Xboxweb.cz

Restarty úspěšných sérií jsou v poslední době populární. Jejich cílem je vrátit zašlý lesk a slávu značkám, které tak nějak přišly o ten šmrnc jež nás k nim táhnul. Restarty tudiž přinášejí velkou spoustu změn a většinou i dosti radikálních. Což se zarytým fanouškům žijícím v minulosti nelíbí a dávají to jasně najevo. Jinak vynikající hry se tak stávájí, nejhorším počinem videoherní historie, jenom protože hlavní hrdina vypadá jinak a tím pádem už to s danou značkou nemá nic společného. DmC Devil May Cry je na tom podobně, ovšem všechny změny vytvořené pro potřeby restartu dávají po dohrání hry smysl. Je to nový Dante a jak se hraje se dozvíte v naší recenzi.

Jakožto člověk sérií Devil May Cry nepolíbšný jsem k nové hře přistupoval bez jakýchkoliv předsudků. Abych pravdu řekl, docela jsem se i těšil, protože kvalitní mlátičky na Xbox tak nějak nevycházejí. Příběh nijak zásadně nevyniká, ale tak nějak vás nutí hrát dál. Mladý Dante si užívá všech výhod svého původu a stará se jen o sebe. Z nočních klubů si do svého karavanu na kraji mola vodí holky a nemít schopnost regenerace, tak už asi potřebuje nová játra. Po jednom takto vyvedeném večeru mu však na dveře zaklepe tajmná neznámá a s ní příjde i trošku brutální návrat do reality a začíná cesta za opravdovou zkouškou dospělosti.

Ať už je příběh upraven pro potřeby nové hry jakkoliv a vrací se v něm osoby dávno mrtvé či poražené, se zbytkem zůstali v Ninja Theory věrní sérii. A to je dobře, protože na jedničku zvládnutý soubojový systém je to co vytáhlo každou hru ze série DMC z vod průměrnosti. Ať už vypadá hlavní hrdina jakkoliv a zavítá kamkoliv, základní premisou jsou zábavné souboje se stovkami démonů. Po úvodní sekvenci si musíte vystačit s Danteho charakteristickým mečem a duem pistolí. Ovšem postupem času se váš arzenál rozšiřuje a ke konci hry zjistíte, že rychle přepínáte mezi andělskou kosou, démonickou sekerou nebo rukavicemi, aby jste nakonec kombo zakončili salvou z jedné ze svých tří střelných zbraní. Vě většině her stačí přístup ve stylu „zmáčknu všechno naráz a něco se stane“, ovšem tady je důležité načasování, přesnost a hlavně střídání jednotlivých komb a zbraní, aby jste dosáhli čim jak největšího bojového skóre.

Samotných komb a způsobů jak je propojovat je opravdu mnoho. Tři palné zbarně, dvě andělské zbraně, dvě démonské a meč mají spoustu nových útoků, které si lze pro ně dodatečně odemknout a jelikož postupem času zjistíte, že některá komba jsou prostě účinnější (ať už jde o jejich jednoduchost nebo výsledné poškození) můžete je libovolně prodávat zpět a zkusit něco jiného. Mimo to jste vybaveni dvěma „přitahovacími“ útoky. Jeden přitáhne vás k nepříteli a druhý přitáhne nepřítele ku vám. Také je často využijete během přesouvání po úrovních a soubojích s bossy.

Po předchozím popisu se může zdát, že souboj bude dosti složitý, ale opak je pravdou. Jednodušší ovládání takto komplexního systému jen tak nenajdete. Máte tu tlačítko pro rychlý útok, pomalý útok a palné zbraně. Stisknutím a držením jednoho z triggerů se přepnete do démonského či andělského módu spolu s jejich specifickými zbraněmi. Většinou však v nich nezůstanete příliš dlouho kvůli nutnosti střídat zbraně, ať už pro získání lepšího skóre nebo kvůli tomu, že určití nepřátele potřebují určité zacházení. Když to všechno spojíte dohromady, tak výsledek vypadá nějak takhle. Po několika rychlých raných mečem vyhodíte nepřítele do vzduchu, tam ho odpálíte nabitou démonickou pěstí. Ještě než dopadne na zem si ho přitáhnete spátky a naporcujete kosou, následně přepnete na démonickou sekeru a poslední ranou ho dorazíte. Toho všeho dosáhnete pouhým stisknutím několika tlačítek. A aby sjte se to všechno mohli naučit, můžete kdykoliv během hraní vstoupit do tréninkového režimu, který vám ukáže seznam odemčených komb podle právě zvolené zbraně a postaví pro ti vám jednoho nesmrtelného nebránícího se nepřítele.

Když se zrovna nasnažíte vypořádat s pekelnými armádami, cestuje Dante pokřivenou realitou Limba. Může se to zdát podivně, ale aspoň to tak nějak vysvětluje proč můžete dělat to co děláte a zároveň vytvářet zábavné úrovně. Ulice se rozpadají přímo pod vašími nohami, obrácí se gravitace a vůbec město vypadá, jako by ho zasáhlo zemětřesení následované vlnou tsunami. A to vše se děje v reálném čase, žádné cut scény. Prostředí se může změnit kdykoliv a tak vám otevřít cestu ke skrytým předmětům nebo vás navést k vašemu cíli. Tudiž se nemusíte bát, že by jste strávili hodinu chozením v kruzích. Mimo to po vzoru předchůdců nabízí spoustu obtížností. Od těch prních, které projdete s prstem v nose (mě to trvalo podle počítadla uvnitř hry sedm a půl hodiny) se dostáváte k větším výzvám a ty pak odemykají obtížnosti pro masochisty korunované režimem, ve kterém Dante umře po jediném zásahu zatímco nepřátele toho vydrží podstatně více.

I přes všechnu tu chválu se na hře najde pár neduhů, které nemusí na první pohled vypadat důležitě, ale ve výsledku působí jako pěst na oko. Tím prvním jsou nudné souboje s bossy. Hra vás doslova nutí učit se různá komba, aby vás pak postavila před mostrum s vlastním health barem, které porazíte uhýbáním a následným udeřením zvýrazněné části těla. Toto opakujete podle potřeby, dokud příšera nezemře. Dalším problémem je ne zrovna nejlépe implementvaný režim Devil Trigger. Tento režim přepne danteho do jakési super verze, která je silnější a regeneruje zdraví. Problém je, že se nabíjí strašně pomalu a když už ho aktivujete tak vám vydrží pár sekund. Pak tu máme doskakující textury, které se paradoxně objevují jen během cutscén a ne samotného hraní. A nakonec level design několika posledních úrovní, které se z relativně otevřených prostředí smrsknou do tunelů a kancelářských místností.