Recenze: Amnesia: Collection

Autor: chaosteorycz Publikováno: 3.10.2018, 12:13

Publikováno: 3.10.2018, 12:13

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2098 článků

Když už nevíte kudy, na moment se zastavte. Nepříliš chytré moudro by se dalo tento rok aplikovat na hororový žánr, který, řekněme si to upřímně, není dvakrát štědrý. Jako by žánr zastavil na dálničním odpočívadle, aby si naplnil bachor a mohl znova hráče polévat studeným potem. Menší počet novinek využívají Frictional Games, které vydaly pro Xbox kolekci hororů Amnesia. No konečně, dodávám s uštěpačným úsměvem.

O hororové sérii jste možná slyšeli. Možná jste ji dokonce i hráli, pokud vaše kroky za posledních osm let zavítaly k PC platformě. Pro mě je trojice her příjemnou vzpomínkou. Jako když dostanete do ruky hudbu v moderním formátu, kterou jste znali jen z vinylů rodičů. Tím neříkám, že by The Dark Descent, rozšíření Justine a poslední díl A Machine for Pigs byly výrazně přikrášleny. Jelikož obdobná kolekce vyšla u konzolových sousedů už před dvěma léty, jsou na ni léta trochu znát. Tentokrát ovšem k jejímu dobru.

Dá se říct, že, dnes již kultovní, Amnesie ukázala směr hororovému survival žánru a vytyčila určité pevné body, kterých se většina autorů drží dodnes. Netvrdím, že byla první, ale bravurně kombinovala temnou atmosféru, důraz na přežití, logické překážky a monstra, před kterými můžete maximálně utéct. Odkaz na značku švédského tvůrčího celku můžete najít v titulech Alien: Isolation, Outlast, Slender, Layers of Fear, Soma a dalších, povětšinou menších hrách. Velký důraz na neznámého nepřítele, audiovizuální efekty zdůrazňující zlomové okamžiky, nutnost prozkoumávat prostředí a temnota, jejíž přítomnost jednou pomůže, aby o pár minut později mohla zabíjet.

Děj celé kolekce se odehrává v rozmezí šedesáti let a je zasazený do Londýna 19. století. The Dark Descent a Justine využívají rozsáhlého sídla, kam se hodí onen nepříliš moderní vizuál. Špinavost, strohost, jednoduchost. Taková ta patina, kterou získá předražený nábytek, když ho necháte jednu sezónu na pospas venkovním vlivům. Všudypřítomnou tmu rozbíjí jen měsíční paprsky a světla lucerny, loučí a svíček. Obojí si navíc většinou musíte zapálit sami s přispěním nasbíraných zásob. Dlouhé setrvání ve tmě začne v postavě vyvolávat stavy šílenství. Nejprve se obraz začne deformovat jen lehce. Později se svíjí jak pacient na detoxu a za doprovodu hlasitého dýchání posílá otravné vibrování do ovladače. Věřte, že navození nepříjemného pocitu je možná primitivní, ale velice účinné.

Zatímco v prvním díle se Daniel snaží zastavit šáhlého Alexandra, hrajícího si s paralelní dimenzí, ze které mu už cosi uteklo, v dodatku Justine hrdinka koštuje vlastní polívčičku. V ní „vařila“ zamilované nebožáky, a to pěkně do měkka. Vždy je velmi důležité, abyste věnovali pozornost ději. Vzkazy, dopisy a zvukové flashbacky jsou vděčnými pomocníky. V opačném případě se v ději posunete jen náhodou. Samozřejmě si přitom zbytečně vyprázdníte inventář. Třeba, že nemůžete zabloudit, žádný oheň není věčný, žádný olej nevydrží dlouho. The Dark Descent dostal navíc ještě režim Hard. Při něm jsou zásoby menší, nepřátelé nebezpečnější a smrt permanentní.

To tak, hrát hru znova. Napadlo mě to samé, když jsem s úsměvem kolekci zapínal, abych po delší době rozhýbal kardiograf. Zhruba v půlce prvního dílu však došlo ke špatně provedenému skriptu a já byl v pasti. Načtení předchozího automatického savu nepomohlo, neboť skript opět proběhl v místě, kde neměl. To už můj tep připomínal dostihového koně a barva kůže čerstvě spařeného humra. Samozřejmě, že došlo na opakování, protože pravý hráč, stejně jako král, z bojiště neutíká. Napodruhé už to klaplo, a nakonec jsem byl i rád. Více jsem se zaměřil na využití objektů a k monstrům jsem přistupoval s větší vynalézavostí.

