Xboxweb.cz

Dobrých adventur je jako šafránu. Zatímco distributoři a herní studia hledají stále nové způsoby, jak monetizovat své tituly i po vydání a jak přesvědčit hráče, že potřebují nový skin na svou zbraň, tradiční herní žánry bohužel trpí. To ovšem neznamená, že by upadly v zapomnění. Skvělým příkladem je nejnovější počin studia Obsidian Entertainment, a především Joshe Sawyera (Icewind Dale, Neverwinter Nights 2, Fallout: New Vegas, Pillars of Eternity) s názvem Pentiment.

Pokud jste zběhlí v dějinách umění, jistě výraz pentimenti znáte – jedná se o změnu záměru umělce v průběhu tvorby díla. Právě výrazný výtvarný styl je jedním z pilířů hry Pentiment. Ten se inspiroval u pozdně středověkých kreseb, dřevorytů a raných tisků, které jsou mnohdy úsměvné, avšak jejich podoba je do značné míry nezaměnitelná. Rozpohybovaná raně novověká kronika fiktivního města Tassing, přilehlého kláštera Kiersau a všech jejich obyvatel, ať již prostého původu či těch, co zasvětili život Bohu, je bezesporu unikátem. A nutno podotknout, že velmi povedeným unikátem, ať už jde o pohyb a emoce postav, animace na pozadí či drobné detaily, jako jsou reprodukce pozdně středověkých malůvek na obrazovce nápovědy, které se mění na každé části mapy.

Her, které by se snažily ztvárnit pozdní středověk/raný novověk okolo začátku 16. století, není mnoho, tím tuplem takových, které si neberou tuto dobu jen jako rukojmí pro své záměry, ale mají snahu podat uvěřitelný obraz života v „dobách temna“. Evropský raný novověk totiž rozhodně nebyl temným, ošklivým a drsným místem vyvedeným v odstínech šedé a hnědé, jak se nám mnohá popkulturní díla snaží vštípit. Také v 16. století žili lidé prosté životy, měly své sny a touhy, svá práva i povinnosti a prožívali strasti nepodobné těm, které prožíváme i my. V tomto ohledu Pentiment doslova exceluje – ač by historici jistě našli spoustu nepřesností a omylů, ve vyobrazení raně novověkého života se hře může rovnat jen velmi málo titulů, Kingdom Come nevyjímaje.

Pentiment i díky své silné stylizaci, která není příliš náročná na výpočetní výkon Xboxu, běží skvěle a plynule, přičemž během hraní jsem nenarazil prakticky na žádný bug a hra spadla všeho všudy jen jednou. To obzvláště v dnešní době považuji za veliké plus. Výhodou je to především při přechodech z jedné obrazovky na druhou, která je stylově vyvedena jakožto obrácení listu knihy. Drobnou výtku mám snad jen k tomu, že některé scény jsou až příliš malé a při průchodu hrou tuto animaci uvidíte možná až příliš často. Alespoň v některých částech herního světa bych ocenil, kdyby hra nabídla větší lokace – pro vývojáře by jistě nebyl problém spojit vícero míst do jednoho i vzhledem k tomu, že se po světe pohybujete po předem daných cestičkách.

Za zmínku stojí také hudební doprovod od skupiny Alkemie. Ten vzhledem k absenci dabingu hraje důležitou roli a perfektně dotváří atmosféru raného novověku. Podstatnou roli hrají také podpůrné zvuky okolí. Kdákající slepice, chrochtající prasata či zpěv ptáků na louce skvěle podtrhuje atmosféru hry. Nejvíce mě však zaujal zpěv místního mnicha, který slyšíte pokaždé, když vstoupíte do kostela a ze kterého jsem měl pokaždé husí kůži.

Až doposud jsem se vyhýbal příběhu, který je jako v každé adventuře alfou a omegou. V podalpském městečku Tassing se probouzíte jakožto mladý umělec Andreas Maler, který v místním klášteře Kiersau dokončuje své mistrovské dílo. Během nečekané návštěvy místního šlechtice ovšem dojde k vraždě, přičemž vy jakožto Andreas se chopíte role vyšetřovatele a máte za úkol přijít celé záležitosti na kloub. Více už prozrazovat z příběhu nebudu, nicméně i přes pomalejší rozjezd vás příběh pohltí a nepustí vás do té doby, než zjistíte, kdo je skutečným vrahem. Respektive nezjistíte, neboť identita vraha barona Rothvogela není v rámci hry odhalena, čímž se netají ani samotní autoři hry. To ovšem neznamená, že budete mít nedostatek motivace celé záležitosti přijít na kloub.

