Recenze: Perception

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.6.2017, 13:50

Publikováno: 10.6.2017, 13:50

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 892 článků

Když vám řeknu jméno The Deep End, patrně vám absolutně nic neřekne, ale jakmile vytáhnu Irrational Games a sérii BioShock, jste okamžitě doma. Poté, co se z legendárního celku stal spíše Titanic, začala velká část vývojářů hledat útočiště jinde, přičemž ti schopnější si založili vlastní tvůrčí tým. Právě The Deep End je jedním z nich a když k takové partě zkušených fachmanů přihodíte pár lidí stojících při vzniku série Dead Space, jsou očekávání možná až příliš nezdravá. Ostatně prvotina Perception vypadá na papíře a v traileru opravdu zajímavě.

Nevidím zlo, ale slyším ho
Hlavním tématem malé nezávislé hry by se dala označit slepota, ale není to úplně pravda. Cassie Thorntonová je nevidomá a se svým handicapem se naučila žít relativně „normální“ život. Co jí totiž chybí na vizuálním vnímání světa, to jí vynahrazují uši s citlivostí netopýřího echolokátoru, díky nimž je schopna si ze zvuků složit obraz prostředí. Psychiku jí ovšem ničí noční můry, ve kterých vidí starý dům a věci jako lano či palubní lístek. Po delším pátrání zjišťuje, že do snů jí kradmo vstupuje rezidence Echo Bluff, a tak ji nenapadne nic lepšího než se k ní s přítelem vydat. Jenže na místě je dřív a znáte ženské, prostě nemůžou počkat na doprovod a musí rypák, v tomto případě slepeckou hůl, strčit tam, kam se neodváží ani exorcista s kanystrem svěcené vody.

Je snad dům posedlý démony? Těžko říct, protože po dohrání podobných explorativních her založených na příběhu, mám drobné výpadky mozkovny, nicméně z toho, co si pamatuji, to tak vypadá. Od prvních kroků, ve zdánlivě opuštěném domě, se prostřednictvím hrdinky ocitnete tváří tvář historii rezidence mající na svědomí nejednoho nájemníka pytle na mrtvoly. Vjemy z prostředí jsou natolik silné, že se Cassie reflektují osoby a události z nedávné i vzdálené historie. V domě ale přeci jen není sama. Je tam s ní cosi, co slyší každý její krok, každý náraz hole a každé, třebaže sebemenší nadechnutí. Prostředí se navíc mění s každým dalším osudem jeho bývalých vlastníků, nabízí se tak otázka, nemá-li Cassie už lehce vyrabovanou mysl, protože i ona má ve svém nitru démony, s nimiž se patrně ještě úplně nevypořádala.

Nevidomost hlavní zbraní
Námět je vcelku zajímavý, možná ještě více ve chvíli, kdy se dozvíte o skutečných událostech v 17. století, které sloužili jako inspirace. Ano, všichni známe, jak to chodí, na Aljašce prý unáší mimozemšťané obyvatele a jakási doktorka to odhalila a má i důkazy. Tak pravil kdysi jeden film, který byl přitom natáčený v Bulharsku a odkazoval na osobu, o niž vědí zřejmě jen investigativní novináři rubriky „Taje a záhady“ v časopise Ohníček. I v tomto případě bude inspirace jen odrazový můstek pro vlastní příběh, který je ve své podstatě povídkový. Během necelých třech hodin se setkáte s několika dějovými liniemi, které mají určité spojitosti nejen s domem, ale také mezi sebou. Musím se přiznat, že podobnému stylu vyprávění jsem nakloněný, a že jsem se zájmem sledoval, kde vlastně Perception nakonec zakotví.

Vyprávění hodně pomáhá výtvarná stránka, kterou je tma. Bez pohybu a okolních rušivých vjemů vaše pěstěná velkoformátová televize zčerná na uhel, což se ovšem takřka nestává, protože skutečnou podobu okolí naznačují zapnutá rádia, netěsnící topení, kapání vody, tikající hodiny a další zvuky, které jsme se naučili ignorovat, protože vidíme. Když už přeci jen ruchy ztichnou, oženete se slepeckou holí a náraz vymodeluje část prostoru kolem vás. Tento herní prvek je výborný, neboť autoři si pohráli s materiály a je rozdíl, klepete-li na zeď nebo lampu. Po nosných částech domu se zvuk spíše veze, a tak se vám zobrazí část zdi, podlaha a jen malá část okolních věcí. Stačí ale ťuknout do něčeho kovového a zvonivý tón vykreslí vše v okruhu deseti metrů. Ne, že se pokusíte kopírovat Larse Ulricha a začnete uprostřed obýváku bubnovat největší hity Metallicy. Tajemná entita bloudící po domě totiž není hluchá.