Už téměř dekádu zpět se vývojáři snažili stvořit nepředvídatelné protivníky. Nevíte, kde se objeví a kam se ztratí. Reagují na světlo, hluk a vždy jsou rychlejší než vy. Překážky jsou pro ně špendlíkem v chodidle a nezastaví je ani zavřené dveře. Je pravda, že ohavné bytosti dokáží pěkně pokazit večer. Není to jejich zevnějškem, jenž příliš neděsí, ale kombinací herního stylu a zvuků. Říkám to neustále. Jakmile nemáte zbraň, vaše odvaha sestoupí do sklepa. Frictional Games navíc udělaly v oblasti okolních zvuků brilantní práci. Jakmile začnou praskající trámy a odpadávající zdi přehlušovat lidské steny, podivné kvílení a pohyby příšer, necítíte se bezpečně ani v objetí Duke Nukema.

Pouze jednou výtkou bych tak udělal tlustou čáru za první, značně delší, polovinou kolekce. Ústřední postavy často upadají do bezvědomí, během kterého se jim vracejí dobrovolně ztracené vzpomínky. Proces je doprovázený zábleskem bílé obrazovky, což je pro oči vskutku nepříjemné. Jelikož se hraní oddávám po večerech a nocích, u hororu to ani jinak nejde, zrak velice rychle přivykne okolní tmě. Pak plesk, doktor vám jde zkontrolovat zornice, protijedoucí auto pouští dálková světla a horlivá přítelkyně ranním slunce bortí intimní atmosféru ložnice. Ani už nevím, do kterých všech pavilónů zoologické zahrady jsem vývojáře poslal. Jistě ale vím, že mi pak chvíli trvalo, než se moje nitro opětovně naladilo na atmosféru hry.

Poslední část kolekce, tedy A Machine for Pig, jsem vyčlenil na konec záměrně. Díl, jenž přišel tři roky po úspěšném debutu, dějově navázal, ale pokusil se vydat lehce jiným směrem. Můžete to vidět i v příběhu, který se, tak trochu symbolicky, odehrává poslední večer roku 1899. Do rukou se vám dostává Oswald Mandus, který je pokrevním příbuzným hrdiny prvního dílu. Poté, co se vrátil z výpravy za aztéckými památkami, strávil několik měsíců v bezvědomí a teď má jen několik hodin na to, aby změnil osud svůj a možná i celého světa.

Aztécká mytologie ději sluší a vytváří pěkný kontrast s rozmachem průmyslu a strojů jako takových. Druhá průmyslová revoluce se dá s trochou nadsázky označit za téma ubíhající na pozadí, protože nebýt jí, nemohl by závěr hry vést tam, kam vede. Místo hradu zralého k demolici je tu „modernější“ zpracování neznámé části Londýna, kde jsou na každém kroku ventily, trubky, kotle, hlučné strojovny a nenadálé výlevy páry. Nové prostředí se mi líbí o něco víc, neb je variabilnější a členitější. To samé ale neplatí o herních prvcích, které se značně zjednodušily. Inu, Frictional Games nechaly vývoj kolegům z The Chinese Room a je to znát.

Nevím, jaké pohnutky k tomu vedly, ale A Machine for Pig postrádá téměř všechny předchozí survival prvky. Už není potřeba sbírat předměty potřebné k vytvoření světla. Tím pádem odpadá také starost o psychický stav postavy. Pojítko, které Amnesii spojovalo s díly H. P. Lovecrafta, a tedy část rukopisu původních autorů, je tak pryč a vy hrajete hororově laděnou logickou procházku. Větší zaměření na šmejdění a komplikovanější překážky mohly v době premiéry působit jako zajímavá novinka. Dnes bych ten krůček bokem, od dusného hororu, označil za nešťastný. Řečeno s mírnou nadsázkou, protože stále tu nějaké ty potvory jsou a vy můžete bez větších obtíží zavítat na onen svět.

Audiovizuálně jde stále o mistrovské prstíky, které na struny vašich nervů hrají přesně a s odvahou. Tu projevují v nárazových změnách tempa, kdy z poklidné balady přejdou do gotického metalu. Když už se vaše pozornost chystá vytáhnout lenošku a popíjet zelený čaj, prolétne místnosti hurikán, který ji tu krásně připravenou siestu zhatí. Zvuky jsou skvělé a se sluchátky je husí kůže nevyhnutelná. Párkrát byly nastaveny tak precizně, že mě přiměly k otočení, zda za mnou skutečně někdo nestojí. Jen mám pocit, že těch momentů mohlo být o trochu víc. Je pravda, že zatím poslední díl série působí kratším dojmem než jednička. Ale za to můžou výše zmíněné prvky, jejichž odebrání zrychlilo průchod.

