RECENZE: Cyberpunk 2077

Autor: p.a.c.o Publikováno: 15.12.2020, 7:00

Publikováno: 15.12.2020, 7:00

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 2340 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Osm let je docela dlouhá doba, za kterou se může stát leccos. Dítě začne chodit do školy, z pracujícího se může stát důchodce a z chudáka rentiér. Stejně tak by to měla být dostatečně dlouhá doba na to, aby zkušení vývojáři, třeba z CD Projekt RED, dokázali do úspěšného konce dotáhnout vývoj své další velké hry, na kterou nás po celou dobu lákali.

Jako téma si vzali oblíbený cyberpunk, přidali otevřený svět a do vlaku plného hypu přibrali cestou Keanu Reevese, aby jim nejdříve pomohl s propagací a následně se stal jednou z hlavních postav ve hře. Vlak však nejspíš jel pod hlavičkou Českých drah, protože cestou nabral poměrně značné zpoždění. Nakonec však dorazil do cíle, a jak již víme, plody vývojářské práce se již zhodnotily, jelikož již v předobjednávkách se hře dařilo a prakticky je její vývoj již zaplacen. Nezbývá než vydělat na nové jachty, vily, či sportovní auta. Jedinou otázkou tak je, zda opravdu chceme přispět do vývojářských peněženek, po tom všem?

Cyberpunk jako téma není v herním světě žádná novinka, co by nás měla zvednout z našich křesel. Nicméně ve spojení s tvůrci série Zaklínač, díky níž si získali věhlas po celém světě a jistě také dostatek hotovosti pro další vývoj, znělo toto spojení hodně lákavě. Night City konečně otevřelo svou náruč a hned od začátku nás staví před celou řadu voleb, což se nakonec ukázalo jako typická zdejší vlastnost.

Ještě, než se vydáme do samotné hry, musíme si zvolit cestu, jakou budeme chtít postupovat. Staneme se dítětem ulice, korporátní krysou nebo obyvatelem pustiny? Dále si v opravdu až úchylně detailním editoru postavy vytvoříme našeho/naší V a pak už se pustíme do světa, který nám rozhodně nedá nic zadarmo. Kdo chce něco mít, musí občas někoho zbít nebo zabít a ideálně se vetřít do přízně někoho, kdo má nějaký vliv. Takových lidí na své cestě potkáme dostatek, ovšem jak říká klasik, nic není černobílé a stejně je to i v Night City.

Trochu mě zklamalo zjištění, že moje volba korporátu se co do obsahu nakonec moc nelišila od volby jít do města z pustiny. Největším rozdílem je úvod (asi první půl hodina), kdy začínáte tak, jak byste čekali, ale nakonec vás události semelou tak, že s téměř holým zadkem končíte mezi ostatní spodinou města. Kde je život v luxusu a rozdílné přístupy k životu, jež jsem od korporátu očekával? Nakonec se mě v prologu ujal Jackie, který tu pro nás je, ať se vydáme cestou, jakou chceme. Jsou tu stejné mise, stejný postup a hře je úplně jedno, pro jakou cestu jste se na začátku rozhodli.

Zmínil jsem prolog, což je část trvající nějakých sedm hodin a podle zkušeností je tato část pro všechny stejná. V rozhovorech se můžete ohlédnout za svým působením v jedné ze svých frakcí a přihodit nějaké moudro z ní, ale to je tak celé. Po zvládnutí prologu konečnému potkáme Keanu Reevese, na kterého jsme se stejně všichni těšili nejvíc a příběh dostane nový rozměr. To, že celá jeho premisa při bližším zamyšlení tak trochu nedává smysl, bych pak nechal na zvážení každého z vás.

