Recenze: Dishonored 2

Autor: Josef Brožek Publikováno: 14.11.2016, 19:07

Publikováno: 14.11.2016, 19:07

Přiřazené štítky

Sociální sítě

O autorovi

Josef Brožek

Josef Brožek

Je autorem 748 článků

Jsou to už 4 roky, co nás Bethesda zavedla do ponurých a polomrtvých ulic Dunwallu. Od té doby se Emily usadila na trůn, Corvo, hlavní protagonista (coby její otec, jak jsme se ve dvojce dozvěděli), se stal Lordem Protectorem, tedy pobočníkem císařovny a Dunwall se dostal z morové epidemie. Je rok 2016, vychází Dishonored 2 a ve hře se posouváme o patnáct let dopředu, steampunk ve hře dosáhl opět nových rozměrů a nebyla by to pořádná hra, kdyby se náhodou neobjevil nový zloduch a nesnažil se šťastně žijící císařství nějak rozvrátit ke svému prospěchu.

Do centra dění vás druhý díl hodí pěkně zhurta, Emily už krapet vyrostla, z Corva je dobře vypadající padesátník a raz, dva, tři – z ničeho nic se uráčí přijít Emily utajovaná teta Daliah, ta si nárokuje trůn, a protože oplývá magickými schopnostmi z Voidu, tak Corva nebo Emily zmrazí a toho druhého uvězní. V tuto chvíli vám připadá rozhodnutí, za kterou ze dvou postav budete hrát. Rozhodnout se musíte hned a vrátit už rozhodnutí nejde. Za každou postavu se hraje úplně jinak, a protože krom drobného popisu při výběru vám hra nic moc neřekne, tak se taky může na krásno stát, že svého rozhodnutí budete litovat. Vaším cílem celé hry je pak tetu zastavit zahnáním a zabitím tety ve Voidu a dceru/otce rozmrazit. Konec příběhu je samozřejmě ovlivněn stejně jako v jedničce stylem vašeho hraní a činěním rozhodnutí během hry. Teď už ale konečně ke schopnostem, úplně cítíme, jak se o nich netrpělivě chcete dozvědět. Inu…

Corvo Attano vás asi trochu zklame, teda možná ani ne, ale jeho schopnosti až na pár pasivních schopností a vylepšeních všech schopností, jsou aktivní kouzla totožná s těmi z jedničky. Emily oproti Corvovi je nově hratelná postava, která je také dotčena Voidem, a tak se naučí několik jemu podobných schopností v případě Dark Vision úplně stejné, ovšem všechny ostatní jsou jak z jiného světa. Emily například dokáže spojovat osudy lidí, a tak když jednoho zabijete, zemře i druhý. Nebo se umí plazit při zemi jako stín, naopak nemá Blink, ale svou vlastní schopnost, při které se neteleportuje, ale přeskočí, takže je na rozdíl od Corva stále vidět. Více méně je Emily zaměřená spíše na Stealth postup, kdežto Corvo se dokáže velmi dobře ohánět i s mečem a dost vydrží. Taky je to chlap ne?

Vychytávek, upgradů i druhů munice přibylo. Šípem jde například oslepit, nebo donutit někoho aby ztratil paměť. Bylo to potřeba, čekají ve hře na vás noví nepřátelé. Těmi nejhoršími jsou nemrtví psi, kteří jsou nutní zabít dvakrát do hlavy, čarodějnice, které se teleportují a sesílají na vás nehezká kouzla a těmi nejtužšími, kdy jsme až na konci hry přišli, jak na ně, jsou Clockwork Soldiers. Automatizovaní roboti se čtyřmi nebo šesti čepelemi, které je nejen obtížné zabít, ale hlavně jsou neskutečně silní, na kombinaci vybavení a kouzel si ale přijďte sami, tak jako my. Ať vás nepřipravíme o frustrující herní zážitek. Tak jako samotný Dunwall v Dishonored 1.

