Recenze: Danger Zone 2

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 19.7.2018, 9:09

Publikováno: 19.7.2018, 9:09

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2438 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Když v roce 2013 Electronic Arts sebrala Criterionu vývoj NFS a předala ho Ghost Games, byl to začátek konce tvůrců série Burnout. Později byly směrem k „Duchům“ přesunuty i dvě třetiny zaměstnanců a zakladatelům studia Criterion došla trpělivost. V následujícím roce Alex Ward a Fiona Sperry založili, ještě s Paulem Rossem, studio nové a oznámili, že se vrátí ke kořenům. Vznikly tak Three Fields Entertainment a „nebezpečné“ hry všeho druhu.

Zkušení vývojáři se skutečně vrátili k tomu, co je proslavilo. Na rozjezd to zkusili s explozivním golfem, který zanedlouho doprovodili hrou Danger Zone. Variace na režim Crash série Burnout byla spíše takovým technologickým demem, které za oblíbeným módem zaostávalo ve všech směrech. Asi jako když jdete stavět garáž a místo ní uděláte psovi kotec. Jenže díky těmto průměrným začátkům se sešla libra s librou a vznikl díl druhý, jehož cílem je dělat předskokana většímu titulu, plánovanému na závěr roku. Pokračování Danger Zone proto neberte jako plnohodnotnou hru na letní večery. Je to jednohubka s pořádnou dávkou nostalgie.

Na třiadvaceti scénách se pokoušíte vytvořit co největší šrotiště pomocí bouraček a nehod. Peněžní bonusy, dodatečné exploze, nitro, hodnocené úkoly, skokánky a silnice plné nepozorných řidičů. To jsou prvky, které jsou dobře známé každému, kdo holdoval závodním arkádám mezi léty 2002 a 2007. Celý ten feeling kolem bouraček, ovládání a uživatelského rozhraní je tak důvěrně známý, že máte pocit, jako by se za posledních deset let v herním průmyslu vůbec nic zajímavého nestalo. Když to přeženu, tak v kategorii destrukce se skutečně stalo méně než nic. Licencované závody se bojí zobrazit i ohnutý plech a týmy tvořící dle fantazie většinou nemají potřebné znalosti. Čest výjimkám.

Ostatně mají-li lítat auta po okolí, nikoho licence nezajímají. Nemusíte být automobilový maniak, abyste ve fiktivních vozech poznali modely od Audi, Ferrari nebo Jaguaru. Co se jednotlivých scén týká, silnice našly vzor například v anglické dálnici M6, v amerických cestách protínajících Louisville či Chicago nebo ve španělské rychlostní komunikaci N-632. V součtu je hra schopna pracovat až se stovkou aut, u kterých počítá s reálným fyzikálním modelem. Okem subjektivního hnidopicha bych možná trochu oponoval, nicméně většině hráčů bude stačit, že režim Crash skutečně plnohodnotně ožil.

Cílem každé scény je dosáhnout Danger Zone a tam způsobit co největší Saigon. Cestou k ní byste pak měli plnit vedlejší úkol. Ten může spočívat v nabourání určitého typu auta nebo v rychlém průjezdu několika boosty. Téměř vždy jde o nějakou variaci na jedno či druhé. K plnění vás nikdo nenutí, ale připravujete se o pořádnou finanční odměnu, čímž se také vzdaluje šance na kov nejcennější. V tomto případě platinu. K odemknutí další scény stačí bronz a já se ptám, proč není obtížnost větší. Aniž bych se výrazně snažil, prošel jsem hrou s časem pod dvě hodiny. Většina medailí se blyštila stříbrným nebo zlatým nádechem a jen čtyři scény neměly splněný úkol. Pak mi hra oznámila, že do konce roku vyjdou závody Dangerous Driving a že mám k dispozici ještě bonus. Paráda, ten jsem splnil za třináct minut a co dál?

