Xboxweb.cz

Občas se ptáme jak velký je vesmír a stejnou otázku jsme měli i k Destiny, a to vlastně od chvíle, co hru Actvision oznámili. Všude vyvěšené screenshoty, občas nějaký ten CG trailer… zkrátka, autoři nás namlsávali až do poslední chvíle, kdy konečně uvolnili betu a my ji hráli, teda já ne, abych se přiznal. Nemohl jsem se totiž za živého boha připojit, vždy mě to po nějaké době odpojilo a to do té doby, než na mě hra zdvihla prostředníček, načež jsem reagoval sklopenou hlavou s uvědoměním, že dokud nebude hotová, tak si ji prostě nezahraju. Což můj chtíč po hře zvedlo ještě víc. Autoři slibovali velké MMO s obrovským světem a na oněch screenshotech vypadalo nádherně, next-genově, volajíc po prozkoumání, jednoduše – obrovsky. Kde kdo ji přiděloval nálepku „hra roku“ ještě před vydáním, navíc se stala nejpředprodávanější novu IP v historii. Hráči tomuhle titulu prostě věřili, my také a snažili jsme se tomu věřit i po celou dobu hraní. Ale marně. A jakéže Destiny vlastně je? Obrovské tedy rozhodně ne.

Activision na tuhle novou značku sázel velké peníze, nasypal každou korunu, co nebyla potřeba jinde (když nepočítáme, co potřebovalo vedení do svých kapes). Doufal, možná snad věděl, že Destiny se chytne a bude mít neskutečné předprodeje a následně i prodeje. Activision k Bungie přišel a přinesl jim balík peněz na jejich první hru s tím, že udělají pokud možno nejlepší grafiku a až se za nějaký čas vrátí, chtějí vidět pastvu pro oči, když uvidí, přijedou s celým vagónem peněz. Bungie je nové studio založené vývojáři podílejících se na sérii Halo, a protože toho na kontě moc neměli, shrábli prachy a dělali, co jim síly stačily. Při vývoji se tedy studio nejvíce zaměřilo na onu grafickou stránku hry, aby byla opravdu next-genová a měla snímkování na 60fps (nepovedlo se, má 30). Celkové zpracování je však jedním slovem neskutečné. Teprve tady poznáte, jaký skok udělaly konzole od té generace předchozí, a to hlavně v detailech, které na last-genu nebylo možné vykreslit. Bungie se to povedlo, vysoký rozpočet je na hře znát, co strčíte disk do zařízení snad dokonce i na logu.

Bohužel autoři už takovou píli nevěnovali celkovému obsahu Destiny. Planety jsou všehovšudy čtyři a mají vždy jen jednu ne zrovna velkou mapu, na nichž vás hra pošle do věčných lovišť, kdykoliv se pokusíte jít mimo vykolíkovaný prostor, čímž se budete plněním úkolů typu „dojdi, zabij, obraň“ (žádný jiné tu nejsou) neustále vracet na ta a samá místa. Na žádný pamětihodný quest jsme po dobu hraní nenarazili, vždy šlo jen o cestování po mapě a vyzabíjení stovky nepřátel, na to nám náš robotický hvězdicovitý přítel ukázal cestu, poté se pohrabal v nějakém zařízení, my dostali zkušenosti, snad dokonce i další level a takhle pořád dokola. To přináší po nějaké době stereotyp. Aspoň, že měli vývojáři soudnost a místo otravné přesouvání po mapě pěškobusem přidali do hry vcelku rychlé vznášedlo, jímž můžete, když se trefíte, nepřátele i trošku polechtat. Nám se to zrovna moc nevedlo, navíc mnohdy nastala situace, kdy nám enemáci na šrot vozítko rozstříleli a mezitím než jsme se rozkoukali, rozstříleli i nás. My se během pár sekund respawnuli o pár stovek metrů dál jedním tlačítkem vyvolali nové vozítko a tentokrát sundali my je, sesbírali z nich vypadlé náboje do jednoho ze tří typů zbraní a šli plnit další úkol stejný jak ten předchozí.

Když devítka nestačí

Zbraně se tu řadí do tří kategorií – normal, special a heavy, přičemž každá má ještě své typy, jako je raketomet, revolver, pulsní puška atp. Model střelby je podobný tomu v Halo. Trošku nás ale mrzelo, že se zbraně ve své kategorii i přes systém statů chovají téměř stejně, a tak jediným, co vás bude do budoucna zajímat, bude damage. Mimo jiné své staty a schopnosti vylepšujete i upgrady, nimiž můžete poladit svoji výzbroj a získat z ní ještě navíc nějakou přidanou hodnotu. Naopak do zde přítomného talentového stromu zasahovat hráč nemůže, jednotlivé talenty se navyšují postupem hrou. Každá ze tří vzhledově modifikovatelných postav je má sice o trošku jiné, ale jinak se zásadně třídy Titan, Hunter, Warlock od sebe v ničem neliší. Snad kromě speciálních schopností, které má každá třída trošku poupravené, ale v základu stejné, přičemž využít je můžete kdekoliv, ať už v běžné lokaci, v kompetitivním multiplayeru, Darkness zónách či raidech, kde si ve více hráčích až na konec derete cestu napříč emzáky a bossi, čímž naberete slušnější loot, místo toho získaného z úkolů, vypadnutých z potvor nebo koupených u obchodníků.

