
RECENZE: Crash Bandicoot N.Sane Trilogy
Kolekce Crash Bandicoot N.Sane Trilogy konečně dorazila na Xbox One a samozřejmě také ve 4K na Xbox One X. Oblíbený vačnatec je tedy zpět a hned na úvod je třeba říct, že čekání stálo za to.
Za remastery her Crash Bandicoot, Crash Bandicoot 2: Cortex Strikes Back a Crash Bandicoot: Warped, a tedy i za celou kolekcí, stojí studio Vicarious Visions, které odvedlo opravdu poctivou práci. Vzali to totiž od podlahy, i když vesměs jen po vizuální stránce, takže samotné jádro hry zůstalo nedotčeno. Ačkoliv tedy hra působí moderně a hravě obstojí proti současným titulům, pořád se hraje stejně, což je jen a jen dobře. Ačkoliv občas nám ovládání přišlo trochu tuhé, ale to může být především tím, že už jsme starší a reflexy našeho mládí už jsou dávno v tahu.

Pojďme si ale hru trochu více rozebrat. Jak už jsme zmínili, trilogie je opravdu nádherná. Od úvodní animace, v níž je Crash doslova napcán do stroje, aby odpovídal dnešním standardům, po špičkově odvedenou prezentaci, což se týče především rozdělení her a orientace v nabídce. Textury, nasvícení, animace, stínování a nespočet dalších detailů spolu s krásnými prostředími jsou jasným důkazem, že studio tenhle remaster dělalo s láskou. Navíc přihodili i předělanou hudbu a nějakou vlastní, aby vše znělo dnešním uším. Celá kolekce zkrátka působí svěže a vůbec si nebudete přidat, že hrajete 20 let staré tituly, i když nostalgie je mocná čarodějka.

V případě ovládání sice tehdy nefrčely analogové páčky, ale stále byly možností, což může znít zvláště, jelikož dnes si bez páček konzolové hraní neumíme představit. Přesto se Crash ovládá parádně a řekli bychom, že i hře páčky více sedí, takže byste tentokrát neměli rozbít tolik ovladačů :-). Přestože je ovládání poměrně přesné, což musí být, jelikož hra je stejně nemilosrdná jako tehdy, přece jen občas působí trochu pomaleji vzhledem k původnímu kódu hry, ale to už je o zvyku. Jen to A pro skok nemačkejte příliš silně :-).

Když už jsme zmínili obtížnost, na chvíli se u ní pozastavíme. Jak si možná pamatujete, obtížnost se dosti liší dle samotných her. První titul je ze začátku v pohodě. Hravě překonáte prvních pár úrovní, ale pak na vás hra uhodí. Narazíte na úroveň, kterou budete hrát pořád dokola, a pokořit ji vám dá zabrat. A že hra chyby neodpouští, to asi víte. Věrný Aku Aku vás pochopitelně ochrání jen jednou či dvakrát, než o něj definitivní přijdete a pak už není prostor na chyby, alespoň do dalšího záchytného bodu. Narazíte i na úrovně typizované jako tradiční plošinovky, kdy jste neustále pod palbou nepřátel a překážek všeho druhu, takže si ani pak nevydechnete.

Obtížnost se zkrátka stupňuje. Ačkoliv bychom řekli, že s dalšími hrami pak mírně klesá, zvláště Warped nám vždy přišel snazší, rozhodně se zapotíte. Jistá frustrace je tedy na místě, ale předpokládáme, že většina z vás dobře ví, do čeho jde. Jako kompenzaci určitě přijmete opravdu nádherné úrovně, které vyvolávají řadu vzpomínek, ať už je to vidlákov či čínská zeď z Warped, nebo kluzká jízda ve sněžné úrovni z Cortex Strikes Back. Tady je na místě vyseknout původním autorům z Naughty Dog poklonu za parádní design úrovní, mezi nimiž neschází ani podmořská návštěva či pronásledování obří zvěří s obrácenou kamerou.

I když se mezi vámi určitě najde pár jedinců, kteří žádnou z původních her nehráli, připravte se na skvělý zážitek. Samotná hratelnost je totiž naprosto banální. Kromě skákání přes překážky a likvidaci nepřátel stylovými otočkami, budete také rozbíjet bedny s vzácnými jablky, kdy stovka jablíček vám přihodí jeden život navíc. Řada úrovní skrývá navíc bonusové úseky, které stojí za vyzkoušení, abyste získali vzácné životy. Pokud by vám náhodou došli, žádná tragédie to není, jen danou úroveň začnete od začátku. Ne vždy také půjdete po svých, takže usednete třeba na motorku či tygříka, a tentokrát můžete za svou mladší sestru Coco hrát daleko častěji. Jako dodatečná výzva vám poslouží možnost sbírat diamanty za rozbití všech beden v úrovni či splnění úrovně v určitém čase. Zkrátka plošinovka jak vyšitá.
P. S. Kdo pamatuje slovenský pořad Maxihra? 🙂
Verdikt
Nesmírně nás těší, že jsme si konečně i na Xbox One mohli zahrát Crash Bandicoot N.Sane Trilogy. Jedná se o poctivě odvedený remaster, který zachovává ducha původních her, ale přitom vypadá naprosto fantasticky. Přesto může být obtížnost pro dnešní hráče příliš, ale snad se otrkají a překonají i ovládání a taktéž nemilosrdnost některých úrovní. Tohle je zkrátka povinnost pro každého. Zvláště pro fanoušky, na které kolekce cílí. Tady totiž vydavatel naprosto jasně hraje na nostalgickou notu a sakra mu to vychází.
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...

































