Recenze: Distrust

Autor: chaosteorycz Publikováno: 30.8.2018, 11:01

Publikováno: 30.8.2018, 11:01

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1700 článků

Roku 1938 se skupina vědců setkala v Antarktidě s něčím nevídaným. S něčím, co rozhodně nebylo z naší planety a co jim navěky změnilo životy. Tedy v případě, že trvaly déle než několik málo dní. V dalších dekádách se expedice obměňovaly, dokud se v kalendáři nepsal rok 1982. Tato výprava se stala, a to bez jakýchkoliv pochybností, nejznámější ze všech, neboť ji z různých konců vedli John Carpenter, Stan Winston nebo Kurt Russel. Milovníci sci-fi a hororů už měli jasno při lokaci a letopočtech. Řeč je o filmu Věc, vycházejícím z románu Kdo je tam? Pro mě osobně jediná přímá konkurence prvního Vetřelce a jedna z nejlepších žánrovek vůbec.

Nebudu tu ale tlachat nad klasikou, třebaže bych chtěl. Vynechám i sedm let starý prequel, který vlastně jen paběrkoval na původním konceptu. Místo toho se seznamte se survival titulem Distrust, za nímž stojí novosibirské studio Alawar. To má Věc očividně hodně v lásce, protože ji zmiňuje jako inspiraci pro svůj projekt. Před sebou tedy máte vývojáře z mrazivých končin, námět o polárnících ponechaných osudu a jednoho magora, který už osmkrát zkoušel dostat do bezpečí přeživší. Marně. Ale jednou se mi to povede.

Příběh Distrust začíná nehodou vrtulníku. Tu přežijí dva až tři lidé, a to bez ohledu, koho jste potkali nebo zachránili při minulých hrách. Šrot krásně plápolá a kolem se rozprostírá základna o několika sektorech. Každý je tvořen sérií budov většího či menšího významu. To je ale v prvních minutách úplně jedno, protože zima je vlezlá jak prodejce energií a stejně jako on, vám nedá pokoj ani za zavřenými dveřmi. Montované stavby příliš izolace nepobraly, proto je zapotřebí rychle natankovat generátor a kotel naložit dřevem nebo uhlím. Že v této budově nic z toho není? Tak co okouníte? Seberte se a rychle prohledat další.

Jak si mráz pomalu rozdělává piknik ve vašich plicích a prsty začínají připomínat použité sirky, dostavují se sourozenci hlad a únava. Návštěva, o kterou v těchto podmínkách skutečně nestojíte, přidává na seznamu nutných zásob ještě potravu a místo ke spaní. Jelikož člověk je tvor nešikovný, není na škodu mít při ruce také obsah lékárničky. Nejenom, že si ošetříte ruku pořezanou při likvidaci bedny, ale využijete i léky proti otravě, až pošlete žaludek na onen svět zkaženým jídlem. Pak už stačí jen pár nástrojů, nějaké nářadí, teplé oblečení a předsevzetí, že se příštích deset minut navzájem nepozabíjíte. Zima totiž není jediným nepřítelem.

Na můj vkus i tohle málo stačí k tomu, abych se, na rozdíl od hrdinů hry, potil jak kokosový ořech. Největším problémem jsou zásoby jídla, kterých je skutečně málo. Navíc je musíte tepelně zpracovat, což znamená další cestu mrazem ke sporáku. Trochu absurdní je výdrž plného bachoru, který připomíná Macochu. Ať do něj hodíte cokoliv, za moment se z něho zase ozývají podivné skřeky. Nikdy se nesmíte nechat ukonejšit, že teď vlastně máte všechno a můžete si tedy v poklidu šmejdit po okolí. Stačí chvilka nepozornosti, jedna zákeřná nehoda, zapomenuté otevřené okno či vypáčené dveře a už se vám hladina adrenalinu dere vzhůru. Rozhodně se hodí i dobrá paměť, třebaže mapa zobrazuje základní obsah budov.

Stále čekáte, kdy se na scéně objeví husky, aby se vám láskyplně přilepil na obličej a začal s vaší replikací? Tak pokračujte. Kluci ruští si mimozemšťany pojali trochu jinak. Jde o entity, které se objevují, zatím co postavy počítají horníky. Tedy spí. Jak se ve hře dostáváte blíže k cíli, množství a variabilita se zvyšují. Problém nenastává při polehávání, protože jen blázen si jde dát dvacet, aniž by neměl zajištěné teplo a elektřinu. Jelikož většina emzáků ani jedno nemusí, jste relativně v klidu. Komplikace nastávají až při nutnosti opustit budovu. Venku dříve či později ke konfrontaci dojde. V lepším případě skončí postavy jen s malým šokem, a ještě větším strachem, v tom horším jde zdraví rapidně dolů, až se psychika postaví proti nim.

