Xboxweb.cz

Top-down titulů, tedy her, které sledujeme z horního pohledu, bylo hodně už před třiceti lety. S ohledem na výkon herních strojů šlo kdysi o univerzální perspektivu, která skvěle posloužila strategiím, střílečkám, městským akcím, budovatelským ságám či hrám na hrdiny. A ačkoliv bychom dnes měli oslavovat virtuální realitu, rozlišení ostřejší než skutečnost a efekty zahanbující přírodní zákony, mezi levnými střílečkami se zpracování stále těší velké oblibě. A když se na něj naroubuje brutální spolupráce agentů posmrtných světů, nestojí zábavě nic v cestě.

Po tisící páté má mít Země nového správce, a tomu se nynější obyvatelé příliš nepozdávají. Jezdce apokalypsy tak pověřuje, aby v různých formách nastoupili na inventuru a přebytky homo sapiens nenápadně snížili na minimum. Ve stejný čas se potkávají anděl Harry a ďáblice Judy. On ztratil křídla a touží se dostat zpět do nebe. Ona byla na povrchu zapomenuta, čehož využívá k pekelné jízdě. Oběma však plány hatí naplánovaný armageddon, který je přiměje ke spolupráci za záchranu světa. Nemocniční zřízenci, nechť si připraví vercajk, dárci organického materiálu se začínají hromadit.

Zápletka je originální jako kulaté kolo a o herních prvcích to bude platit stejně tak. Na střílečce totiž není moc velký prostor k překvapení. Ještě když oba hrdinové využívají všechny přednosti, které jim původ nabízí. Zpomalení času při fatální exekuci, neviditelnost, procházení stěnami, ovládání myslí, klonování, vražedné přírodní elementy, teleportace a silová pole. To vše vývojáři z One More Level postupně postavám přidávají, zatímco herní mapa nabírá sytě rudý odstín. Speciální schopnosti jsou totiž jen třešinkou na dortu, který je porcován sečnými zbraněmi a tím, co vypadne z mrtvých.

Harry by se neztratil v Devil May Cry a Judy by na zavolání mohla zaskočit v Darksiders. Odlišují se stylem boje, ale také možnostmi. Proto je v kampani volba přepínání, přičemž každá z postav sbírá vlastní body zkušeností. Doporučil bych věnovat pozornost oběma, protože v určitých levelech postavy spolupracují, a pak je výrazně nižší úroveň na škodu. Strom, nebo spíš tabulka rozvoje, má jednoduché schéma a netřeba na ni vysokoškolský diplom. Obdobná je k vidění v každé druhé malé hře.

Při výčtu jednotlivých prvků zní God’s Trigger jako neoriginální slepenec, jehož cílem je uzmutí alespoň promile fanoušků Hotline Miami. A možná to tak i je. Nemění to ale nic na faktu, že celek šlape v brutálním tempu plném popkulturních odkazů. Všechny ty dobře známé věci nemají vykradenou pachuť. Fungují jako citace vzdávající úctu originálu, ke kterému se hlásí, ale nevykrádá ho. Vlastně mám výtku jen směrem k postavám. Snaží se těžit z přirozeného kontrastu dvou světů. Na úrovni vyprávěného příběhu však pošťuchování příliš nefunguje. Nemají dostatek prostoru a hláškami ve stylu Duke Nukema to nezachrání.

Zbytek je krvavý biják na pokračování, v němž se snoubí DOOM, Wolfenstein, komiksovka XIII, zmíněná Hotline Miami, a to nejlepší (nejen) z béčkových akčních snímků konce minulého století. Přestřelky a souboje mají dynamiku a nešetří krví. Běžní protivníci končí ve stříkanci krve okamžitě, ti náročnější po prvním zásahu tečou jak prasklé potrubí. Scény, kdy dojde na zpomalení času evokují Maxe Payne, hromadné přestřelky pak zlatý fond hongkongské akční kinematografie, kterému kralovali John Woo a Chow Yun Fat. Možná si ještě pamatujete hru Stranglehold, která éru obou borců adaptovala do obdobně zábavné podívané.

Vaše počínání za sebou nechává kaluže rajčatového protlaku, utrhané končetiny a částečně zničitelné prostředí. Některé úrovně téměř doslovně odkazují na díla s nemilosrdnými představiteli. Například název Death Wish dává vzpomenout na snímky, kde Charles Bronson dosti brutálně suploval spravedlnost. Samotné složení úrovně v mnohém cituje akční scénu z Desperada, v níž Antonio Banderas „čístí“ bar, zatímco Tarantino jde přes hajzlíky do tajného zázemí knajpy. Westernová kapitola pak působí jako jedna velká pocta snímkům z divokého západu, při které nesmí chybět dobývání vlaku. Má snad jméno Harry vést ke Clintu Eastwoodovi?

Designy úrovní se snaží z jednotlivých témat vytěžit maximum. Někde se více střílí, jinde je větší zaměření na řešení hádanek, až titul drobně sklouzne do vod izometrické Lary Croft. To se týká zejména středověkého hradu, kde se dočkáte i posvátných zbraní. Kůly jsou skutečně „cool“, ale ne tak jako granát doprovázený chorálem. Ano, i tady se vývojáři hlásí k jedné ikonické zbrani. Samotné mapy jsou na bázi jednoduchého bludiště, kde není možné se ztratit. Postup je téměř lineární a když už se vydáte šmejdit mimo hlavní trasu, je to kvůli stránkám z časopisu Helljoy. Ani se neptejte, další odkaz.

Kdyby vás náhodou už omrzelo sólo hraní, dotáhněte na sedačku spoluhráče a rozjeďte potírání apokalypsy ve dvou. Sice tím částečně padá strategie několika řešení, ale užijete si ještě víc zábavy. Za normálních okolností po smrti následuje blízký checkpoint. S kolegou po boku však přichází na scénu oživení. Pakliže vlastníte injekci. Při troše sehrání nemají protivníci šanci a hra uteče až nečekaně rychle. V doprovodu komiksově laděné stylizace a výtečného soundtracku.