Xboxweb.cz

Ti, co hrávali nebo stále hrají Černého Petra, mi dají za pravdu, že dostat do ruky nejméně populární kartu není žádná loterie. Obzvláště zbude-li vám jako poslední potom, co si spoluhráči rozeberou všechny karetní dvojice. Podobně jsem se cítil před vydáním novinky od Ubisoftu, kdy se z jindy dravých redakčních kolegů stali lidumilové, kteří kamarádovi rádi přenechají recenzi. S ohledem na skutečnost, že ačkoliv francouzské vydavatelství patří mezi mé oblíbence, dvě betaverze mě příliš neoslnily, slušně jsem poděkoval, sbalil odhalené karty a vydal se opět do Bolívie. Opravdový hráč totiž z boje neutíká, i když se zdá předem prohraný.

Do třetice a tentokrát pořádně
Plná hra začíná na tom samém místě, jako obě zkušební verze, tentokrát ovšem s plnohodnotným příběhem, který je smutný jak psí oči za deštivého odpoledne. Bolívie roku 2019 je symbolem toho nejhoršího možného kompromisu, kdy tamní vláda byla nucena uzavřít spojenectví s drogovým kartelem Santa Blanca. Morální pád na dno byl nevyhnutelnou volbou, protože obrovská zločinecká organizace přerostla do enormních rozměrů, při nichž si zaplatila „své lidi“ i na těch nejvyšších postech a neštítila se v bojích s vládními jednotkami vraždit nevinné civilisty. Ilegální stát ve státě řídí El Sueño, jehož cesta na pozici krále kartelu je vykoupena drogami, brutalitou a přesvědčením, že on je ten požehnaný a Bolívie země zaslíbenou. Jak už to v podobných situacích bývá, uvnitř země dýmí rebelská organizace Kataris 26, která nutně potřebuje rozfoukat plamen, a tak přichází na řadu strýček Sam a speciální jednotka Ghost. Její účast, podporována CIA spolu s DEA, má za cíl přerušit bílou stezku, vedoucí z jižní Ameriky až do Kanady.

Je asi jasné, že za stavu 4 proti tisícům nenakráčíte před velkého šéfa s americkou legitimací a prosbou o ukončení činnosti. Santa Blanca pevně stojí na několika aspektech, přičemž k destabilizaci je třeba zasahovat pozvolna a především zevnitř. Vaším úkolem je tak ukrajovat území kousek po kousku, získávat informace o důležitých osobách a postarat se, aby první střetnutí s nimi bylo i tím posledním. Jak se postupně hroutí výroba, distribuce a vliv, vzrůstá obliba mezi prostým lidem a sebejistota rebelů. Ti ji potřebují jak koza drbání, protože únos Amarua, zakladatele celého odbojového hnutí, jim srazil morálku až k zemi.

Ve své podstatě není příběh ničím výjimečným, ba ani neobvyklým. Dokonce se může stát, že vám občas připomene jak konkurenční tituly, tak kolegy ze stejného vydavatelství, čímž lehce narážím na sérii Far Cry. Někomu může vadit menší zasvěcení do osudů jednotlivých „duchů“, ovšem je třeba brát v potaz, že Wildlands nabízejí kompletní kampaň také v kooperaci, čímž komplikované budování charakterů uvnitř jednotky padá. Subjektivně bych naopak vyzdvihl seznamování s chodem kartelu a jeho jednotlivými členy. To probíhá převážně ze dvou zdrojů, kdy tím prvním jsou zprávy agentky Karen Bowmanové a druhým vyprávění samotného El Sueña. V pozici velitele jednotky tak máte na budoucí cíle dva pohledy. Autoři scénáře se snažili postavám dát lidštější pohnutky, proč se právě ony staly členy Santa Blancy, díky čemuž se jim občas povede zaměnit ty hodné za padouchy a naopak.