O tom, že je hra neskutečně ukecaná a žádný rozhovor není na pět minut, ani nikdo nepochyboval. Skutečně je tomu tak a kdo si rochní v rozmáchlých dialozích, v nichž postavy odkrývají své nejtajnější pocity a postřehy, bude zde jako ryba ve vodě. Vývojáři naštěstí mysleli i na situace, kdy člověk nemá třeba úplně náladu se s někým vykecávat a dialogy, které nevedou příběh dále, mají jinou barvu. A ano, některé situaci mohou díky vašim volbám skončit trochu jinak, někdo se nemusí o něčem dozvědět nebo zase ano. Takže pak už záleží, co všechno si k daným osobám dovolíme a co kde řekneme. Příběhově tak Cyberpunk nabízí zajímavé postavy, spoustu informací o jejich chování, pohnutkách a motivacích pro to či ono. Prokreslený a zajímavý svět však neznamená, že by příběh byl něčím nevídaným nebo převratným, to rozhodně ne. Kdo by měl málo rozhovorů, může se věnovat svému mobilu. Buď někdo pořád volá a píše nám nebo máme někomu volat my. Aspoň v tom cyberpunku nám mohli dát s mobilem pokoj.

Dalším opravdu hodně propracovaným, a na první pohled velice složitým, je zdejší RPG systém. Našeho V můžeme vylepšovat v pěti směrech, kdy každý z nich má ještě další podskupiny rozdělené na několik částí. Získané body tak bude rozhodně do čeho vkládat, takže specializacím a nejrůznějším možnostem se zde meze rozhodně nekladou. Osobně se mi ale zdálo, že spíš zvyšuji číslo pro možnost něco udělat, než že by se mi moje postava pod rukama nějak výrazně měnila a opravdu hmatatelně zlepšovala. Většina podružných vylepšení totiž přidá nějaké procento k dosavadnímu číslu.

Co do herního obsahu na mě Cyberpunk působí jako kombinace několika her a ani se to nesnaží nějak umně maskovat. Každý se tak minimálně jednou musí dostat do situace, kdy začne přemýšlet o tom, kde že danou věc vlastně viděl. Inspirací pro tvorbu obsahu nebyly jenom hry, ale také filmový průmysl. Musím však podotknout, že půjčené prvky působí dotaženěji, a tak nějak pěkně uceleně. I když ani CDPR se nevyhnuli Ubisoft syndromu, protože hned od začátku je mapa zapráskaná hromadou úkolů a ikon všeho možného, což by bázlivého člověka mohlo odradit. Nevím, proč mají všichni potřebu dělat velké světy a pak do nich cpát kde co, aby aspoň ta mapa nevypadala tak prázdně.

Z toho plyne, že Night City a pustina kolem nám dají k dispozici opravdu velký herní prostor, takže je jasné, že k přesunu využijeme dopravní prostředky. Po delší době dorazila hra s otevřeným světem, v němž je řízení příjemné, a ne jenom nutnost. Dokonce jsem měl chuť vydat se na projížďky městem a jenom tak se kochat neony nebo poslouchat rádio, když tedy zrovna fungovalo. Komu se nebude chtít toulat, nebo bude mít z nejrůznějších důvodů auto v opravě, může využít služeb rychlého cestování.

Různorodost misí je v rámci příběhů fajn a spousta z nich je pěkně rozvětvených. V čem se vývojáři opravdu vyžívali, je množství nepovinných věcí a úkolů, které v jejich průběhu můžete udělat. Někde něco hacknout, někde někoho zachránit nebo najít. Sice je to nepovinné, ale tak nějak tušíte, že se vám to v budoucnu může hodit. Co se vedlejších misí týče, jejich náplň, už tak rozmanitá není a většinou se rozlišuje na zabij, dones nebo doruč.

Postup v rámci misí nechává hra na nás. Příznivci akce, kterým plížení nejde, jako třeba já, můžou se zbraní v ruce vběhnout mezi nepřátele a dát jim ochutnat olovo. Pocit ze střelby není špatný, ale měl jsem pocit, že nepřátelé mají super mega neprůstřelné vesty, protože jedinou možností, jak se s nimi efektivně vypořádat je střelba do hlavy. Bylo přitom jedno, jak moc účinnou jsem měl zbraň a vylepšení k ní, takže při rozpoutání pekla je dobré mít střílení i patřičně v ruce.