A tak v tom nejlepším najednou koukáte jak žebrácké dítě před cukrárnou a přemýšlíte, zda zkusíte požádat o refund nebo si vylepšíte skóre, splníte, co se dá a ukážete kamarádům, že překročit milion na každé scéně zvládnete s rukou v kapse. Tipuji, že vyhraje druhá varianta. Hráčská dychtivost je otravnější než vyprahlý komár a pár lokací dokáže překvapit mírou variability. Přesto musím říct, že Danger Zone 2 stále nevyužívá plný potenciál. Možnost nasměrování nabouraného vozu je sice příjemná, pokaždé ale nefunguje, jak má. Příliš využity nejsou ani skokánky a pestrost dopravy se rovná papouškovi po hurikánu. Nebojím se říct, že za 399 Kč není koupě jasnou volbou. Zejména, když ve zpětné kompatibilitě sídlí levnější Burnout Revenge, jehož Crash režim je pořád ještě lepší.

Kdo by chtěl náhodou argumentovat grafikou, tak mu říkám rovnou, že nemá v ruce zrovna nejnovější materiál. Three Fields Entertainment mají stále hodně daleko do možností Criterionu. I když titul velkoryse dává na výběr mezi kvalitou (4K při 30 fps) a výkonem (1080p při 60 fps), první dojmy nebyly zrovna dobré. Dokonce jsem nabyl pocitu, že tohle muselo utéct při lisování nových her do balení čokoládových vloček. Vina ovšem padá na hlavu tvůrců, kteří tutoriál udělali nejenom nevýrazný, ale také prázdný. Jestli si po něm řeknete, že si raději necháte řiť sešlehat opaskem než pokračovat v hraní, nebudete první. Po optimalizační stránce je Danger Zone 2 uceleným produktem, který může překvapit maximálně divnými stíny za autem. Působí, jako by se v méně viditelných vrstvách klonovaly. Stává se to ale jen v režimu se 4K rozlišením.

A vlastně jednu výtku bych měl. Není směrem k řízení, které je arkádovější než význam slova samotný, ale ke zpětné vazbě ovladače. Tvůrci se snaží hojně využívat vibrací ovladače, což jim chválím. Při nehodách to ale příliš přehánějí. Zejména v případech, kdy se vybouráte ještě před Danger Zone, ovladač vibruje tak silně, že by se červenala i náruživá děvčica. A rozhodně to není nic příjemného.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Navzdory všem nedostatkům jsem se bavil. Ale jen chvíli. Danger Zone 2 je důkazem, že staří psi mají co nabídnout i v dnešní době, ale zoufale potřebují zaujmout širokou základnu hráčů. Tudíž peníze. Jejich poslední počin sice pomrkává tím správným směrem, ale za nejlepší érou Burnoutu kulhá chromou nohou. Dopravní nehody stále baví, protože nemají konkurenci, ale doplácí na krátkou stopáž, ještě kratší znovuhratelnost a nevýrazná prostředí.
21. 11. 2019 • p.a.c.o4

RECENZE: Star Wars Jedi Fallen Order

Máme tady nějaké fanoušky prahnoucí po nové hře z univerza Star Wars? Myslím si, že rozhodně ano, protože tato značka do jisté míry změnila život celé řadě lidí a i po tolika letech od uvedení prvních filmů na sebe upoutává patřičnou pozornost. Aktuálně ji vlastní Disney, který se pustil do nového seriálu pro svou streamovací službu a také nás čeká další filmové zpracování s celou řadou navrátivších se postav a herců.

»
19. 11. 2019 • Lukáš Urban7

Recenze: Terminator: Resistance

Ať si James Cameron klidně do konce života točí Avatary nebo třeba tření lososů ve studeném proudu. Z mého pohledu to nejlepší už filmovému průmyslu přinesl. Výtečně pozvedl Vetřelce, aby se později korunoval za krále akčních sci-fi s druhým Terminátorem. Myslete si, co chcete, ale tomuhle snímku se vyrovná jen máloco. Na béčkovém scénáři vystavěl Cameron multižánrový klenot. Nadčasovou klasiku, kde v naprostém souladu funguje svalnatý antihrdina, silná ženská postava, bezcitný padouch a...

