a přitom verbovat další agenty. Děj se jednoduše drží zajeté šablony, na níž dodnes spoléhají jak tvůrci her, tak filmaři komiksových týmovek.

Příběh bychom tedy měli zařazený a teď někam založíme žánr. Oficiálně jde o akční hru z pohledu třetí osoby, odehrávající se v otevřeném světě, za existence jediného režimu, kterým je singleplayer. Cože, čtu správně říkáte si? Ano, kupodivu se ještě najdou osoby, které úspěch projektu dají všanc, aby uspokojili stále se zmenšující skupinu samotářských hráčů. Těch, jenž nechtějí být 3x za minutu obtěžování hláškou „Pro pozvání spoluhráče stisknete A“. Těch, kterým se nesmírně líbí Overwatch, Battleborn a princip budování vlastního týmu superhrdinů, ale nemají z jakéhokoli důvodu chuť stanout před skutečnými hráči. Přesně sem dle mého názoru Agents of Mayhem míří, a právě tady budou lovit největší počet hráčů. Díky tomu nekonkurují pátému GTA, třetí Mafii nebo druhým Watch Dogs, ale zkouší budování neohroženého týmu přivést na cestu, po níž předtím kráčely Prototype či Sunset Overdrive.

Sebevražedný oddíl
Ještě žánrový šanon nezakládejte, protože jsme neskončili. Jelikož si Mayhem nemůže pronajmout kanceláře v centru města, jeho základna poletuje nad městem, co by mohutný koráb Ark, v jehož útrobách se ukrývá veškeré vybavení. Ať se vydáte k můstku, výzbroji či vývojovému středisku, všude se vám budou snažit obohatit hraní RPG prvky, crafting a též strategie, i když ta v prenatální fázi. Za nasbíraný šrot se montují technologické vymoženosti pomáhající v boji, získané plány odemykají vybavení Legionu, sebrané peníze a odměny dobře zužitkujete při vylepšování agentury. Celkový počet hratelných postav je 12, nicméně tým se skládá ze třech, co tedy s těmi zbývajícími? Dáte jim do uzlíku buchty, poplácáte je po ramenou a vyrazí do světa řešit bezpráví. Na zkušenou lze poslat maximálně tři agenty najednou, kdežto každý se specifikuje na jinou část světa.

Z představování jednotlivých skupin hrdinů, ke kterému docházelo v minulých měsících, jsem pojal dojem, že na výběr bude vždy ona trojka, tudíž 4 týmy. Řekněme, že stárnu a hůře už zpracovávám informace ke mně proudící, čímž dochází k mystifikacím. Prostě tomu tak není a „svatou trojici“ si každý hráč sestaví dle své libosti. Nic mi tak nebránilo posílat do ulic partu soukromě označenou 90-60-90, do níž mi vývojáři připravili hned 6 adeptek. Herní pánové prominou, ale když mám 20 hodin koukat na něčí zadek, vyberu si ten lépe modelovaný, co se při chůzi ladně houpe zleva doprava. Nebo zprava doleva, což není zatím jisté, neboť se vědecká obec stále nemůže shodnout. To sem ale teď nepatří. Ať už vaší údernou jednotkou budou holky, kluci, případně kombinace, každý jeden má speciální vlastnosti, možnosti, specifické zbraně včetně zacílení a taktéž vlastní příběh.

Mizerové se smrtonosnými zbraněmi 
Agenti se vybírají před každým opuštěním Archy a půjdete-li na to od lesa, nikoli od pisoáru, můžete sestavit partu do každé situace. Nepřátelé jsou s každou další úrovní náročnější, kombinačně početnější a typově rozmanitější, takže je naprosto nezbytné mít někoho na blízko, parťáka na standardní konfrontaci a pak záložáka, který se vypořádá s odstřelovači nebo umožní ostatním doplnit energii, zatímco zpovzdálí odráží možný konec mise. Mezi jednotlivci lze libovolně přepínat, přičemž neaktivním se automaticky pozvolna dobíjí zdraví. Vše ztraceno není ani v případě, že dva členové vezmou za své. Stačí trochu šikovnosti, větší dávka štěstí a jakmile se nabije speciální Mayhem útok, jednotka se kompletně revitalizuje.