Kdo si na střílení tolik nevěří nebo se raději plíží ve stínech a odlákává pozornost v rámci hackování, bude mít také možnost. Tichý postup je v případě nesmrtící likvidace hledaných nepřátel i více výnosný, ale to je až to poslední, co nás v dané situaci bude trápit. Jakmile se k nám připojí AI, aby nám pomohla, může naše snažení vzít relativně rychle za své. Není nic lepšího, než když se plížíte, kolega nás upozorní, že musíme dávat pozor, aby nás nepřátelé neviděli a za dvě vteřiny sám napochoduje mezi ně a vše se zvrhne ve střelbu.

Umělá inteligence nakonec není to, co bychom na hře opěvovali. Je přitom jedno, jestli mám teď na mysli spoluhráče nebo nepřátele. Jeden příklad u spoluhráče jsme si již řekli, další jeho otravnou vlastností je se vám neustále plést pod nohy. Schováte se do krytu a chcete střílet, máte ho před muškou. Posunete se jinam, je tam zase a po třetí už litujete, že ho sami nemůžete odpravit.

Stejně tak nepřátelé nejsou z nejbystřejších. Jejich největší předností je, že vidí opravdu dobře a daleko, mají přesnou mušku a pokud je nestřílíte do hlavy, opravdu vydrží. Možná to je i tím, že každý má jinou odolnost vůči střelbě a druhům munice, což by asi bylo dobré zohlednit. Kdo to neudělá před akcí samotnou, má smůlu. Jakmile začnou hvízdat kolem kulky, je už na všechno pozdě a člověk střílí tím, co má zrovna v ruce. Na druhou stranu nepřátelé o to, co lépe vidí, o to hůř slyší, takže jim není divné, když jejich kolega náhle zmizí v útrobách popelnice nebo skříně.

Příběh a hratelnost ale není všechno. Nedílnou součástí je také technická stránka, která není z nejlepších. Všichni sice počítáme s tím, že se situace zlepší, ale za plnou cenu by hráči měli očekávat plný výkon od začátku, a ne až po půl roce patchů. Navíc jsou věci, co se zlepší asi jenom těžko. Tou hlavní je, že na konzolích Xbox One se hra prostě nedá hrát. Když má člověk štěstí, hra mu běží aspoň s 20 FPS. Při honičce však klidně může spadnout někam k 10 FPS a to už musí uznat každý, že s tím se nedá hrát. Tady měli vývojáři jasně říct dost a na starou generaci se prostě vykašlat.

Hrát se dá v pohodě na Xbox One X, které 30 FPS dokáže udržet ve většině případů. Ani Series S nemá s touto metou nějaké výraznější problémy, a to při hodně podobném dynamickém rozlišení, jako Xbox One X. Nejlépe hra dle očekávání běží na Series X, kdy si můžeme vybrat dva módy. První je 4K rozlišení a 30 FPS, což hra zvládá ve všech situacích v pohodě splnit. Pak je tady více FPS, kdy se hra snaží držet 60 FPS (to se jí ne vždycky daří a reálně je někde mezi 50-60 FPS) při nižším rozlišení.

Optimalizace se tak úplně nepovedla, ale jak ukázal první velký patch po vydání, na tom se ještě bude pracovat, protože po něm hra na Xbox Series X vypadá a hýbe se znatelně lépe. Navíc není všem pracem konec, protože se snad co nevidět dočkáme plnohodnotné verze pro konzole nové generace, a ne pouze hraní v rámci zpětné kompatibility.

