RECENZE: Destiny pro Xbox One

Autor: Josef Brožek Publikováno: 18.9.2014, 11:40

Publikováno: 18.9.2014, 11:40

Sociální sítě

O autorovi

Josef Brožek

Josef Brožek

Je autorem 743 článků

Občas se ptáme jak velký je vesmír a stejnou otázku jsme měli i k Destiny, a to vlastně od chvíle, co hru Actvision oznámili. Všude vyvěšené screenshoty, občas nějaký ten CG trailer… zkrátka, autoři nás namlsávali až do poslední chvíle, kdy konečně uvolnili betu a my ji hráli, teda já ne, abych se přiznal. Nemohl jsem se totiž za živého boha připojit, vždy mě to po nějaké době odpojilo a to do té doby, než na mě hra zdvihla prostředníček, načež jsem reagoval sklopenou hlavou s uvědoměním, že dokud nebude hotová, tak si ji prostě nezahraju. Což můj chtíč po hře zvedlo ještě víc. Autoři slibovali velké MMO s obrovským světem a na oněch screenshotech vypadalo nádherně, next-genově, volajíc po prozkoumání, jednoduše – obrovsky. Kde kdo ji přiděloval nálepku „hra roku“ ještě před vydáním, navíc se stala nejpředprodávanější novu IP v historii. Hráči tomuhle titulu prostě věřili, my také a snažili jsme se tomu věřit i po celou dobu hraní. Ale marně. A jakéže Destiny vlastně je? Obrovské tedy rozhodně ne.

Activision na tuhle novou značku sázel velké peníze, nasypal každou korunu, co nebyla potřeba jinde (když nepočítáme, co potřebovalo vedení do svých kapes). Doufal, možná snad věděl, že Destiny se chytne a bude mít neskutečné předprodeje a následně i prodeje. Activision k Bungie přišel a přinesl jim balík peněz na jejich první hru s tím, že udělají pokud možno nejlepší grafiku a až se za nějaký čas vrátí, chtějí vidět pastvu pro oči, když uvidí, přijedou s celým vagónem peněz. Bungie je nové studio založené vývojáři podílejících se na sérii Halo, a protože toho na kontě moc neměli, shrábli prachy a dělali, co jim síly stačily. Při vývoji se tedy studio nejvíce zaměřilo na onu grafickou stránku hry, aby byla opravdu next-genová a měla snímkování na 60fps (nepovedlo se, má 30). Celkové zpracování je však jedním slovem neskutečné. Teprve tady poznáte, jaký skok udělaly konzole od té generace předchozí, a to hlavně v detailech, které na last-genu nebylo možné vykreslit. Bungie se to povedlo, vysoký rozpočet je na hře znát, co strčíte disk do zařízení snad dokonce i na logu.

destiny 1

Bohužel autoři už takovou píli nevěnovali celkovému obsahu Destiny. Planety jsou všehovšudy čtyři a mají vždy jen jednu ne zrovna velkou mapu, na nichž vás hra pošle do věčných lovišť, kdykoliv se pokusíte jít mimo vykolíkovaný prostor, čímž se budete plněním úkolů typu „dojdi, zabij, obraň“ (žádný jiné tu nejsou) neustále vracet na ta a samá místa. Na žádný pamětihodný quest jsme po dobu hraní nenarazili, vždy šlo jen o cestování po mapě a vyzabíjení stovky nepřátel, na to nám náš robotický hvězdicovitý přítel ukázal cestu, poté se pohrabal v nějakém zařízení, my dostali zkušenosti, snad dokonce i další level a takhle pořád dokola. To přináší po nějaké době stereotyp. Aspoň, že měli vývojáři soudnost a místo otravné přesouvání po mapě pěškobusem přidali do hry vcelku rychlé vznášedlo, jímž můžete, když se trefíte, nepřátele i trošku polechtat. Nám se to zrovna moc nevedlo, navíc mnohdy nastala situace, kdy nám enemáci na šrot vozítko rozstříleli a mezitím než jsme se rozkoukali, rozstříleli i nás. My se během pár sekund respawnuli o pár stovek metrů dál jedním tlačítkem vyvolali nové vozítko a tentokrát sundali my je, sesbírali z nich vypadlé náboje do jednoho ze tří typů zbraní a šli plnit další úkol stejný jak ten předchozí.