Vedle nepřeberného množství volitelných možností ještě hra automaticky kalkuluje s tím, jak a pro jaké příležitosti daného agenta používáte. Na tomto základě postupně přiřazuje speciální modifikace (vždy 2) dávající určitou výhodu proti specifickým protivníkům. Z Fortune jsem tak vytvořil specialistku na hackování a prolamování štítů, Rama se stala nepostradatelnou při headshotech a taková Braddock paralyzuje nepřítele pouhým nožem. Ve vašich rukách ale mohou vynikat v naprosto odlišných disciplínách. Hra řídí ještě jednu důležitou věc, kterou je obtížnost. Oproti jiným titulům, kde jsou 3, maximálně 4 volby, mají Agents of Mayhem několikanásobně širší paletu. Náročnost se stanovuje na stejném místě jako výběr agentů, přičemž vám nic nebrání skočit z přednastavené dvojky třeba na desítku. Být vámi to nedělám, protože hra moc dobře ví, kdy vám předhodit vydatnější oběti a pakliže jste poslední misi na danou obtížnost zvládli bez větších obtíží, sama vám při dalším výsadku zvedne laťku o stupínek výš.

Tenkrát na východě
Jestli si s obtížností poradíte či ne, záleží jen na vašich rychlých reflexech a tom, na jaké akční hry jste zvyklí. Hra totiž není svému jménu nic dlužná a kdo chvíli stál, čeká teď na restart. Ať už se pohybujete v ulicích, v rozestavěných výškových budovách nebo prostorách uzavřených koridorů, nikdy se nesmíte zastavit a čučet kolem. Agenti nejsou jednotka Gears, která postaví kemp za prvním patníkem a počká si na pitomá sarančata. Jsou aktivní, přímí a do konfliktu musejí jít „face to face“, za využití trojitého skoku, rychlého uhnutí a útočných možností. Jelikož umělá inteligence Legionu nepatří mezi ty nejhloupější a vám nikdo nepomůže, dá se hratelnost akčních pasáží přirovnat k tempu typické online střílečky, kde každé zaváhání může být osudné. Ani na nejvyšší obtížnost se AI nevyrovná lidské, ale věřte, že kvalitu lehce nahradí kvantita.

Tím se dostávám k samotnému městu, které, ať se na mě tvůrci prosím nezlobí, je neskutečně sterilní, bezduché a designově nevýrazné. Místy bych se ho nebál nazvat doslova hnusným a jen doufám, že takto zpracovaný Soul budoucnosti se nikdy nestane skutečností. Na obrázcích a v oficiálních materiálech je město alespoň koukatelné, ale tváří tvář realitě jde o další otevřený svět, kde je pouze minimum zapamatovatelných styčných bodů. Přitom mapa je na dnešní poměry spíše menší a lokalita výsadku slibuje rozmanité barevné prostředí s několika zajímavými nápady. Jenže většina ulic je jedna jako druhá, třetí až osmá a monumentálních míst, která poznáte na několik desítek metrů daleko, je co by prstů vysloužilého soustružníka. Dojem podkopává i grafika ubírající na vzdálených budovách a objekty vykreslované na poslední chvíli. To ovšem může spravit budoucí patch, tudíž tady nechám pouze vykřičník.

60 sekund k okrsku 13
Nezapomínám samozřejmě na to, že ani Saints Row nebo Red Faction neoplývaly úchvatnou mapu, jenže v druhém jmenovaném se ta rutina dala alespoň zničit, zatímco v úchylném Saints Row bylo pozvolna ošklivé naprosto všechno a situaci zachraňovaly neonové barvy atakující životnost vašich televizí, o očích lepší nemluvit. Chaotičtí agenti však mají na žánrové a výtvarné poměry velice dobře zvládnuté hlavní postavy, u nichž si programátoři vyhráli nejen s detaily, ale také s pohyby, oblečením a mimikou obličeje. I přes fakt, že veškeré cutscény vypráví kreslená 2D grafika, jsou monology agentů naprosto věrohodné, s odpovídající synchronizací úst a věrně působícím pohledem. Navíc má všech 12 modelů lehce zapamatovatelný, a především sympatický vzhled, což také nebývá samozřejmost u podobné konkurence.

