Recenze: Mortal Kombat 11

Autor: chaosteorycz Publikováno: 1.5.2019, 12:44

Publikováno: 1.5.2019, 12:44

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2101 článků

Když Skynet poslal do roku 1984 stroj, aby slečnu Connorou oddělal dřív, než si zadělá na malého Johníka, docílil přesného opaku. Hrátky s časem se vymstily také Martymu McFlyovi. Zbrklým útěkem se dostal do padesátých let, kde se stal málem vlastním otcem. A co pak Paul Serene, jehož stroj času téměř způsobil zkázu světa a kolaps času jako takového. Proti Kronice jsou všichni však pouhými amatéry okresního charakteru. „Bichle“ má zálusk na absolutní moc a udělá pro ni cokoliv. I kdyby Písky času měla míchat do soudného dne.

Údajně je k tomu důvod, protože Raidenovi haraší v kukačkách. Po likvidaci Shinnoka získal nepředstavitelnou moc, kterou ve jménu rovnováhy používá na každého, kdo by se vzepřel jeho cíli. Zpočátku si tak vydrbete díru do hlavy, neboť bojovníci doznali mnoha přestupů. Kdo byl minule skautským vedoucím, dnes posílá autogramy Frau Engel. Zbavit se Raidena je pouze počátek plánu. Aby Kronika mohla záměry dotáhnout do konce, potřebuje přepsat pár kapitol z historie. Novou dobu jí mají zajistit výhry lotrů a pády šampiónů. Ne nutně v tomto pořadí. Jenže ti chytří vědí, že historie se opakuje, a to někdy velmi často. A pak vzniká hysterie.

Základ příběhu je stejně omšelý, jako geniální. Hrátky s časem jsou totiž tím nejsnadnějším způsobem, jak si ospravedlnit soupisku postav napříč pětadvacetiletou historií. Jasně, někdo musí odejít k Pánu, aby výskyt někoho druhého dával smysl. To je jeden z mála problémů s příběhem. Srdceryvné momenty přichází buď příliš rychle nebo se hraje na dojemnou notu u bojovníka, který nemá dvakrát velký prostor. Výsledkem je touha pomoct s kopáním jámy, jen ať už tam dotyčného šoupnou a vy můžete jít dál. V první polovině nikterak dlouhé kampaně navíc cutscény tlačí herní sekvence do rohu a berou si víc, než potřebují.

Po pár kapitolách si koncept sedne do správného tempa a přichází jedna lahůdka za druhou. Hanzo Hasashi a Bi-Han v týmu „dobrých“, Cassie Cage po boku stejně staré maminy nebo Liu Kang v boji s temnou alternací. Lehce zamrzí, že ne všechny scény mají volitelnou postavu. Místy děj po křižovatce doslova volal, protože upozaděná scéna byla neméně zajímavá. Rovnou říkám, že všechny postavy nejsou hratelné. Tedy v tuto chvíli. Shao Kahn byl součástí předobjednávky a Frost odemknete díky Sub-Zerovi. Přesto chybí Sektor a taktéž Cyrax. Premiéru mají Cetrion, Geras a Kollector, ale jen poslední z nich mi přijde dostatečně zajímavý. Zbývající působí dojmem, že dorazili z úplně jiného večírku a sem příliš nezapadli.

Možná jste zaregistrovali výtky na adresu výroku jedné z postav nebo pláče části hráčů, že hrdinky nejsou dostatečně krásné a ženské. Jelikož chci zachovat aspoň zbytek profesionality, označím tyto „problémy“ za obsah septiku. Místo, aby všichni tito experti řešili vizuální nesrovnalosti mezi dvěma generacemi bojovníků, nelogičnosti v časové kontinuitě nebo pitomé představování postav, zaměřují pozornost na hovadiny. Kdo chce okukovat polonahé cecky, nechť si pustí japonskou bojovku a dojde si na oční. Tím neříkám, že Kronika je krasavice. Také je ale jeden z nejhorších záporáků posledních let.