destiny 4

Když devítka nestačí

Zbraně se tu řadí do tří kategorií – normal, special a heavy, přičemž každá má ještě své typy, jako je raketomet, revolver, pulsní puška atp. Model střelby je podobný tomu v Halo. Trošku nás ale mrzelo, že se zbraně ve své kategorii i přes systém statů chovají téměř stejně, a tak jediným, co vás bude do budoucna zajímat, bude damage. Mimo jiné své staty a schopnosti vylepšujete i upgrady, nimiž můžete poladit svoji výzbroj a získat z ní ještě navíc nějakou přidanou hodnotu. Naopak do zde přítomného talentového stromu zasahovat hráč nemůže, jednotlivé talenty se navyšují postupem hrou. Každá ze tří vzhledově modifikovatelných postav je má sice o trošku jiné, ale jinak se zásadně třídy Titan, Hunter, Warlock od sebe v ničem neliší. Snad kromě speciálních schopností, které má každá třída trošku poupravené, ale v základu stejné, přičemž využít je můžete kdekoliv, ať už v běžné lokaci, v kompetitivním multiplayeru, Darkness zónách či raidech, kde si ve více hráčích až na konec derete cestu napříč emzáky a bossi, čímž naberete slušnější loot, místo toho získaného z úkolů, vypadnutých z potvor nebo koupených u obchodníků.

destiny 2

Byť je Destiny MMO a je to na něm občas znát, mnohdy jsme si kladli otázku, proč raději autoři nezvolili koop na způsob Borderlands. mMo s malým „m“ na začátku, kterým se autoři tolik vytahovali, totiž úplně tak masivní není, vždy hrajete jen s hrstkou lidí na jednom serveru a vaše umístění na něm neovlivníte. Parťáků vám navíc vždy hodí hra do dané lokace jen pomálu a valná většina z nich ani nechce spolupracovat, jelikož vám pozvání do party většinou odmítnou a domluvit se s nimi předem je nemožné. Naleznete zde jen voice chat, použít ho ale můžete jen v případě, že jste v partě. Kde je logika? Asi v tom v předešlém počítáním s tím, že hráči budou hrát ještě se svými kamarády, již si můžete pozvat do party dva. Pokud si teď myslíte „To hravě zvládnu sám“, ano, nýbrž s nervy v kýblu. Nám se kolikrát stalo, že jsme prohodili ovladač málem televizorem, když jsme procházeli Darkness oblast. Ta je specifická svým restartem po každé smrti. Vždy se respawnujete na začátku této oblasti a jde vybíjení nepřátel na novo, a to i když jste zrovna zabíjeli posledního bosse. Vážení, pokud se vám něco takového stane po dvacáté, máte chuť někomu tu hru koupit, ať vám s tím pomůže. Fakt je ten, že jen kvůli tomu bychom kamarádovi Destiny asi nekoupili. Ať už jste solitér nebo spolupracujete, koupi dobře zvažte, jinak vás hraní brzo omrzí, protože po chvíli zjistíte, že tu není nic, proč byste měli pokračovat dál.

Říkáte příběh? Na ten zapomeňte. Nejenže postrádá jakoukoliv hloubku, ale i vysvětlení děje. Vy jste tak hození do do rozjetého vlaku a nemáte absolutní tušení, proč vlastně ty emzáky a roboty zabíjíte, proč se jediná hratelná lokace na Zemi jmenuje Rusko a proč je hlavní město ve vzduchu nad zemí, mezitím co matička Země zamířila do propadliště dějin. Něco takového ani váš robotický pomocník s hlasem Petera Dinklage, známého jako Tyrion Lennister ze seriálu Hra o trůny, v nejmenším nezachrání. Není tu tak zkrátka nic, co by vás mohlo táhnout dál po dosažení dvacátého levelu, nasbírání pořádné výbavy (kterou mimochodemv PvE bez přátel těžko sesbíráte) a dokončení všech misí i na vyšší obtížnosti (obtížnost questů je volitelná, podle toho se pak odvíjí odměna). Máme tu potom multiplayer, přesněji kompetitivní multiplayer, zkrátka PvP, v němž najdete několik herních módů počínaje Capture Point, Deatchmatchem konče. Jejím hraním získáváte body, za něž následně nakupujete lepší výbavu ve městě. Pokud byste chtěli nakupovat za klasickou měnu získanou z misí, tak na zapomeňte, ta je dobrá tak leda na výstavku. Do PvP potřebujete obrněný trencle a pořádnej kvér, čili pokud hrajete sami, právě multiplayer bude vašim lovištěm pro dobrou výbavičku.

„Prosil bych přítele na telefonu“

Autoři si do multiplayeru si zároveň troufli přidat odměny za match v podobě zkušeností, a dokonce i výbavy, tak umožnili expení lidem, které příběhové a vedlejší úkoly po desítce hodinách přestane bavit. Místní umělá inteligence je sice nepředvídatelná a chytrá (například několikrát se nám stalo, že když nepřítel spatřil náš raketomet, rychle se utíkal schovat), ale když proti vám stojí hráč, to je jiný kafčo, byť s rambo stylem jsme neuspěli ani u počítačem řízených nepřátel. Nezbývalo nám tak nic než strategicky postupovat, leč jsme brzy odpozorovali chování všech protivníků. No a těžké to nebylo, protože jich moc není. Navíc mnohdy postačí prostá rutina – střílej, kryj se a počkej na doplnění HP, přesuň se a celé opakuj.

