Recenze: Immortals Fenyx Rising

Autor: CryLineT Publikováno: 30.11.2020, 18:01

Publikováno: 30.11.2020, 18:01

Sociální sítě

O autorovi

CryLineT

CryLineT

Je autorem 68 článků

Jako hráči jsme mistři rychlých úsudků. Z premiérové ukázky poznáme kvalitu hry. Z krátkého záznamu hrání odhadneme prodeje. Stačí tmavší paleta barev a atmosféru hádáme na depresivní, až psychicky vyčerpávající. Anime je automaticky pro blázny, v lepším případě pro holky. Když závody ukáží malý smyk, rozhodně se celé ponesou v arkádovém duchu. A pakliže má výtvarné zpracování bohatou barevnost a stylizaci s nadsázkou, půjde o hru pro děti. Pokud jste podobných předsudků páni, pak vás Immortals Fenyx Rising zvou na konfrontaci.

Možná právě jako děti jste se naposledy setkali s řeckou mytologií. Pro dnešní třicátníky byli bozi forma superhrdinů. S jistým ohledem na tehdejší dobu. Ať už ve škole při čtení Petiškových bájí a pověstí, tak v televizi při nekonečných reprízách Perseova snažení o srdce Andromedy. Antické příběhy nestárnou a žijí s námi dál. Jako šablony definující dobro se zlem. Coby etalon hrdinských tažení osudu navzdory. Také jako morální kodex při výchově budoucích generací. A nově jako satirické akční dobrodružství o zrodu hrdiny jménem Fenyx.

Ještě než jeho nebo ji poznáte, připomenu vám Týfóna. Obrovskou nestvůru, kterou Zeus uzavřel v Tartaru předtím, než stačila zničit svět odplatou za potupu Titánů. Kde končí zápisky o věčném žaláři, tam začíná příběh pádu Olympu. Týfón našel cestu, jak Tartaros otevřít. Postupně zajmul několik bohů, které uvěznil v různých podobách po celém Zlatém ostrově. Zeus, vědom si moci stvůry, vyhledal Prométhea s prosbou o pomoc. Nepátral dlouho. Titán byl stále připoután k hoře, kde si odpykával trest za svůj dobrý skutek. Prométheus Dia vyslyšel a souhlasil. Ovšem za úplatu, že on si vyslechne jeho vyprávění. Nebo snad věštbu?

Co se v příběhu odehrává v dalších hodinách, je scénáristický desetiboj napříč mytologií. Jeffrey Yohalem, podepsaný pod několika díly Assassin’s Creed, bere známé příběhy a dle potřeby je doplňuje o „zákulisní“ přenice z Olympu. Když je potřeba, vymyslí si vlastní oslí můstek. Vážně znějícím věcem přidá vtip. Hrdiny se nebojí občas zesměšnit, bohy nevyjímaje. Zeus to odnáší patrně nejvíc. Jeho dětinské božské ego připomíná Tonyho Starka. Spousta glos symbolizuje miliardářského bohéma s neomezenými možnostmi, který zasahuje do lidských osudů jen z plezíru. Z dlouhé chvíle, opit vlastní dokonalostí.

Mezi řádky se přesto nacházejí vážná témata dnešní doby. Nebo že by jen ta stará nezestárla? Snaha oslnit davy fiktivním sociálním pozlátkem. Hledání hodnot v pomíjivých věcech. Pokrytectví ukryté za slabost. Vše vidíme dnes a denně kolem sebe. Jen Immortals Fenyx Rising na to poukazuje s vtipem a nadhledem. Často v doprovodu komentáře nebo kresleného komiksu. Ten až nápadně připomíná tvorbu studia Disney v 90. letech. A tak trochu i Asterixe s Obelixem. V tento moment bych ráda pochválila české titulky. I když mají občas horší dělení vět, obsahově jsou přesné. Zachovávají vtipné momenty. Zohledňují volbu pohlaví. A krotí těch pár drobných vulgarit v originále.

