Xboxweb.cz

V nablýskané zbroji za srdcem krásné princezny, nehynoucí slávou v básních a půlkou království. Tak nějak idylicky jsem si vždycky představoval život ve středověku. Jak mi ukázalo Kingdom Come, tak úplně skvělé to nebylo, jelikož všechny zužovali nějaké patálie. Tím spíš, když se člověk, coby pěšák, dostal do nějaké hromadné bitvy. V herním průmyslu se pak najdou firmy specializující své hry právě na tuto soubojovou část.

A dokonce tu nemáme jednu hru, ale hned dvě. Tou první z nich je For Honor od Ubisoftu, který na začátku nebyl špatnou hrou, ale až čas a následná péče od vývojářů v podobě balancování zážitku a přidávání obsahu z něj udělal ještě lepší hru. O trochu více agresivity a o hodně více krve do tohoto žánru přinesla série Chivalry, jejíž druhý díl před nedávnem vyšel. Dostalo se mi té cti a mohl jsem druhý díl náležitě vyzkoušet.

Jelikož jsem s tím prvním neměl moc co dočinění, velice rád jsem vyrazil do tutoriálu. Už průchod skrze jednotlivá cvičiště mi naznačil, že tady to nebude žádná snadná procházka po bitevním poli. Na druhou stranu veškeré ovládání je při ruce. Z trailerů a videí Chivalry 2 vypadá jako first person mlátička, ale tak tomu úplně není. Hra totiž umožňuje plynule přepínat mezi prvním a třetím pohledem. Já hrál většinou z první osoby. Zaprvé mám tento pohled raději a za druhé mi zážitek skrze oči válečníka přišel o dost více intenzivní, než hraní z poza jeho zad.

Po získání základních návyků se někteří jistě vydají přímo do online bitev, nicméně já bych doporučil nespěchat a zkusit offline trénink. Ten je vhodný pro získání přehledu o jednotlivých mapách, nebo spíše bitvách, jejich cílech a získání dalších užitečných zkušeností, které pak při ostré bitvě jako když najdeme. Základním způsobem se v něm také dají získat nějaké praktické bojové zkušenosti, byť zdejší boti nejsou nějakou extra velkou výzvou. Dva až tři jsem dokázal zabít v pohodě, víc najednou už jich pak většinou bylo nad moje síly. Nicméně i tak jsem během offline hraní získal dobré povědomí o úkolech a nějakou dávku sebevědomí do bitev.

To však vzalo hodně rychle za své, protože hrát proti živým hráčům, tím spíš proti těm, kteří to opravdu umí, je hodně těžké. Je přitom jedno, zda zvolíte hru pro 40 nebo 64 hráčů, i když s větším počtem hráčů roste šance, že potkáte někoho slabšího a rozsekáte ho na kusy během chvíle. Když už sem nakousl počet hráčů, zmiňme i herní módy, které pro nás vývojáři přichystali. Mimo klasického všichni proti všem nebo týmové řežby, je nejlepším herním módem plnění úkolů. Od herního módu se následně odvíjí také herní doba. První dva zmíněné jsou tak na 15 minut zápas, ale plněním úkolů se dá prožít 30-45 minut a přitom to člověku ani nepřijde.

Dohromady na nás čeká osm map, nebo příběhů chcete-li, a jak jsem říkal, plnění úkolů je na nich to nejlepší. Přitom se jedná o klasické středověké kratochvíle jako je obléhání hradů, ochrana/likvidace vesničanů nebo vypalování stanů. Všechny úkoly jsou logicky jeden za druhým, takže je třeba se nejdřív dostat do hradu/vesnice, tam něco udělat, něco překonat a pak se zase pokračuje dál až do samého konce. Z počátku jsem k tomu přistupoval hodně skepticky, ale nakonec každá bitva uteče jako voda. Můžou sice při bojích nastat fáze, kdy má nepřítel hodně navrch, ale díky možnosti kdykoliv v průběhu hraní změnit třídu, dá se vývoj boje buď otočit nebo minimálně zdramatizovat.