Dunwall byl v jedničce temným místem, které se ve dvojce proměnilo ve slunné a pestrobarevné město. Ze začátku nás to dost odrazovalo a díky bohu, že jsme po dvou misích neskončili, jak nám to vadilo, protože po několika misích jsme se přesunuli do Karnaky (Karnaca), kde už nás čekalo ono temné plížení sic bez morové epidemie a krys. Krysi sice pořád ve hře mají svojí roli, ovšem ne v takové formě jako v jedničce. V 95% případu se do vás nepouští a ani do nepřátel (pokud je sami nevyvoláte kouzlem), a tak jediným zvířecím nepřítelem krom psů jsou převážně mušky v oblasti jejich přemnožení, kde si také nadělaly úly (jdou i ovládat a můžete s nimi za Corva létat). V těchto místech občas narazíte i na Nakažené a celkově můžeme říct, že jsme byli mile překvapení rozmanitostí atmosféry v Dishonored 2. Rozmanitý je i svět, prakticky každá lokace je něčím speciální a jiná a v některých lokacích se setkáte i se specifickými nepřáteli a strukturou úrovně. Tam kde jsme páčkami přesunovali zdi, stropy i podlahy domu, v jiném jsme zase v rádoby puzzlu putovali časem do minulosti a zpět, abychom se dostali tam, kam jsme chtěli.

image-1

Ačkoliv je misí méně než v jedničce, jsou delší a obsahově větší. Run a náramků najdete v lokacích až 3x více stejně tak jako skrytých míst se sejfy, byty i místnostmi s cennostmi. Líbí se nám, jakým způsobem tvůrci pojali pojem „otevřená – uzavřená hra“. Musíme smeknout. Ačkoliv jde o uzavřené RPG ve stylu Bisohocku s její otevřeností a „1000 a jeden způsob jak projít hru“ se rovnat nemůže, a to dokonce ani s jedničkou. Hra je obrovská a ke svému cíli, ať už je jakýkoliv se můžete dostat, jak chcete, a teď nemyslíme jen skryté lokace, ale i úkoly, které mnohdy můžete obejít sto jinými způsoby, než vám úkol nabízí. S tím souvisí i sbírání stop, které jsme ovšem za celou hru nevyužili a ztratily potenciál, jaký nabízely v jedničce. To ovšem o dobývání skrytých lokací a sejfů neplatí. Kolikrát nás ani nenapadlo jak svého cíle dosáhnout a mnohdy jsme se tam, kam jsme chtěli, dostali až později, když už jsme to úplně vzdali. Co nám ale výrazně chybělo, krom volitelných úkolů, jsou vedlejší mise, jež oproti prvnímu dílu nebyly takřka žádné, což je škoda, vzhledem k tomu, že oproti předchůdci se v ulicích nacházeli i civilisté. Na druhou stranu bychom strávili ve hře 30 hodin, namísto 12, a i tak jsme to vzali celkem hopem, byť jsme se občas snažili lovit runy (ne vždy to však šlo a dovolil nám to čas, to by pak recenze byla ještě za týden). Na sběratelské předměty a 100% progres ve hře, jsme fakt čas neměli. Sorry.

Velkou a převratnou novinkou je výroba Bonecharms, které v menu hry vyrábíte z materiálu, získaného buď hraním, nebo rozebráním jiných Bonecharms. Ve hře se vyskytuje několik druhů, buď obyčejný, corrupted (přinášející velké zvýhodnění, ovšem něco si za to také vezme), a Black Bonecharm (nejvzácnější – mají nejlepší vlastnosti). Právě z obyčejných Bonecharmů je možné jejich vlastnosti získávat a naučit se je a ty pak používat při vytváření svých vlastních několikanásobných bonecharmů, a to buď s dvěma, třemi nebo čtyřmi sloty na vlastnost. Tím tak efektivně šetříte místo, ovšem při vytváření větších Bonecharmů je vetší šance na to, že bude Bonecharm zkažený a spolu s pozitivními vlastnostmi přinese i zápornou. Později je možné z materiálu na Bonecharmy vytvářet i runy coby platidlo v talentovém stromu. Stejně jako v jedničce nakoupíte i runy výjimečně i na černém trhu, což je nový způsob obchodu, kam se můžete také vkrást a vyrabovat ho, ovšem za cenu, že u obchodníka už nenakoupíte a ani si u něho nevylepšíte svou výbavu.

