Recenze: God’s Trigger

Autor: chaosteorycz Publikováno: 7.5.2019, 9:01

Publikováno: 7.5.2019, 9:01

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2101 článků

Top-down titulů, tedy her, které sledujeme z horního pohledu, bylo hodně už před třiceti lety. S ohledem na výkon herních strojů šlo kdysi o univerzální perspektivu, která skvěle posloužila strategiím, střílečkám, městským akcím, budovatelským ságám či hrám na hrdiny. A ačkoliv bychom dnes měli oslavovat virtuální realitu, rozlišení ostřejší než skutečnost a efekty zahanbující přírodní zákony, mezi levnými střílečkami se zpracování stále těší velké oblibě. A když se na něj naroubuje brutální spolupráce agentů posmrtných světů, nestojí zábavě nic v cestě.

Po tisící páté má mít Země nového správce, a tomu se nynější obyvatelé příliš nepozdávají. Jezdce apokalypsy tak pověřuje, aby v různých formách nastoupili na inventuru a přebytky homo sapiens nenápadně snížili na minimum. Ve stejný čas se potkávají anděl Harry a ďáblice Judy. On ztratil křídla a touží se dostat zpět do nebe. Ona byla na povrchu zapomenuta, čehož využívá k pekelné jízdě. Oběma však plány hatí naplánovaný armageddon, který je přiměje ke spolupráci za záchranu světa. Nemocniční zřízenci, nechť si připraví vercajk, dárci organického materiálu se začínají hromadit.

Zápletka je originální jako kulaté kolo a o herních prvcích to bude platit stejně tak. Na střílečce totiž není moc velký prostor k překvapení. Ještě když oba hrdinové využívají všechny přednosti, které jim původ nabízí. Zpomalení času při fatální exekuci, neviditelnost, procházení stěnami, ovládání myslí, klonování, vražedné přírodní elementy, teleportace a silová pole. To vše vývojáři z One More Level postupně postavám přidávají, zatímco herní mapa nabírá sytě rudý odstín. Speciální schopnosti jsou totiž jen třešinkou na dortu, který je porcován sečnými zbraněmi a tím, co vypadne z mrtvých.

Harry by se neztratil v Devil May Cry a Judy by na zavolání mohla zaskočit v Darksiders. Odlišují se stylem boje, ale také možnostmi. Proto je v kampani volba přepínání, přičemž každá z postav sbírá vlastní body zkušeností. Doporučil bych věnovat pozornost oběma, protože v určitých levelech postavy spolupracují, a pak je výrazně nižší úroveň na škodu. Strom, nebo spíš tabulka rozvoje, má jednoduché schéma a netřeba na ni vysokoškolský diplom. Obdobná je k vidění v každé druhé malé hře.

Při výčtu jednotlivých prvků zní God’s Trigger jako neoriginální slepenec, jehož cílem je uzmutí alespoň promile fanoušků Hotline Miami. A možná to tak i je. Nemění to ale nic na faktu, že celek šlape v brutálním tempu plném popkulturních odkazů. Všechny ty dobře známé věci nemají vykradenou pachuť. Fungují jako citace vzdávající úctu originálu, ke kterému se hlásí, ale nevykrádá ho. Vlastně mám výtku jen směrem k postavám. Snaží se těžit z přirozeného kontrastu dvou světů. Na úrovni vyprávěného příběhu však pošťuchování příliš nefunguje. Nemají dostatek prostoru a hláškami ve stylu Duke Nukema to nezachrání.

Zbytek je krvavý biják na pokračování, v němž se snoubí DOOM, Wolfenstein, komiksovka XIII, zmíněná Hotline Miami, a to nejlepší (nejen) z béčkových akčních snímků konce minulého století. Přestřelky a souboje mají dynamiku a nešetří krví. Běžní protivníci končí ve stříkanci krve okamžitě, ti náročnější po prvním zásahu tečou jak prasklé potrubí. Scény, kdy dojde na zpomalení času evokují Maxe Payne, hromadné přestřelky pak zlatý fond hongkongské akční kinematografie, kterému kralovali John Woo a Chow Yun Fat. Možná si ještě pamatujete hru Stranglehold, která éru obou borců adaptovala do obdobně zábavné podívané.

Vaše počínání za sebou nechává kaluže rajčatového protlaku, utrhané končetiny a částečně zničitelné prostředí. Některé úrovně téměř doslovně odkazují na díla s nemilosrdnými představiteli. Například název Death Wish dává vzpomenout na snímky, kde Charles Bronson dosti brutálně suploval spravedlnost. Samotné složení úrovně v mnohém cituje akční scénu z Desperada, v níž Antonio Banderas „čístí“ bar, zatímco Tarantino jde přes hajzlíky do tajného zázemí knajpy. Westernová kapitola pak působí jako jedna velká pocta snímkům z divokého západu, při které nesmí chybět dobývání vlaku. Má snad jméno Harry vést ke Clintu Eastwoodovi?

