Xboxweb.cz

Různé části světa, různé povrchy. Někdy sluníčko, jindy zataženo. K tomu hned čtyři legendární grandslamy, na které se těší tenisoví fanoušci z celého světa. Nová sezóna již odstartovala prvními turnaji a co nevidět se dočkáme prvního milníku letošní sezóny, Australian Open. Je to velký turnaj, velká značka, a tak není divu, že již loni po ní sáhli herní vývojáři a vytvořili tenisovou hru, na kterou hráčská obec čeká jak na smilování boží.

V herním světě se to má totiž tak, že dobrá tenisová hra je jako paní Columbová. Všichni o ní slyšeli, ale nikdo jí už hodně dlouho neviděl. Kde jsou ty časy, kdy na herním poli probíhaly souboje mezi Virtual Tennis a Grand Slam nebo dalšími značkami a tenisoví nadšenci měli z čeho vybírat. Loni jsme se dočkali také dvou her, ale jejich kvalita byla tristní. Jednou z nich byl i AO Tennis, který se nakonec dostal do šedého průměru a vlastně nebylo o co stát. O to více nás překvapilo, že se dočkáme druhého dílu, a navíc k jeho vydání dojde po celém světě ve stejný čas. Směle tedy na podání, ať víme, jak to dopadlo.

Beru do ruky gamepad a mačkám „A“, abych se přes úvodní obrazovku s Ashleigh Bartyovou dostal do hlavní nabídky. Jelikož jsem minulý ročník naštěstí vynechal, moje první kroky vedou do tutoriálu, abych si trochu natrénoval, jak budu rozdávat esa a přesné údery k lajně. Mno, není to tak snadné, jak si to pamatuju z jiných tenisových her, tvůrci se tu pokouší o nějakou realističnost. Dobrá, říkám si, ono si to časem sedne. Nedočkavě vybírám Australien Open, na které je zde nově kompletní licence (myšleno na turnaj, stadiony a grafiky), abych konečně ochutnal atmosféru a pořádně vyzkoušel své tréninkové dovednosti v ostrém zápase.

Nejdříve však musím zvolit borce či borkyni, kterého pošlu na kurt. Mužská i dámská část nabízí výběr ze 120 hráčů, kdy prvních přibližně 10 z nich jsou opravdu známá jména. V ženské části najdeme i dvě české hráčky, Karolínu Plíškovou a Markétu Vondroušovou. Na další se již nedostalo, nicméně v žebříčku najdeme náhodně vygenerované české hráčky. Ty ale hráč pozná podle vlajky, jelikož jména česky rozhodně nepůsobí. Mužská část postrádá jména jako Novak Djokovič, Roger Federer nebo Alexander Zverev, což mě osobně velice mrzí. Českou stopu tvoří jenom generování hráči, kteří se zde dají poznat i podle jmen působících česky.

Ještě, než se vydáme na kurt, krátká odbočka k podobnosti hráčů dle jejich reálných protějšků. Nejlépe to asi vystihuje postřeh mojí drahé polovičky, která zrovna procházela kolem televize, když jsem listoval seznamy a kontroloval, jak si je kdo podobný: „Ale jo, takhle bez brejlí si je i docela podobná.“. Jak jsem posléze zjistil, toto tvrzení vystihuje většinu aspektů hry, protože je toho k dispozici spousta, ovšem za každým rohem čeká nějaké to ale.

To jsem však ještě nevěděl, když jsem se Stanem Wawrinkou vstupoval na dvorec Rod Laver Arena a těšil se, až to vypukne. Po první vítězné bitvě jsem zjistil, že zde není problém hrát zápas klidně i dvě hodiny, pokud dojde na více setovou přestřelku s tie breaky, což je potěšující. Bohužel je velký rozdíl mezi tím, jestli hrajete za hvězdného borce nebo nějakého žabaře. Takový Rafael nadal dává pořád skvělé údery, ale horší hráč je podstatně těžší oříšek. Tuto tvář hry mi jasně a přesvědčivě demonstroval vstup do tenisové kariéry.

Pomocí náhodného generátoru jsem si vytvořil postavu (jinak je editor dost propracovaný, asi nejvíc promaká část celé hry), přiřadil první atributy a vyrazil jsem směle vstříc prvnímu turnaji pro lemply. Hrál jsem asi půl hodiny, dostal jsem 6-1 a 6-0 a hned v prvním kole bylo vymalováno. Tento debakl mě přiměl se nad sebou, respektive nad svou herní dovedností, zamyslet a místo dalšího turnaje jsem se svým borcem vyrazil do tréninku.

Ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, prostě k nějakému zlepšení nedocházelo. Asi to bude tím, že jsem si připadal jako bláznivý komisař Gilbert z komedie Taxi, který bojoval s kurzem na PC: „Jedním okem koukáte na monitor, druhým na klávesnici“. Herní mechanika je postavená na tom, že před úderem, kdy je potřeba s hráčem doběhnou na dobrou pozici, musíme dostatečně silně napřáhnout a ideálně úder pustit, když je kolečko u ukazatele síly zelené. Jinak se úder nepodaří a je větší šance, že třeba netrefíme čistě a míč poletí do autu. Bohužel ani zelené kolečko nakonec není jistotou, že úder dopadne dobře, takže spoleh nakonec není na nic.

Aby toho nebylo na hlídání málo, v tu samou chvíli je potřeba na druhé straně kurtu správně umístit kolečko, které přibližně ukazuje, kam bude náš úder směřovat. Koordinace těchto dvou věcí se nakonec ukázala pro mě velice komplikovanou, tím spíš, když člověk hraje za vytvořeného hráče, jež nemá takové atributy. Kdyby aspoň zelený ukazatel byl pokaždé stejně, tak by to člověk nějak načasoval, ale je zde nějaký pokus o realismus, kdy v určité fázi úderu (postavení hráče a míče) se následně mění zelená fáze u síly a není to tak vždy, když je síla naplno.

O něco lépe hraní funguje, pokud místo tlačítek použijeme pravou analogovou páčku, s níž se dá úder lépe načasovat. Na druhou stranu jsem zase bojoval s volbou úderu (top spin, slice, lob a další), což mi přes pravou páčku nešlo dobře volit. Omlouvám se, pokud se někdo během popisu ovládání ztratil, ale stejně jako je těžké místní systém popsat, tak těžko se hra hraje. Za mě je ovládání hlavním důvodem, proč pro mě hraní bylo většinu času více utrpením než zábavou a každý podařený úder jsem oslavoval, jako bych vyhrál celý zápas a každý získaný gam pro mě byl jako vyhraný turnaj.

Hodně negativně jsem nakonec přijal také technickou stránku. V úvodu zmíněnou horší podobnost hráčů s jejich skutečnými předlohami bych hře asi možná nakonec i odpustil, ale to, že grafika má být ve 4K a s podporou HDR beru jako kameňák. Vzhled je prostě a jednoduše průměrný a třeba na antuce velice ošklivý. Postavy jsou škaredé, diváci jsou škaredí, míček na antuce nezanechává stopu a hráči taky ne (to už uměly hry před deseti lety). Dále tu máme kopici chyb jak procházející míčky skrze postavy, dlouhé vlasy procházející skrze tričko a stejně tak i další části těla. Problikávající textury se také najdou, no je to prostě radost. Vrcholem blbostí beru neschopnost sběračů u sítě sbírat míčky, jež končí v síti nebo dokonce míček jede skrze ně. Je to sice detail, ale v dnešní době bych takovou věc považoval za samozřejmost.

Velice vtipná dokáže být i umělá inteligence a je jedno, zda proti vám stojí samotný Rafa nebo nějaký No Name hráč z druhé padesátky žebříčku. Ani štelování obtížnosti mi nepřišlo jako věc, která by něco měnila, takže jsem dostal naloženo na lehkou stejně jako na těžkou. A když už jsem dokázal soupeře přehrát a radoval se z vyhraného fiftýnu, protože soupeř byl v pozici, kdy už to prostě nemohl doběhnout, udělala hra blik, posunula najednou soupeře k míči a ten vítězným úderem pohřbil nejen všechny moje naděje, ale hlavně všechny naděje vývojářů na dobré hodnocení a moje doporučení hry.

Pozitiva jsem hledal opravdu dlouho, ale dají se najít. Třeba kariéra je příjemně bohatá a propracovaná, co se možností týče, protože mimo dění na kurtu (možnost volit pozitivní či negativní reakci na úder/verdikt rozhodčího) se musíme snažit dobře vypadat i mimo něj (rozhovory, soukromý život). Jenom tak získáme nové sponzory, aby bylo na trénink, dobrého kondičního kouče nebo cestování na turnaje. Největší radost jsem měl z možnosti používat challenge, neboli jestřábí oko, díky němuž je možné někdy opravit nesprávný verdikt rozhodčího. Ano, i digitální oko rozhodčího zde může udělat chybu a tento prvek mě opravdu bavil.