Recenze: Aragami Shadow Edition

Autor: chaosteorycz Publikováno: 4.6.2018, 14:10

Publikováno: 4.6.2018, 14:10

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1933 článků

Ara… co? To bude nějaká logická hra o skládání papíru do těch titěrných zvířat nebo ne? Ale s tím sympatickým ninjou na obalu to asi neklapne. Trochu působí jako japonský Deadpool, což určitě naznačuje, že půjde o krvavou rubačku, plnou useknutých končetin, zatímco hlavní hrdinu bude odříkávat haiku napsanou uťatým prstem. Ale moment. Čmoudí se mu z ruky, takže Aragami bude nakonec budovatelská hra o pěstování tabáku na úpatí hory Fuji. Ne? To věštění z obrázků mi moc nejde, radši půjdu někam zalézt a nejlépe do stínu.

A tam bych Aragamiho také potkal. Název hry je jménem ústřední postavy a vám už pravděpodobně došlo, že úvod byl pouhým zastíracím manévrem. Správný ninja nikdy neprozradí pravé úmysly a jako stín se plíží kolem nepřátel vstříc jasnému cíli. Je pravda, že malá nezávislá hra má moment překvapení za sebou už dva roky, nicméně na Xboxu je poprvé, a to hned ve „stínové“ edici, která k původnímu příběhu přidává i malé rozšíření Nightfall a balíček skinů. To bych ale předbíhal. Jak praví hra samotná, jako první je dobré dokončit základní příběh. V něm hraje prim pomsta, vynalézavost a trocha té magie pramenící z původu hlavního hrdiny.

„Ahoj všichni, já jsem Aragami a zabíjím lidi. Nedělám to dobrovolně, ale byl jsem k tomu stvořen. Perixodová blondýna Yamiko mě vyvolala rituálem, abych ji pomohl ze spárů armády říkající si Kaiho. Je ale úplně pitomá a celý proces odbyla. Nejenom, že je moje duše svázaná s tou její, ale navíc mám na celý úkol jen jednu noc. S prvním ranním paprskem zase zemřu a její naděje na svobodný život taky. Rád bych jí pomohl a pomstil tak osud jejího lidu, který byl mocnou armádou zavražděn, ale copak se to dá? Všude se, jak světélko symbolizující ubíhající čas, hrabe se mnou, do všeho kecá a nutí mě hledat předměty spojené s jejím životem. Copak jsem ohař? Kdyby to šlo, skočím do xenonů prvního auta. Ale ještě je nevymysleli.“ Toť ze zápisků sezení duševně labilních jedinců, kam by zabiják nejspíš docházel. Samozřejmě, kdyby tehdy taková sezení byla.

Ono to skutečně není vtipné, když musíte někoho zachránit a potřebujete k tomu přesný počet předmětů. Yamiko navíc chytá občasné hysterické záchvaty, které zrovna nedělají dobrou atmosféru mezi hlavními postavami. Co předmět, to jedna vzpomínka z dívčina života a spousta řečiček okolo. Vývojáři ze studia Lince Works do primitivní zápletky natahaly tolik postav, že hra občas připomíná východní variaci na Assassin’s Creed a ne jednohubku na dvě odpoledne. Neříkám, že jsou zbytečné. To jejich představování, má více objížděk než tuzemské dálnice uprostřed léta. A ačkoliv se scénář snaží finální zvrat kamuflovat sebevíc, stejně ho prokouknete zhruba kolem čtvrté kapitoly. Zbytek hry je přitom přímočarý a jednoduchý.

Vše se točí jen a pouze kolem plížení. Zatím, co u her jako Dishonored, Thief nebo Assassin’s Creed je stealth postup jednou z možností, zde je jediným prvkem. Dejte padáka soubojům jeden proti fotbalovému týmu a spokojte se s pouhým stínem. To on pomůže, když je potřeba uniknout pozornosti nepřátel. To on dobíjí speciální schopnosti získávané v průběhu hry, a nakonec to on vám pomůže, když je třeba vyčistit koridor. Mezi stíny lze cestovat a kde stín není, tam ho Aragami může na několik vteřin udělat. Teoreticky se tak v okruhu deseti metrů můžete teleportovat kamkoliv a nepřítele překvapit nebo mu dvěma tahy nenápadně zmizet. Originální to není ani za mák, ale do kontextu prostředí a příběhu to skvěle zapadá. Jen pozor, kam „skáčete“. Přesuny spotřebovávají sílu, která se v kuželu světla nedobije.