Mezi námi, ono to pozlátko mimozemského nálezu kdesi v mrazivé dáli, je pouhým doplňkem. Ten důležitý prvek, to gró celé hratelnosti, je totiž duševní stav jednotlivých osob. Tak, jak mají od vývojářů dány přednosti a nedostatky, tak mají také určeny předpoklady k různým stavům, poruchám a diagnózám. Stačí delší hladovění, špatný spánek, jeden střet s entitou nebo typický špatný den Františka Koudelky a postava má našlápnuto ke klecovému lůžku. Šílenství má navíc mnoho podob. Mezi mírnější patří třeba citování básní nebo prapodivné hlasy v hlavě. Za horší se dá považovat ohluchnutí, propadnutí agresi a pak jsou tu dobrůtky jako stihomam, zkreslené vidění, halucinace, případně okultismus. Spolehněte se, že při vyšší obtížnosti na vás čeká opravdový blázinec.

Každá nemoc se přímo odráží na obrazovce a zvuku, čímž vás hra ještě více utápí v tísnivé situaci. Možná i máte předměty nutné k vyléčení, ale za daných okolností vám tak nějak nejdou pod ruku. Také se může stát, že jednoduše postava vaši pomoc nechce, protože si myslí, že ji ohrožujete. Kombinací jsou desítky. Jakmile víte, kam až může zajít nedostatek toho či onoho, ještě více propadáte bezútěšné atmosféře. Aby vám nebylo líto, že postavě přeskočilo, je každé šílenství ohodnoceno achievementem. Bohužel nultým. I když Distrust nabízí tisícovku bodíků, hodnotných je pouze pět ajchů po dvou stovkách. Berte to tak, že jak originální je přežívání v Antarktidě, tak zvláštní je přístup k odměnám.

Kdyby zbyla kreativita také na budování základny. Úrovně jsou náhodně generovány, a to včetně úkolů. Úmysl nevytvořit z titulu rychlostní běh má sice dobrou myšlenku, ale hyne na obsahu. Nějakých deset místností se jen náhodně skládá v komplexu, přičemž se zachovávají nepsaná pravidla. Kde jsou zásoby paliva, nebývá postel. Kde jsou postele, nebývá sporák, a tak by se dalo pokračovat až k přechodu do dalšího areálu. Dvakrát zajímavý není ani příběh. Pár animací, nějaké útržky deníku, a to jen proto, aby vám hra připomínala, jak těžké to tu obyvatele měli. Jako byste to potřebovali, když slintáte krev, vidíte zeleně a místo zvuků slyšíte jen šum. Po několika opakováních se i díky tomu částečně vytratí hororový nádech.

Při osahávání hry jsem měl krapet problém s ovládáním. S ohledem na pohled a klikací koncept, může chvíli trvat sžití s kurzorem, kamerou a interakcí. Kurzor se velice rád schovává na okraj obrazovky, kde je kvůli modré barvě lehce přehlédnutelný. Je znát, že titul před rokem vyšel na PC, protože „myšího“ dědictví se úplně nezbavil. Jako alternativu lze využít d-pad pro okamžité zvýraznění interakčních bodů, což není úplně marné řešení. Hodí se ve chvílích, kdy jsou vaši hrdinové jednou nohou v pánu.

Přes všechny drobné nedostatky jsem nikdy neměl chuť s hraním seknout. Třebaže mi štěstí tak úplně nepřálo a celá pouť tak začala znova. Na první pohled primitivní survival hra, kterých jsou přeci desítky, popuzuje nenásilným způsobem k lepším výsledkům a lepší strategii. Občas jsou blázni nebezpeční, jindy naopak směšní, ale vždy vám udělají přímý škrt aktuálních plánů. Kdyby vývojáři nechali ještě víc dýchat ducha „Věci“, který je cítit z vybavení základy nebo ze synťákového soundtracku, naprosto bych je zbožňoval.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Že není věc jako Věc, ukazuje ruské studio s nadšením a odhodláním tažného psa. Třebaže survival prvky jsou možná až moc důsledné, existence několika šílenství a nutnost kooperace postav, dělá z Distrust pěknou jednohubku, k níž se rádi vrátíte. Fandové depresivní nálady a krvavých orgií sice přicházejí trochu zkrátka, ale cesta z polární základny vždy nevede s plamenometem v ruce.
  • Jaroslav Houdek

    Ty achievementy vymýšleli snad na drogách. Kdyby ta hra byla play anywhere, abych si mohl vybrat jestli hrát s myší nebo s ovladačem, tak by pro mě byla přitažlivější. A kdyby tam místo nudných emzáků byli shoggoti, tak by mě to taky zaujalo víc, prostě když polární výprava a šílenství, tak Howard Philips Lovecraft.

