Recenze: Outlast 2

Autor: chaosteorycz Publikováno: 30.4.2017, 13:30

Publikováno: 30.4.2017, 13:30

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 903 článků

V roce 2013 tehdy téměř neznámé studio Red Barrels přineslo zajímavý projekt Outlast. V něm se zaměřilo na fiktivní psychiatrickou léčebnu Mount Massive a její nehumánní experimenty na tamních pacientech. Dramatická sociální sonda do uzavřeného prostředí duševně nemocných chudáků se ovšem minula účinkem. Díky špatně zvolené postavě provádějící příběhy, kterou byl investigativní novinář bažící po slávě na úkor neštěstí druhých, byl titul mylně považován za horor. Z kariéristického pisálka Milese Upshurea se tak stala oběť biblických rozměrů a z dočasně dezorientovaného osazenstva ústavu nemilosrdní vrazi.

Věř a víra tvá tě zabije
Každý má právo na druhou šanci, a tak to vývojáři letos zkouší znova s pokračováním, které se vymanilo ze zdí posledního odpočinku nenapravitelných bláznů. Objektem nového bádání je komunita kdesi v Arizoně, žijící v míru a víře v městečku Temple Gate. Ve své podstatě jde o pokrokové křesťany vedené Papa Knothem, kteří odříznuti od moderní zkažené civilizace vyznávají tradiční hodnoty, mezi nimiž je rodina, péče o děti, utužování vztahů a starání se o nemocné či potřebné. Samozřejmě, že k tomu využívají dostupné metody, jež nejsou dnešními měřítky považovány za vhodné, nicméně žili si tak spokojeně, dokud se o ně nezačal zajímat manželský pár, dychtící po pěti minutách slávy v nějakém lokálním plátku. Jelikož i v boží náruči se najdou nevděčníci lačníci po konzumním životě, tu a tam se počet obyvatel Temple Gate zúží o nějakou zaběhnutou duši. K její smůle většinou skoná za strašných okolností, protože arizonská divočina není letní tábor na břehu Máchova jezera. Gravidní Jane Doe byla jednou z nich, a právě její ostatky přivedly na stopu reportérku Lynn Langermannovou s jejím chotěm a kameramanem v jedné osobě, Blakem.

OII_8

Co čert nechtěl, zrovna když se blížili s vrtulníkem k místu určení, záhadná záře poslala jejich stroj k zemi. Vystrašení lidé přispěchali jako správní věřící okamžitě na pomoc, nicméně došlo k nešťastnému omylu. V domnění, že záblesk byl boží ranou, rozvěsili nespolupracujícího pilota na kříž a zraněnou Lynn odvedli do bezpečí, kde ji chtěli ošetřit. Její manžel si to ovšem vyložil jako barbarský únos a s kamerou v ruce vyrazil za nimi. Je pochopitelné, že lidé neznající moderní techniku dostali strach a v čele se „šamankou“ chtěli vše vysvětlit. Dále už se opakuje scénář prvního dílu, neboť byl opět špatně zvolen protagonista, díky čemuž dochází k naprostému překroucení skutečností a z dokumentu se stává brutální nástroj zkoušející vaše nervy.

Zlo ukryté v polích
Že by Outlast 2 měl takovou moc, aby mi z něj úplně přeplo? Ba ne, jen předesílám, že až se na obrazovce objeví závěrečné titulky, bude záležet jen na vás, jak se vypořádáte s novinkou kanadského celku, která může nakonec vyznít úplně jinak, než čekáte. Red Barrels mají rozhodně na co navázat a odkaz na bloudění psychiatrickou léčebnou se snaží prodat od prvních minut. Found footage prvek ruční kamery je zpět a v mnohem větší míře. Kus elektroniky opatřený nočním viděním a zesíleným mikrofonem se stává hrdinovou nedílnou součástí, bez níž je téměř nemožné vyváznout se zdravou kůži či splnit potřebné úkoly. Zároveň slouží jako záznamník stěžejních míst a dopisů, kterých je po celém venkově, jak naseto. Jejich sbírání a podrobné čtení je nezbytné pro ucelený pohled na příběh, jehož autor má velkou zálibu v dusné atmosféře.

OII_6

Hledání uzmuté ženy mezi sektou zfanatizovaných vrahounů není to jediné, co Outlast 2 klade hráčům přes cestu. Poladěné náboženství má vlastní pojetí Písma svatého, v němž nemají místo nemocní a kacíři, kteří tím pádem tvoří další komunity fungující vedle či mimo Temple Gate. Aby se venkovské prostředí okoukalo co nejpozději, promlouvají do děje ještě výjevy z Blakeova dětství, v nichž se v areálu katolické školy setkává s Jessicou, kamarádkou, která byla jednoho dne nalezena oběšena. Její osud zahalený množstvím otazníků je stejně důležitý, jako ústřední dvojice, třebaže nepůsobí tak naléhavě a teoreticky už nemůže nic změnit. Tvůrci obratně dokáží pracovat se všemi rovinami, kdežto ta odehrávající se „za zdmi“ je utajena do poslední možné chvíle. Ve srovnání s prvním dílem, je tak pokračování mnohem pestřejší jak příběhově, tak lokacemi, které alespoň trochu navozují pocit volnějšího pohybu v širších koridorech.