Třídy jsou na výběr čtyři – lučištník, rytíř, vanguard (hodně velká útočná síla, ale méně zdraví) a pěšák, který si dokáže udržet dostatečný odstup od ostatních. Navíc každá z nich má ještě další dvě podkategorie, takže rozhodně je z čeho vybírat. Buď tedy můžeme hrát za svou oblíbenou třídu či využít aktuální situace na bojišti. Další části se odblokují s dalšími levely pro danou třídu. Každá z tříd má navíc svůj zbraňový arzenál, kdy se každá zbraň chová úplně jinak. Buď má jiný dosah, jinou sílu nebo se s ní například hůře manipuluje. Zkrátka těch variací a možností, koho vzít není málo a kolikrát je opravdu těžké někoho vybrat. Jak jsem ale říkal, ideální je podle mého názoru mít postav víc a snažit se reagovat na dění na bojišti.

V souboji jeden proti jednomu může být právě volba třídy tím, co vás v dané chvílí zachrání nebo pošle do respawnu. Tam, kde proti offline botům člověk snadno zvládne tři protivníky, v reálné bitvě je to proti přesile neskutečně těžké. Tudíž je dobré hrát takticky a snažit se vytvářet alespoň malé skupinky o 2-3 hráčích, což zvyšuje nejen šanci na výhru, ale na přežití vůbec.

Zdejší soubojový systém není na první pohled složitý, ale čím víc člověk hraje, tím víc vidí jeho hloubku a propracovanost. Záleží na tom, zda dokážete správně blokovat a přecházet do protiútoku, využít maximální dosah svého kopí či sekery, nebo při lukostřelbě v té válečné vřavě najít protivníka a zasáhnout ho. Musím se přiznat a veřejně omluvit všem svým spolubojovníkům, které jsem v průběhu zběsilého máchání sekerou zranil nebo trefil šípem (někdy i opakovaně). Jak jste správně pochopili, naši souputníci nejsou imunní, takže je třeba tak trochu dávat pozor, jestli náhodou omylem mimo soupeře nemlátíte i nějakého vlastního vojáka.

Jednotlivé úrovně se opravdu povedly. Máme tady pěkné hrady, detailně a funkčně zpracované nejrůznější obléhací stroje, vesničky, lesy a polorozpadlé hrady. To všechno zde najdeme a na konzoli Xbox Series X to také opravdu skvěle vypadá (no tak dobře, jednou za čas někde doskočí nějaká textura, ale uprostřed bitvy si toho člověk stejně pořádně nevšimne) a hlavně to hodně rychle nahrává do hry. K tomu tu máme detailní usekávání nejrůznějších končetin, ideálně hlav nebo rukou, takže celkové hodnocení grafiky bych shrnul jako hodně pěkné.

V průběhu mého hraní o hráče nebyla vůbec nouze, takže matchmaking zabral jenom pár vteřin a síťový kód se jevil jako rychlý a stabilní. Uvidíme, jestli tomu tak bude i v budoucnu, ale vzhledem k tomu, že hra má cross platformní multiplayer s hráči z PS a PC, nedostatkem hráčů by trpět nemusela.

Chivalry 2 mě nakonec bavilo víc, než jsem původně čekal a z očekávání brutální rubačky, kde končetiny létají na všechny strany a krví se rozhodně nešetří, se nakonec vyklubala hodně propracovaná záležitost. Máme tu spoustu různých tříd, jejich vybavení a k tomu snadný na naučení, ale velice komplexně provedený soubojový systém. Už dlouho jsem se u čistě multiplayerové hry tak nebavil, tím spíš, že jsem hrál s cizími lidmi. Je ovšem vidět, že komunita kolem Chivalry je velká a spousta hráčů je v bojích jako doma. O to těžší to sice mohou mít nováčci, ale jak se říká: „žádný učený z nebe nespadl…“.