Hodnotit grafiku je těžší než kdy jindy. Postavy a jejich detaily jsou pěkné, ale celkově je to jak na houpačce. Interiéry super, ale město jak kdy. Určitě je pěkná práce s neony a nasvícením. Když začne pršet, v autě teče jenom voda po krajích skla, stěrače v budoucnosti asi nejsou potřeba. A takhle je to tady se vším. Člověk je nadšený, aby o chvíli později jeho nadšení pohltily rozpaky a nedotaženosti.

Uživatelské rozhraní je další věcí, z níž je na první pohled vidět, že konzole nebyly hlavní platformou. Ovládání hackování rozhodně není tak intuitivní, jako třeba ve Watch Dogs, i když zpracováním je hodně podobné. Stejně tak pohyb ve všech nabídkách úprav postavy by mohl být lepší, a hlavně listování skrze karty, kdy člověk musí použít virtuální kurzor, není nic, co bych na konzolích chtěl používat. Celé je to dáno hlavně tím, že možností je opravdu hodně a tlačítek na gamepadu je jenom omezené množství.

V takto velkém světě plného možností a variací pak není vůbec divné, že člověk hru velice snadno dostane do nějaké nestandardní situace, s níž vývojáři nepočítali. Někdy se však do nich hra dostane sama. Postavy procházející se ve vzduchu, strkající hlavy do textur nebo umírající v roztodivných pózách jsou takový standard. Naštěstí se mi nestalo, že bych někde vyloženě nemohl pokračovat a když, za cenu restartu k poslednímu záchytnému bodu se to srovnalo. Stejně tak se ne vždycky spustí animace pro postavy, která vám sice něco říká, ale nehýbe se jí pusa a další podobné libůstky. Práce v tomto směru tu je dost, což vývojáři ale velice dobře vědí.

Nevím, jestli jsou na místě fanfáry, ale česká lokalizace formou titulků zde nechybí. Bohužel, jak se ukázalo, ani ona není ve finální kondici. Někdy vám v dialogu budou chybět slova, někdy nebude vyznění věty takové, jako autoři nejspíš chtěli a napříč rozhraními a texty se táhnou kódy pro tučný text a další blbosti. Pro pochopení příběhu a mechanik to rozhodně nevadí, navíc textu je ve hře neskutečné množství, ale člověk má na každém kroku pocit, že se i lokalizace dělala na poslední chvíli.

Cyberpunk 2077 je hrou budící emoce. Jedni ji budou vynášet do nebes za pěkné zpracování tématu a opravdu propracovaný příběh plný zajímavých postav. Druhá skupinka bude dštít oheň za technické chyby v den vydání, což se není co divit. Dokud budeme tolerovat problémy s tím, že to vývojáři v budoucnu opraví, nikdy se situace a nezlepší. Udělat takovou hru EA, lid by vyšel s vidlemi do ulic. V případě CD Projekt RED se nad technickým stavem přivírají obě oči a všichni dělají, jakože se vlastně nic neděje. Ale ono se stalo, na konzolích končící generace se tento produkt nedá hrát a ani na Series X nebyla z počátku situace skvělá. Všechno sice bude lepší, ale já dal vývojářům svoje peníze teď a v plné výši. Jak k tomu přijdu, když lepší produkt ve výsledku dostanou ti, co si hru koupí později se slevou a po všech updatech?

Doslov Lukáše Urbana – aneb další pohled na věc

Cyberpunk můžete milovat, nesnášet, nechápat nebo jím jen opovrhovat. Faktem ale je, že aniž byste si to uvědomovali, četli, viděli a hráli jste s jeho tematikou desítky, možná stovky děl. Blade Runner jsem viděl v době, kdy mi lopata nenabírala, o čem vlastně je. Za sledování RoboCopa v nočních hodinách by mé rodiče dnes nejspíš zavřeli. Výběr Gibsona do povinné školní četby nechápe češtinářka dodnes a plakát Ghost in the Shell na zdi úspěšně vytlačoval popové metrouše z Brava. Subžánr sci-fi miluju, třebaže mi některá díla nahání husí kůži ještě dnes. Je sexy, tajemný, nezná hranic a maluje budoucnost v barvách, ve kterých svět pozvolna míchá paletu. A přesto mě Cyberpunk 2077 nedokáže uspokojit.