Možnosti větvení herního příběhu a fungování každého jednotlivého dne dává velký prostor ke znovuhratelnosti. Během vyšetřování jste totiž odkázání na denní rytmus, který je podřízen práci, jídlu, odpočinku a modlitbě. V každém denním období přitom máte více možností, jak vést své vyšetřování a nikdy nestihnete všechny najednou. Budete raději sledovat místního kameníka, nebo se půjdete poptat místních na pár otázek? Obojí vám může dát cenné informace, byť jejich hodnota nemusí být vždy stejná, což ovšem zjistíte až při dalším průchodu hrou. Jednu a tatáž informaci také můžete zjistit různými způsoby, takže vyloženě špatný postup prakticky neexistuje.

Důležitou součástí dne a samotných herních mechanik je jídlo – s kým se dáte do řeči nad kusem sýra a chlebu či hrachové kaše, záleží čistě jen na vás, přičemž vždy vás k posezení pozve více lidí najednou. Někdy se během konverzace můžete dozvědět klíčové informace, jindy si zase u někoho uděláte očko. Volit proto musíte pokaždé moudře, neboť postavy, které na své pouti potkáte, jsou velmi dobře propracované. Prakticky každý jednotlivý človíček má své vlastní sny a touhy, motivace či minulost a rozhodně nepůsobí jen jako stafáž. Škoda jen, že hlavní protagonista není jasněji definovaný – tvůrci tím sice dávají hráči možnost do jisté míry definovat Andrease podle vlastních představ (bude z chystané svatby nadšený, nebo bude kategoricky proti?), avšak na vývoj jeho osobnosti v čase to má menší vliv, než by mít mohlo. Propracovanost vedlejších postav vám každopádně umožní se lépe ponořit do hry a učiní celou řadu rozhodnutí a dialogových voleb obtížnou.

Co komu říkáte, je přitom velmi důležité, neboť některé vaše reakce si postavy pamatují. Reakce na ně se může projevit prakticky okamžitě, avšak někdy dopady svých slov uvidíte až s větším časovým odstupem. Jakým způsobem se postavíte k různým důležitým i méně významným událostem, má vliv na mechaniku přesvědčování – v něm hraje roli nejen to, co vypustíte z úst, ale také vaše historie. Byli jste na univerzitě nadaným řečníkem? Pak snáze někoho přesvědčíte. Pokud jste ale trávili celý čas ponoření v teologických knihách, jistě se mnohem jednodušeji domluvíte se služebníkem božím. Občas se může také hodit rychlá lékařská rada, jestli jste po studiích na univerzitě plánovali složit Hippokratovu přísahu. Nejen vaše rozhodnutí, ale také volba minulosti má vcelku zásadní vliv na postup hrou a je skvělým příslibem pro znovuhratelnost. Zároveň se někdy vyplatí odolat svodům volby dialogové možnosti odkazující na vaše znalosti. Hluboce věřícího člověka totiž patrně příliš nepotěší vaše logické vysvětlení zázraku.

Nevyhnete se ani jednoduchým hádankám. Ty jsou na můj vkus velkým nevyužitým potenciálem celé hry – narazíte na ně zřídkakdy a neposkytují žádnou zásadnější výzvu. Přitom raně novověký detektivní příběh si doslova říká pořádné hádanky, které by potrápily vaše mozkové závity. K několika rébusům přidal Obsidian také pár miniher, které jsou veskrze zábavné a oživují hratelnost, avšak i zde jsem měl pocit, že by jich ve hře mohlo být o poznání více. Tvůrci hry tu a tam naznačili, že na pozadí probíhá více různých konspiračních linek, avšak ty by mohly být využity o poznání více.

Podobný pocit jsem měl také z vnitřních Andreasových promluv, kde hraje roli id zosobněný svatým Grobiánem, ego v podobě myslitele Sókrata a superego zobrazené jako Beatrice z Danteho Božské komedie. Zatímco v první části hry hrají rozmluvy s Andreasovým nitrem důležitou roli (včetně možnosti si některé dialogové možnosti promyslet a „zkonzultovat“ s touto trojicí), v pozdějších částech hry na tuto možnost autoři prakticky zapomenou a využívají ji jen sporadicky. Stejně tak v rámci snových sekvencí naznačí Andreasovu minulost, avšak za její vágní zpracování by si zasloužili vytahat za uši.

