Recenze: Observer

Autor: chaosteorycz Publikováno: 20.8.2017, 14:09

Publikováno: 20.8.2017, 14:09

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1277 článků

Stejně jako ostatní žánry, tak i horory se neustále vyvíjejí. Před osmdesáti lety stačilo na hlavu zakytovat hrnec, přidělat papírové šrouby a lidé se báli odejít z biografu, aby po cestě domů nepotkali Frankensteinovo monstrum. Přes maskované vrahy, poltergeisty, mýtické nestvůry, ďábly a jiná zla jsme se dostali až do dnešní fáze, kdy je módní nabalit na děsivou notu dalších 5 žánrů a přidat pořádnou dávku šílenství. Několikrát do roka nás zejména nezávislé týmy přesvědčují, že právě oni mají formuli na unikátní kombinaci, nicméně dostatečně přesvědčit dokázalo pouze promile z nich. A Bloober Team se začíná profilovat jako výtečný alchymista.

Krutá budoucnost na polský způsob
Studio se sídlem v polském Krakově funguje téměř 10 let, ale pozornost upoutalo až poté, co přesedlalo na jiný styl tvorby a vytvořilo loňské Layers of Fear. Nemůžu říct, že by příběh malíře s pohnutou myslí redefinoval žánr, spíše ukázal zajímavý kombinační koncept, v němž si atmosféra podává ruce s originálním audiovizuálním zpracováním, a to za využití minimalistických lokací. Za mě to byla trefa do černého a důvod, abych se těšil na budoucí projekty, které jsem očekával v horizontu několika let. Jenže za našimi severními hranicemi mají v šuplíku materiálu na rozdávání, a tak viktoriánskou éru střídá vzdálená budoucnost, barvy s plátnem neurální implantáty s virtuální realitou a příběh umělce depresivní obraz lidské společnosti. Začněte být vděční za datum v kalendáři, protože rok 2084 se vám líbit nebude.

Technologie zaujala v lidském životě takřka nezastupitelnou pozici. Jestli počátkem tisíciletí byla v módě plastická chirurgie, tak teď jí vystřídaly implantáty neznající meze. Už nikdo si nepamatuje nadšení z prvních pokusů, jenž implantovaným chipem umožňovaly platit přiložením ruky. Co potom hluší, kteří mohli konečně slyšet „hlas“ lesa nebo handicapovaní objímající milované umělými končetinami. Co má ovšem lidstvo v paměti velice dobře, je smrtící nemoc nazvaná nanophage, která se začala šířit po masovém spojování kybernetických součástí s lidmi. Prořídlé řady populace posléze zredukovala ještě mocenská válka mezi kontinenty trvající dlouhých sedm let. To, co zbylo a dalo se ještě označovat za lidi, mělo takřka jen dvě možnosti, buď pracovat pro všudypřítomný Chiron nebo žít na pokraji společnosti v záplavě virtuální reality, drog a bídy. „Buďte vítáni v dystopickém Polsku. Já jsem detektiv Daniel Lazarski a rád bych vám položil několik otázek.“

Layers of Cyberpunk
Poslední větu uslyšíte poměrně často, protože člen elitní jednotky korporace Chiron dostal nový případ vedoucí do činžáku kdesi v Krakově. Shodou okolností, právě odsud se mu ozval jeho syn, o němž léta neslyšel a považoval ho za nezvěstného. Nejde tedy jen o další řešení domácích sporů, kdy se partneři perou o přípojku do sítě, tentokrát je to osobní, niterné a velice nebezpečné. Dan totiž nenosí pistoli, jeho zbraní jsou průkaz, životní zkušenosti, profesní nadhled a moderní technologie umožňující procházet mysl podezřelých. No jo, jenže v době, jaká je, se podezřelým stává teoreticky kdokoli a on si je toho dobře vědom. S odhodláním nejdříve se ptát a až pak konat, vstupuje do bytového domu, jenž se o pár chvil později stane vězením. Z důvodu potencionální nákazy je objekt uzavřen a nikdo ho nesmí opustit, dokonce ani Lazarski ne. Kdyby tušil, co se ukrývá mezi patry, patrně by nájemníky nevyzýval ke klidu.

