Xboxweb.cz

Při hraní her si velice často vzpomenu na první Mizery a hlášku „Everybody wants to by like Mike“. U Outriders a jim podobným především ve spojitosti s live service konceptem, kdy je komunita udržována u hry pomocí pravidelných událostí, nových aktualizací a dodatečného obsahu. A zde by se přeneseně dalo říct, že každý by chtěl být jako Destiny nebo The Division, ale jen vyvoleným se to podaří. A dnes už bezpečně víme, že Outriders mezi ně nepatří. A Worldslayer na tom nic nemění.

Studio People Can Fly mám rád. Mají cit pro akci, dokáží napsat příběh, který se nebere vážně a herní svět je schopen zaujmout rozmanitostí a designem. Proto budu tvrdit, že kdyby Outriders vyšli jako tradiční několikahodinová ukončená řezničina, byli by všichni spokojeni. Jenže oni se stali součástí moderní vlny dlouhodobé zábavy, o kterou je nutné se starat 24 hodin denně. Práce nekončí zvoláním „GOLD“ a šoupnutím hry do prodeje. To je pouze začátek. V produkci už musí být endgame obsah, plány na čtyři sezony dopředu a myšlenky na rozšíření za tučný příplatek. A já se ptám, co z toho Outriders měli?

Nerad to říkám, protože jsem si základní hru užil, ale titul byl kaput zhruba týden po vydání, kdy se ukázalo, že autoři/vydavatelství nemají absolutně ponětí, jak udržet hráče. V době, kdy jsou konkurencí i desítky free to play stříleček, šlo o sebevraždu skokem do spalovací pece. A nepomohla ani skutečnost, že se kooperativní akce stala součástí nabídky Xbox Game Pass. Možná spíš naopak, protože později příchozí hráči nebyli limitováni financemi, jak to často bývá, a pustili se do hry v den vydání. Proto se radši ani nebudu snažit odhadnout velikost hráčské základny, pro kterou je rozšíření určeno. Ostatně achievementy jsou mlčenlivým svědkem minimálního zájmu. Dnešní recenzi tak můžete brát jako určitou formu exhumace.

Worldslayer začíná po událostech základní hry. Problém s anomáliemi se jeví jako uzavřený a vy si užíváte zaslouženého odpočinku při lovu zvířat, odpadlíků a na expedicích po objevených světech. Máte však tu smůlu, že se objevil letitý záznam, jehož obsah nese zprávy o jasném konci lidské existence. Spása by se mohla ukrývat v místech, kam nová vlna anomálií nesahá. Proč? To není jasné. Stejně jako pozice onoho místa. Ano, a tak se vydáváte ještě jednou vstříc smrti, jejíž prapor nesou stovky monster a vojáků.

Děj je pouze lepidlo, aby jednotlivé souboje držely pohromadě a postava měla motivaci cestovat. Nadhled, humor a cynismus původního příběhu jsou pryč. Rozšíření se drží spíš vážné noty a když zrovna nejste součástí rozhovoru více postav, má až komorní odér. Jeho aroma umocňuje mytologie nových oblastí, kterou musí někdo chtě nechtě vysvětlit a odvyprávět. Občas jsem si připadal jak Perseus na cestě za Andromedou, když mi „hlas z hůry“ dělal doprovod mezi přechody k dalším akcím. Jako pokus o jakýsi epos osamělého hrdiny fajn, ale z nových lokací se dalo vytřískat rozhodně víc.

Designově jsou totiž parádní a mají onu antickou velikost, děsivé tajemno kolem a design lákající prozkoumat každý milimetr. Nebavím se o přírodních biomech, jejichž rozmanitost je sice hezká, ale neoslní ničím převratným. Myslím člověkem vytvořenou architekturu. Od obrovských soch, rozsáhlých tržišť, po masivní brány a netradiční lodě. Nebudu lhát, přestřelky v přírodě nepatří mezi moje oblíbené. Většinou jsou proti „zvířatům“, mají minimum taktických míst a člověk se musí připravit na nepřátele střídající zemi s nebem. Koridorové přestřelky jsou lepší. Ozbrojené tlupy mají alespoň náznak strategického myšlení a jejich postup motivuje k využívání krytů. Což vám nakonec stejně překazí menší či větší boss s pořádně nabroušeným vercajkem.

