Xboxweb.cz

Codemasters mají můj respekt, protože se během třiceti let dokázali vyprofilovat jako studio, které má závodní žánr v krvi bez ohledu na skutečnost, jde-li o arkádové blbnutí nebo pocit ze skutečné jízdy. Nyní si k superlativům můžu připsat označení „mágové“, protože ani šaman, který olízal všechny žáby v amazonském pralese, by nedokázal legendární značku přetavit do jednoho obrovského neonového banneru, a to s minimálními náklady, iniciativou a studem. Chápu, že když vám do kanceláře přijde zástupce korporace, vysype z igelitky čtvrtinu sortimentu běžného amerického hračkářství a k tomu přihodí pár kilo zeleno-bílých papírků s ksichty papalášů, nebudete si hrát na Bastilu, ale znásilnit kvůli tomu kdysi populární autíčka, je až příliš.

Návrat nebo pohřeb legendy?
Micro Machines hrál v 90. letech snad každý, protože hned první díl vyšel na vše, co se tehdy nazývalo herním zařízením a kdo nikdy neproháněl lodě ve vaně, monster trucky mezi šutry nebo formule na kulečníkovém stole, má více než jen mezery v herní historii. Ještě před deseti lety pak byly angličáky jednou z nejnáročnějších arkádových her, která omšelý herní princip kompenzoval doslova brutálním obsahem se stovkami autíček a desítkami tratí. Jelikož konzole Xbox tuto sérii nikdy nepoznala, těšil jsme se jak otylý bumbrlíček před cukrárnou, až k nám dorazí kopie na recenzi, za kterou děkuji vydavatelství Playman. Ovšem už první minuty naznačily příchod mračen předznamenávajících pořádnou bouři.

Je běžné, že hry mají Day One patch, protože často je to poslední šance, jak doladit titul v případě, že za zády funí vydavatel a rákoskou nervózně klepe na rameno, ale 4,2 GB? Rázem zjišťuji, že jde o velikost celé hry a ptám se sám sebe: „Co mi to ježkovi voči poslali? Snad ne, nějakou virózu.“ Postižený paranoií, že by velký bratr odněkud z Kavkazu mohl prostřednictvím Kinectu sledovat intimní činnosti, které s hraním nesouvisí, natahuji vlněnou ponožku na senzor a otáčím ho ke zdi. Později ho pro jistotu odpojuji úplně, neboť ponožka má oka a na zdi je zrcadlo. Ani jsem nestihl pořádně zavzpomínat na skvělé doby vytáčeného spojení a Micro Machines World Series se ukázaly ve své kráse a toužily mě provést tutoriálem.

Přímá úměra do pekla
Vědom si toho, že pochopení tak náročné hry, se může rovnat biomechanice pro pokročilé neandrtálce, nabídku přijímám a na malinkém plácku se snažím chytit pachuť angličáků, kteří mě kdysi bavili více, než cokoli jiného. Pohled horní kamery je zpět, stůl složený z domácích potřeb a hraček taktéž, a tak testuji zbraně rozdělené do čtyř kategorií. První lze používat neustále, další dvě se po vyplýtvání musí chvíli nabíjet a poslední nabývá účinnosti až na základě úspěšných záškodnických akcí vůči soupeřům. Na první pohled to nevypadá zle, autíčka pochytila nějaké základy fyziky, co kus, to jiný arzenál a celé to vypadá tak roztomile naivně a bezelstně, až je mi to strašně povědomé. Snad mi první závody pomohou najít k novým Micro Machines tu správnou asociaci.

Menu je stejně bohaté jako somálská chýše a prvních několik hodin nabízí jen speciální události, rychlé závody a lokální multiplayer až pro 4 hráče. Až po dosažení 10. úrovně se otevřou hodnocené závody, což je v tuto chvíli naprosto nepodstatná informace. Mnohem důležitější je skutečnost, že hra neobsahuje režim pro jednoho hráče, natož jakoukoli kampaň. No budiž říkám si, pořád si stěžuji, jak vývojáři ignorují u obdobných arkád online, tak teď ho dostávám v maxi balení. Hned u Special Events tuto „přednost“ vývojáři využívají, jak se na multiplayer patří a staví proti sobě 12 hráčů ve dvou týmech. Arény holdují režimům typu Capture the Flag a také naprosté anarchii. Jakmile se tucet autíček sejde na několika centimetrech čtverečních, nemůže si být jista ani jeptiška, protože všichni mlátí všechny za úplné neschopnosti rozeznat červené od modrých. Jedinou možnou strategií tedy zůstává doufat, že se z toho chumlu vymotáte včas. A na správnou stranu.