Nechutné, brutální, niterné
Zajímá-li vás, zda si značka uchovala hororové prvky prvotiny, tak ne tak docela. Ona je totiž rozmnožila. Jestli mi před lety v ústavu něco vadilo, bylo to přílišné množství situací ovlivněných skriptem. Pravidelné samoúčelné strašení zdánlivě nehybnými postavami, případně nečekaně vynořenými končetinami je tentokrát minimalizováno. O to více se tvoří atmosféra za pomoci audiovizuálních vjemů a brutality, i když. Stěžejní pro vás bude, zda jste v žánru jako doma nebo jen příležitostným hostem. Naporcovaná zvířate, vyhřezlé lidské vnitřnosti, mrtvoly všeho věku nebo scény plné krve nejsou mimo limit lepších filmových/herních slasherů a sami o sobě by příliš nefungovaly. Až ve spojení s tím, co se děje okolo, přichází neskutečná tíseň, která končí v lepším případě husí kůží a nepříjemným pocitem v chodidlech.

Nekončící noc narušují ostrůvky světla tvořené zapálenými hranicemi, občasnými lampami a loučemi, zatímco trouchnivějící dřevo chatek odpovídá praskání přicházejícímu z lesa. Víte, že tam nejste v bezpečí, nicméně depresivní hudební doprovod potrhaných smyčců křížených s velrybím nářkem, zkopává odvahu pod postel, pod níž jste ještě před chvíli byli ukryti. Podobných situací, kdy se sevře hrdlo je více než dost, ale opravdovou tíseň dokáží navodit i situace, u nichž by to člověk nečekal. Sebevětší masakr ve vás nezanechá takovou stopu, jako zbídačená žena přivázaná k posteli, která není odpoutána ani na toaletu. Lavory s vykonanými potřebami totiž leží vedle na zemi a vás neodbytně okupují mouchy hodující na nich. Takové momenty útočí na ty nejniternější lidské city a spolu se vším vypsaným výše navozují atmosféru, v níž se střídavě objevují odkazy na Kinga, Lovecrafta, Bakera či Carpentera. V tomto ohledu Outlast 2 značně převyšuje i letošní Resident Evil.

Alkalické by nebyly?
Svůj podíl na tom má absence zbraní beroucí psychickou oporu, že když se něco přeci jen poseče, vytáhnete pistoli a pošlete vidláky k pánu mimo jízdní řád. Hlavní hrdina má vedle malé kamery jen dvě kapsy na baterky a obvazy, které suplují velmi malý inventář. Pokud budete opravdu opatrní, se třemi obinadly vydržíte vcelku bez starostí, a i kdyby ne, nějaké vždycky najdete. S bateriemi je to horší a jejich počet není nikdy dostatečný. Už při normální obtížnosti se mohou velmi brzy stát nedostatkovým zbožím, obzvláště zaseknete-li se při hledání cesty. Články navíc příliš dlouho nevydrží, takže při zapnutém nočním vidění a mikrofonu, se kapacita řítí dolu jak utržená lavina. Myslím, že v tomto směru byli tvůrci až příliš nekompromisní, protože tím očividně nutí hráče prohledávat každý kout, i když se jim do toho nebude ani trochu chtít. Ve chvíli, kdy máte poslední roli obvazu, před sebou tábor plný sténajících osob a za sebou hromotluka s trpaslíkem na zádech, to poslední, co máte chuť hledat, jsou tužkovky.

OII_3

A když přeci jen dojdou? Tak všemocný s vámi, protože nouzový režim, v němž kamera začne fungovat je použitelný maximálně v uzavřeném prostoru, kde je možné ksichtem třít o zeď. Noční vidění v takovém případě funguje jen na několik centimetrů, kdežto na zvukový snímač zapomeňte úplně. Tváří v tvář nepřátelům pak nemáte šanci uniknout a je snad i lepší nechat se brutálně zavraždit. Nahrání posledního checkpointu totiž znamená plně nabitou kameru. Pokud se uchýlíte k asistované sebevraždě, nemusíte jí chodit příliš naproti, což ale neznamená, že by umělá inteligence byla něčím výjimečná.