Tak, jak jdou v kolekci jednotlivé části Amnesie za sebou, tak sestupnou tendenci kvality mají. The Dark Descent mě možná přinutil k opakování hry, ale měl nejlepší atmosféru. Neustálé plnění inventáře může ke konci působit už ohraně. Přesto nedokáže přebýt napětí a obavy, které vás provází na každém kroku. Justine je obstojným doplňkem. Litovat lze snad jen kratší herní doby a chudšího příběhu. Hlavní postavě by neublížilo trochu více prostoru. No a nakonec prasátka. Pokus o změnu je chvályhodný, ale v mém případě jde nesprávným směrem. Na druhou stranu je A Machine for Pig prostorově nejvýpravnější.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Frictional Games mají právem pověst studia, které vás uprostřed zimy donutí k pocení, a to při vypnutém topení a otevřeném okně. Když už není možné dále těžit z neznámého zla, přichází na řadu přímá konfrontace, děs a úprk neznámo kam. Vytěžit z minima prvků takřka kultovní záležitost je forma umění, a to nestárne. Změna týmu ovšem sérii neprospěla. Členové The Chinese Room dokáží dobře napodobit zajetý styl, ale chtějí si více povídat než budovat atmosféru. I tak je kolekce vhodným doplňkem knihovny pro milovníky hororů.
24. 05. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: Layers of Fear 2

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

»
23. 05. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Sniper Elite V2 Remastered

Říkáte si zase další remaster? Už tomu tak je a možná nám jen pánové ze studia Rebellion chtějí zkrátit čekání na pátý Sniper Elite. Každopádně tento měsíc už je tomu sedm let, co do obchodů dorazil Sniper Elite V2 a my se teď mrkneme na zoubek jeho remasteru pro Xbox One.

»
18. 05. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Rage 2

Dlouhé desítky let si autoři filmů, her a knih dávali práci, aby svět po globální katastrofě působil tak depresivně, že si z něho i fanoušek doom metalu má chuť podřezat žíly. Pak ale někdo přišel se studií, jak se asi bude chovat tlupa orangutanů ve skladu barev a laků. Samozřejmě udělá barevný nepořádek, který by šikovný hokynář prodal jako umělecké dílo nadčasového umělce. Nač ale dělat z neorganizovaného bince něco víc než...

»
15. 05. 2019 • lindros88cze6

Recenze: World of Warships: Legends (Game Preview)

Po úspěšném uvedení hry World of Tanks na konzole se Wargaming snaží přenést i svůj další titul: World of Warships (WOWs). Jak už název i obrázek napovídají, tak se budeme plavit v bojových lodích z období kolem 2. světové války. Hra vyšla na PC v roce 2015 a někteří si možná myslí, že jde o pouhý port hry. Dle WG a i mých dojmů se jedná o upravenou hru, která je ovšem...

»
14. 05. 2019 • tonyskate10

RECENZE: A Plague Tale: Innocence

Když byl v lednu 2017 oznámen nový projekt The Plague studia Asobo, který zaštítil francouzský vydavatel Focus Home, asi nikdo nečekal, že se z něj vyklube natolik slibná záležitost, jakou se A Plague Tale: Innocence nakonec stala. Hráči se těšili na poutavý příběh zasazený do zajímavého období, a když byla navíc potvrzena čeština, očekávání ještě více vzrostla. Budou však naplněna? Ačkoliv embargo na recenze padlo až s vydáním hry, což kolikrát nebývá dobré...

»
11. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Feudal Alloy

Přemýšleli jste někdy nad tím, nad čím pak asi dumá ta němá tvář, kterou si chováte v akvárku? Myslíte, že ji zajímá nová laciná truhla umístěná v rohu? Přemýšlí snad nad tím, že opět meškáte s vyčištěním? Nebo snad s ní o velkolepém dobrodružství v alternativním středověku? Jestli nežije v hlavě pracovitého robota, nejspíš ji zajímá jen včasné krmení.

»
08. 05. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Old Man’s Journey

Společně s rozmachem nezávislých herních studií nebo i samotných vývojářů, jsme se konečně dočkali toho, nač celá léta předtím spousta hráčů nadávala. Velká studia hrála na jistotu, sypala na nás jedno pokračování za druhým, a tak nějak se vytratili hry s větší uměleckou hodnotou nebo zajímavými nápady. A právě tohle je oblast, v níž se nezávislá scéna velice vyžívá a vznikají zde někdy až divné hry (tak moc umělecké, že to nikdo nechápe,...

»
07. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: God’s Trigger

Top-down titulů, tedy her, které sledujeme z horního pohledu, bylo hodně už před třiceti lety. S ohledem na výkon herních strojů šlo kdysi o univerzální perspektivu, která skvěle posloužila strategiím, střílečkám, městským akcím, budovatelským ságám či hrám na hrdiny. A ačkoliv bychom dnes měli oslavovat virtuální realitu, rozlišení ostřejší než skutečnost a efekty zahanbující přírodní zákony, mezi levnými střílečkami se zpracování stále těší velké oblibě. A když se na něj naroubuje brutální...

»