»
12. 11. 2019 • CryLineT6

Recenze: Bee Simulator

Jako malá jsem chtěla být ledasčím. A lampička dětského pokojíčku byla svědkem, že zvířata nezůstala bokem. Ale včely mezi má přání nepatřily. I když jsem přímo milovala strašpytla Vilíka a rozvernou Máju, život jejich skutečných předobrazů mě nezajímal. Neproháněly se savanou jako lvice. Neskákaly ve vlnách jako delfíni. A už vůbec nekroužily výšinami jako orel. Místo toho létaly po loukách. Hromadily pyl, aby jim výsledek nakonec sebral člověk nebo vetřelec...

»
24. 10. 2019 • Lukáš Urban9

Recenze: The Outer Worlds

Sedím tu, žvejkám flákotu z raptidona a čučím na bandu dělníků, co rozhazuje výplatu v kartách. Vezměte jed, že se nakonec pozabíjejí, protože ten vlevo fixluje, až se mu z pazour práší. Ale je tu docela klid. Na to, abych dal dohromady pár řádků, kterým stejně nikdo neuvěří. Ale kdo ví, co bude zítra. Halcyon je stabilní jak vytuhlá mrtvola a gauneři z velkých korporací na něm hodují jak supi. Snad měla Nyoka pravdu...

»
20. 10. 2019 • CryLineT0

Recenze: Stranded Sails: Explorers of the Cursed Islands

Přijměte pozvání od studia Lemonbomb, které z přístavu kočíruje průzkumnou loď. Kocábku se sympatickou posádkou. A samozřejmě také s vámi, co by potomkem kapitána a vrchním důstojníkem. Jen se příliš nenechte unést modravou dálí. Počasí nemá chuť řídit se předpovědí a brzy nabídne zamračenou tvář. Takovou, po jejímž pohledu končí plachetnice roztříštěná o skaliska ostrovů. A jak jste skončili vy? Váš otec? A vaše posádka? To už vám poví malinký titul Stranded...

»
14. 10. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Frostpunk: Console Edition

Zimu mám moc rád hned z několika důvodů. Předně není horko a člověk se může přiobléct, když teplota klesá. A pak se v případě dostatku sněhu dají provozovat zimní sporty nebo nejrůznější venkovní aktivity. Poslední dobou, zejména ve městech, však zimy stojí pěkně za prd a užívat si krásnou, čistou bílou pokrývku se poštěstí spíše na horách. Prý to má na svědomí globální oteplování, takže si těch krásných zim budeme asi užívat...

»
12. 10. 2019 • p.a.c.o10

RECENZE: GRID

Závody jsou hodně vděčným tématem pro herní zpracování. Ještě aby ne, když závodění obecně je skvělá zábava a kdo by nechtěl vyhrát, že? Navíc máme rádi rychlá a krásná auta, na která většinou zálibně koukáme, protože k jejich řízení se dostaneme hodně zřídka a na skutečném závodním okruhu ještě méně. Vývojáři to asi vidí stejně, takže nabídka je v tomto žánru opravdu pestrá a bohatá.

»
08. 10. 2019 • Lukáš Urban27

Recenze: Tom Clancy’s Ghost Recon Breakpoint

*Recenzi doplňují nalezené zápisky z deníku ztraceného „ducha“ (vřelý dík směřuje k Luk83). Asi za každým selháním v lidské historii stojí prvotní příčina.  Ta má zpravidla jméno, nad kterým rudneme během čtení v novinových sloupcích. Také má obličej, na jehož podobiznu si rádi flusneme, kdykoliv ji vidíme. A co pak teprve osobnost podléhající společenskému zavržení. Však ten bídák si zaslouží vyřadit jak ojetý diesel. My potřebujeme jasného viníka. Hmatatelný kus masa, který...

»