Observer se odehrává během jediné deštivé noci, což atmosféře dystopického cyberpunkového světa přidává na vážnosti. Autoři ve své podstatě vzali koncept předchozí hry a aplikovali ho na mnohonásobně větší rovinu. Místo jednoho domu je tu uzavřený komplex bytovek a barevné malby vzbuzující halucinace do jiných světů nahradilo pátrání v cizích vzpomínkách. Pomyslné hranice tak vlastně neexistují a třebaže postava nemůže opustit budovu, děj si chodí na vycházky kdykoli se mu to hodí. Explorativní vedení tentokrát silně zastupuje detektivka s prvky thrilleru dělající z hry multižánrový počin. Jestli vám u podobných her vadí bezduché prolézání zásuvek jen proto, abyste našli ohořelý papírek se třemi slovy, jste zachráněni. Herní mechaniky nespoléhají tolik na zkoumání objektů, jako spíše na hledání stop a jejich vyhodnocování. Za tímto účelem je Dan vybaven dvěma typy skenerů, s nimiž by Kriminálka Miami netrvala 40 minut, ale 4, a to i s reklamní vsuvkou.

Dick vs. Orwell kontra Scott
Než se dostanu k tomu nejdůležitějšímu, sluší se zmínit survival prvek. Ano je tu a v 90 % případů se o něj nemusíte starat, protože ho vyřešíte tak nějak automaticky. Stačí dobře dělat svou práci detektiva a ampule s lékem se pohrnou takřka sami. Boj o přežití nastává pouze při mapování cizích vzpomínek a jak už bylo řečeno, ve hře se nestřílí, tudíž zbývá osvědčená dvojice úkryt-útěk. Děkuji, že jsem si zase jednou mohl vzpomenout na ty hodiny strávené na Sevastopolu, kdy mi vetřelec dýchal za krk. Že důvod takového konání nedosahuje kvalit a inteligence xenomorfa mi nevadí, osobně bych se bez těchto pasáží klidně obešel, protože hra není tak dlouhá, aby její většinová hratelnost stačila nudit. Navíc příběh vyprávěný v cyberpunkových kulisách je výtečně vyváženým mixem skládajícím poklonu hned několika legendám.

Je veliká škoda, že se nikdy nedozvíme, jak se na pojetí svých děl dívají George Orwell a Philip K. Dick, jejichž myšlenky se ve hře propojují. Nepohrdnul bych ani reakcí Ridleyho Scotta stojícím za Blade Runnerem, protože audiovizuální zpracování se v jeho filmu více než zhlédlo. Ti, co mají výlet do budoucnosti už za sebou, budou přísahat, že v něm našli kousky Matrixu nebo Ghost in the Shell. A budou mít pravdu, protože všechny zmíněné filmy začali u Dickových povídek. Já bych zmínil i značné odkazy na sci-fi snímek Zlomek sekundy, kterým autoři naopak vzdávají poctu hlavnímu představiteli, kterého ztvárnil Rutger Hauer. Ten mimochodem nechyběl ani v Blade Runnerovi. Jako vášnivý čtenář Lovecrafta si troufám říct, že běsy předváděné v myslích druhých lidí, by se americkému spisovateli náramně zamlouvali, protože jeho pojetí šílenství je přinejmenším stejně psychedelické.

Virtuálně reálná skutečnost
Znovu si položíte otázky, kam až sahá lidská snaha po dokonalosti, kdy je člověk ještě člověkem a má-li stroj, třebaže s humanoidními částmi, něco, co bychom nazvali duši. Uvidíte, jak lehké je ovládnout lidské smýšlení, rozhodování a kam může zajít naprostá ztráta soukromí. Observer přitom nedisponuje jen promyšlenými hlavními postavami, které jsou nějakým způsobem spojeny s korporací Chiron, ale také spoustou vedlejších charakterů. Díky nim pozvolna odkryjete stinné stránky virtuální reality, obchodu s implantáty a experimentování s genetickým materiálem. Svého konce dojde i hledání ztraceného syna, třebaže asi jinak, než by si Dan přál. Drobné volby při rozhovorech sice nemají vliv na děj, ale umožňují alespoň trochu směřovat dialogy vedoucí ke stejnému cíli. Ve hře neexistuje zbytečné klábosení, vše má svůj důvod, příčinu i následek.

Musím být upřímný, že první desítky minut prolétal příběh mou hlavou, jak sršeň hadicí od vysavače, protože jsem nebyl schopný vnímat nic jiného než jeho obal. Miluji ponurá, temná prostředí, kde si beznaděj podává dveře s depresí. Kde divnější, než lidské existence jsou pouze čtyři stěny, za nimiž jsou ukryty. Pocit, kdy mechanické přístroje ze 70. let minulého století pozvolna pohlcují rozpadající se části lidského těla, jemuž dokáží hrdě konkurovat jen halucinogenní vjemy, při nichž mozek zoufale hledá spojitost mezi jednotlivými scénami. Jinými slovy, autoři z vizuálního hlediska udělali obrovský kus poctivé práce a přechod z enginu Unity na Unreal můžu jen pochválit. Svět, jenž osvětlují pouze elektřinou dopované zdroje má očima Dana navíc ještě jeden rozměr, a tím je rozšířená realita překrývající tu skutečnou. V počítačích se pak choulí ještě osmibitový dáreček, jímž si můžete zpestřit pátrání po synovi.