Když dojde na akci, což je téměř pořád, protože klidových zón je minimum, projeví se dvě velké změny. Tou první je rekalibrace zbraní snad všech typů. Pistole jsou definitivně pouhým nouzovým řešením a jejich účinný dostřel jen lehce přesahuje brokovnice. Pušky a lehké kulomety mají pohotovost na střední vzdálenosti, ale do jejich projevu hodně mluví zpětný ráz, průraznost a bonusové elementy. Ideální výzbroj už tak není jen otázkou statistik a teoretické palné síly. Každou zbraň je lepší vyzkoušet, protože i dva zdánlivě totožné kusy mohou mít rozdílné schopnosti. Tím však neříkám, že musíte měnit nádobíčko každých pět minut. Pokud se nehodláte vzdát oblíbeného vybavení, je tu pořád ponk a možnost upgradu. Jen se k němu nedostanete tak často, jak byste si možná přáli.

Druhou věcí, která ve velkém ovlivní pocit z hraní, je třída světa. Ta má nově označení Apocalypse a zvedá obtížnost o kus výš. Rovnítko mezi původní třídou a tou novou neexistuje. Apokalypsa má vyšší počet nepřátel, větší výdrž jednotlivých vln a jejich pestřejší složení. Osamělí střelci to mají nejsložitější. Jejich akce se může lehce stát jen smutným grindem za lepším vybavením, protože si budou tvrdohlavě stát za vyšší obtížností, kterou ještě nedávno zvládali. Pamatujte, máte se bavit, nikoliv dělat z Outriders další Dark Souls. Výzva je fajn, ale pokořitelná. A je lepší, se k vybavení dostat od spodních levelů než se dvě hodiny modlit za zázrak. Skupiny střelců by pak měly obnovit staré vazby, protože nové hráče najdete jen velmi těžko.

Ale nikdo vám nebrání to zkoušet. Mezitím, co se bude matchmaking snažit najít v oceánu zlatou rybku, podívejte se na rozšířené RPG prvky. Původní strom dovedností, dostal další dvě „větvě“, které vzdáleně, a jistě jen náhodou, připomínají podobný systém z The Division 2. Jedna větev pomáhá posilovat či usměrňovat vaši moc, ta druhá vylepšuje atributy boje, jako dobu přebíjení, citlivost míření atd. Hra by se bez toho nejspíš i obešla, ale vy alespoň máte pocit, že se neustále něco zlepšuje (a reálně tomu tak i je). A také, že autoři ten rok a něco skutečně cosi tvořili. Nebo se o to alespoň pokoušeli.

To platí i pro nový režim raidu, který se zpřístupní po dokončení příběhu Worldslayer. The Trials of Tarya Gratar jsou kombinací arén a hordy. Dají se označit za ideální místo pro lootování a vybití přebytečné energie. Jejich největší výhodou je velká míra přizpůsobení, kdy si výslednou výzvu nastavujete sami. Od místa výkonu práce, až k nepřátelům a obtížnosti, od čehož se pak odvíjí získaná odměna. Ve své podstatě jde o Expedice na steroidech, které už rozhodně nejsou pro jednotlivce. Audiovizuálně, případně technicky, se dodatek neliší od základní hry. Což myslím i v tom špatném, protože drobné technické chyby přetrvávají. Je smutné, že i Xbox Series X občas se zpožděním doostří texturu nebo doplní objekt. Jde o ojedinělou záležitost, ale stává se.

Ono by nakonec stačilo bohatě napsat, že Worldslayer je nutnost pro fanoušky Outriders. Pokud jste základní hru vydolovali jak diamantový důl a občas se vrátili oprášit pavučiny v muničním skladu, nemáte sebemenší důvod otálet s pořízením. A nejspíš v tuto dobu už příběhovou část máte hotovou. Ovšem pokud jste titul doteď míjeli, tak nový obsah na vašem stanovisku nic nezmění.