Bylo nás… kolik vlastně?
Na příběh nepřímo navazuje již zmíněná kooperace, která v sólo hře znamená 3 kumpány řízené počítačem. Do vínku dostali rozdílné charaktery, specializace a díky bohu obstojnou umělou inteligenci. Nerad to říkám, ale pokud vy nebude velitelé na baterky a povely využijete rozumně, stane se hraní s nimi mnohem jednodušší než s méně sehranými živými spoluhráči. Weaver, Holt a Midas v 99 % případů nevpadnou bez rozmyslu do chřtánu nepřítele, při stealth postupu si dokáží hledat bezpečné cesty, pomáhají s označováním nepřátel a jsou-li odhaleni, řeší situaci tím nejefektivnějším způsobem. Občas si sice dají načas s oživením, to ale proto, že neobětují sami sebe, jen aby vám vytáhli třísku z pr… pracky. Dokonce i ty příkazy, ze kterých jsem si dělal zpočátku legraci, že by je zvládl i cvičený afghánský chrt, jsou dostačující a jednotka se jejich prostřednictvím dá plnohodnotně ovládat.

Ale víte co praví „Hráčův průvodce pro 21. století“, osamocené hraní je stejně v kurzu jako manšestrové kalhoty, takže ten pravý zážitek přichází až se skutečnými hráči. Tedy, pakliže se k nim připojíte. Ubisoft se totiž nezapře a v rohu lobby se ukrývá informace ohledně NAT a jste-li striktní, plně funkční připojení ke kterémukoliv spoluhráči vám nikdo nezaručí. Za berný se nedá brát ani fakt, že předchozí tituly od francouzského vydavatele hrajete s kamarády bez větších problémů. Přestože to zpravidla vyřeší otevření portů či změna typu IP adresy, překážka to je. Při pominutí této malé mušky, je optika multiplayeru průzračně čistá a plně funkční. Kolega vstoupí do vaší hry se svou vytvořenou postavou, čímž nahradí všechny členy týmu. Ano, rozumíte správně, Wildlands nekombinují skutečné hráče s AI, tudíž hrajete s tím, co máte aktuálně po ruce. Obecně se dá říci, že čím méně hráčů, tím větší skill by měli mít, protože už druhá úroveň armádních jednotek může být fatální, neoplýváte-li mistrovskou muškou.

Je libo aspirin nebo nafta?
Velkou roli hraje zvolený postup. Série Ghost Recon a jméno Tom Clancy jako by zavazovaly k taktickému smýšlení a stealth eliminaci. Stačí vzpomenout, dejme tomu, na podtitul Future Soldier, v němž bezhlavé střílení vedlo pouze k rychlému přesunu na nejbližší checkpoint. U nového dílu do značné míry záleží na preferované obtížnosti. Vyberte nejlehčí nebo střední a můžete si s kolegy zahrát na filmové hrdiny 90. let, kteří nepřátelské stanoviště zasypou stovkami nábojů, a až pak se zeptají, kde je nejbližší pumpa. U dalších dvou možností už takto nikam nedojdete a taktiky se budete muset chopit, i kdybyste nechtěli. O tom ale upřímně Ghost Recon je. Ubisoft má v nabídce dostatečně velký počet her, abyste si pro akční radovánky vybrali něco jiného než čtyřčlennou speciální jednotku, bojující z ústranní s mocným drogovým kartelem.

Promyšlenému hraní jsou ostatně nakloněny i RPG prvky soustředěné do dovedností. Možná by bylo lepší to raději nazvat vylepšeními, protože do her na hrdiny má systém stále hodně daleko. Co, kdy a jak si pozvednete na novou úroveň určují kategorie, mezi nimiž naleznete dron, tým, podporu rebelů nebo zbraně. Samotný upgrade je pak podmíněn nejen úrovní postav, ale také počtem nasbíraných částí, a především množstvím nalezených zásob. Pokud máte všeho dost, relativně rychle je k dispozici lepší baterie nebo vysílač pro dron, silnější trhaviny, termovize nebo ještě ochotnější spolupracovníci. Tím se dostávám k označování zásob. Než se vám podaří svrhnout hlavu drogového kartelu, je třeba rebelům obstarávat rádiové spojení, zdravotnické pomůcky, jídlo a palivo. V menších množstvích je naleznete téměř všude, přičemž stačí jít v okruhu několika desítek metrů a bod na mapě označí jejich pozici. Dříve či později začne být neustálé značkování barelů, krabic a potřeb dost otravné. Přeci jen, ve větších táborech jich je, jak hub po dešti, a ještě rádi se vydáte přepadnout transport nebo zcizit vrtulník.

