RECENZE: Mothergunship

Autor: p.a.c.o Publikováno: 22.7.2018, 10:01

Publikováno: 22.7.2018, 10:01

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 1505 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Střílení je super a člověk se u něj parádně vyřádí. Nebojte, nejsem žádný fanatik, který by běhal po městě s pistolí a střílel po všem, co se hne. Rád vezmu gamepad do ruky a vydám se sjednávat pořádek a zachraňovat lidstvo před zombií apokalypsou nebo třeba útokem nepřátel z vesmíru. Trochu mne mrzí, že stále více her tlačí na multiplayerovou pilu, kdy člověk k zážitku potřebuje hráče kolem sebe a pak je to hop nebo trop s tím, jak to nakonec dopadne.

Naštěstí stále vycházejí hry, kdy si člověk svůj zážitek kazí jenom sám sobě a všechno je to o jeho skillu. Sem patří i vtipně pojatá střílečka z vesmíru Mothergunship, jejíž název napovídá, o co tady půjde. Z vesmíru na nás útočí lodě, kdy všemu vévodí jejich mateřská loď řízená umělou inteligencí a naším úkolem je dostat se až na ní a zničit ji. Matička zem je v ohrožení, a tak se do soubojů pouštějí vesmírní vojáci, tedy my. Hodíme na sebe robotický skafandr a hurá rozsévat zkázu.

Příběh sice není nijak zvlášť pokrokový, ale je vtipný a místy na můj vkus až moc ukecaný, kdy nám každá z postav chce říct svou cool hlášku, díky čemuž následně lehce opadá tempo samotné hry. Střílení je to, oč tu hlavně běží, takže se ze své lodi vydáváte do útoku na lodě nepřátel. Příjemná je možnost volby, zda se vydat po hlavní „dějové lince“ nebo zkusit splnit nějaký vedlejší úkol a získat za něj nejrůznější bonusy.

Oproti jiným střílečkám se zde prochází skrze jednotlivé arény, kdy před dveřmi do každé z nich nás čeká kratší loading a zmíněné hlášky kolegů. Pak už je to jenom na našich dovednostech, protože místnosti jsou doslova prošpikované nepřátelskou technickou čekající na zničení. Občas jsem tak vlítnul do místnosti a po chvilce ani nevěděl, kde vlastně jsem, na tož kam mám jít. Některé arény jsou menší, jiné zase větší a v celé řadě z nich je ještě ke všemu spousta „trampolín“, díky nimž se můžete dostat na jinak nedostupná místa. Velice pak oceňuji fakt, že žádný průchod hrou není stejný, což se velice hodí. V případě smrti se totiž vracíte na svou loď a musíte začít znovu. Každý průchod hrou však poskládá arény trochu jinak a také je v některých na výběr z více cest, kam pokračovat dál (různé bonusové úrovně, úrovně s cíli nebo prostě jenom další aréna, kam můžete třeba utéct před nepřátelskou přesilou). Možností, jak hru procházet je spousta, a to na ní asi i nejvíce oceňuji.

Různorodost nepřátel není úplně největší, ale i tak se hodně zapotíme. Stejně s tím, jak se vylepšuje náš oblek (dá se měnit počet zdraví, rychlost a maximální množství energie pro zbraně atd.) a dostáváme se k lepším zbraním, se také zvyšuje úroveň nepřátel. Mezi sebou pak soupeří v tom, kdo na nás dokáže vystřelit větší raketu. Dokonce nechybí ani pár bossů. No, nedělají nám to snadné, ale od toho tady přeci jsou ne? Jednotvárnost ale rozhodně není synonymem pro zbraňový arzenál, který je dalším velkým plusem celé hry. Ve hře nenajdete hotové zbraně, ale v průběhu mise si zbraně vytváříte a následně upravujete. Představivosti se meze nekladou, takže jediným omezením jsou kredity a dostupné komponenty v daném obchodě.

Jelikož váš robot má dvě ruce, v základu bez nějakých další úprav můžete mít dvě zbraně (jde jít i na pěstní souboj, s nímž se však moc daleko nedostanete). Lepší je se podívat po nástavcích, které mají sloty pro další upnutí věcí. Maximum je nástavec na tři, na který můžete dát další nástavec a na ten věšet jednotlivé zbraně nebo prvky podporující demolici (větší síla zbraní nebo například menší zpětný ráz). Výsledkem jsou kombinace nejrozličnějších zbraní na každé ruce. Je libo laser s raketometem v jedné ruce a brokovnici s rotačním kulomet v ruce druhé? Není problém a stejně tak není problém udělat jednu opravdu velkou bouchačku, která by jednou ranou dokázala odpařit planetu. Po chvilce hraní se odblokuje na naší mateřské lodi střelnice, kde se dají nejrůznější kombinace zkoušet bez strachu ze smrti a také se na ní dá pořádně vyblbnout.

Grafická stránka je díky Unreal Enginu pěkná a u spousty zbraní počítá s dráhou letu jejích projektilů, s níž je třeba následně počítat. Rockový hudební doprovod je přesně to, co k ničení chcete slyšet a žádné zásadní technické nedostatky se nekonají. Občas bych si v rámci tempa hry dopřál rychlejší nahrávání mezi arénami, ale aspoň hráč stačí vydechnout a připravit se na nový nápor nepřátel.