Designy úrovní se snaží z jednotlivých témat vytěžit maximum. Někde se více střílí, jinde je větší zaměření na řešení hádanek, až titul drobně sklouzne do vod izometrické Lary Croft. To se týká zejména středověkého hradu, kde se dočkáte i posvátných zbraní. Kůly jsou skutečně „cool“, ale ne tak jako granát doprovázený chorálem. Ano, i tady se vývojáři hlásí k jedné ikonické zbrani. Samotné mapy jsou na bázi jednoduchého bludiště, kde není možné se ztratit. Postup je téměř lineární a když už se vydáte šmejdit mimo hlavní trasu, je to kvůli stránkám z časopisu Helljoy. Ani se neptejte, další odkaz.

Kdyby vás náhodou už omrzelo sólo hraní, dotáhněte na sedačku spoluhráče a rozjeďte potírání apokalypsy ve dvou. Sice tím částečně padá strategie několika řešení, ale užijete si ještě víc zábavy. Za normálních okolností po smrti následuje blízký checkpoint. S kolegou po boku však přichází na scénu oživení. Pakliže vlastníte injekci. Při troše sehrání nemají protivníci šanci a hra uteče až nečekaně rychle. V doprovodu komiksově laděné stylizace a výtečného soundtracku.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Když originalita dostává na frak, nemusí to být vždy na škodu. Jezdcům apokalypsy se vystavuje krvavý účet, který nezapře styl zaprášených videokazet a zavřených heren. God’s Trigger si na nic nehraje a sympatickou formou připomíná, že zdaleka není prvním mstitelem s rudými fleky na oblečení a doutnající hlavní. Jako akční oddechovka funguje v plné šíři. Jednotlivce potěší množstvím přístupů k primitivní náplni, dvojice zábavnou kooperací s dobrou znovuhratelností.
26. 05. 2019 • CryLineT1

Recenze: Team Sonic Racing

„Nové závody s ježíkem? Sem s nimi!“ Podobnou reakci provázelo zjištění, že král dlouhých sprintů opět usedl za volant. Přemýšleli jste vůbec nad tím, proč Sonic potřebuje auto, když by v teoretické rovině byl první po svých? Já také ne, protože jsem vděčná za další infantilní postavičky, které se v neméně infantilních autíčkách snaží získat zlatavý pohár. Zřídka kdy totiž narazíte na lepší rodinou hru, než jsou arkádové závody s dětskou grafikou a otevřenou přístupností.

»
24. 05. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: Layers of Fear 2

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

»
23. 05. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Sniper Elite V2 Remastered

Říkáte si zase další remaster? Už tomu tak je a možná nám jen pánové ze studia Rebellion chtějí zkrátit čekání na pátý Sniper Elite. Každopádně tento měsíc už je tomu sedm let, co do obchodů dorazil Sniper Elite V2 a my se teď mrkneme na zoubek jeho remasteru pro Xbox One.

»
18. 05. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Rage 2

Dlouhé desítky let si autoři filmů, her a knih dávali práci, aby svět po globální katastrofě působil tak depresivně, že si z něho i fanoušek doom metalu má chuť podřezat žíly. Pak ale někdo přišel se studií, jak se asi bude chovat tlupa orangutanů ve skladu barev a laků. Samozřejmě udělá barevný nepořádek, který by šikovný hokynář prodal jako umělecké dílo nadčasového umělce. Nač ale dělat z neorganizovaného bince něco víc než...

»
15. 05. 2019 • lindros88cze6

Recenze: World of Warships: Legends (Game Preview)

Po úspěšném uvedení hry World of Tanks na konzole se Wargaming snaží přenést i svůj další titul: World of Warships (WOWs). Jak už název i obrázek napovídají, tak se budeme plavit v bojových lodích z období kolem 2. světové války. Hra vyšla na PC v roce 2015 a někteří si možná myslí, že jde o pouhý port hry. Dle WG a i mých dojmů se jedná o upravenou hru, která je ovšem...

»
14. 05. 2019 • tonyskate10

RECENZE: A Plague Tale: Innocence

Když byl v lednu 2017 oznámen nový projekt The Plague studia Asobo, který zaštítil francouzský vydavatel Focus Home, asi nikdo nečekal, že se z něj vyklube natolik slibná záležitost, jakou se A Plague Tale: Innocence nakonec stala. Hráči se těšili na poutavý příběh zasazený do zajímavého období, a když byla navíc potvrzena čeština, očekávání ještě více vzrostla. Budou však naplněna? Ačkoliv embargo na recenze padlo až s vydáním hry, což kolikrát nebývá dobré...

»
11. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Feudal Alloy

Přemýšleli jste někdy nad tím, nad čím pak asi dumá ta němá tvář, kterou si chováte v akvárku? Myslíte, že ji zajímá nová laciná truhla umístěná v rohu? Přemýšlí snad nad tím, že opět meškáte s vyčištěním? Nebo snad s ní o velkolepém dobrodružství v alternativním středověku? Jestli nežije v hlavě pracovitého robota, nejspíš ji zajímá jen včasné krmení.

»
08. 05. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Old Man’s Journey

Společně s rozmachem nezávislých herních studií nebo i samotných vývojářů, jsme se konečně dočkali toho, nač celá léta předtím spousta hráčů nadávala. Velká studia hrála na jistotu, sypala na nás jedno pokračování za druhým, a tak nějak se vytratili hry s větší uměleckou hodnotou nebo zajímavými nápady. A právě tohle je oblast, v níž se nezávislá scéna velice vyžívá a vznikají zde někdy až divné hry (tak moc umělecké, že to nikdo nechápe,...

»