NetherRealm Studios dobře vědí, co dělají a dělají to bravurně. Nicméně mám pocit, že Mortal Kombat 11 tak trochu hřeší na úspěch předešlého dílu a Injustice 2. Zároveň ho považuji za výstražné znamení, po němž bych čekal zatáhnutí ruční brzdy, vyhození kotvy a rozbití kempu. Nejde přitom o kampaň, která přes všechny drobné chyby potěší fanoušky a zaučí nováčky. Jde o určitě momenty, u nichž si říkám „ale tohle už jsem viděl“. A viděl jsem to relativně nedávno, ne před deseti lety. Zdá se, že komiksové univerzum od DC ještě úplně nevyprchalo a krev to nezachrání.

Souboje udělaly ze značky to, čím je teď. Jsou ladné, dobře se učí a co je hlavní, nešetří násilím. Fatality, brutality, zpomalené záběry a rentgenové pohledy při správném zásahu. Aby se zvýraznil rozdíl mezi Injustice a Mortal Kombat, má bojovka s drakem ve znaku menší prodlevu v mačkání tlačítek. Dynamika bojů je díky tomu plynulejší a potkají-li se mistři ovladače, zíráte na ně s otevřenou hubou. Obtížnost je více nakloněna nováčkům, ale jen v příběhu. Úroveň Medium mi tam přijde až moc lehká. Naopak v některých věžích mám pocit, že AI sama přepnula o level výš, neboť mě protivník nenechá ani vstát. Drobná interakce s prostředím lehce mrhá již viděným potenciálem, ale to nikoho příliš netrápí. Každý přece touží ukazatel zdraví dotlačit na minimum a zasadit smrtící ránu.

Na čí straně? To je vlastně jedno. Když padne zdraví pod 30 %, uvolní se kombo Fatal Blow. Stiskem obou triggerů dojde ke spuštění sekvence plné likvidačních scén. Obdoba X-ray protivníkovi ubere kus zdraví, zatímco sledujete drcení kostí, trhání orgánů a stříkání krve. Je to pěkné, co si budeme povídat. Zhruba první dvě hodiny. Když zhlédnete většinu scén, uvědomíte si, že zde se kreativitou neplýtvalo. Útoky nepřipomínají jen poslední dvě studiové bojovky. Podobají se navzájem i mezi sebou. Bodání do očí a předměty zaražené v ústech jsou patrně nejpopulárnější. Totožný komentář pak můžu aplikovat na bojové styly některých postav. Cassie Cage a Harley Quinn jsou jak sestry, jakmile vezmou do ruky zbraně.

Na druhou stranu, fatality jsou důkazem, že tým kolem Eda Boona ještě kreativně nevyschnul. Pořád se na ta jatka dobře kouká a jen proto, abych viděl všechna zakončení, jsem ochotný sáhnout i po nezajímavých hrdinech. Abych uklidnil všechny docenty, Mortal Kombat není krmivo pro labilní jedince. Fatality jsou jednoduše trademark, poznávací znamení a oslava dobře zvládnutého souboje, při kterém nemusí na velkou divočinu ani dojít. U některých jsem dokonce lehce přivřel oko. Zároveň jsem ale pořádně otevřel druhé, aby mi nic neuniklo. Zakončení souboje známou hláškou navíc můžete brát jako symboliku naprosté dominance. Když je soupeř na hadry, vítězství nelze zpochybnit.

Jakmile Kronika udělá tečku za restartovanou minulostí, zbývají dva typy Věží, Krypta, tréninky a společné souboje. Ty mají prostor jak v lokální hře, tak v online multiplayeru za doprovodu pár módů a místností. Dostatek prostoru na počátek poutě za dokonalým loutkohercem, který si svého oblíbence vyšlechtí k obrazu svému. K tomu účelu hra nabízí skutečně masivní porci kosmetických vylepšení, předmětů upravujících statistiky a podpůrné prvky. Co postava, to 27 000 variant výbavy, desítky skinů a jednotky zakončovacích pohybů a speciálních útoků. Naštěstí nikdo netouží mít vše pro základních pětadvacet postav. Ale i pro jednu jde o pořádný záhul.