Kde je najít prozradí buď dokumenty nebo poskoci kartelu, kteří tváří v tvář nabité zbrani vykecají, vše, co vás momentálně zajímá. Poptat se totiž můžete vždy jen na jednu věc a jelikož vedle dovedností, zásob, vybavení nebo cenných medailí potřebujete znát i polohu rebelských operací, stanou se výslechy běžnou rutinou. S pomocí odboje příliš neváhejte, protože dle hesla „Jednou my jim, podruhé oni nám“, odemykáte důležité prvky podpory. Jste-li v úzkých, můžete využít například minomet, posily nebo doručení dopravního prostředku. To nabízí i celou řadu vtipných momentů. Nejen, že prodleva mezi objednávkou a doručením je vteřinová, ale místo dopadu nelze určit, takže hned můj první vůz skončil v řece. S ohledem na fakt, že nejvyšší úrovní shozu je helikoptéra, volejte rebelům raději v otevřeném prostoru. Anebo si nějaké to auto či vrtulník vezměte, na mapě jich je požehnaně.

Bolívii za pořádného koně
Herní prostředí je rozděleno do dvou desítek regionů a jedincům betou nepolíbeným dopřeje řádný wow efekt. Jakkoliv už jsem vystřízlivěl z prvotního nadšení, stále si stojím zatím, že v rámci Ubisoftu jde o nejlépe zpracovaný otevřený svět. Bolívie na francouzský způsob nabízí hned několik přírodních ekosystému, které spolu s proměnlivým počasím a denním cyklem nabízejí skvělý zážitek. Ať už se aktuálně nacházíte v lesích, na pláních nebo v kopcích, i po několika desítkách hodin si řeknete, že tady se odvedl pořádný kus práce. Živočichové a obyvatelstvo by sice místy mohli mít početnější zastoupení, na druhou stranu se nedá říct, že by svět někde nepulzoval životem. Třebaže je grafická stránka opravdu pěkná (na konzoli Xbox One S hra podporuje HDR), místy se nevyhnula lacinějším berličkám, které vypíchnu na dešti. Jakmile se herní postavy namočí, kůže nasadí až přehnaně plastický vzhled, na který jsem si osobně dlouho zvykal. Raritou jsou pak doskakující objekty nebo problikávající stíny. Jde opravdu o ojedinělé neduhy, nicméně přetrvávají už od betaverze stejně jako ty, kterým se budu věnovat později.

O co je virtuální prostředí hezčí, o to pitomější fyzikální zákony a modely v něm jsou aplikovány. Zbraně jsou v nejlepším pořádku a včetně reálně založených vlastností, jakými jsou zpětný ráz, průraznost nebo poškození, se mohou pochlubit i variabilním dostřelem, který poznáte zejména u odstřelovacích pušek. Pakliže si myslíte, že základní puškou sundáte protivníka na 300 metrů při zamíření na ředkev, jste na omylu. Samozřejmostí je možnost detailní úpravy a výměny celé řady dílů, jak to znáte například z The Division. V souvislosti se střílením bych pak rád zmínil i dvě menší negativa. Jedním jsou sebrané pušky nepřátel, které bohužel nevedou k jejich odemčení ve výstroji a dalším je krytí. Z mého pohledu několikátý krok zpět neboť automatický systém nepatří mezi stoprocentní. Kde je situace mnohem horší, jsou dopravní prostředky a jejich jízdní model. Řekněme, že vrtulníky mají „originální“ chování, které když si osvojíte za pomoci řízení tahu a směru, budete schopni létat bez hurikánu za zády. Co je ovšem tragédie divadelních rozměrů, jsou vozidla. Nerozumím tomu, proč mají tituly, takřka ze stejné stáje, diametrálně odlišné řízení, ale po obstojném modelu v druhých Watch Dogs, přichází na scénu opět krabice od banánů. Není to simulace, není to arkáda, je to Ubisoft a víc k tomu snad ani nemá cenu říkat. Zjednodušeně, ať jedete s čímkoliv, připomíná to auto jen vzdáleně, o ignoraci zrychlení při jízdě z kopce nemluvě.