Umělý Stopař s Obojkem na krku
Designéři ponechali ve hře i několik spojitostí s Layers of Fear. Do očí bijící je plakát na zdi, přičemž méně řvavé jsou pompézní haly rámované „moderním uměním“. Své místo našel i papírový vlk nebo panenky. Pochvalu zaslouží také zpracování modelu ústřední postavy. Ačkoli není úplně dokonalý, osvětlení na něj aktivně reaguje, na což často zapomínají tvůrci s rozpočtem o několik pater vyšším. V cizích vzpomínkách možná mohl být nahrazen tou dotyčnou osobou, ale to je jen můj názor. Co se týká zdigitalizování Rutgera Hauera, to je na chvalitebné úrovni. Jelikož jeho obličej vystupuje ve hře jen několikrát, a to ne vždy celý, zpracování je možné bez větších průpovídek přijmout. Tím neříkám, že by mu neslušelo více vrásek, protože hlas prozrazuje, že jeho věk je trochu někde jinde.

Nizozemský herec měl svá léta již v době, kdy jsme u nás začali přicházet na chuť videopůjčovnám a krabicím označovaným jako VHS. Teď je ve věku, kdy jeho vrstevníky vídáme krmit labutě a role získává spíše v televizních projektech nebo produkci určené pro digitální distribuci. Proto jsem nesmírně rád, že se podařilo polskému celku zapsat do jeho životopisu dabování. I po sedmdesátce má Hauer charizma spartánského hrdiny, jehož hlas má čitelnost jízdního řádu. Když vyslýchá nájemníky, jako by každá věta byla tou poslední. Je z něj cítit těžká minulost, náročné zaměstnání, ale také autorita, před níž roztají jak recidivisti, tak váleční veteráni. Mladší hráči možná budou mít problém s přezrálým hrdinou, já ho vítám s otevřenou náručí. Pakliže si hraní užíváte s kvalitním systémem nebo na sluchátkách, čeká vás prvotřídní ozvučení, které děsí, znepokojuje a nikdy neutichá. Po Observeru už do sklepa nikdy nepůjdete sami. Schválně se při čekání na načtení poslední uložené pozice zaposlouchejte do soundtracku. Pokud v něm nenajdete tóny připomínající Vangelis, ať už mi Blade Runner nikdy nepřijde na oči.

V případě, že bych hru hrál na jiné platformě než herní konzoli, byla by to jasná špička, na níž bych si nenechal sáhnout. Jenže tomu tak není a Observer má stejný problém, jakým se při vydání vyznačovaly Layers of Fear, a tím je optimalizace. Kromě začátku, nikde nejsou nahrávací obrazovky, které se autoři rozhodli řešit přímo za pochodu. Mě by nevadilo, že čučím jak prázdná lahev půl minuty u dveří, než je mohu otevřít, protože jsem shody vyběhl místo toho, abych je pomalu vyšel. Vadí mi, že po jejich otevření frekvence snímků spadne na hodnotu průměrných zimních teplot. Je mi jasné, že to jeden z nadcházejících patchů spraví, a že nejde o nepřekonatelné obtíže znemožňující hraní, ale jsou tam. Autoři se tak připravují o absolutní hodnocení a mě o možnost předčasně vyhlásit horor roku.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Tentokrát se nemáme v závěru o čem bavit. Observer je povinnou záležitostí pro fanoušky cyberpunku, sci-fi tvorby, hororu a budoucnosti, na níž se rádi podíváme, ale žít bychom v ní rozhodně nechtěli. Bloober Team nejen, že navázal na Layers of Fear, jemu se podařilo zvednou laťku a dokázat, že v tomto žánru hráči zdaleka neviděli a neprožili všechno. Zaručuji vám, že jakmile se poddáte Krakovu léta páně 2084, svět kolem vás přestane existovat a Daniel Lazarski se stane vaším věrným průvodcem překrásně hnusnou vizí lidské společnosti.
  • LumirLT

    Bylo by možné autora kontaktovat emailem? Měl bych na něj soukromý dotaz. Díky!