Sám sobe nepřítelem?
No, někdy je možná více než to. Při větším používání echolokace hra varuje, že dům na zvuky reaguje. To je sice pravda, ale vyvolat zlo, pakliže není v druhé místnosti, znamená klepat holí kadencí útočné pušky. Schválně jsem jednou zkoušel limit, při němž mi levitující entita přijde ubrat kyslík a málem to odnesl můj prst. Jindy naopak udeříte jen příležitostně, a přesto musíte náhle hledat úkryt v podobě skříně, truhly, postele či závěsů. Ono tajemno, vytvářející hororovou atmosféru, tak funguje zhruba na půl, protože dříve či později zjistíte, že se vám nemůže nic stát. Buď se stačíte schovat nebo vás chroptící neznámý lapí a vrátí ke vchodu. To vám sice zkomplikuje další postup, protože poslední úseky musíte absolvovat znovu, ale to je tak vše.

Trochu rozporuplně skončilo i prohledávání prostředí. Jako slepá osoba si normální písmo v zásadě nepřečtete a řešení hádanek je téměř nemožné. Autoři to do jisté míry vyřešili lišácky a dali Cassie mobilní telefon s pomocnicí Delphi. Ta převádí vyfocený text na mluvené slovo, a tak replikuje nalezené dokumenty. Při řešení hádanek zase pomůže aplikace Friendly Eye. Vyfocené prostředí se automaticky pošle do příslušného centra, kde vám operátor, v tomto případě Nick, sdělí viditelná fakta. Bez debat, výborní a skvěle zpracovaní pomocníci pak ztrácí zejména na tom, že se dostavují ve větší míře až v druhé půli hry, což může být pro celou řadu hráčů pozdě. Hra se i přes krátkou hrací dobu snaží budovat své já velice pozvolna, k čemuž nemá bohužel nejlepší předpoklady.

Pomalu a poklidně
Mimo již zmíněné způsoby dochází k vyprávění za pomoci předmětů, k nimž se vážou nějaké vzpomínky. Při optimální hratelnosti, tedy abych nemusel přemýšlet nad tím, že mě to příliš nebaví, by předmětů muselo být alespoň dvakrát tolik. Medvědí službu mohlo udělat interaktivní prostředí, ve kterém zásuvky a skříně ukryjí důležité fragmenty příběhu nebo hádanky. K tomu ale dojde stejně často, jako k pozorování Halleyovy komety. Ještě více prostoru mohl dostat mobilní telefon, jenž kromě zmíněných aplikací má jen okrajové využití. Jeho zvonění tak nepomáhá při echolokaci, případně neláká „pana domácího“ mimo hlavní cestu. Jenže co bych nechtěl, když ten nekňuba nereaguje ani na hluk z rádia či televize. Autoři sice mají spoustu nápadů, ale málokterý dotahují do detailu.

U kritiky grafického zpracování je to tentokrát jednoduché. Jelikož neznám nikoho s darem echolokace, těžko mohu soudit jeho věrohodnost, pokud se to tedy vůbec dá. Minimalistické rámování blízkých obrysů nicméně vypadá velice poutavě a myšlenka změn barvy podle aktuální situace se k němu hodí. Za běžného stavu nicotu oživují odstíny modré, přičemž úkoly jsou bílé a místa vhodná k úkrytu zelená. Přijde-li na scénu nebezpečí, modrou střídá červená a vy máte jen několik málo vteřin na to, abyste buď utekli, nebo zalezli do skrýše. Chod je naprosto plynulý, ukládání automatické a mimo úvodního delšího načítání není ve hře nic, co by brzdilo hratelnost.

Za příjemný se dá označit dabing všech postav, Cassie nevyjímaje a účel plní i zvuky, ruchy a hudba. Utajen mi zůstal výskyt MP3 přehrávače v mobilním telefonu, který obsahuje 3 skladby. Za poslechnutí všech dostanete ajch a? A nic, protože s telefonem v ruce se postava nemůže hýbat, načež hudba nehraje bez telefonu v ruce. Kruh se uzavřel, Samara utopila, ale otázka „proč“ zůstala. Nejde ani o náhradu staré dobré pauzy ve hře, tudíž se z této funkce stala větší záhada než ze samotného příběhu. Na druhou stranu, i tady se opět ukazuje, že samotný nápad je k ničemu, nedotáhnete-li realizaci k dokonalosti. Cenovka 459 Kč je tak možná až příliš bláhová, nicméně to už nechám na vašem posouzení.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Perception hoří především na dvou aspektech. Prvním jsou přehnaná očekávání plynoucí z dobrých trailerů a minulosti jádra tvůrčího týmu a druhým jsou nedotaženosti prošpikované snad všemi herními kouty. Co naplat, že povídková forma hře sluší, že si hlavní hrdinku oblíbíte a že námět jako takový dýchá originalitou, když jednotlivé herní prvky řvou: „Chceme více prostoru“. Nenaplněný potenciál trápí i atmosféru, která by strašně moc chtěla být hororem, ale daří se jí to jen místy. Takhle je Perception lehce nadprůměrnou hrou, jenž si po dohrání už nikdy nezahrajete.
16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»
14. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Black the Fall

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco...

»