Recenze: Call of Duty: Black Ops 4

Autor: chaosteorycz Publikováno: 18.10.2018, 17:28

Publikováno: 18.10.2018, 17:28

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1894 článků

Řekněme si na rovinu, že herní komunita si příliš nepotrpí na předsevzetí. Když se hry začaly vydávat ve stavu, který se nedá označit za finální, všude bylo slyšet „nikdy“. Jakmile vývojáři započali dělení herního obsahu na dodatečné díly, hlasitě se řvalo „nikdy“. A když se objevily první mikrotransakce, komunita skandovala „nikdy“. Přesto se z těchto „nikdy“ stal výdělečný standard a my už zase slyšíme, jak davy zapřisáhle slibují, že titul bez kampaně „nikdy“ nepodpoří.

Nový díl Black Ops je takový malý revolucionář. Ten mnohý z davu, který učinil krok stranou, přestože na něj ostatní koukají s opovržením. Opřen o statistiku, že zrovna na této sérii Call of Duty kampaň téměř nikoho nezajímá, přichází jako čistě multiplayerová záležitost. Navzdory hojnému zastoupení mnohem levnějších akčních titulů a navzdory faktu, že konkurent od EA na milovníky příběhového režimu ještě nezanevřel. Se standardní cenovkou tak poskytuje pouhou hru pro více hráčů, kterou dělí do tří pomyslných částí. Když je tomu tak, i my přistoupíme k recenzi tak trochu multiplayerově.

ChaosteoryCZ – První na ráně
Není tak úplně pravda, že by v Black Ops 4 nebyla část pro jednoho hráče. Ještě, než se plně oddáte akčnímu mlýnku na maso, můžete svůj zájem přesunout do velitelství, kde na vás čeká deset specialistů a jejich příběhy. Jde jen a pouze o tutoriály, které vás prostřednictvím kratičkých příběhů seznámí s jednotlivými postavami a jejich vybavením. Co specialista, to jeden režim a jedna mapa. Pokud je pro Treyarch zbytečný story mód, pro mě zase tyto návody pro začátečníky. A to říkám jako člověk, který hrál Call of Duty horlivěji tak dekádu zpět. Ukázky jsou neskutečně ukecané a bez jakéhokoliv progresu pro specialistu. A tak zatím, co ostatní už sbírají jizvy v hromadných kláních, vy po několikáté slyšíte, že disponujete jedinečnými zbraněmi a technologickými pomocníky.

Pro pravidelné konzumenty Black Ops jsou tutoriály naprosto o ničem, neboť většina postav pochází z minulého dílu a příliš nevěřím tomu, že by někoho zajímala omáčka kolem nich. Ne v multiplayeru. Důležité je zaměření specialistů, jejich předpoklady pro specifické typy bojů a praktické využití gadgetů. A to se nejlépe testuje tváří tvář skutečným hráčům. Nejvhodnější je zaměřit pozornost na co nejmenší počet postav a u nich zvyšovat postup. Můžete experimentovat s několika typy výzbroje, ale čím dříve si najdete tu „svou“, tím rychleji se stanete konkurenceschopnými ostatním. Jen tak se nebudete podivovat nad tím, že protivník vidí skrze zdi, že má průraznou munici a že jeho automat střílí se zanedbatelným zpětným rázem. Řekněme si na narovinu, že Call of Duty není pro příležitostné hráče. V den vydání se dění v multiplayeru dalo označit ještě za vyrovnané. Na konci víkendu se zahradní nůžky už naplno rozevřely a hodinoví hráči začali obsazovat pozici ohonu skupiny.

