Recenze: Prey: Mooncrash

Autor: chaosteorycz Publikováno: 22.6.2018, 15:32

Publikováno: 22.6.2018, 15:32

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1790 článků

Podle mnohých, to prej byla jedna z nejlepších her loňského roku a další skvělý milník studia Arkane. Jiní naopak tvrdí, že směsky všech možných titulů prej nehrají, protože originalita světem otáčí. A prej už to stejně nebylo ono, protože chyběl indián, obaly od ohnivé vody a emzáci balancující mezi genialitou a parodií. Prej se to jmenovalo Prey a podle tvůrců jedna zastávka u ní rozhodně nestačí. A víte co? Já souhlasím, a tak dojím prejt, který je prej domácí a skočíme na Měsíc. Snad to nebude na měsíc.

Po roce a nějakých drobných se našel důvod, proč se znovu vydat do světa, kde si fikce podává ruku s realitou. Na první pohled zůstalo všechno při starém. Nehostinný vesmír, ústřední postava čumící do prázdna nekonečných hvězd a společnost TranStar jako stěžejní bod děje. Jenže tentokrát nejste její krysa v bludišti, ale technik konkurenční korporace Kasma. Ta zachytila podivné zprávy z měsíční základny Pytheas, čehož hodlá využít k menší špionážní akci. V třicátých letech 21. století se už nechodí šmírovat s bločkem a Leicou, ale virtuálně prostřednictvím simulací. Pro tyto účely poslouží Peter, který veškeré dostupné informace zakládá do systému a noří se do světa pěti cizích lidí a jejich osudů.

Dojem, že jde v rozšíření o nějaké dějové linie, rychle hoďte za hlavu. Něco málo se o místě a osobách dozvíte, ale pro hru je to naprosto vedlejší. Mnohem podstatnější jsou přednosti, kterými jednotlivé postavy disponují. Na nich totiž bude záviset, jak se se simulací vypořádáte a zda po pár hodinách třísknete do zdi ovladačem nebo hlavou. Mooncrash totiž staví na rougelike principu, kdy neustále absolvujete to samé a když nastane smrt, pozdraví vás úvodní obrazovka, aby vaši postavu vykopla do světa s holým pozadím. Fíkový list místo pořádného vercajku tentokrát zpříjemňuje fakt, že restart výpravy přináší i možnost obohatit vybavení o zbraně a podpůrné předměty. Ty stojí nastřádané bodíky získané plněním úkolů, tudíž s nimi nakládejte s rozmyslem.

Hlavní mise je pro všechny stejná: dostat se ze základny ve stavu, který by lékař označil za dobrý. Cest je několik, ale ne vždy jsou pro daný charakter k dispozici. Příkladem budiž pilotní znalosti potřebné k odletu ze základny. I když je nemáte, můžete je získat, ovšem postup je tak komplikovaný, že je jednoduší zvolit alternativní cestu. Jste-li ale v takovém okamžiku na druhém konci mapy, úspěšnost se začíná rovnat hodnotě absolutní nuly. Vedle bestií, kterým na Měsíc dorazili noví příbuzní, proti vám stojí také čas. Simulace je stabilní jak příjem pirátského vysílání a ubíhající minuty to ještě zhoršují. Postupně se zvyšuje obtížnost, počet nepřátel a když si systém zahraje na revolucionáře, spadne úplně.

Zákeřné, že? Menší kompenzací je možnost postavu nahradit jiným obyvatelem základny. Pokud ho tedy už máte v bezpečí. Prostředí je vždy stejné do posledního šroubku, takže přesně víte, kde váš předešlý pokus skončil. A i kdyby náhodou ne, mapa je spolehlivější bonzák než Zlaté stránky. Mimo dění je v tu chvíli prolézání kapes nebožtíků a rabování beden. Jejich obsah se náhodně obměňuje vždy jen s resetováním simulace. Nicméně těmito zpětnými výlety se můžete sami dostat na úplný začátek hry. Stačí zhruba 20 minut, série nešťastných příhod a několikahodinové úsilí je v trapu. Ani si nepamatuji, kdy jsem cítil takovou zlost. Na sebe, na vývojáře, na sousedy vrtající do panelů nebo na mouchu létající kolem.