Své dostanou i všudypřítomní civilisté, kterým programátoři náhodně naordinovali maniakální schopnosti. Jak se dozvíte z příběhu, v Jižní Americe nejste příliš vítáni, zejména z počátku, ale to nedává obyvatelům právo vás bezdůvodně přejíždět. Stoupnout si na silnici se rovná singleplayerové ruské ruletě, protože na 10 řidičů, kteří zastaví či zvolí jinou cestu, připadají 2, jenž vás přejedou jak lán brambor. Místní, lokalizování do měst a vesniček, mají zase v oblibě vás buď bezdůvodně prozradit nebo si stoupnout přímo do rány, když prchají před přestřelkou. Dvakrát chytří nejsou ani propuštění rebelové, kteří se okamžitě chopí zbraně a vyrazí do boje ať chcete, či ne. Vím, že to patří k běžným neduhům her s otevřeným světem, ale při zkušenostech vývojářů by k nim mělo docházet co nejméně. Abych ale jen nekritizoval, líbí se mi rozdílné chování světa na základě denní doby. Pakliže si například netroufáte na základnu plnou vojáku přes den, přepadněte je za hluboké noci, kdy většina bude spát.

Francouz se nezapře
Ve dvou betaverzích byla hra překvapivě funkční, a tak jsem očekával, že plná verze odstraní drobné šváby a alespoň jednou bude stoprocentní od prvního dne. A ono to zase nevyšlo. Je smutné, když vám postava při seskoku z vrtulníku zůstane v prvotní poloze, proletí vzduchem, vodou, a nakonec se rozplácne o dno. Je tristní, když několik minut dobýváte stanoviště s misí jen proto, aby vám před nosem zmizela potřebná ikona. A je neodpustitelné, že hra nenačte další část úkolu, když splníte tu první. Přestože základní optimalizace je dobrá, zbytek je přesně takový, jaký jsme ho v redakci předpovídali, tedy že poslední betaverze byla de facto konečná podoba té finální, a že dalších několik měsíců budou aktualizace opravovat staré chyby. Mezi ně patří například také imaginární dobytek, který lze zastřelit, ale ne přejet, protože jím projíždíte nebo komplicové zaseknuti na korbě auta či pod skálou. Ještě, že se k vám „teleportují“, pakliže vyrazíte bez nich.

Nynější podoba Ghost Recon Wildlands vydrží na několik desítek hodin a otázkou je, co pak. Stejně jako u dalších her evropského vydavatele, i nový Tom Clancy bude dostávat herní rozšíření, a to jak placená, tak bezplatná. Ve jménu těch druhých nás v příštích měsících čeká PvP režim umožňující se postavit jednotkám ostatních hráčů a pak také třeba výzvy, které budou autoři pravidelně obměňovat. O peníze se přihlásí vedle nejrůznějších balíčků dva příběhové DLC. Narco Roads, které budou jako první, nás zavedou hlouběji do drogové distributorské sítě využívající řidiče a spletité bolívijské cesty. Pozdější Fallen Ghosts udělají ze speciální jednotky lovnou zvěř poté, co se s vrtulníkem zřítí do pralesa okupovaného nepřátelskými silami. Obligátní dodatečné předměty pak bude možné získat jak prostřednictvím DLC balíčků, tak z obchodu formou mikrotransakcí, což je trochu diskutabilní přístup. Tvůrci se na jedné straně dušují, že hráče se štědřejší peněženkou zvýhodňovat nebudou, neboť půjde ve směs o kosmetické propriety, zároveň ale slibují exotické zbraně, které prý budou mít bezplatnou obdobu v základní hře. Jen aby. Na samotný závěr pak autorům velké díky za českou textovou lokalizaci. Pro mnohé detail, pro jiné nutnost, tak či onak, alespoň někomu stojí hlouček hráčů v srdci Evropy za tu práci s titulky.