Není divu. Hra více hráčů se točí na čtrnácti mapách, kdy hned deset je fungl nových. Zbývající jsou modernizované verze z minulých dílů. Mapy jsou dostatečně variabilní a ve své podstatě nabídnou vše, co od nich můžete chtít. Městské části, džungle, těsné koridory technologických korporací, větrací šachty nebo široká prostranství, kde se hráč stává pouhou částí pouťové střelnice. Osobně na nich vidím pouze jeden problém, a to, že jsou příliš malé. Přestože se na mapě potkává pouze deset hráčů, často jsem měl dojem, že jich je minimálně dvakrát tolik. Díky okamžitému respawnu, tedy pokud hraný režim nechce jinak, jsou přestřelky jednou velkou jízdou bez brzd. Často se ani nestačíte podívat, jak vůbec vypadá aktuální situace na mapě a už se na vás sype olovo ze všech stran. Ještě lepší je, když zabijete protivníka a vzápětí toho samého máte v zádech, protože se oživil hned za rohem.

Pokud bych porovnal multiplayer Battlefieldu V a Black Ops 4, dojdu k šachovému turnaji v Buckinghamském paláci proti party v nočním podniku, kde se alkohol míchá s extází a účastníci mlátí hlavou do repráků. V prvním případě mám pocit, že čas není můj nepřítel, a že případné zaváhání půjde napravit. U Black Ops 4 to je právě naopak. Času není nazbyt a když si naběhnu na pomyslné vidle, už mi nikdo nepomůže. Hodně slyším ohlasy, že až na pár režimů, kde vyloženě hrajete za sebe, klade letošní díl velký důraz na týmovou práci. Za mou osobu si nejsem úplně tak jistý. Vždy záleží na složení hráčů a na jejich pohotovosti a skillu. Klidně můžete postupovat jako tým, a přesto vás soupeři odpraví během pár vteřin, neboť měli výhodnější pozici. A nemusíte nutně hrát půl dne, aby vám v nějaké relaci zachránil krk ten moula, který si šel za svým a soupeře tak překvapil. Samozřejmě. Máte-li partu sehraných přátel, jsou vaše šance maximalizovány.

Režimů je přítomných osm, přičemž jen dva jsou nové. Dobře známé jsou Free for All, Kill Confirmed, Search and Destroy, Domination, Hardpoint a Team Deathmatch. Premiéru zažívají Control a Heist. První funguje na bázi obsazování bodů. Vždy jsou tři a po každém kole se role týmů obrací. Jednou bráníte, podruhé obsazujete. Jak bylo řečeno, mapy jsou malé, tudíž body odděluje pár kroků. Ve své podstatě je úplně jedno, jak kolo začíná, protože po chvíli se převaha na bojišti přelévá rychlostí přívalové vlny. Na režimu je sympatické, že do poslední vteřiny nevíte, jak dopadne. Bohužel se zde také hodně zevluje, což pro dobývající není příliš dobré. Heist je mnohem zábavnější a pamětníci v něm lehce uvidí Counter Strike. Před každým kolem se vybavení kupuje za nasbírané peníze, přičemž na respawn se nehraje. Mód je velmi přístupný méně zkušeným hráčům, protože, alespoň na začátku, nedělá rozdíly ve vybavení, čímž se šance vyrovnávají.

Celkový pocit z multiplayeru je dobrý, ale rozhodně nemám dojem, že v něm nové Call of Duty udělalo závratný posun. Hodně se recyklovalo, dost vylepšovalo. Jsem rád že zmizelo létání, kterého si hojně užijete v druhém Destiny nebo v pokračování Titanfallu. Black Ops 4 mají podobné výhody jen formou gadgetů a jejich nabití chvíli trvá. Z režimů sem si nejvíc oblíbil Control, Heist a Search and Destroy. Ani ne proto, že by tolik vyčnívaly, ale u ostatních mám pocit, že ať hraju to či ono, je to pořád stejné. Zmatený jsem ze zbraní. Na dávky se tu příliš nehraje a než se zbraň řádně vyprofiluje, čímž získáte lepší mířidla či pažby, připomíná střelba akční filmy z devadesátých let. Do střelby sice promlouvá auto aim, jež lehce pomáhá při střílení přes mířidla, nicméně dovednosti vám nenahradí. Naprostým překvapením je pak možnost hrát na rozdělené obrazovce například proti botům.