destiny 3

Celkově toho v Destiny moc není, avšak to co nabízí, dělá dobře a s grácií. Kdo ale hledá nějakou všestrannou a obsahem nabitou hru, nemá mu moc co nabídnout. Naopak Destiny je pro toho, kdo čeká víc než uzavřenou střílečku se skvělým modelem střelby, kde se může vyřádit až do zblbnutí a baví ho, jen zabíjet a zabíjet, lootovat peníze a za to nakupovat lepší a lepší výbavu, čímž se mu naskytuje možnost dostat se v multiplayeru do první příčky a následně hodiny kosí jiné hráče sedící za televizorem. Jestliže jste případ číslo tři a máte kámoše, s nimiž chcete hrát v koopu a čekáte od Destiny otevřený svět a spoustu měnící se zábavy, počkejte si na nové Borderlands. Sice nebude mít tak skvělé vizuální zpracování a kompetitivní multiplayer, ale určitě vás uspokojí více.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Krásná, ale nevelká hra pro jedince, kteří se chtějí vyblbnout a nepřetržité střílení do všeho živého je naplňuje. Nepotřebují k tomu ani příběh a jediné, co jim stačí ke štěstí, je honba za pořádnou výbavičkou. Zbytek lidí asi neuspokojí, snad jen tříčlennou partu hráčů, již hledají kooperativní zábavu na nekonečno hodin. Ta by měla ale koupi dobře zvážit, na trhu je spousta obsahem více skýtajícím titulů, jako třeba zanedlouho vycházející Borderlands: The pre-sequel. Destiny mělo být hrou roku a nakonec nebude ani hrou měsíce. Nejde říct, že je špatná, ale pro mnoho hráčů půjde spíš o záležitost na pár dní ne-li hodin, ale věříme, že si Destiny dokáže najít dost příznivců, pro které onou hrou roku zaručeně bude.
  • Omlouváme se, za kvalitu obrázků, hra vypadá lépe a ostřeji (Xbox ONE), ale kompresí a přenášením do PC, se kvalita videa bohužel zhoršila, navíc, jak dobře chápete, jsou to screenshoty z videa.

  • Superrvenca

    Ahoj pro singla to asi není , ale v MP je to paráda každá mise je pak trochu výzvou . Soundtrack je parádní gradování hudby např ve velkém kostelu na měsíci bylo parádní. Pravdou je že mise nejsou ničím oživené , prostě dojdi a nič co čekat od střílečky 🙂 . Pokud si najdete dobrého partáka tak je hra parádní pokecáte něco potvoříte a tak pořád dokola . Jelikož nejsem hráč kterej u hry sedí dokud ji nedohraje ale po kouskách (tak hodinka denně) si zahraju , mám pocit že je ta hra dost dlouhá 🙂
    O grafickém zpracování není třeba hovořit je to pastva pro oči.
    Hodnocení recenze sedí až na opomenutý soudtrack který mi občas vyrazil dech

    • Souhlasím, hudba v kostele (mám pocit, že to byla nějaká temná svatyně spíš) byla super, mám to dokonce i natočené. 🙂

      • Superrvenca

        jj temná svatyně to byla paráda , ted jsem měl nějakou misi na Marsu kdy to byla taky prda až jsem si musel přidat volume 🙂

  • 7?! Podle té recenze a verdiktu to vypadá spíš na 5. 🙂

    • Vidíš to, a to hráči, co mají s kým hrát v kooperaci, by si mohli přidat klidně ještě jeden bodík navrch.

  • Jag Boss 89

    Jak můžu mít větší level než 20?

    • Nemůžeš, pokud víme, tak větší level u hráče se ti ukazuje pokud má nějakou lepší výbavu.

    • Martin Oulehla

      Jakmile dosáhneš LVL20, přestává se postava expit tradičním způsobem (dál se expí už jen výbava). Vyššího lvl dosáhneš pomocí Light Level. Light je stat, jako každý jiný. Najdeš ho tedy u různých částí zbroje (Rare, nebo Legendary). Pro lvl 21 potřebuješ celkem Light 20, pro lvl 22 musíš mít Light 31, lvl 22=Light 42 atd. až po lvl 30 kde potřebuješ Light 120.

  • Po technické kvalitě je Destiny výborná. Hru hraji v kooperaci s bráchou a dost se u toho, i po cca. 20 hodinách, bavím. Příběh a RPG vývoj postavy je však tragédie. Vůbec mě neláká vytvořit další postavu – všechny class jsou téměř totožné. Doufám, že tvůrci zapracují na obsahu, protože potenciál se této hře nedá upřít.

  • st3n

    7 je vela

16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»
14. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Black the Fall

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco...

»