Bohužel ani v této hře není veškerý obsah dostupný hned od začátku, protože slibované kooperativní hraní dorazí až v průběhu srpna. Přitom všechny obchody, výrobní ponky a úprava robotů již s druhým hráčem počítají a všechno je tu pro něj připravené. Je to škoda, protože s funkční kooperací bych ještě bodík k celkovému hodnocení klidně přihodil. Jako další neduh bych zmínil nevyrovnanost obtížnosti, která pramení z náhodného tvoření arén. Jednou je moc snadná, jindy ukrutně těžká.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Mothergunship je z ranku her, jejichž tempo je šílené, náš skill není nikdy dostatečně dobrý a k tomu přináší náhodně poskládané arény pro opakované hraní a neskutečnou a zábavnou variabilitu při tvoření zbraní. Takhle nějak se dělá adrenalinová a funkční střílečka. Až dorazí i kooperace, zběsilost a akčnost se zdvojnásobí, díky čemuž to bude opravdu neuvěřitelná jízda. Na odreagování a procvičení reflexů mohu jenom doporučit.
  • JoohnCZ

    Vypadá to zajímavě;-)

  • klidas

    nuuuudaaa 🙂

20. 08. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: State of Mind

Žánr science fiction mám rád od doby, co jsem viděl Vesmírnou odyseu. I když jsem tenkrát absolutně nechápal, co mi chce sdělit, fascinoval mě svět, jehož součástí se nikdy nestanu. Během let pozdějších, kdy jsem knihovnu plnil Asimovem, Bradburym a Heinleinem, mě ale uchvátil jiný poutník budoucností, a to Philip K. Dick. Jeho pohledy do neznáma, v nichž se lidství stává obchodním artiklem a člověk lehce nahraditelným „komponentem“, mají dodnes mrazivou...

»
16. 08. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: Graveyard Keeper

Díky hrám už jsem byl ledacos. Vesmírný nájezdník, závodník, mariňák, pirát, zemědělec, řidič hromadné dopravy, superhrdina, bláznivá koza a pravděpodobně dalších sto zaměstnání nebo poslání. Nikdy jsem ale nebyl hrobník, což se teď díky studiu Lazy Bear Games změnilo. A věřte nebo ne, i obyčejný muž s lopatou, oslíkem a ukecanou lebkou se může stát hrdinou.

»
14. 08. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Overcooked 2

Já sám ve skutečnosti moc dobrý kuchař nejsem. Nějaký ten základ sice zvládnu, ale daleko raději jídlo konzumuji, než připravuji. Do role uznávaného kuchaře jsem se dostal alespoň virtuálně díky prvnímu dílu Overcooked, kde se ve zběsilé kuchyni člověk proháněl ze strany na stranu, čekal, kde ho co zase překvapí a hlavně v kooperaci to byla neskutečně strhující zábava.

»
24. 07. 2018 • chaosteorycz17

Recenze: Bud Spencer & Terence Hill – Slaps And Beans

V letech, kdy jste už příliš staří na pleny, ale ještě nemáte nárok na občanský průkaz, jsou často vašimi hrdiny postavy stříbrného plátna. Za bezstarostných let mé generace to byla zdánlivě nesourodá dvojice Italů. Ať už byl v záběru Malý unavený Joe nebo Banánový Joe, vždy bezpráví trestali Dva machři mezi nebem a peklem. Přilepen k obrazovce jsem nečekal, až padne Sudá a lichá, protože už malé dítě ví, že Kdo najde...

»
21. 07. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: From The Ashes DLC – Kingdom Come

Recenze od naší čtenářky a hráčky Naifa86, děkujeme 😉 A je to tady. České studio Warhorse přichází s prvním DLC pro hru Kingdom Come: Deliverence. Protože mám tuto hru velmi ráda, na přídavné DLC From the Ashes jsem se moc těšila. Zejména proto, že není třeba mít odehranou celou či skoro celou hru, aby se člověk dostal k přídavku do hry. Ovšem alespoň část již odehrána být musí. Přesněji dobýt zpět Přibyslavice...

»
19. 07. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Danger Zone 2

Když v roce 2013 Electronic Arts sebrala Criterionu vývoj NFS a předala ho Ghost Games, byl to začátek konce tvůrců série Burnout. Později byly směrem k „Duchům“ přesunuty i dvě třetiny zaměstnanců a zakladatelům studia Criterion došla trpělivost. V následujícím roce Alex Ward a Fiona Sperry založili, ještě s Paulem Rossem, studio nové a oznámili, že se vrátí ke kořenům. Vznikly tak Three Fields Entertainment a „nebezpečné“ hry všeho druhu.

»
17. 07. 2018 • kristine4chaos1

Recenze: All-Star Fruit Racing

Občas se podíváte na obal hry a přesně víte, co vám může dát. Při pohledu na dnešní recenzovanou novinku správně tušíte autíčka z kategorie „kartových“ závodů. Také se nemůžete splést, pokud si je zasadíte do barevného světa, plného ovocných koktejlů a svěží atmosféry. K takovému typu her samozřejmě patří rozverná munice všeho druhu a sympatičtí závodníci na šílených strojích.

»
12. 07. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: LEGO The Incredibles

LEGO hry jsou stálící herní scény a oproti velkým studiím, které vydají svá pokračování jednou do roka, stihnou vydat do roka i dvě hry. Jejich šablona se většinou moc neliší, mění se akorát příběh a hrdinové, kteří se na jeho základě ve hře objevují. Skoro si až člověk říká, jestli to stále někoho baví hrát. Odpověď by byla nejspíš kladná, i když to má svá ale.

»