Kdo raději kooperaci než konfrontaci tváří tvář, má na výběr tři mapy v zombie režimu. První je Voyage of Despair a zavede vás na Titanic. Místo kapely, hrající až do poslední sekundy, tu řádí nemrtví, které pravděpodobně probudil střet s ledovcem. Další zombie zastávkou je IX. Dávné koloseum zde vítá cestovatele v čase, na které čeká to nejnebezpečnější, co si jen dokáží představit. Počátek mapy lehce připomíná Ryse: Son of Rome, aby se po pár kolech přetavil do Strange Brigade a nechal vás prohledávat prastaré kobky s odkazy dávných civilizací. Poslední v základní hře je Blood of the Dead. Jde o modernizovanou vězeňskou mapu z Black Ops 2, v níž prim hraje legendární Alcatraz.

Prostředí jsou dostatečně odlišná jak vizuálně, tak vyžadovaným přístupem. Ačkoliv jde v základu vždy primárně o hordu, kdy každá přežitá vlna je důvod k malé oslavě, úkoly se mění souběžně s vyžadovanou taktikou. Zatímco IX jde spíše cestou větších koridorů, Voyage of Despair často hráče zažene do úzkých chodeb, kde při separaci od skupiny nemá sebemenší šanci. Alcatraz je taková kombinace obojího. Uvnitř povětšinou úzké uličky, venku a pod zemí širší prostor. Každá mapa má vlastní příběh a úkoly. Co se hrdinů týká, jsou tu dvě skvadry, a to jednotky Chaos a Aether. U nich můžete využít jak přednastavené třídy hrdinů, tak možnost vytvořit vlastní. V oblasti personalizace je zombie režim naprostým králem. A to nemyslím jen tím, jak si hraje s kombinacemi perků, talismanů, elixírů nebo mutací. Pokud si dáte soukromou hru, nechá vás upravit i ten sebezbytečnější herní prvek.

Luk83 – Ten, který přežil
Obsahu nabízí zombií mód opravdu spoustu, ať zvolíte cestu samotáře s boty nebo se pustíte do kooperačního vraždění. Rozhodně doporučuji nechodit sám, protože to není žádná legrace. Hra je v tu chvíli dost hutnou výzvou už třeba proto, že nepřátelé jsou dost silní a zátarasy proti nim velice slabé a stavěl jsem je z počátku jenom kvůli bodům, než aby přinesly něco více. S kamarády se hraje všechno lépe, a i zde se člověk bude bavit. Klasickou hordu doplňují úkoly, jež se dají na mapách plnit, ale s tím souvisí jeden zásadní problém. Úkoly nejsou nijak zvlášť viditelné a na všechno si hráč musí přijít sám. Stejně tak zapomeňte na nějakou mapu či alespoň šipku, která by vám ukázala, kam jít dál nebo co dělat. Tím se můžete dostat do fáze, že na vás jde 21 vlna, ale vy už netušíte, kam dál, jelikož mapy jsou opravdu velice rozsáhlé a nikde žádná nápověda. Je pak na každém, zda se bude chtít trápit dál nebo radši zkusí něco jiného.

Co u zombíků nemohu stále překousnout je samotná hratelnost. Připravte se na 100% arkádu ve všech směrech, zejména co se chování zbraní týče. Minimální zpětný ráz u všech z nich, kdy jejich hlavním rozdílem je kadence a doba nabíjení. Kdyby zbraně někdo přeskinoval třeba na lopaty nebo banány, bylo by to úplně jedno. Jak poznamenal vtipně můj kolega, oproti Black Ops 4 (bohužel platí pro celou hru) jsou takové Wildlands simulátorem střílení. Druhou věcí je fakt, že na můj vkus je hra, co se týče perků, karet, abilit a dalších věcí možná až příliš překombinovaná. Hráč v zápalu boje, kdy se na něj řítí hordy nepřátel, používá stejně jenom pár věcí, takže jistému zjednodušení bych se nebránil. Nejspíš však existují hráči, kteří si chtějí nastavit každý parametr své schopnosti a dovednosti, a právě ti budou velice spokojeni. Trápení jsou místy i samotné souboje, protože jakmile vás pár zombíků obestoupí, končí to smrtí. Z jejich sevření není úniku, ať skáčete nebo chcete vysprintovat, navíc vás dokáží hodně často dostat do kouta, což vede k další dávce frustrace. Nechci tady zbytečně vynášet nějaké dramatické soudy jenom proto, že mě se mód netrefil do mého vkusu, protože spousta jiných hráčů se nad ním nejspíše bude ukájet blahem.