Po technické stránce máme ke hře pár výtek. Například graficky hra vypadá skoro jako jednička, čemuž přilepšuje pouze nasvícení, stíny, barvy a vyhlazení textur, ovšem engine autoři dobře nezvolili, a tak vylepšený id Tech 6 s názvem Void Engine rozhodně nenabízí dnes to, co ve své době nabídl Unreal Engine v případě jedničky. Na druhou stranu, ozvučením hra atmosféru skvěle pozvedává a na úkor obsahu jsme schopni hře ošklivý kabátek odpustit. S bugy až na několik vtipných kolizí mrtvol jsme se nesetkali, ovšem s těmi to úsměvnými problémy se potýká takřka každá hra, kde se dá s těly nepřátel jakkoliv manipulovat. A umělá inteligence? Perfektní, vlastně nás až rozčilovalo, jak jsou nepřátelé bystří a chytří, ve velkých skupinách mají tendenci vás obkličovat, když vás zpozorují, prolezou každý kout a i skryté místa, a když náhodou zabijete kolegu, který neodpovídá na řeči svého druhého kolegy, tak to jde radši hned prověřit. Zkrátka, takhle si představujeme stealth hru.

Dishonored 2 má spoustu předností, které jedničce chyběly, naopak mu ale chybí tak skvělé vedlejší questy a morová atmosféra, která se na druhou stranu nedá úplně tak srovnávat. Trochu nám přijde, že navzdory obrovskému a obsahově mnohonásobně plnějšímu svět panuje ve hře lehký chaos a frustrace ze strany pocitů „nevím, co mám dělat, kam správně jít, když nechci ještě dělat úkol, a kde to sakra vlastně jsem“, malý, někdy koridorový svět, je občas tak velký, že se mnohdy ztratíte, což pro někoho může být sice znervózňující, avšak pro hráče, co mají potřebu projít každý kout hry, neočekávaná výzva. Nemluvíme teď o nedostatku, ani přednosti, ale pouze upozorňujeme. Hra je skvělá a leč nás ze začátku první hodinu nebavila, jsme rádi, že jsme rozhořčeni od ni nedali ruce pryč. Zkrátka nás musela v první chvíli odradit, aby nám pak do ksichtu vpálila zkaženou atmosféru Karnaky, jenž nás pohltila ještě víc, než v prvním díle Dunwall. Pokud vás tedy bavila jednička, dvojka vás bude bavit ještě víc a vzhledem k tomu, kolik toho nabízí, kolik cest, jak jí hrát a dohrát, nabízí, tak vás bude bavit celkem hodně dlouho.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Dishonored 2 je v mnoha ohledech daleko lepší než jednička a v několika málo horší, to co ale nabízí, však nikde nenajdete a vzhledem k tomu, že je možné hru dohrát stokrát a pokaždé úplně jinak i s jiným koncem, je fakt, že hra je obsahově několikanásobně větší než první díl, maličkost. Pro někoho to však může být nevýhodou v pocitu frustrace. Jací jste hráči, je na vás. Hru můžete sice dohrát s ignorací všeho nadbytečného, a to dokonce i s možností bez speciálních schopností, a každou skupinku nepřátel vyvraždit Rambo stylem, bohužel se ale ochudíte o celý potenciál hry a průchod jí bude i o dost náročnější. Skutečnost je totiž taková, že lepší stealth hru čekat už prostě nemůžete.
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»
25. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Storm Boy

Silné příběhy nejsou doménou jenom knih či filmů, ale stále více se o ně pokoušejí, a dost často i úspěšně, herní vývojáři. Výsledky se různí stejně, jako herní žánry, protože by se dalo říct, že silný příběh jde naroubovat téměř na jakýkoli žánr. Můžeme střílet emzáky a přitom prožívat drama, užívat si malebného světa, který sužují vážné problémy nebo se prohánět po polích a vytvářet si příběhy vlastní.

»