Recenze: God’s Trigger

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 7.5.2019, 9:01

Publikováno: 7.5.2019, 9:01

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2525 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Top-down titulů, tedy her, které sledujeme z horního pohledu, bylo hodně už před třiceti lety. S ohledem na výkon herních strojů šlo kdysi o univerzální perspektivu, která skvěle posloužila strategiím, střílečkám, městským akcím, budovatelským ságám či hrám na hrdiny. A ačkoliv bychom dnes měli oslavovat virtuální realitu, rozlišení ostřejší než skutečnost a efekty zahanbující přírodní zákony, mezi levnými střílečkami se zpracování stále těší velké oblibě. A když se na něj naroubuje brutální spolupráce agentů posmrtných světů, nestojí zábavě nic v cestě.

Po tisící páté má mít Země nového správce, a tomu se nynější obyvatelé příliš nepozdávají. Jezdce apokalypsy tak pověřuje, aby v různých formách nastoupili na inventuru a přebytky homo sapiens nenápadně snížili na minimum. Ve stejný čas se potkávají anděl Harry a ďáblice Judy. On ztratil křídla a touží se dostat zpět do nebe. Ona byla na povrchu zapomenuta, čehož využívá k pekelné jízdě. Oběma však plány hatí naplánovaný armageddon, který je přiměje ke spolupráci za záchranu světa. Nemocniční zřízenci, nechť si připraví vercajk, dárci organického materiálu se začínají hromadit.

Zápletka je originální jako kulaté kolo a o herních prvcích to bude platit stejně tak. Na střílečce totiž není moc velký prostor k překvapení. Ještě když oba hrdinové využívají všechny přednosti, které jim původ nabízí. Zpomalení času při fatální exekuci, neviditelnost, procházení stěnami, ovládání myslí, klonování, vražedné přírodní elementy, teleportace a silová pole. To vše vývojáři z One More Level postupně postavám přidávají, zatímco herní mapa nabírá sytě rudý odstín. Speciální schopnosti jsou totiž jen třešinkou na dortu, který je porcován sečnými zbraněmi a tím, co vypadne z mrtvých.

Harry by se neztratil v Devil May Cry a Judy by na zavolání mohla zaskočit v Darksiders. Odlišují se stylem boje, ale také možnostmi. Proto je v kampani volba přepínání, přičemž každá z postav sbírá vlastní body zkušeností. Doporučil bych věnovat pozornost oběma, protože v určitých levelech postavy spolupracují, a pak je výrazně nižší úroveň na škodu. Strom, nebo spíš tabulka rozvoje, má jednoduché schéma a netřeba na ni vysokoškolský diplom. Obdobná je k vidění v každé druhé malé hře.

Při výčtu jednotlivých prvků zní God’s Trigger jako neoriginální slepenec, jehož cílem je uzmutí alespoň promile fanoušků Hotline Miami. A možná to tak i je. Nemění to ale nic na faktu, že celek šlape v brutálním tempu plném popkulturních odkazů. Všechny ty dobře známé věci nemají vykradenou pachuť. Fungují jako citace vzdávající úctu originálu, ke kterému se hlásí, ale nevykrádá ho. Vlastně mám výtku jen směrem k postavám. Snaží se těžit z přirozeného kontrastu dvou světů. Na úrovni vyprávěného příběhu však pošťuchování příliš nefunguje. Nemají dostatek prostoru a hláškami ve stylu Duke Nukema to nezachrání.

Zbytek je krvavý biják na pokračování, v němž se snoubí DOOM, Wolfenstein, komiksovka XIII, zmíněná Hotline Miami, a to nejlepší (nejen) z béčkových akčních snímků konce minulého století. Přestřelky a souboje mají dynamiku a nešetří krví. Běžní protivníci končí ve stříkanci krve okamžitě, ti náročnější po prvním zásahu tečou jak prasklé potrubí. Scény, kdy dojde na zpomalení času evokují Maxe Payne, hromadné přestřelky pak zlatý fond hongkongské akční kinematografie, kterému kralovali John Woo a Chow Yun Fat. Možná si ještě pamatujete hru Stranglehold, která éru obou borců adaptovala do obdobně zábavné podívané.

Vaše počínání za sebou nechává kaluže rajčatového protlaku, utrhané končetiny a částečně zničitelné prostředí. Některé úrovně téměř doslovně odkazují na díla s nemilosrdnými představiteli. Například název Death Wish dává vzpomenout na snímky, kde Charles Bronson dosti brutálně suploval spravedlnost. Samotné složení úrovně v mnohém cituje akční scénu z Desperada, v níž Antonio Banderas „čístí“ bar, zatímco Tarantino jde přes hajzlíky do tajného zázemí knajpy. Westernová kapitola pak působí jako jedna velká pocta snímkům z divokého západu, při které nesmí chybět dobývání vlaku. Má snad jméno Harry vést ke Clintu Eastwoodovi?

Designy úrovní se snaží z jednotlivých témat vytěžit maximum. Někde se více střílí, jinde je větší zaměření na řešení hádanek, až titul drobně sklouzne do vod izometrické Lary Croft. To se týká zejména středověkého hradu, kde se dočkáte i posvátných zbraní. Kůly jsou skutečně „cool“, ale ne tak jako granát doprovázený chorálem. Ano, i tady se vývojáři hlásí k jedné ikonické zbrani. Samotné mapy jsou na bázi jednoduchého bludiště, kde není možné se ztratit. Postup je téměř lineární a když už se vydáte šmejdit mimo hlavní trasu, je to kvůli stránkám z časopisu Helljoy. Ani se neptejte, další odkaz.