Na schovku pěkně po venkovsku
Banda vymletých hlupců má mimo víry v mysli už jen jeden cíl, a tím je lapení hlavní postavy, čemuž podřídí naprosto všechno. Zprvu se zdá, že AI má pod čepicí, protože nestojí na místě, snaží se prohledávat prostředí a není jí za těžko rozbít dveře nebo okno. Jak ale přivykáte hernímu stylu, zjistíte, že klasičtí poskoci s vidlemi či bahnem na hubě nejsou zase tak chytří a nepropadnete-li panice, úprk s následným schováním je jistotou. S čistou kůží se dají absolvovat i dlouho proklamované naháněčky v polích, protože jsou místa, kam protivníci ani nepáchnou. Trochu komické je, že si vás v kukuřici často nevšimnou ani na 10 centimetrů, přestože hrdina funí jak lokomotiva. Tužším protivníkem je Martička, která sprintuje jak závodní chrt a s oblibou načuhuje do sudů, načež ani zeď pro ni není překážkou. Podobných mini bossů je ve hře vícero.

OII_1

S herním stylem bohužel v závěrů přichází také častá frustrace. Poslední desítky minut se survival prvky zhmotní do holého běhu o život, který se sebou nese časté umírání, protože najít optimální cestu se takřka nikdy nepodaří na první dobrou. Najednou je atmosféra pryč a začnete si všímat i drobností, které vám předtím nevadili. Například ovládání v klíčových momentech ne vždy optimálně spolupracuje, obzvláště musí-li postava z běhu prolézt, skočit, případně vstoupit na trám. Totéž platí pro odražené nepřátele, kteří Blakea automaticky otočí čelem zad. Opravdu výborný nápad korunový naprostou dezorientací v tmavé noci. Než nahodíte kameru, vyměníte spodky a zjistíte, kudy jste vlastně utíkali, máte krumpáč v zádech.

Poctivě zvládnutá hrůza
Hororové pokračování běží na značně modifikovaném Unreal enginu 3, což byste místy ani neřekli. Ano, tak dobře vypadá. Souhra světla se stínem, použité barevné kompozice, zpracování tekutin či nejrůznější drobné efekty jdou celkovému dojmu na ruku a rozdíl oproti prvnímu dílu je značný. Zub času je poznat jen na sekundárních postavách a jejich animacích, které by mohly být o něco lepší. Pokud někde existují horší textury, neměl jsem čas je registrovat, neb smrtka mi chladila zátylek svým hnilým dechem. Velice potěšily detaily, jako téměř funkční hodiny (funguje pouze minutová ručička), zapracování hlavní postavy do prostoru a její stín nebo obrazovka kamery, jenž nepřestává věrně replikovat ani při vzdálení od hlavy. Absolutně bez výtek je pak optimalizace. Načítací časy jsou v řádech vteřin, nikde nic nechybí, nedoskakuje a frekvence snímků je neochvějná, jak přesvědčení Papa Knotha.

 

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Pokřivené náboženství je svinstvo vždy, bez ohledu na to, aplikuje-li se v arizonské pustině nebo za zdmi církevní školy. Nicméně zjizvená lidská mysl dokáže nastolit ještě větší peklo, s čímž Outlast 2 obstojně handluje. Nečekal bych, že právě příběh, který je vyprávěn drobnými cut scénami a dopisy bude patřit mezi to nejhlubší, co si z hraní odnesu, ale je to tak. Závěr nechávající prostor našim myšlenkám je pak třešničkou na brutálním dortu, který místo sladké náplně servíruje bezmoc, tíseň, morální odloučení a šílenství. Naprosto geniální je pak zvukový podkres nahánějící hrůzu i bez obrazu. Nebýt unáhlené poslední pětiny, která má evidentně za cíl rychle posunout hrdinu konci, ne vždy vyrovnané umělé inteligence a tužšího ovládání v kritických momentech, byl by Outlast 2 téměř dokonalý. I tak ovšem zůstává adeptem na horor roku, který z hlavy jen tak nevyženete.
  • digestor

    chaostheory: Teda ty hlášky v recenzi jsou epesní, fakt jsem se pobavil 😀

    • Chaosteory CZ

      Počkat, vyzněly vtipně? To abych recenzi přepsal!

      Ba ne, jsem rád, že se dobře četlo 🙂
      Dolehl na mě pocit, že je třeba ty hrůzy ve hře trochu zmírnit a když už jsme nemohli vydat recenzi v den vydání jako jiné weby, aspoň jsem ji pojal trochu jinak.

20. 08. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Observer

Stejně jako ostatní žánry, tak i horory se neustále vyvíjejí. Před osmdesáti lety stačilo na hlavu zakytovat hrnec, přidělat papírové šrouby a lidé se báli odejít z biografu, aby po cestě domů nepotkali Frankensteinovo monstrum. Přes maskované vrahy, poltergeisty, mýtické nestvůry, ďábly a jiná zla jsme se dostali až do dnešní fáze, kdy je módní nabalit na děsivou notu dalších 5 žánrů a přidat pořádnou dávku šílenství. Několikrát do roka nás...

»
16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»