Postavě byl dán do vínku i keříček dovedností. O stromě nemůže být řeč, protože z devíti schopností moc velký cirkus neuděláte. Popravdě, když se zaměříte jen na hlavní úkol, neuděláte ani školní besídku. K vylepšení potřebujete svitky s útržky příběhu. V defaultním nastavení zabijáka je ale samozřejmě nevidíte. Stojíte tak trochu před schizofrenní situací. Na jedné straně hra chce, abyste prošli úrovní nepozorováni, přičemž vás neváhá odměnit i za nulový počet mrtvých. Na té druhé nutí ke kompletnímu prozkoumání prostředí, což se neobejde bez likvidace všeho živého. Za sebe vám doporučím spíš druhý případ. Schopnosti za to stojí a relativně brzy si můžete upgradovat zviditelnění svitků v prostoru.

Bez ohledu na zvolený postup si po čase začnete připadat jako pekař na noční šichtě. Těsto, rohlíky, pec. Těsto, housky, pec. Náplň misí je stereotypní až hanba a nebýt dobře navržených levelů, možná bych hru ani nedohrál. Od exteriérů se pozvolna přesouváte do uzavřených prostor, s čímž jdou ruku v ruce rozmanitá místa posledních chvil protivníků. Pagody, sakury, pak ty prohnuté brány jejichž název mi mozek není schopen najít, dobové oblečení válečníků a překrásná hudba. Do puntíku vše připomíná zemi vycházejícího slunce a je radost v tom nočním labyrintu využívat veškeré dostupné schopnosti. A že se v uzavřených prostorech sakra hodí. Škoda, že na každý pěkný moment připadá jeden stupidní nepřítel.

Že se protivníci etablují jen ze třech typů, není výrazná chyba. Sice nechápu, jak by taková sebranka mohla obsadit celou vesnici pouhým mácháním světelných mečů, ale dejme tomu. Neštěstí je, že jejich důvtip se zastavil u testů pro šimpanze bonobo. Aby vás viděli mimo stín, musíte stát přímo proti nim a v kratší vzdálenosti. Jsou-li svědky eliminace vlastních řad, sice přiběhnou, možná vyhlásí i poplach, ale všichni ti pitomci pitomí běhají na místě činu, zatímco se jim smějete opodál ve stínu. Pátrat v oblasti je ani nenapadne. Aragami není Ezio, tudíž vícenásobná eliminace v jednu chvíli se nekoná. To mu ale v ničem nebrání. Stačí aby šli kluci pěkně vedle sebe a jeden počká, než si vyřídíte účty s jeho kolegou. Co se AI ale musí nechat, že sluch má opravdu kvalitní a že lučištníci střílí věru dobře.

Stealth tak ne vždy funguje podle ideálních představ a vy nemáte alternativu. Občas jsem si říkal, proč mám vlastně meč, když by mi stačila vidlička s nožem. To ostatně potvrdilo i rozšíření, o kterém za moment. Když k výslednému dojmu přidám, že jsem párkrát při skoku stínem nechtěně zahučel do vody, ze které není návratu, dostanu průměrnou hru na jedno dohrání. Jenže je tu kooperace, a to je panečku jiná zábava. Jak si k sobě vezmete druhého hráče, a pokud možno sehraného, titul pookřeje. Rozděl a panuj, najdi a zamorduj. Díky souhře se možnosti taktiky násobí a úroveň, která měla minimum řešení, najednou připomíná tabuli odletů na mezinárodním letišti. Vše je jednoduší, rychlejší a především zábavnější. A že si tím o něco zkrátíte kampaň? Komu to vadí, když je tu DLC Nightfall.

Co se v základní hře naučíš, v rozšíření jako když najdeš. Základní poučky se držte jak můra světla, neboť dodatečný příběh už si tolik nepotrpí na vysvětlování herních mechanik. Za prvé předpokládá, že do něj skočíte až po Aragamiho kampani a za druhé Hyo a Shinobu jsou zkušenými stínovými asasíny, tudíž odpadá vylepšování zkušeností. Ano, čtete správně. Nightfall přináší hrdiny hned dva, a i když budete hrát sólo, tak využijete oba. Jedna z dovedností totiž umožňuje označit nepřítele a pak na něj sekundanta poslat. Další novinkou je stínové zabití, kdy si padoucha pěkně vychutná šelma vyvolaná stínem. Sice takový mord trvá o něco déle, ale je to estetičtější. Dvojice zabijáků je zastoupena oběma pohlavími, a právě slečna splňuje mou připomínku, že na zabití stačí i něco menšího.

Příběhově se dodatek řadí před základní hru a má pomoci více osvětlit „jak to všechno začalo“ a zazáplatovat případné dějové trhliny. Snad se na mě nebudete zlobit, ale mně byla zápletku úplně lhostejná, takže vám k ní moc nepovím. Byl jsem vděčný, že mám další úrovně na průzkum, nové animace zabíjení a především, denní světlo. Děj Nightfallu už není vměstnán do jedné noci, takže si užijete i méně komorní atmosféry. Po několika hodinách ve tmě dostanete doslova facku, když se konečně postavíte tupounům i mimo měsíční svit. Na postup je to lehce náročnější, ale díky setrvalé kvalitě umělé inteligence už víte, jak se z případného průšvihu rychle dostat.