Doprava ve městě je pak někde mezi dvěma předešlými odstavci a já osobně jsem k ní lásku věru nenašel. Design aut jako takových je sice mdlý, ale odráží futuristické vzezření města, přičemž vozy Legionu a Mayhemu jsou designově vypiplanější než běžných civilistů. Autoři dokonce zakomponovali tachometr do rohu obrazovky, čímž eliminovali donekonečna zrychlující zvuk jednotlivých prostředků. Drobný zlepšovák jsem sice ocenil, ale nemusím-li se dostat přes celé město, raději volím pěší cestu po střechách budov. Lépe si užiji měnící se denní cyklus, posbírám zlomky krystalů a nemusím se otravovat s těžkopádným jízdním modelem tížícím valnou většinu aut. Kladné body sbírá inteligence řidičů, která se z normálního režimu mění na panický mód kdykoli, když na vás vlétnou nepřátelské jednotky. V tu chvíli virtuální řidiči znají pouze plný plyn a je jim jedno, že nejedou s kombajnem po poli. A to se skvěle hodí proti přesile.

28 hodin poté
Když se ve Volition rozhodli udělat radost samotářským hráčům, vydali se na křížovou výpravu, z níž neměli šanci vrátit se celí. Mám ve zvyku kritizovat městské akce za nedostatek vedlejších aktivit, což si do jisté míry dělám sám, neboť nejdřív plním je a po dohrání příběhu nadávám. Agenti se opravdu snaží, aby potenciál zábavy vyždímali na maximum, takže vedle relativně dlouhých příběhových misí najdete epizody věnované jednotlivým hrdinům a aktivity rozházené po městě. Strašně rád bych řekl, že je toho až moc, ale počty trochu klamou tělem. Mnoho aktivit se řeší během desítek sekund a těch opravdu rozsáhlých zase není tolik. Pokud sem ale započteme i eliminaci náhodně objevených jednotek Legionu, dá se říct, že po dohrání hlavní dějové linky zbývá dostatek příležitostí k návratu do Soulu.

Den před vydáním recenze se mě šéfredaktor Tony zeptal, jaká hra vlastně je. Chvíli jsem přemýšlel a pak odpověděl: „Já ti ani nevím“. Normálně nemám problém jasně říct: „Tohle je šmejd, nekupujte to“ nebo „Na co čekáte? Padejte k předobjednávce“, ale u potencionálních nástupců Saints Row se najednou vyskytly pochybnosti. K hraní jsem se vracel s náramnou chutí a nebyl problém dát tři hodiny na jeden zátah, aniž bych přemýšlel, má-li to smysl. Na druhou stranu, ani před koncem moje nechuť z města neopadla a nadšeně doporučovat koupi přátelům mě nenapadlo ani v deliriu. V čem tedy spočívá kouzlo? V nadhledu, jednoduchosti, naprosté aroganci a neohrožené nebojácnosti rýt do všeobecně známých věcí.

Kde je Topper Harley a Frank Drebin?
Titul se tím příliš nechlubí, ale je doslova prošpikovaný easter eggy, parodiemi a odkazy na popkulturu, a to jak stávající, tak tu z posledních dekád minulého století. Skutečnost, že se tvůrci zbavili úchyláren neznamená, že osazenstvo Archy jde pro hlášku a sprosté slovo daleko. Některé spojitosti s filmovým a hudebním průmyslem je možné chápat jako poctu. Celá řada agentů má například v nabídce skinů obdoby marveláckých kostýmů, přičemž některé postavy fungují sami jako pomník legendárních akčních hrdinů. Třeba ženština Braddock jménem odkazuje na postavu Chucka Norrise z trilogie Nezvěstní v boji, přičemž gesty, doutníkem a ústy nápadně připomíná Arnolda Schwarzeneggera. Aby dílo bylo dokonáno, v její nabídce skinů najdete tělo pokryté bahnem s názvem „Dutch“, což je Arniho přezdívka v kultovním Predátorovi.