Fenyx se musí ve spleti bájí zorientovat a vysvobodit zakleté bohy. Podobně jako Perseus, dostává od Dia dary řeckých velikánů. Daidalova křídla, meč Achillův, luk samotného Odyssea. I když dostává je silné slovo. Samozřejmě si je musí vybojovat. Výčet vybavení postupně narůstá a už po prologu je poměrně bohatý. Když se přidají ještě dary a požehnání bohů, Fenyx může pomýšlet na Týfónovu hlavu. Jen se předtím musí postavit bájným tvorům v čele s Medusami, Minotaury, Kyklopy a zakletou zvěří. V těch těžších chvílích se objeví dokonce antičtí hrdinové, jejichž duše bestie z Tartaru ovládla.

V herním schématu se skutečně zrcadlí poslední díly Assassin’s Creed. Způsob objevování světa, kde věže a skok do sena nahradily sochy bohů. Dále princip objevování úkolů. Příběhové jsou vždy viditelné automaticky. Vedlejší ožívají při přiblížení nebo za použití speciálního vidění. Neboť opeřený král oblohy tentokrát plní úlohu podpory při útocích. A svět různorodých přírodních krás rozdělený do několika částí. Ano, vidím to tam. Ale je to jednodušší. Questy méně bijí do očí. Jejich náplň se různí, třebaže vždy musí dojít k rozbití skupiny nepřátel. Hojně se vyskytují logické pasáže nebo kombinace akce a přemýšlení. Do jejich plnění hra nenutí a ani nemusí. Já se jim oddávám dobrovolně a ráda.

Systém zbraní funguje trochu jinak, než možná čekáte. Luk, sekera, meč, zbroj, šípy… každá kategorie má jednotící úroveň. Rozdíl mezi typy zbraní je tak a priori kosmetický. V druhé řadě o volbě rozhodují vlastnosti. Mohou přidávat trochu zdraví, rychleji regenerovat nebo dodat větší sílu úderu. Z počátku jsou rozdíly důležité. Postava má nízký level a různé typy nepřátel reagují odlišně. S přibývajícími zkušenostmi roste i úroveň zbroje a množství typů vybavení. Proto se vyplatí dobývat pokladnice Tartaru a bojovat o truhly. Zjednodušíte si tím postup příběhem. Logické pasáže přinášejí minerály, cenné kameny, a především mince. Vše slouží k jedinému, k získání převahy.

Úkoly, kdy se vedoucí pozice chopí logika, mě neskutečně baví. Výkladní skříní tvůrčí kreativity je podsvětí. Nepřestávají mě udivovat nekonečné variace řešení. Do nich jsou přitom zapojeny jen koule a kvádry. Ovšem různých vah a velikostí. To jim umožňuje létat, stát se pochodní a zastoupit pozici demoliční koule. Jestli znáte Trine a mága Amadea, tak právě jeho kouzla s předměty hádanky připomínají. Mám jen jedinou výtku a tou jsou checkpointy. Při vypnutí hry zaznamenají pouze vstup do pokladnice, nikoliv postup v ní.

Na povrchu se kvízy také nešetří. S nostalgií zavzpomínáte na Pevnost Boyard, zkusíte si život Viléma Tella, otestujete pevnost kouzelných perutí a zopakujete part hraný na harfu. Mimo jiné a dalších. Je toho skutečně hodně. Pokud řeknete, že hra padá do stereotypu, neumíte si hraní užít. Nebo potřebujete vodit za ruku, protože nejste schopni si optimálně rozložit herní náplň. Pak byste měli pořízení pořádně zvážit. Ony souboje se s vámi mazlit nebudou.

Lehký výpad, těžký úder, včasný blok, magický útok. Vy tohle dobře znáte. Oblíbená soubojová variace her na hrdiny, hack and slash žánru a také… titulů typu Dark Souls. Princip bojů není složitý. Pár tlačítek a vhodně zvolený postup. Ale začlenění výdrže likvidaci nepřátel hodně stáčí právě do souls žánru. Fenyx může čelit i deseti protivníkům na jednou. A vše vyjma základních úderů stojí energii. Jednooký obr nemá rád rány kameny. Těžko je však zvednete, když se předtím vyčerpáte vzdušným útokem, obrovským kladivem a chvilkou létání. V první fázi se energie vyplýtvá na nulu. Pokud ji nedoplníte ručně, poměrně rychle se naplní. V pozdější fázi ji lze čerpat „na dluh“. V tomto režimu je samočinná regenerace velmi pomalá a ruční stojí mnohem víc prostředků.