To mě vede k patrně největší výtce, kterou je nevyváženost. Nikoli však ve smyslu obtížnosti, ale herního obsahu. Pentiment je rozdělen do tří rozdílných kapitol odehrávající se na ploše 25 let, přičemž opravdu pořádně propracovaná je pouze ta první z nich. Druhá kapitola je v mnoha ohledech zjednodušená a ve třetí kapitole jsem se nemohl ubránit dojmu, že tvůrcům došel dech. Hra totiž sklouzla k možná až příliš velké linearitě a opustila spoustu zajímavých herních mechanismů, které by si jistě zasloužily vytěžit o dost více. Pokud Pentiment budete chtít dohrát na jeden zátah, postupné zjednodušování jistě oceníte, avšak jestli si budete chtít titul postupně vychutnávat, pravděpodobně se neubráníte stejnému dojmu.

Během vyšetřování se ale budete muset nejvíce spoléhat na svůj jazyk. Dialogů je v Pentimentu opravdu požehnaně a čtení se v žádném případě nevyhnete – hra totiž nemá dabing. Namísto toho si autoři vyhráli se stylizací jednotlivých konverzací, takže podle stylu písma poznáte, zda mluvíte s obyčejným vesničanem, vzdělaným učencem, mnichem či tiskařem. Vítaným zpestřením je také příležitostná chyba, kterou vypravěč záhy opraví, nebo neučesanost textu v případě, je-li mluvčí například rozčílený. Jakmile si na středověká a raně novověká písma zvyknete, je poměrně snadné je číst, avšak tvůrci mysleli i na přístupnost. Stylizovaná písma si pochopitelně můžete vypnout a v nastavení najdete i celou řadu nástrojů, jak si hru přizpůsobit, pakliže trpíte nějakým handicapem či si jen chcete hru upravit pro pohodlnější hraní.

Vzhledem k tomu, že se děj odehrává v poměrně turbulentní době v bavorském knížectví, nechybí ani spousta reálií. Naštěstí pro hraní nepotřebujete encyklopedické znalosti a každé klíčové slovo či postava má možnost vyvolat rychlou nápovědu, kdy v několika větách zjistíte, o čem a o kom je vlastně řeč. Pokud tedy nevíte, kdo to byl svatý Mořic, proč byl Norimberk významné město nebo kdo že je to vlastně ta Eva, o které se zmiňují, nebudete tápat dlouho. Českého hráče jistě potěší nejedna zmínka o naší domovině, včetně několika postav pocházejících z Českého království. Příjemné je také příležitostné zmínění češtiny, jakožto i jiných evropských jazyků, jako je například francouzština, nizozemština, italština a pochopitelně latina. Více bych ovšem uvítal českou lokalizaci, kterou hra nemá, tudíž pokud nedisponujete opravdu dobrou znalostí některého ze světových jazyků, Pentiment si příliš nevychutnáte.

Pentiment je bezesporu unikátní adventura, ať už grafickou stylizací, kvalitou příběhu a dialogů, svým zasazením či znovuhratelností. Obsidian Entertainment nejednomu hráči dokázali, že adventury rozhodně nejsou mrtvým žánrem, který by potřeboval poslední pomazání. Bezesporu potěší dostupnost na PC, Xbox Series X/S a Xbox One a také v předplatném Game Pass hned od prvního dne, takže vyzkoušení vás de facto nic nestojí.

Kdyby titulu nechyběl dabing, lokace by byly větší a více propojené, neabsentovala by česká lokalizace a především kdyby titulu nedocházel v poslední třetině výrazně dech, mohl by Pentiment pomýšlet na známky nejvyšší. Takto si hru vychutnají především ti světaznalí a hráči bažící po adventurách za každou cenu, přičemž právě v českém prostředí by titul měl velkou šanci na pořádný úspěch, pokud by byl dotažen do konce a byl opatřen dabingem. Co ale musím na Pentimentu opravdu ocenit, je fakt, že dává „temnému a špinavému“ evropskému pozdnímu středověku a ranému novověku lidskou tvář, což se jen tak nějaké hře (či jinému uměleckému dílu) nepodaří.