Téma se rozprostírá od filozofie lidského života, náboženství, sociálních vrstev, přes virtuální realitu, neuronové sítě, strojové implantáty, až po dekadentní pudy, právo silnějšího, touhu po ovládnutí světa a moci. Málo kdo si v historii dovolil zpracovat kompletní almanach jednotlivých odvětví v jednom díle. Teď se o to pokouší polští experti na vyprávění a za sebe říkám, že to nezvládají. Hlavní dějová linka sahá až do základů žánru a je dostatečně nosná, aby si vystačila sama o sobě. Jenže tohle je CD Projekt RED, který netroškaří. Přes vedlejší postavy, úkoly a náhodné události vypráví další a další prvky.

Chce vám rozšířit povědomí o sociálním dopadu implantátů. O černém obchodě, nemocech, kuplířství a porcování lidí. Chce být průvodcem nočním životem a módním guru. Dozorčím při válkách gangů, rozhodčím během pouličních bitek a agentem při potírání zločinu. Touží rozkódovat smysl života a objevit duši tam, kde vládnou elektrické obvody. Vulgární dialogy zkouší povýšit na filozofii a z existenčních témat dělá plivanec v kabaretu. Humor mísí s hrůzou, akci s vyšetřováním, až sám neví, jak ještě zkombinovat třetí s desátým. A to pomíjím urychlený úvod, který akorát naštve. Jakkoliv jsem se snažil v prvních hodinách nasáknout vše kolem jak houba, nakonec jsme se cítil jak žebrácké dítě v lunaparku. Ve svém živlu, ale naprosto ztracený.

I to je stále málo. Autoři si umínili, že půjdou v popkulturních šlépějích díla Ready Player One a sází jednu „poctu“ za druhou. Uvozovky jsou na místě, protože občas nejde o žádné vzdání holdu, ale použití jen pro efekt. Když na záchodě vidíte tři mušle, smějete se, neboť jste dobří. Při vysvětlování dvou léků červené a modré barvy máte tlamu jak Joker, protože Matrix. Ale při citacích scén kultovních filmů, a je fuk jde-li o Terminátora nebo Total Recall, už cítíte lehký „řitní alpinismus“. Protože to vůbec není cool a působí to jen jako kopie z nouze, neb už nebylo dál co vymyslet.

Možná jen nevím, co chci. Možná si ten fan service jen nedokážu užít. Možná jsem pedantský idiot, co se povyšuje nad stovky tvrdě sedřených lidí tvořících životní dílo. A možná je Cyberpunk 2077 tak moc egoistický, že dusí sám sebe, jen aby se zavděčil všem. Hodí se paralela s filmem. Můžete mít bravurního řemeslníka na režisérské židli. Výtečného mistra pera pod scénářem. A vizionáře za kamerou. Ale bez chytrého producenta a přísné dramaturgie natočíte akorát drahý videoklip místo ambiciózního filmu.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Ve výsledku tu máme pěknou hru s tématem cyberpunku. Rozmáchlý příběh, spousta RPG možností a živoucí Night City jsou pěkné kulisy pro to, co se zde odehrává. Bohužel jí trápí technické potíže, nad kterými rozhodně nechci mávnout rukou, ale ani to jí nejspíš neubírá na kvalitách a zajímavosti v očích hráčů ohledně tématu cyberpunk, takže si své zákazníka nejen že našla, ale s postupným zlepšováním stavu ještě určitě najde.
20. 09. 2021 • SeedarCZ0

RECENZE: NBA 2K22

NBA 2K22 – král sportovních her opět na scéně. Jistě, můžete si o basketbalu myslet co chcete. Nakonec, ani já nejsem kdovíjaký fanoušek tohoto spíše amerického sportu. Nicméně, v žánru sportovních her tato série nejspíš nemá konkurenci. A to už dlouhá léta.