Že se vývojáři přiklonili k náročnějším soubojům je vidět i na záchytném zdraví. Podobný systém jsem viděla v Sekiro: Shadows Die Twice a Code Vein. Pod lištou zdraví se nachází malý erb symbolizující záchranu. Jakmile vás soupeř udolá, automaticky se z ikony stane plné zdraví. Možná, že právě stěžejní střety vás přimějí víc dbát na úroveň vybavení a budou vaše cesta k vedlejším úkolům. Nebudu říkat, že mě akční část trochu nezaskočila. Zpracování Immortals skutečně navozuje pocit, že hra bude taková dobrodružná procházka antickým světem. Zdání klame, a ne vždy taková je. Ale znáte tyto dětské hry, ony občas jsou záludné.

Když se od něčeho nemůžete odtrhnout, je to známka dobře odvedené práce? Já bych řekla, že ano. Ubisoft teď možná nemá nejlepší období. Možná si to i zaslouží. Přesto dokáže pořád udělat zábavnou hru ve všech směrech. Nejdříve mě strhnul příběh. Užívala jsem si dialogy vypravěčů, zlehčování epických momentů řeckých legend a rýpání do popkulturních klišé. Pak si mě získaly hádanky. Už mi to nemyslí jako za mlada. A ano, občas bych potřebovala Buba, aby mi poradil. Ale miluji je. A souboje jsou láska platonická. Mají říz. Zároveň jsem si díky nim pořádně vybavila šatník.

Snažím se zohlednit i to špatné. Co takhle trochu nevyvážená obtížnost hádanek? Podsvětí je značí třemi body. Jeden znamená lehká, všechny obtížná. Jak si mám vysvětlit, že v prvním případě půl hodiny tápu nad zadáním, když opačný extrém proběhnu za deset minut? Možná jsem jen primitiv. To mohli být i tvůrci. Je pravdou, že v unikátních případech nepřiměřeně natahují dokončení úkolu. Už cítím, že mám konec na dosah a v tu chvíli přijde zvrat. Ocitám se na začátku cesty a opět musím na pouť. Jelikož se mi svět líbí, nevadí mi to. Projedu se na ochočeném zvířeti, zase něco vylepším a udělám si momentku. Podobného smýšlení ale nebudou všichni. Někomu trocha nastavované kaše jednoduše nezalahodí.

Jestli je pro vás důležité, jak hra vypadá, pak snad budete spokojeni. I na starých konzolí vypadá titul malebně a honosně. Technické nedodělky jsem nezaznamenala, ať už načítání vedlo kamkoliv. V době vydání již bude dostupná aktualizace pro Xbox Series X/S. Ta hru rozhýbe na šedesát snímků za sekundu při rozlišení 4K. Současně podpoří technologii HDR. Krásu soundtracku od skladatele hudby k oběma dílům Oriho umocní Dolby Atmos s prostorovým kouzlem.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Řecké báje a pověsti jinak. S humorem, nadsázkou a pořádnou porcí akce. Dobrodružství chrabrého Fenyxe nezapře zrod v sérii Assassin’s Creed. A už vůbec příslušnost k francouzskému vydavateli. To mu však nebrání vyprávět mytologii zábavně a po svém. Kombinace soubojů, objevování a logických částí tvoří ucelenou herní náplň, která v rozumném dávkování baví po celou dobu. Hra se nevyhnula některým nešvarům moderní produkce. Avšak snaží se je vyvažovat bohatou hratelností a krásným zpracováním. Které rozhodně není jen pro děti.
02. 02. 2023 • Michael Chrobok0

RECENZE: Blacksad: Under the Skin

Adventur ve stylu noirových detektivek z 50. let najdeme poměrně dostatek, avšak když k tomu přimícháte i antropomorfizovaná zvířata a stejnojmennou komiksovou předlohu od španělských autorů ​​Juana Díaze Canalese a Juanja Guarnida, máte příslib poměrně zajímavého herního zážitku. Ne všechny trumfy v kožichu sice dokázala hra Blacksad: Under the Skin proměnit, ale o tom si povíme něco až za chvíli.