Režim Blackout, největší novinka nového Black Ops 4, byl věcí, na kterou jsem se po ohlášení odstranění kampaně nejvíce těšil. Zombíků mám už tak trochu plné zuby a klasické módy jsou klasické módy. Navíc jsem doufal, že velká společnost typu Activision dokáže udělat pořádný Battle Royal a s radostí mohu konstatovat, že se tak skutečně stalo. Sice jsem musel změnit styl hry, jak nově přežívat, ale to jsem nakonec udělal moc rád.

Blackout je klasický Battle Royal, neboli přežití na dané mapě, kdy oblast pro pohyb se neustále zmenšuje. Mód je i zde dostupný až stovce hráčů, ale jenom v případě režimu Squad. Pro ostatní módy je maximem číslo 88. Mapa je sice zatím k dispozici jenom jedna, ale najdete na ní všechno. Města, vesničky, farmy, tréninkové kampy speciálních jednotek, poušť nebo milionářské vilky. Dokonce jsem u jednoho domu našel basketbalový míč, který se dal opravdu házet na koš a takových blbinek je ve hře více. Její design je hodně povedený, a i po několika hodinách hraní jsem stále objevoval nové budovy nebo další drobnosti.

Mile mě překvapil už samotný úvod hry. Loading a matchmaking proběhl poměrně rychle a já se ocitl na čekacím plácku. Ovšem žádné lagy, doskakování textur, nic takového. Všechno hned od začátku fungovalo perfektně a stejně tak i perfektně vypadalo. Ne jinak tomu bylo následně v samotné hře, do níž se seskakuje z několika helikoptér a ve wingsuitu. Seskok je díky němu opravdu přesný a skoro vždycky jsem dopadl přesně tam, kam jsem si usmyslel. Ono, když z výšky přesně vidíte, kam skáčete a co kde je, hra se hraje o poznání lépe. Odpadají všechny seskoky s překvapením typu dočtení textur nebo celých kusů mapy, jak to známe z konkurenčního PUBG. Technická stránka hry je funkční, rychlá a celkově se na tento Battle Royal velice dobře kouká.

A nejen, že se a něj dobře kouká, ale také se velice dobře hraje. Hra má skvělé tempo, kdy je fuk, zda zvolíte mód Squad pro čtyři hráče, souboj dvojic nebo sólo jízdu. Aby byla hra přímočařejší, doznala jistých zjednodušení. Například zbraní a lékárniček je všude dost, vybavení jako lepší optiky, větší zásobníky či gripy zlepšující stabilitu, se vám po sebrání na kompatibilní zbraň přidělají sami a jakmile seberete batoh, unesete skoro všechno, co najdete a mohli byste kdy potřebovat. Zbraně můžeme mít u sebe jenom dvě, ale nemusí to být jenom puška a pistole. Arzenál je dostatečně pestrý (sniperky, brokovnice, kulomety lehké a těžké), takže si každý najde svou oblíbenou kombinaci, s níž bude nakonec poslední přeživší. To se nakonec podařilo i nám v nervy drásajícím finálním souboji, kdy jsme prokázali více odvahy, chuti jít za vítězstvím a nad posledním soupeřem vítězoslavně zvítězili, z čehož jsme měli opravdu převelikou radost.