Odměny čekají všude. Čím větší výzva, tím štědřejší ceny. Při enormním množství obsahu však dostáváte většinu na postavy mimo zájem. Věže času jsou zlatým dolem štědrosti, ale není nic horší, než když po urputném boji získáte doplňky pro Kabala, ačkoliv nedáte z ruky Sub-Zera. Vlastně je, mít vytoužený předmět na dosah ruky, když vám chybí důležité schopnosti na dobytí věže. Do odměn patří i herní měna několika druhů. Buď si vezměte tužku s papírem nebo si pamatujte, že nejdůležitější jsou mince a hned za nimi krystaly. Za mince otevíráte v Kryptě truhly. Hezká minihra a pěkná loterie. Pokud vám padá, co potřebujete, což není pravidlem, ale spíš náhodou. Krystaly jsou koupitelnou měnou a ke zhodnocení dochází v herním obchodě. Zde aspoň víte, co kupujete, třebaže nabídka je značně omezená s pravidelnou obměnou.

Některé věci se navíc ani koupit nedají, tudíž hrát musíte a přitom doufáte, že padne zrovna to, co vám otevře nové schopnosti. Vývojáři k prvním updatům připravují odměny „za věrnost“, které mají náročné křečkování usnadnit. K hezkému gestu s příchutí špatného svědomí by nemuselo dojít, kdyby studio upravilo systém odměn tak, aby šly především na účet preferovaného bojovníka. Pokud s někým odehraji stovku zápasů a věnuji mu hodiny úpravou vzhledu a statistiky, patrně nechci předměty pro tajtrdlíka, jehož jméno si ani nepamatuji. Zase tolik práce na nové hře nebylo, aby se z ní musel stát oslíček stojící vedle F2P maštale.

Oproti předchozímu dílu je grafický vývoj znatelný. Oproti Injustice 2 už tolik ne. Komiksoví hrdinové nastavili vysokou laťku jak v oblasti animací, tak grafiky a s ní spojené optimalizace. Už jsem předeslal, že souboje jsou plynulost sama a nebýt pár „divných“ animací, byl by filmový dojem neposkvrněný. Cutscény nepostrádají detaily, přičemž k přechodu mezi bojem a renderovanou scénou dochází plynule. Na Xboxu One S jsem zaznamenal občasné poklesy snímkování, na vrcholném modelu X zase delší prodlevy ve scénách, kdy hra naháněla čas při nahrávání. K němu dochází během cutscén. Tudíž se nedivte občasnému „artovému“ pohledu postav, kdy zírají déle, než musí.

Na tom nejlepším od Microsoftu běží hra v rozlišení 4K a s podporou HDR. Během hraní je frekvence snímků kolem 60 políček za sekundu. Předem připravené scény mají poloviční hodnotu a ano, je to poznat. Nicméně ne, nevadí to. Čas, když zrovna nebušíte do ovladač, využíváte k nabrání nového dechu, k poohlédnutí se po „ringu“ a k přemýšlení, koho pošlete na JIPku jako dalšího. V kolekcích, kde odemykáte artworky či soundtrack, mi chybí Techno Syndrome použitý v závěru propagace. Už takhle je hudební podkres dosti sterilní a kultovní skladba by pěkně orámovala herní střetnutí generací.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Písky času nejsou všemocné, což po princi z Persie zjišťují jak Kronika, tak sami vývojáři. Mortal Kombat 11 má pro každého něco. Pro dlouholeté fandy ohlédnutí za čtvrtstoletím práce, během něhož se brutální podívaná zapsala do srdcí a prstů milionů hráčů. A to, aniž by se vzdala původního ducha. Nováčci naskočí do rozjetého vlaku, který nezastavuje. Nikoliv kvůli zpoždění, ale protože zastávky si nikdo nežádá. Další boj o rovnováhu nekazí jen nevyladěný grind, ale především neschopnost odosobnit dvě studiové značky. Režimy se shodnou náplní problém nejsou, ale totožná komba, animace boje či odbyté Fatal Blows ano. I ta krátká příběhová kampaň vykazuje rysy Injustice 2 a nové postavy smrdí komiksem na tři řetězy. Mortal Kombat se právě dostal na rozcestí, kde jedna cesta vede dál a druhá zpět. Možná nastal čas nechat superhrdiny sedět s uzlíkem na pařezu.
  • Thorn Neny

    Po graficke a obsahove strance je MK 11 o nekolik lvlu dal nez MKX. Story je nabusena podivana ve stylu dnesnich marvelovek. Krypta je hodne cool a towers of time jsou celkem zabavny grind . Kustomizace je taky povedena. PVP je klasika. Pro me jedine minus je vyber postav. Reptile, Kenshi, Ermac tady dost chybi. A na kazdou postavu jen dve fatality. To ale vse urcite prijde formou placenych DLC. A u WB games ty DLC nejsou zrovna nejlevnejsi. I tak bych se nebal a na dnesni dobu kdy znamka 7 znamena podprumer bych dal jasnou 8.