Kdyby vás náhodou už omrzelo sólo hraní, dotáhněte na sedačku spoluhráče a rozjeďte potírání apokalypsy ve dvou. Sice tím částečně padá strategie několika řešení, ale užijete si ještě víc zábavy. Za normálních okolností po smrti následuje blízký checkpoint. S kolegou po boku však přichází na scénu oživení. Pakliže vlastníte injekci. Při troše sehrání nemají protivníci šanci a hra uteče až nečekaně rychle. V doprovodu komiksově laděné stylizace a výtečného soundtracku.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Když originalita dostává na frak, nemusí to být vždy na škodu. Jezdcům apokalypsy se vystavuje krvavý účet, který nezapře styl zaprášených videokazet a zavřených heren. God’s Trigger si na nic nehraje a sympatickou formou připomíná, že zdaleka není prvním mstitelem s rudými fleky na oblečení a doutnající hlavní. Jako akční oddechovka funguje v plné šíři. Jednotlivce potěší množstvím přístupů k primitivní náplni, dvojice zábavnou kooperací s dobrou znovuhratelností.
28. 02. 2020 • Lukáš Urban0

Recenze: Draugen

Vyprávět příběh v komorním prostředí a s minimem postav, je kumšt. Potřebujete nejenom silnou dějovou zápletku, ale především dobré dialogy. Úkol pro adventury jako dělaný. A pokud se o něj mají postarat autoři Dreamfall Chapters, jeví se jako předem splněný. Jenže doba sprintuje neustále kupředu a to, co bylo v kurzu před šesti léty, už dnes nestačí. Hlavně, když jste ztratili jistotou v kramflecích. Během hraní narazíte hned na několik pasáží, které nabízejí zdánlivou...

»
27. 02. 2020 • p.a.c.o1

RECENZE: Townsmen – A Kingdom Rebuilt

Říkejte si, co chcete,  ale i mobilní hry mají něco do sebe, byť spousta hráčů je bere jako něco méně cenného. Sem tam se dokonce objeví nějaký port, který by nám, velkým hráčům z konzolí, chtěl přinést tento zážitek. Pár už se mi jich do rukou dostalo a moc velkou díru do světa neudělali. Většinou však šlo o rychlokvašky, které nějaké větší ambice a zkušenosti vývojářů snad ani neměli.

»
22. 02. 2020 • p.a.c.o9

RECENZE: Two Point Hospital

S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že hry hodně často fungují jako velice výkonný stroj času. Nejen, že se můžeme vydat do různých ér naší doby, ať již skutečně minulé nebo budoucí smyšlené, ale také můžeme třeba zavzpomínat na naše herní začátky. Každý z nás má nějakou oblíbenou hru z herní minulosti, na níž rád vzpomíná a hru na podobné téma by uvítal i v dnešní době v moderním zpracování. Evidentně i vývojáři se rádi vracejí...

»
14. 02. 2020 • Lukáš Urban1

Recenze: Darksiders Genesis

Za posledních deset let mohla mít série Darksiders už pět dílů, tři remastery a minimálně dvě kolekce. Bohužel ale nemá. Jestli to mají na svědomí změny u vydavatele, přerod studia či diskutabilní druhý díl, je už dnes jedno. Po odvážné trojce, která po vydání připomínala spíš Dark Souls než démonskou sérii, tu je díl s pozměněným konceptem. A rovnou vám povím, že mohl přijít klidně dřív, protože jezdcům zatraceně sluší.

»
10. 02. 2020 • Lukáš Urban2

Recenze: 7th Sector

Už jsem byl kluk utíkající lesem. Postavička tahající červy z dobytka. Hrdina, co láduje kotel netradiční lodě. A také dobrodruh na neznámé planetě. Všechno v podobném výpravném stylu. Jen barevná paleta se měnila podobně, jako překážci na cestě za svobodou. Hrdinové logických plošinovek vždy bojují proti zlu, které si na pozadí běží vlastním životem. A představitel hry 7th Sector není zase tak velkou výjimkou. Jen má mnohem důmyslnější prostředky.

»
06. 02. 2020 • p.a.c.o4

RECENZE: Journey to the Savage Planet

Vesmír a jeho nekonečnost vždycky probouzel fantazie o tom, zda jsme opravdu jedinou planetou, na které je život. Skutečný svět nám zatím jasnou odpověď nedal, ale v tom herním máme jasno. Kolonizace cizích planet je zábava, všude je spousta méně či více přátelských stvoření a hlavně, co si člověk neudělá, to nemá. Navíc se pojetí vesmírného dobrodružství dá uchopit jak velice seriózně (až maniakálně – tímto mrkám směrem k sérii Elite), tak...

»
04. 02. 2020 • lindros88cze0

Recenze: Monster Energy Supercross 3

Nikdy se nesmějte těm vzadu. Jednou by totiž mohli stanout přímo před vámi. Z vysmívaného studia Milestone se stal v loňském roce člen rodiny THQ Nordic. Nový vztah se okamžitě promítnul do pozdějších her, na nichž byl konečně znát vyšší rozpočet. Rok 2020 bude tedy pro vývojářský tým klíčový. Nejsme si úplně jisti, že zrovna Monster Energy Supercross je tou značkou, kde se nové možnosti projevují v plné síle. Rozhodně jde ale o...

»
03. 02. 2020 • p.a.c.o1

RECENZE: Zombie Army 4: Dead War

Týmové hry jsou fajn. Vezmete kamaráda, chopíte se hrdiny a hurá objevovat nebo podrobovat nová území a světy. Přeci jenom ve dvou se to lépe táhne, a hlavně se člověk baví o něco více. Ne vždy je to dvojnásobná zábava, ale o něco větší sranda, než v singlplayeru to rozhodně je. Poslední dobou se oblíbená kooperace objevuje u stále většího počtu her, což kvituji s povděkem. Sice je postupem času tak trochu...

»