Pod návalem emocí se člověk zapřísáhne, že tak debilní hru v životě nehrál a že raději půjde sklízet obilí kobercovým nožem, než by Prey zapnul znova. Toto předsevzetí vydrží zhruba pět minut, s odchylkami závislými na psychice dotyčného. Nějaká primitivní ptákovina přeci letitého hráče neporazí. Tím chci říct, že přes výraznou repetetivnost ve vás dodatek burcuje soutěživost. Nejde o to, dojít do cíle, ale dokázat si, že na to pořád máte.

Začnete proto vymýšlet skulinky, jak cestu urychlit, případně zjednodušit. I na Měsíci je fabrikátor a nápomocní roboti, stačí si jen pamatovat kde a hromadit materiály s plány. Největším problémem jsou elektrické brány, které se neotevřou, dokud jsou v okolí nepřátelé. Obejít se dají EMP granátem, ale jeho vlastnictví opět není samozřejmost. Stealth postup funguje ještě hůř než v základní hře a emzáci vás velice často vidí navzdory stěnám nebo horizontu. Inventář plňte jen tím, co skutečně zužitkujete, protože zbytečnosti dříve či později stejně vyhodíte.

Pytheas možná není tak pompézní a velký jako orbitální stanice (dokonce mám pocit, že některá místa jsou z ní použita), ale svým zasazením vybízí k průzkumu. Oddat se mu sice můžete, ale jen na úkor nesplnění úkolu nebo čisté sázky na náhodu. Level design odpovídá původní hře, ale už není tou Mekkou bohatýrů. Kombinace architektur několika směrů se tu projevuje jen zřídka, protože těleso obíhající Zemi evidentně nebylo zamýšleno jako vesmírný Orient Expres.

Jestli jsem na původní hře něco nenáviděl, byla to technická stránka. Dlouhá načítání, doskakování textur zbraní při výměně, rozostřené LCD panely a mohl bych pokračovat ještě dál. Se silnější konzolí a spoustou záplat jsem doufal, že doplněk bude šlapat jak husarská jednotka. Textury jsou víceméně v pořádku, ale nahrávání je tragédie o dvou dějstvích pořád. Při restartu simulace musíte koukat na loadingy hned dva, i když ten druhý je znatelně kratší. O poznání nepříjemnější je to přímo ve hře. Prey nahrává každou část základny zvlášť, tudíž cestujete-li někam, zase si chvíli počkáte. U konceptu, kde odpadáváte rychlostí přezrálých jablek, to není žádoucí vlastnost.

V aktuálním stavu Mooncrash disponuje jen hrou pro jednoho hráče. Už během léta má ale přijít multiplayerový Typhon Hunter, který teď samozřejmě hodnotit nebudu. V kostce půjde o to, že se proti jednomu přeživšímu postaví pět jedinců, jejichž největší výhodou bude oblíbená transformace do nejrůznějších objektů. Zní to lákavě a určitě to bude další důvod, proč se k rozšíření vrátit. Od režimu si slibuji hutnou atmosféru, protože jakýkoliv objekt bude představovat potencionální nebezpečí. Už se nemůžu dočkat, jak mě zabije kávovar nebo stolička.

 

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Havárka na Měsíci je plnohodnotným rozšířením, a to je to nejdůležitější. I když mě ničil základní princip hry, prostředí ovládané vesmírnou entitou je výzvou pro každého fanouška základní hry. Je tu spousta věcí, co znáte, ale také drobné novinky zapadající do vytvořeného univerza. Nebýt dlouhých nahrávání a leckdy ledabylých modelů objektů, byla by atmosféra téměř dokonalá.
16. 11. 2018 • kristine4chaos2

Recenze: Spyro Reignited Trilogy

Oživování her z minulého století není vždy dobrý nápad. Jakmile tvůrci nemají srdce na pravém místě, rovná se návrat násilné exhumaci ostatků. V truhle sice stále je váš oblíbený příbuzný, nikoliv však ve stavu, který by odpovídal datu v kalendáři. Je-li ale situace opačná a restaurátoři dělají práci s láskou, jste rázem v kůži sběratele veteránů. Nevadí, že vytoužená hračka nesplňuje nejpřísnější normy a že výbava zaostává za moderní produkcí. Navrátivší vzpomínky mají právo...