Technicky je na tom hra vcelku dobře. Mimo drobné chybičky s přesností ovládání a dvou případů rebelující kamery, což jsme si do jisté míry způsobil sám, je všechno zalité červeno-bílou polevou. A to jsme hru na recenzi dostali jářku tři týdny předem. Třebaže vám tu a tam bude někdo, nebo něco, pořádně hýbat s krevním tlakem, vždy se na Aragami pěkně kouká. Komiksově laděný vizuál stárne tak nějak pomaleji, takže se lehce schová za nadčasovost, aktuálnost či moderní trend.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Ze stínu vzešel, ve stínu zhyne. Aragami je poctivou plíživou hrou, která ctí pravidla žánru a nezastírá, že si vzala inspiraci u Thiefa nebo Assassin’s Creed. Dusná atmosféra je však neustále rozmělňována natvrdlou umělou inteligencí a opakujícími se úkoly. Nebýt kooperace, která dělá hru mnohem zajímavější, byl by nezávislý projekt jasným adeptem na slevu. Shadow edici bezesporu pomáhá i rozšíření, které koncept představuje doslova v lepším světle a s novými hrdiny na štítu.
14. 02. 2019 • p.a.c.o4

RECENZE: Far Cry: New Dawn

Pokračování zaběhnutých sérií to zejména v poslední době nemají vůbec snadné. Zde se totiž, mimo jiné, projevují sympatie či antipatie k jednotlivým značkám nebo vývojářským domům, a to radikálněji než kdy dříve. Onou otázkou a problémem je, jak moc danou hru inovovat, aby si ještě zachovala svou identitu, ale zároveň mohla hráči nabídnout něco nového. Série Asssassin’s Creed je dobrým příkladem toho, jak to může dopadnout a pomalu se toto ožehavé...

»
13. 02. 2019 • chaosteorycz13

Recenze: Metro Exodus

Rusko. Řekněte bez opovržení jméno východní velmoci ve špatný čas, ve špatné společnosti a máte zaděláno na pěkný problém. V lepším případě se setkáte s ostrým slovníkem. V tom horším vás čeká hloubková lustrace, kdy se kolektiv odhodlá k osobní prohlídce, hledajíc odposlechy, rudou knížku, podepsanou fotografii Vladimíra Vladimiroviče a zbytky smrtící látky. Ale proč ta hysterie? Země rozprostírající se na asijském kontinentu dala světu i dobré věci. Tak třeba architekturu, vodku, jednoduché věci...

»
12. 02. 2019 • CryLineT0

Recenze: DreamWorks Dragons Dawn of New Riders

Rodiče to nemají lehké. Při výběru vhodné hry často bývají omráčeni krásným přebalem a lehce tak přehlédnou věkové doporučení, které je alespoň drobným návodem ke správnému věku. Ukázkovým případem byla nedávná RPG Kingdom Hearts III, která by se vnutila i nemluvněti. U dračího příběhu podobný přešlap nehrozí, protože jde o přímočarou jednohubku pro malé.

»
06. 02. 2019 • CryLineT10

Recenze: Kingdom Hearts III

Odvaha, odhodlání, láska, přátelství, spravedlnost. To jsou motivy, se kterými manipuluje každé dobrodružství, každá báchorka pro děti a každý hrdinský epos. Jako malí jsme tyto vlastnosti brali za své, stejně jako postavy, jež je ztělesňovaly. Vařečky byly našimi světelnými meči, násady od košťat symbolizovaly mušketýrské kordy a poklice od zavařovacího hrnce posloužila coby štít Kapitána Amerika. Víte co? Ono ale stačí mnohem méně. Třeba obyčejný klíč.

»
05. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Genesis Alpha One

Vesmír je nekonečný a stejně tak i možnosti v něm. Kolikrát nás jeho zákonitosti až překvapí a ne jinak je tomu i v herním vesmíru. Snad poprvé se mi stalo, že hra, o kterou jsem stál, byla nakonec něco úplně jiného, než jsem původně očekával. Z počátku jsem byl trochu zklamaný, ale nakonec jsem hře přišel na chuť a byl jsem rád, že jsem se o ní zajímal.

»
29. 01. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Resident Evil 2

Hra roku už na jeho počátku? Jsem si vědom drzosti mé otázky, která v některých z vás vzbudí nechápavý výraz. Čeká nás rok plný nových značek a velkolepých pokračování, tak jak si dovoluji vytahovat recyklát dvacetileté hry, který se veze na pseudo-vlně remasterů a remaků. Povím vám zatím jediné, Resident Evil 2 se neveze, on tu vlnu vede. Jestli jste někdy pochybovali, zda dnešní hráči potřebují pohlavek z minulosti, aby prozřeli ze všednosti...

»
18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»