26. 05. 2019 • CryLineT1

Recenze: Team Sonic Racing

„Nové závody s ježíkem? Sem s nimi!“ Podobnou reakci provázelo zjištění, že král dlouhých sprintů opět usedl za volant. Přemýšleli jste vůbec nad tím, proč Sonic potřebuje auto, když by v teoretické rovině byl první po svých? Já také ne, protože jsem vděčná za další infantilní postavičky, které se v neméně infantilních autíčkách snaží získat zlatavý pohár. Zřídka kdy totiž narazíte na lepší rodinou hru, než jsou arkádové závody s dětskou grafikou a otevřenou přístupností.

»
24. 05. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: Layers of Fear 2

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

»
23. 05. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Sniper Elite V2 Remastered

Říkáte si zase další remaster? Už tomu tak je a možná nám jen pánové ze studia Rebellion chtějí zkrátit čekání na pátý Sniper Elite. Každopádně tento měsíc už je tomu sedm let, co do obchodů dorazil Sniper Elite V2 a my se teď mrkneme na zoubek jeho remasteru pro Xbox One.

»
18. 05. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Rage 2

Dlouhé desítky let si autoři filmů, her a knih dávali práci, aby svět po globální katastrofě působil tak depresivně, že si z něho i fanoušek doom metalu má chuť podřezat žíly. Pak ale někdo přišel se studií, jak se asi bude chovat tlupa orangutanů ve skladu barev a laků. Samozřejmě udělá barevný nepořádek, který by šikovný hokynář prodal jako umělecké dílo nadčasového umělce. Nač ale dělat z neorganizovaného bince něco víc než...

»
15. 05. 2019 • lindros88cze6

Recenze: World of Warships: Legends (Game Preview)

Po úspěšném uvedení hry World of Tanks na konzole se Wargaming snaží přenést i svůj další titul: World of Warships (WOWs). Jak už název i obrázek napovídají, tak se budeme plavit v bojových lodích z období kolem 2. světové války. Hra vyšla na PC v roce 2015 a někteří si možná myslí, že jde o pouhý port hry. Dle WG a i mých dojmů se jedná o upravenou hru, která je ovšem...

»
14. 05. 2019 • tonyskate10

RECENZE: A Plague Tale: Innocence

Když byl v lednu 2017 oznámen nový projekt The Plague studia Asobo, který zaštítil francouzský vydavatel Focus Home, asi nikdo nečekal, že se z něj vyklube natolik slibná záležitost, jakou se A Plague Tale: Innocence nakonec stala. Hráči se těšili na poutavý příběh zasazený do zajímavého období, a když byla navíc potvrzena čeština, očekávání ještě více vzrostla. Budou však naplněna? Ačkoliv embargo na recenze padlo až s vydáním hry, což kolikrát nebývá dobré...

»
11. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Feudal Alloy

Přemýšleli jste někdy nad tím, nad čím pak asi dumá ta němá tvář, kterou si chováte v akvárku? Myslíte, že ji zajímá nová laciná truhla umístěná v rohu? Přemýšlí snad nad tím, že opět meškáte s vyčištěním? Nebo snad s ní o velkolepém dobrodružství v alternativním středověku? Jestli nežije v hlavě pracovitého robota, nejspíš ji zajímá jen včasné krmení.

»
08. 05. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Old Man’s Journey

Společně s rozmachem nezávislých herních studií nebo i samotných vývojářů, jsme se konečně dočkali toho, nač celá léta předtím spousta hráčů nadávala. Velká studia hrála na jistotu, sypala na nás jedno pokračování za druhým, a tak nějak se vytratili hry s větší uměleckou hodnotou nebo zajímavými nápady. A právě tohle je oblast, v níž se nezávislá scéna velice vyžívá a vznikají zde někdy až divné hry (tak moc umělecké, že to nikdo nechápe,...

»