»
01. 02. 2023 • p.a.c.o0

RECENZE: Dead Space remake

Horor, vesmír a střílení jsou tři věci, které jdou krásně dohromady a pokud jste někdy hráli Game Dev Tycoon, jistě se vám z této kombinace povedlo vytřískat minimálně devítková hodnocení. Ještě aby ne, když se najde celá řada her, která tato hodnocení dokázala získat i ve skutečnosti. Ovšem jak nám ukazuje prosincový počin The Callisto Protocol, ne vždy to vyjde na sto procent. A to máte v týmu člověka, který stál za...

»
01. 02. 2023 • Michael Chrobok0

RECENZE: Vampire Survivors

Jsou případy, kdy vydavatel a vývojáři aktivně propagují herní titul s tím, že se z něj zaručeně stane hra roku, přičemž často dochází ke zklamání. Naproti tomu ze skromných indie poměrů může vyrůst nečekaný hit i přes to, že se mnohdy malý tým autorů soustředí výhradně na hru. A právě tento případ je i Vampire Survivors, indie klenot jediného vývojáře Lucy Galanteho, který z prosluněné Itálie naservíroval nenápadný, avšak téměř...

»
29. 01. 2023 • DandyCZE0

Recenze: Tortuga: A Pirate’s Tale

Ahoooy Piráti! Na naše monitory a televize se dostala nová pirátská hra Tortuga: A Pirate’s Tale a my se na ni půjdeme podívat trošku z blízka.

»
02. 01. 2023 • Lukáš Urban0

Recenze: Resident Evil Village Gold Edition

Hodnotit značku jakou je Resident Evil, to je jako kritizovat Monu Lisu, že je příliš baculatá, že kouká jak můra a že její dekolt nemá co nabídnout. Prostě se to nedělá nebo to jde hodně ztěžka, protože jde o kus historie. O etalon specifické části umění, který vyšlapal cestu novému a dodal punc starému. A třebaže Capcom není da Vinci, má v držení legendu survival hororů, kterou se podařilo v sedmém díle...

»
31. 12. 2022 • Michael Chrobok0

RECENZE: High On Life

Animovaný seriál pro dospělé Rick a Morty vzal před pár lety stanici Adult Swim útokem a poměrně záhy si nekonvenční humor vědátorského alkoholika Ricka a jeho pubertálního vnuka Mortyho získal srdce diváků po celém světě. Proč začínám recenzi střílečky High on Life shrnutím animáku? Protože mají společného více, než se na první pohled zdá. Nejambicióznější projekt studia Squanch Games má totiž na svědomí Justin Roiland, který je právě spoluautorem zmíněného...

»
30. 12. 2022 • HusekD0

RECENZE: The Last Oricru

Pokaždé, když se v naší malé zemičce objeví nové vývojářské studio, tak se jedná o velkou událost a téměř okamžitě si získá naší pozornost. O pražském studiu Gold Knights jsme poprvé slyšeli přibližně před čtyřmi lety, kdy nám představili připravované souls-like RPG pod názvem Lost Hero. Vývojáři se ve svém projektu inspirovali u kolegů z From Software, což jim ale neměl nikdo za zlé. Základy souls žánru využívá dnes nepřeberné...

»
29. 12. 2022 • Lukáš Urban0

Recenze: The Dark Pictures Anthology: The Devil in Me

Hororová série The Dark Pictures Anthology vstoupila do své poloviny. Respektive zakončuje první sezónu, která je dostupná v rámci dvou generací konzol. The Devil in Me je tak malým velkým finále, které vás má posadit na zadek a možná i pomoc s rozhodováním, jestli ten „next gen“ skutečně už pořídit nebo ne. Dobrou zprávou je, že autoři ze Supermassive Games si dali záležet, aby byl nejnovější příspěvek do kurátorovi sbírky dostatečně...

»