 

Mimo klasického vybavení se mi líbili různé specialitky a boosty pro postavu. Díky ní můžeme mást nepřítele, být rychlejší nebo více vydržet. S vystřelovacím hákem se můžete rychleji dostat z dosahu nepřítele a trasovací pistole po vystřelení čipu dokáže zobrazit nepřátele, kteří kolem něj projdou. To všechno nahrává akčnější hratelnosti, do níž vás vývojáři nenápadně nutí. Baby přeci nebude sedět v koutě, když se kolem válí tolik zbraní a vybavení a radši se vydá rozsévat smrt mezi nepřátele.

Abyste získali další level pro svou postavu, musíte pro ni získat body. Buď se můžete umístit mezi TOP přeživšími, plnit různé výzvy nebo se vydat cestou zabijáka, kdy každý zářez na naší pažbě znamená bodíky na náš účet. I já, velký to strašpytel jsem najednou dostal křídla, a když došlo na rozhodnutí, zda zůstat schován nebo vyzkoušet své střelecké dovednosti, sáhl jsem k násilí. Blackout je totiž podstatně více akční a přímočarou záležitostí, než je PUBG a k tomu více serióznější než Fortnite. A když vás někdo sejme, můžete se díky killcam podívat, jak toho docílil, což mi v PUBG taky vždycky chybělo. Pokud jste právě takovou herní kombinaci hledali, Blackout vám ji nabízí. Otázkou je, zda chceme dát cenu, kterou Black Ops 4 stojí za jeden herní mód, ale mně se neskutečně dobře hrál, stále hraje a počítám, že i do budoucna vydrží.

Společným okem
Zbývá zhodnotit zpracování. Na Black Ops 4 můžete nadávat z mnoha důvodů, ale rozhodně ne kvůli technické stránce. Na konzoli Xbox One X vám střílečka nabídne rozlišení 4K, podporu HDR a povětšinou stabilní frekvenci šedesáti snímků za sekundu. Nezdá se, že by vývojáři museli dělat výrazné kompromisy. Titul vypadá velice dobře a vyjma Blackoutu, kde původní Xbox může dobíhat textury, vše načítá s nečekanou rychlostí. Krví se nešetří, ustřelenými končetinami už vůbec ne, což oceníte zejména v zombie režimu. Zvuk rozhodně nehraje druhé housle, ale skvěle doplňuje vizuální zpracování. Nejvíce ho oceníte při režimu battle royale, kde vám může zachránit hlavu a soupeři ji naopak srazit. Až si říkáte, že je té kampaně skutečně škoda. Byla by nádhera zase jednou zachraňovat svět v tak výtečně optimalizované hře, která audiovizuálně odpovídá své době.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Black Ops 4 jsou tu se svým novým multiplayerovým já a nutno říci, že Blackout se jim hodně vydařil a dle našich poznatků překonává jak PUBG tak Fortnite. Zbytek jako zombící nebo klasický multiplayer jsou pak na chuti každého hráče, ale kdo hrál loni a předloni, bude si letos chrochtat blahem. Zbytek se musí rozmyslet, zda hra bude za jejich peníze stát, a že jich vývojáři nechtějí zrovna málo.
  • StriderCZ

    Fajnová recenze, přesně jak jste slíbili na streamu. Díky moc

  • Rado Dračí Bojovník

    takýto odpad nikdy. to čo sa stalo s COD je hnus.

  • Pefa

    Už??? Recenze?? To uz bude 5ka ne ? Hru jsem koupil v úterý … Ve středu šla pryč. Když si vzpomenu na hry z 360 a xbox one tato vyhrává hnus století. Jak někdo může pustit takový odpad??!!! Blee

  • Radek Jakubec

    Nakonec objednáno, absence singlu mi vadí, ale split screen a Blackout mě nakonec přesvědčil, do party to bude hodně dobrý. Kdybych měl hrát jen sám, tak bych do toho nešel.

  • Rafael Sancho Gonzalez

    Grafika otresna. Srovnavat s pubg to snad ne kdyz v cod automaticke vylepsovani jakmile to vezmete.autoaim.strasne moc rychle nerealne,nepritozene pohyby. Vojak ma asi mega
    Batoh co vsechno dokaze ppbrat. pubg ma sice sve chyby ale je to o dost mensi studio.

18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»