Byť je Destiny MMO a je to na něm občas znát, mnohdy jsme si kladli otázku, proč raději autoři nezvolili koop na způsob Borderlands. mMo s malým „m“ na začátku, kterým se autoři tolik vytahovali, totiž úplně tak masivní není, vždy hrajete jen s hrstkou lidí na jednom serveru a vaše umístění na něm neovlivníte. Parťáků vám navíc vždy hodí hra do dané lokace jen pomálu a valná většina z nich ani nechce spolupracovat, jelikož vám pozvání do party většinou odmítnou a domluvit se s nimi předem je nemožné. Naleznete zde jen voice chat, použít ho ale můžete jen v případě, že jste v partě. Kde je logika? Asi v tom v předešlém počítáním s tím, že hráči budou hrát ještě se svými kamarády, již si můžete pozvat do party dva. Pokud si teď myslíte „To hravě zvládnu sám“, ano, nýbrž s nervy v kýblu. Nám se kolikrát stalo, že jsme prohodili ovladač málem televizorem, když jsme procházeli Darkness oblast. Ta je specifická svým restartem po každé smrti. Vždy se respawnujete na začátku této oblasti a jde vybíjení nepřátel na novo, a to i když jste zrovna zabíjeli posledního bosse. Vážení, pokud se vám něco takového stane po dvacáté, máte chuť někomu tu hru koupit, ať vám s tím pomůže. Fakt je ten, že jen kvůli tomu bychom kamarádovi Destiny asi nekoupili. Ať už jste solitér nebo spolupracujete, koupi dobře zvažte, jinak vás hraní brzo omrzí, protože po chvíli zjistíte, že tu není nic, proč byste měli pokračovat dál.

Říkáte příběh? Na ten zapomeňte. Nejenže postrádá jakoukoliv hloubku, ale i vysvětlení děje. Vy jste tak hození do do rozjetého vlaku a nemáte absolutní tušení, proč vlastně ty emzáky a roboty zabíjíte, proč se jediná hratelná lokace na Zemi jmenuje Rusko a proč je hlavní město ve vzduchu nad zemí, mezitím co matička Země zamířila do propadliště dějin. Něco takového ani váš robotický pomocník s hlasem Petera Dinklage, známého jako Tyrion Lennister ze seriálu Hra o trůny, v nejmenším nezachrání. Není tu tak zkrátka nic, co by vás mohlo táhnout dál po dosažení dvacátého levelu, nasbírání pořádné výbavy (kterou mimochodemv PvE bez přátel těžko sesbíráte) a dokončení všech misí i na vyšší obtížnosti (obtížnost questů je volitelná, podle toho se pak odvíjí odměna). Máme tu potom multiplayer, přesněji kompetitivní multiplayer, zkrátka PvP, v němž najdete několik herních módů počínaje Capture Point, Deatchmatchem konče. Jejím hraním získáváte body, za něž následně nakupujete lepší výbavu ve městě. Pokud byste chtěli nakupovat za klasickou měnu získanou z misí, tak na zapomeňte, ta je dobrá tak leda na výstavku. Do PvP potřebujete obrněný trencle a pořádnej kvér, čili pokud hrajete sami, právě multiplayer bude vašim lovištěm pro dobrou výbavičku.

„Prosil bych přítele na telefonu“

Autoři si do multiplayeru si zároveň troufli přidat odměny za match v podobě zkušeností, a dokonce i výbavy, tak umožnili expení lidem, které příběhové a vedlejší úkoly po desítce hodinách přestane bavit. Místní umělá inteligence je sice nepředvídatelná a chytrá (například několikrát se nám stalo, že když nepřítel spatřil náš raketomet, rychle se utíkal schovat), ale když proti vám stojí hráč, to je jiný kafčo, byť s rambo stylem jsme neuspěli ani u počítačem řízených nepřátel. Nezbývalo nám tak nic než strategicky postupovat, leč jsme brzy odpozorovali chování všech protivníků. No a těžké to nebylo, protože jich moc není. Navíc mnohdy postačí prostá rutina – střílej, kryj se a počkej na doplnění HP, přesuň se a celé opakuj.

Celkově toho v Destiny moc není, avšak to co nabízí, dělá dobře a s grácií. Kdo ale hledá nějakou všestrannou a obsahem nabitou hru, nemá mu moc co nabídnout. Naopak Destiny je pro toho, kdo čeká víc než uzavřenou střílečku se skvělým modelem střelby, kde se může vyřádit až do zblbnutí a baví ho, jen zabíjet a zabíjet, lootovat peníze a za to nakupovat lepší a lepší výbavu, čímž se mu naskytuje možnost dostat se v multiplayeru do první příčky a následně hodiny kosí jiné hráče sedící za televizorem. Jestliže jste případ číslo tři a máte kámoše, s nimiž chcete hrát v koopu a čekáte od Destiny otevřený svět a spoustu měnící se zábavy, počkejte si na nové Borderlands. Sice nebude mít tak skvělé vizuální zpracování a kompetitivní multiplayer, ale určitě vás uspokojí více.