Online za každou cenu
Měl jsem obavy, že většinu hraní budu čekat na ostatní hráče a k mému překvapení tomu tak nebylo. Codemasters možnou prázdnotu na serverech kompenzují boty, kteří automaticky doplní skutečné hráče po skončení odpočítávání. Na jedné straně výborný nápad, díky němuž jsou závody vždy plné, bez ohledu na prodané kopie nebo počet aktivních hráčů. Z druhého úhlu pohledu jde však o naprostou idiocii, neboť systém umělých závodníků je plně svázaný s připojením k internetu. Nebýt toho, že se mi v době recenzování za okny rozčiloval samotný Zeus, že má potřetí za sebou studenou večeři, čímž postavil moje připojení mimo provoz, žil bych v blaženém omylu fiktivní hry jednoho hráče. Bez internetu je k dispozici pouze lokální multiplayer a pakliže doma v tu chvíli nikdo není, můžete s diskem tak akorát plašit holuby.

Když se má existence vrátila z doby kamenné zpět do 21. století, vyrazil jsem vstříc rychlým závodům, kde si dle zvyklostí navolíte trať a režim. Ze všech dostupných jsem si nejvíce oblíbil klasické a eliminační závody, které se vyznačují pohyblivými linkami. Ty se posouvají na bázi pořadí, během něhož závodníci opouštějí zorné pole kamery, kdežto vítězem je ten, jehož linka první protne cíl. Totožný režim mají například i Obliteracers, ale angličákům přeci jen sluší trochu víc a mě se při něm rozbřesklo, kde už jsem tohle celé tohle divadlo viděl. V roce 2014, ještě na konzoli Xbox 360, vyšla od Codies náhrada za Micro Machines, kterou studio pojmenovalo Toybox Turbos a teď někoho velice bystrého napadlo, že na stejných základech prodá dobře známou značku, akorát s obsahem vyrabováno kiosku rychlého občerstvení.

Made by Hasbro
Nemám tušení, zda si tvůrci her začali účtovat dvojnásobnou gáži nebo jejich mínění o hráčích padlo jak trojské opevnění, ale před třemi lety Toybox Turbos dostaly do vínku 18 tratí, 35 aut a singleplayer. Oproti tomu letos je kariéra zbožným přáním, autíček je pouze 12 a počet tratí skončil na číslovce 10, a to s velice diskutabilní originalitou. Vzpomenou-li se mnou pamětníci na Micro Machines V4, kde bylo více jak 7 stovek autíček, dají mi za pravdu, že dekadence herního obsahu je smutnější než sledování Vykoupení z věznice Shawshank. Vylepšení vzhledu herního profilu nebo dodatečné laky pro autíčka, které jsou součástí beden dostávaných jako odměna, mají asi zatraktivnit jinak nudný postup hrou, nicméně já je hodnotím jako naprosto zbytečné. Naopak mě utvrzují v tom, že hře by více slušel F2P model tak, jako na smartphonech.

Hned v úvodu recenze se tak ukrývá odpověď na otázku: „Proč se Micro Machines vrátily z mobilů mezi klasické hráče?“ Stačí si přečíst popisek u hry a je okamžitě jasné, že hračkářskému gigantovi Hasbro nestačí jeho zbytečné výlety na filmová plátna, v nichž se kdysi solidní režiséři snaží z kousků plastu a papíru vytvořit koukatelného zabijáka mozkových buněk. A tak musíme být svědky agitace, že ještě existují obchody, kde se v úhledných baleních prodávají deskové hry typu Ouija, žraví hroši Hungry Hungry Hippos nebo zbraně značky Nerf. Jejich propagace je ostatně nejagresivnější, protože logo doprovází každou sebranou zbraň ve hře. Když se u jedné konzole sejdou 4 hráči a musíte neustále koukat na Nerf rozlezlý po čtvrtině obrazovky, chytá nerv vás. Mám rád, když hry využívají značky známých produktů, ale musí to být smysluplné. Tak, jak to prezentují Codemasters, respektive Just Add Water starající se o konzolové porty, ale rozhodně ne.