Xboxweb

Mít k něčemu dispozice neznamená, že budu v dané kategorii automaticky hvězdou. Pokud mi příroda do kalhot nadělí hasák antického boha, bude bez filmů pro dospělé jen překážkou pro krejčího. Vytříbené chuťové pohárky ze mě nečiní dalšího Šéfa v akci, ale spíš náruživého žrouta, před nímž se ukrývá i freon lednice. A záliba pro horory nutně nevede k úspěchu na poli tvůrčí činnosti, pokud tedy mám větší ambice než obšlehnutí práce někoho druhého.

Přitom stačilo naladit tuzemskou televizní stanici a ze všech případů majora Zemana vybrat Studnu. Vhodné zpracování Brůny mohlo přiblížit český venkov zahraničním turistům a zároveň poukázat na víceúčelové využití sběrny na vody. Místo toho se však JanduSoft rozhodl adaptovat vlastní příběh. V něm je za oběť žena dvou dětí, kterou její choť poslal na onen svět ostrým expresem. V opuštěném domě tak zůstává cvrček v postýlce a dospívající Mark, který cítí morální povinnost nasadit dospělé boty a postarat se o sourozence. Zároveň by rád věděl, co se skutečně stalo. Proto se uchyluje ke spiritistické tabulce v domnění, že máti je sdílná i ve fázi rozkladu. A toho večera…

… do jímky hororového žánru padl další exkrement. Tentokrát za něj ale vděčím i tak trochu elitě ve své branži. Když Kojima a Del Toro vytvořili ukázku na psychologický horor P. T., který následně Konami odstřelilo jak zmrzačeného psa, nejspíš netušili, kolik následovníků jejich počin dostane. Z depresivních chodeb domu se stal malý kult, jehož fanatičtí následovníci ztratili soudnost a v domnění, že se stali nevolenými mesiáši, dělají ostudu jak sobě, tak žánru, který má už tak brakovou pověst. Čest výjimkám. Visage dokázala koncept vytěžit do obsáhlého příběhu, kde dům sloužil pouze jako rozcestí příběhů. Jenže Evil Inside se nehne z několika metrů čtverečních. Navíc nutí je procházet stále dokola.

Nebudu vypisovat, jak efektivně je možné naložit s prostory nemovitostí. Pusťte si první Outlast, Layers of Fear, Observer nebo už zmíněnou Visage. Vše je pouze o fantazii a zdi nemusí být hranicí, ale jen branou do dalších světů. To se k autorům, jejichž práce nestojí ani za peníze na oběd od armády spásy, nesjpíš nedoneslo. Celý děj postavili na deseti kolech, během kterých se zas a znova chodí stejným prostorem. Ano, jednou se otevřou dveře koupelny, podruhé dětského pokoje a potřetí se možná podívám na schodiště. Pro lepší zpestření vypadne elektřina nebo spadne lustr. Skutečně jsem se bál. Ovšem toho, že budu muset sterilním domem projít ještě jednou. A pak zase. A ještě.

I takto pitomě laděný koncept by šlo vhodně využít. Třeba pro vyprávění, pro proměnlivou interakci s prostředím, pro variabilní hádanky a pro desatero z kroniky o strašení. Hádám… ne, troufám si tvrdit, že průměrný fanoušek hororů by během zastřihování nosních chloupků vymyslel nespočet variací, jak zužitkovat vybavení kuchyně, hračky v dětském pokoji, zastavené hodiny v hale a kulečníkový stůl v garáži. Evil Inside nenabízí ANI JEDEN. Místo toho každý průchod použije jeden „jump scare“, který byl principem otravný už v době, kdy Hitchcock neměl dvě brady. Doporučení autorů, že hraní je lepší se sluchátky, absolutně ignorujte. Během vyskakovacích lekaček se zvyšuje úroveň hlasitosti nad únosnou míru. Primitivní snaha vytrhnout z nudy a nastupujícího mikrospánku jen usvědčuje autory z neschopnosti a zárodky atmosféry definitivně pohřbívá pod nánosem stereotypu.

Vyjma závěru, kdy dokonce musím použít oba triggery najednou, je na průchod zapotřebí jen směrových páček a tlačítka „A“. Děkuji, že byl můj ovladač ušetřen přehnaného opotřebení součástek, ale skutečně rád bych si otevřel zásuvku, prozkoumal lednici, posunul o dvacet centimetrů tágo… nic? Za tvůrce mlčky odpovídá technická kvalita hry, která se může pochlubit jen velmi hrubými modely a řadou textur, za něž by se styděl i id Software v době svých začátků. Prošpikovat titul skripty a dát jim hrany sovětského lidového vozu, chce buď odvahu nebo kapačkami dopovaný flegmatismus.

Na druhou stranu obdivuji, jak prázdnou hru lze dnes prodávat. Jakmile se začaly sypat achievementy co pár minut, bylo jasné, že titul neoplývá enormní délkou. Ale necelých 50 minut? A to jsem se snažil každé kolo znovu vše oběhnout a otevřít. Jít pouze za předvídatelným dějem, a nemít úmyslně zpomalenou postavu, je reálná herní doba poloviční. Suma 369 kachen sice není jmění irského skřeta, ale pořád jde o částku, za níž v rozvojových zemích zažijete chvíle něhy, a ještě si odvezete exotickou diagnózu pro svého lékaře. Tudíž její utracení za „demo“ je v rozporu se zdravím rozumem.