Totéž se dá říct o agenturním vozu jezdícím na zavolání. Nejen, že si chce často povídat, ale jeho palubní systém naprosto přesně kopíruje KITTa ze seriálu Knight Rider. Jindy se návaznost objevuje v rozhovoru. Daisy při vzpomínce na prohýřenou noc vzpomene koktejl Titty Twister, který v kontextu navazuje na stejnojmenný upírský bar z hororu Od soumraku do úsvitu. A pak tu máme vyložené rytí do známých osobností. To si patrně nejvíce odskákal nejmenovaný kanadský zpěvák, jenž posloužil jako předloha záporákovi jménem August Gaunt. Herní adept na transplantaci hlasivek dostal črty jeho tváře a grafikům nebyli svaté ani jeho reklamní fotky, které přetvořili do obrázku achievementu. Tam ostatně najdete i Indiana Jonese, Krotitelé duchů nebo Titanic, viz několik ukázek v galerii pod recenzí.

Přidám-li k tomu souboje neztrácející šťávu a stylizaci připomínající odvar z Crackdownu, Borderlands a Sea of Thieves (pouze na vzdálenost do deseti metrů od hrdiny), dostávám ty pravé důvody, proč jsem ochotný akceptovat všechny nedostatky. I ten naprosto nevýrazný soundtrack, z něhož si nejsem schopný uložit do paměti ani notu, protože byl vzatý snad z dobročinné databanky. Ušetřené peníze ale možná padly na dabing, u něhož naopak nemám absolutně nic ke kritice. Hned při prvním spuštění doporučuji navštívit nastavení a grafické možnosti, protože dám jed, že vám ten defaultně zapnutý motion blur vyrve žíly při prvním pohnutí kamery. Mé cesty vedly taktéž k vyřazení mířícího asistenta, ale to už je na vašich preferencích.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Fanoušci Saints Row možná budou zklamáni, ale Agents of Mayhem nejdou v jeho stopách, za což jsem nesmírně vděčný. Absurdní akční série došla do slepé uličky, z níž jediným východiskem byl restart nebo zapomnění a agenti bojující s Babylonem jsou tím nejlepším možným kompromisem. I tentokrát je tu béčková zápletka, potřebná dávka humoru, sterilní otevřený svět a jasné zacílení na singleplayerové hráče. Akce je ale mnohem návykovější, a za to vděčíme dvanácti hrdinům, kterým se podařilo vtisknout jak osobitost, tak zajímavé charaktery, a především kvalitní protivníky. Volition si nadále drží svou tvář, třebaže není tak šílená, jako v předešlých letech. Jestli se Archa vydá i do jiných měst než Soulu, ať už někdo autory konečně naučí dělat prostředí, které se alespoň bude tvářit, že žije. K čemu jsou desítky vedlejších aktivit, když to celé vypadá jak nafukovací panna, ještě k tomu ošklivá jak bradavice na nose. Pokud pak nepovažujete 80. a 90. léta za modlu, z výsledného hodnocení ještě bod uberte.
  • klidas

    ja by som určite ubral z toho hodnotenia

05. 02. 2018 • DandyCZE2

Recenze Railway Empire

Začátky mého hraní dorazily na Xbox! Ano, strategie a budovatelské hry mě provázely od počátků mého hraní. Oblíbil jsem si všemožné tycoony, v nichž jsem stavěl, co šlo. Aktuálně hraji primárně na Xboxu a tam těchto her není opravdu moc. Najdou se zástupci globálnějších her jako třeba Tropico nebo Civilization, ale klasické vláčky? Ty rozhodně ne.