    • Chaosteory CZ

      Pokud nepůjde o násilnou úpravu mého zevnějšku nebo žádost o ruku, tak jsem vám k dispozici na chaosteorycz.xbw@seznam.cz

      🙂

      • digestor

        😀

22. 02. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Station

Zdánlivě opuštěná vesmírná stanice a ústřední postava coby pojítko mezi tím, co se událo, a co se teprve stane. U bláznivého Isaaca, kde jsem jen tohle předtím viděl? A už vím, asi ve dvaceti předešlých zpracováních. A přece se chci opět nechat tahat po temných chodbách za doprovodu blikajícího osvětlení. Doslova dychtím po informacích ukrytých v emailové komunikaci, odložených poznámkách a zanechaných vzkazech. Stresové situace a problémy volající po rukách zkušeného...

»
19. 02. 2018 • p.a.c.o19

RECENZE: Kingdom Come: Deliverance

Česká herní scéna o sobě dává průběžně vědět celému hernímu světu a často velice úspěšně. Máme tu hry jako Factorio, Mashinky nebo Space Engineers, ukazující, že u nás dělat hry umíme a také, že máme zajímavé nápady na témata. To ostatně moc velká novinka není, protože i v minulosti byla řada her, které si dokázaly získat celosvětový respekt. Mafie se zapsala do srdcí několika generací hráčů, a i v dnešní době je...

»
18. 02. 2018 • chaosteorycz6

Recenze: Monster Energy Supercross – The Official Videogame

Itálie nám dala mnohé. Kvalitní fotbal, slunné pláže, okouzlující architekturu, diskotékovou hudbu, rychlá auta, sicilskou mafii, dobrou kuchyni a studio Milestone. Legendy z Milana, tak bych mohl autory nazvat s klidným svědomím, protože za více než 20 let vytvořili skoro padesátku her. Pamatují systém SNES stejně, jako první Xbox a jejich rukami prošli licence na podniky WRC, MotoGP, V8 Supercars nebo MXGP. Přes to všechno je Milestone synonymem průměrnosti, který sype hry...

»
05. 02. 2018 • DandyCZE2

Recenze Railway Empire

Začátky mého hraní dorazily na Xbox! Ano, strategie a budovatelské hry mě provázely od počátků mého hraní. Oblíbil jsem si všemožné tycoony, v nichž jsem stavěl, co šlo. Aktuálně hraji primárně na Xboxu a tam těchto her není opravdu moc. Najdou se zástupci globálnějších her jako třeba Tropico nebo Civilization, ale klasické vláčky? Ty rozhodně ne.

»
04. 02. 2018 • chaosteorycz18

Recenze: Monster Hunter World

V moderním světě většina civilizace neloví pro potravu, což je dobře. Jako první bych skončil s pusou od hlíny a hrstí cvrčků, místo šťavnatého kusu zadní flákoty. A to v tom lepším případě. Mimo cílených odstřelů a mysliveckých honů, se tak z lovů staly záležitosti zbohatlíků, kteří si v poklidné vzdálenosti a bezpečí odstřelují to, co momentálně touží pověsit nad krb. Co jim ale to drahé vybavení sebrat, dát jim do ruky sekeru, luk a...

»
22. 01. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Vanishing of Ethan Carter

Tvrdí se, že ty nejúžasnější příběhy píše sám život. Pokud to vezmu za bernou minci, pak je mladý Ethan Carter hotovou živoucí novelou na pokračování. Se svou početnou rodinou žije v malé vesničce v Red Creek Valley. Kouzlu překrásné krajiny se vyrovnají snad jen tajemství, kterých má lokalita více než matka představená za dveřmi své cely. To je také důvod, proč Ethan kontaktuje muže, jehož jméno je nevyřčeno po téměř celý čas....

»
19. 01. 2018 • kristine4chaos0

Recenze: InnerSpace

Jsou hry, hry a pak hry. Že nechápete? Nevadí, ráda vysvětlím. U valné většiny produkce jednoduše vypnete, protože hra po vás chce jen základní operace. A k těm vás ještě povodí za ručičku. Pak jsou tu hry logické, tvořené hádankami, vyžadující zapnout mozek na vyšší obrátky. Ty jsou občas spojené s až uměleckým grafickým zpracováním, čímž se volně dostávám k hrám relaxačním. Bývají budovatelské, explorativní, dávají vám větší volnost v...

»
16. 01. 2018 • p.a.c.o6

RECENZE: Flying Tigers: Shadows over China

Létání fascinuje lidi od nepaměti a do oblak by chtěla létat celá řada z nich. V dnešní době jsou letadla stejně běžnou součástí našich životů, jako dříve auto nebo koňský povoz. Bohužel virtuální piloti mají podmínky ztížené, protože na konzole her s letadlovou tématikou zrovna moc nenajdete. O to více mi udělali radost Flying Tigers: Shadows over China, kteří nám takové klasické arkádové létání nabízejí.

»