»
14. 11. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: LEGO Harry Potter Collection

Kolekce her LEGO Harry Potter konečně dorazila na Xbox One a jak asi tušíte, jedná se o zábavný remaster, i když mohl být daleko ambicióznější. Tvůrci totiž měli více než dost času, si s kolekcí pohrát, ovšem na hrách LEGO Harry Potter: Years 1-4 (2010) a LEGO Harry Potter: Years 5-7 (2011) se nic nezměnilo.

»
13. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Super Pixel Racers

Závodníci měli v herním světě vždycky dobrou pozici, protože o závodní hry nikdy nebyla, a stále není, nouze. Výběr je opravdu pestrý a záleží čistě na tom, jaký druh závodů si chceme užít a jakou míru realističnosti očekáváme. Spousta hráčů si jistě ráda odpočine při nějakém arkádovém ježdění, a i v tomto segmentu je naštěstí z čeho vybírat. Další adept pro potenciální zájemce mimo arkádové hratelnosti přihazuje také ingredienci, na níž hráči slyší...

»
10. 11. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: The One We Found

Často melu pantem, že dnešní herní produkce vychází s balením dětských plen, dudlíkem a návodem pro nejhloupější z hloupých. Všude samé ukazatele, poznámky a vysvětlivky, přes které v konečném důsledku není pořádně vidět to nejdůležitější. Ano, jsou výjimky, a to většinou z nízkonákladové výroby, s nimiž mozkové závity roztočíte jak Wankelův motor. Do této společnosti patří survival The One We Found, který vedle temné atmosféry nabízí i pořádnou dávku logických překážek.

»
08. 11. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: 11-11: Memories Retold

Přestože je nám každý rok prostřednictvím médií připomínáno, že první světová válka nebyla karneval v Riu a že jedno pokračování stačilo, hráči neustále touží vyrážet na fronty. Zde hrdinství bagatelizují na pouhou soutěž v rychlejší střelbě a přesnějším oku, aniž by si často uvědomovali, že jejich vrstevníci pokládali život navzdory přesvědčení, navzdory osobním sympatiím. Naštěstí herní svět není jen Call of Duty nebo Battlefield, ale také nezávislá tvorba, která tyto příběhy vypráví...

»
07. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Kingdom Come: Deliverence – The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon

Recenze od naší čtenářky a hráčky Naifa86, děkujeme 😉 Vydání nového DLC hry Kingdom Come: Deliverance, které nese název The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon (Milostná dobrodružství bodrého rytíře Jana Ptáčka), připomínalo ráno po velmi vydařeném mejdanu. Jindra si totiž notnou část příběhu, který prožil při plnění úkolu pro pana Jana Ptáčka, nepamatoval. Herní doba se tak mnohdy zkrátila na cca 2 hodiny, což uznávám, není mnoho. Také se...

»
06. 11. 2018 • chaosteorycz2

Recenze: Tyler: Model 005

Kdo nechtěl mít v devadesátých letech vlastního „Johnnyho Pětku“, byl buď stále ještě pouhou součástí genetického materiálu nebo měl v občance příliš mnoho roků, aby to přiznal. Sympatický robot, kterého zásah blesku přivedl k životu, postupně objevoval lidský svět, a přitom získával informace o své minulosti. A podobný osud má i Tyler, malý robůtek, jehož příběh začíná roku 1955. Shodou okolností za vše opět může nepříznivé počasí.

»
05. 11. 2018 • p.a.c.o10

RECENZE: Red Dead Redemption 2

Musím se přiznat, že jenom na malé procento her se před vydáním těším tolik, jako jsem to měl před příchodem druhého dílu westernové série Red Dead Redemption (dále RDR2). Důvodů, proč jsem se tolik těšil, bylo hned několik. Za prvé, Rockstar vydávají své hry ve velkých časových rozestupech (například mezi RDR1 a RDR2 je časový rozdíl 8 let), takže každá další hra je velkou událostí. Za druhé je to potom...

»