»
04. 02. 2018 • chaosteorycz18

Recenze: Monster Hunter World

V moderním světě většina civilizace neloví pro potravu, což je dobře. Jako první bych skončil s pusou od hlíny a hrstí cvrčků, místo šťavnatého kusu zadní flákoty. A to v tom lepším případě. Mimo cílených odstřelů a mysliveckých honů, se tak z lovů staly záležitosti zbohatlíků, kteří si v poklidné vzdálenosti a bezpečí odstřelují to, co momentálně touží pověsit nad krb. Co jim ale to drahé vybavení sebrat, dát jim do ruky sekeru, luk a...

»
22. 01. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Vanishing of Ethan Carter

Tvrdí se, že ty nejúžasnější příběhy píše sám život. Pokud to vezmu za bernou minci, pak je mladý Ethan Carter hotovou živoucí novelou na pokračování. Se svou početnou rodinou žije v malé vesničce v Red Creek Valley. Kouzlu překrásné krajiny se vyrovnají snad jen tajemství, kterých má lokalita více než matka představená za dveřmi své cely. To je také důvod, proč Ethan kontaktuje muže, jehož jméno je nevyřčeno po téměř celý čas....

»
19. 01. 2018 • kristine4chaos0

Recenze: InnerSpace

Jsou hry, hry a pak hry. Že nechápete? Nevadí, ráda vysvětlím. U valné většiny produkce jednoduše vypnete, protože hra po vás chce jen základní operace. A k těm vás ještě povodí za ručičku. Pak jsou tu hry logické, tvořené hádankami, vyžadující zapnout mozek na vyšší obrátky. Ty jsou občas spojené s až uměleckým grafickým zpracováním, čímž se volně dostávám k hrám relaxačním. Bývají budovatelské, explorativní, dávají vám větší volnost v...

»
16. 01. 2018 • p.a.c.o6

RECENZE: Flying Tigers: Shadows over China

Létání fascinuje lidi od nepaměti a do oblak by chtěla létat celá řada z nich. V dnešní době jsou letadla stejně běžnou součástí našich životů, jako dříve auto nebo koňský povoz. Bohužel virtuální piloti mají podmínky ztížené, protože na konzole her s letadlovou tématikou zrovna moc nenajdete. O to více mi udělali radost Flying Tigers: Shadows over China, kteří nám takové klasické arkádové létání nabízejí.

»
09. 01. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Steep – Road to the Olympics

Krásné zimní období plné sněhu a aktivit na lyžích nebo snowboardu bude mít letos pěkné sportovní vyvrcholení, o které se postarají zimní olympijské hry v Jižní Koreji. Svátek sportu to rozhodně bude, i když mnozí k tomu jistě mají svá ale. Na olympijské licenci se pokusí něco „trhnout“ i vývojářský dům Ubisoftu, který do své hry Steep přináší rozšíření Road to the Olympic.

»
28. 12. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Resident Evil VII Gold Edition

Chybí měsíc a uběhl by přesně rok, co jsem se rozloučil s Ethanem, jeho ženou Miou, rodinou Bakerových, Eveline a sedmým příspěvkem do hlavní větve série Resident Evil. Přestože jsem byl se hrou spokojený, po dohrání už jsem se k ní nikdy nevrátil. Tak nějak nebyl důvod. Dodatečné obsahy vyšly jen dva, navíc vždy v předstihu na konkurenční platformu, a jediný zajímavý DLC měl přijít až s Not a Hero. Ten tvůrci ovšem pozdrželi...

»
19. 12. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Okami HD

Ekoteroristi se konečně dočkali. Modla všech, kteří jsou evidováni v Greenpeace anebo mají členskou knížku Dětí Země, se konečně probojovala také na nynější generaci konzolí. Nenechte se ošálit tematikou východní mytologie a rozkošnými zvířátky, tady se jede ekologická propaganda první ligy, za jejíž ztvárnění by se nestyděl ani ten poslední diktátor na světě. Pod téměř legendárním jménem se ukrývá podobenství, ve kterém proti zlovolnému ničiteli musí povstat symbol odvahy a hrdinství....

»