»
17. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: WRC 10

Jubilea jsou fajn v tom, že se při nich většinou pořádá nějaká fajnová oslava. V herním světě se opijí tak maximálně vývojáři, ale ani hráči nestrádají. Letošní ročník rally soutěží s oficiální licencí WRC také letos slaví a to kulatým 10. dílem. Zároveň je to pro Francouze z Kylotonnu taková menší derniéra, jelikož příští ročník bude jejich poslední. Pak si značky a licenci WRC přeberou konkurenti z Codemasters.

»
16. 09. 2021 • HusekD0

RECENZE: Crown Trick

Když bychom si měli vybrat jeden z nejpopulárnějších herních žánrů u indie vývojářů, tak se ve většině určitě shodneme na žánru rogue. A není se vůbec čemu divit. Ať už se budeme bavit o jeho zakladateli Rogue z roku 1980, nebo titulech z posledních let jako je například Binding of Isaac, Dead Cells, cenami ověnčený Hades, tak všechny tyto hry mají jedno společné. Smrt v nich není něco, co vás přivede k poslední uložené...

»
15. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Life is Strange True Colors

Adventurní série Life is Strange se nezapomenutelně zapsala do herní historie především svým prvním dílem, za kterým stálo francouzské studio Dontnod. Teenage drama řešící běžné starosti dospívání a zároveň nadpřirozené schopnosti u publika zkrátka zabodovalo. Navázat na tento úspěch druhým dílem se studiu příliš nepodařilo a Life is Strange 2 sbíralo rozporuplné reakce. Ani odbočka Tell Me Why se nepovedla tak dobře, jak její autoři jistě zamýšleli.

»
13. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Super Animal Royale

Je to pár let, co multiplayerové řežby ovládl režim battle royale. Ten vychází se stejnojmenného japonského filmu (který není vůbec špatný) a je postaven na jednoduchém principu – skupina hráčů bojuje na ostrově do posledního muže, přičemž k vítězství jim dopomáhají nejen vlastní schopnosti, ale také všude možně poschovávané zbraně. Postupně zmenšující se herní mapa je příslibem nervydrásajících soubojů, ze kterých může vyváznout živý jen jeden.

»
03. 09. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Song of Iron

„Lid přepadli, vesnici vypálili a protějšek zabili. Obraťte kroky své a pospěšte z tohoto kraje, kde smrt číhá na každém kroku.“ Podobným způsobem by ústřední postava mohla varovat každého, kdo se odváží, natáhne ruku po gamepadu a pomůže ji sjednat nápravu brutálních činů. V době, místech a legendách, kde se msta stává nejlepším přítelem, tepe další titul do severských mytologií, aby z run vykřesal dalšího hrdinu. Nebo hrdinku. To záleží, zda při...

»
01. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: Pile Up! Box by Box

Kartonová krabice je věc, nad kterou se člověk nijak zvlášť nepozastaví. Přitom je to věc, která nám pomáhá při každodenních činnostech nebo důležitých životní událostech, jako je třeba stěhování. Mě také nikdy ani nenapadlo, že by krabice mohly prožívat nějaké zajímavé události což změnil příchod Solid Snakea. Ten se do nich začal schovávat, aby ho nepřátelé tak snadno neobjevili a možná se na světě najde spousta teroristů, kteří kolem každé...

»
31. 08. 2021 • tonyskate0

RECENZE: Rustler – středověká parodie na GTA

Kdo by si nechtěl zahrát středověkou GTA, která je navíc parodií na slavný hit umí si udělat srandu i sama ze sebe. Přesně tak se dá popsat Rustler, jenž si po předběžném přístupu našel cestu i na konzole a my se v naší recenzi podíváme, jestli je tato premisa skutečně tak dobrá, jak zní.

»