    • Chaosteory CZ

      Nejprve jsem myslel, že ty ajchy jsou chyba hry a ono to nejstupidnější řešení ze všech 🙂
      Na ovládání se dá zvyknout, ale nikdy nebude tak rychlé jako na PC. Nakonec asi většina hráčů stejně skončí u toho d-padu, protože je nejpohodlnější.

  • Lukáš Kaňka

    Dotaz mimo tuto hru. Bude recenze na Warhammer 40k inguisitor mortyr? Děkuji

25. 09. 2018 • DandyCZE14

RECENZE Forza Horizon 4

Mlha pomalu stoupá, sešlapuji plyn a v plné rychlosti vyrážím. Právě startuje recenze očekávané konzolové exkluzivity pro Xbox One, a to závodní hry Forza Horizon 4.

»
23. 09. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Wenjia

Za porostem hustým, že by se dal kácet, jsou zbytky dávných památek. Nežije v nich zlý obr, ba ani zakletá princezna. Jsou pomyslnou hranicí příbytku bílého tvora, jehož dobré srdce čeká chrabrá budoucnost. Lesnaté království je totiž posledním útočištěm, kde ještě nepáchá ničivé škody zlá síla. Už tušíte? Ale žádný Falko, tohle přeci není Nekonečný příběh. Také ne, Křemílek s Vochomůrkou mají jinou směrovačku. Že by tedy Ori? Řekněme, že to už...

»
22. 09. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: NBA 2K19

Sportovní nadšenci mají po herní stránce rozhodně z čeho vybírat a záleží jenom na preferencích každého hráče, jaký sport nebo sporty má rád. Výhodou virtuálního sportování je fakt, že člověk může i nadále pěstovat pivní břich a nemusí se bát, že by dělal nějaké pohyby či akce, díky nimž by o něj přišel. Navíc se za sportem může vydat za jakéhokoli venkovního počasí a samotné pořízení her vyjde ve výsledku levněji,...

»
20. 09. 2018 • tonyskate1

RECENZE: My Brother Rabbit

Adventur není nikdy dost. Tohoto hesla se držíme už řadu let. Přesto se ale stále méně vyskytují tradiční point-and-click adventury a nahrazují je jejich akčnější či logičtější variance. My Brother Rabbit z obrázků působí jako point-and-click záležitost, ovšem jedná se jen o chytrý kabátek, pod kterým se skrývá klasická hledačka.

»
19. 09. 2018 • chaosteorycz10

Recenze: Super Street: The Game

Občas se na hru těšíte, třebaže v nitru tušíte, že vás při vydání čeká čelní náraz do betonového pilíře. Ale naděje umírá poslední. I tým s malým počtem členů, malým rozpočtem a malými tvůrčími možnostmi může vytvořit dílo, které hrdě zvedne vhozenou rukavici, kolem níž všichni kráčí s odstupem. Rukavice ovšem nesmí být boxerská a vylitá olovem.

»
16. 09. 2018 • tonyskate7

RECENZE: Shadow of the Tomb Raider

Očekávané ukončení trilogie novodobé Lary se konečně dostalo do našich rukou. Je ovšem tak velkolepé jak se nám tvůrci a vydavatel během výrazné kampaně snažili namluvit? O tom se více dočtete v naší recenzi, ale rozhodně jsme se opět dočkali parádního dobrodružství.

»
15. 09. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Immortal: Unchained

Do rezavé mačety už taky. Už to tam skoro bylo. Chybělo méně, než by se do hlavně pistole vešlo a ta třímetrová reklama na steroidy by padla jak nepoužívaný komín. Hodina usilovné práce se právě stala smutnou vzpomínkou a já nemám nic. Jak si teď vylepším vybavení, když jsem všechno nechal na místě smrti? Saprlot, tohle by se slušným lidem dělat nemělo. No nic, když to zkusím ještě jednou, nic...

»
15. 09. 2018 • p.a.c.o1

RECENZE: The Golf Club 2019 featuring PGA TOUR

Letošní sucho v průběhu léta jistě zaznamenal každý a celá řada lidí z něj neměla radost. Mezi tyto jedince bych zařadil i správce golfových hřišť, kteří se museli, mimo útoků syslů na hřiště, vypořádat i se suchem. Udržet bezchybný green nebo farway nebylo jistě snadné, ještě že plevelu kolem hřiště, nebo písku v písečných pastích je to úplně jedno. Ono sucho by se dalo krásně vztáhnout i na hry s golfovou tématikou, kterých poslední...

»