Recenze: Prey: Mooncrash

Autor: chaosteorycz Publikováno: 22.6.2018, 15:32

Publikováno: 22.6.2018, 15:32

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1896 článků

Podle mnohých, to prej byla jedna z nejlepších her loňského roku a další skvělý milník studia Arkane. Jiní naopak tvrdí, že směsky všech možných titulů prej nehrají, protože originalita světem otáčí. A prej už to stejně nebylo ono, protože chyběl indián, obaly od ohnivé vody a emzáci balancující mezi genialitou a parodií. Prej se to jmenovalo Prey a podle tvůrců jedna zastávka u ní rozhodně nestačí. A víte co? Já souhlasím, a tak dojím prejt, který je prej domácí a skočíme na Měsíc. Snad to nebude na měsíc.

Po roce a nějakých drobných se našel důvod, proč se znovu vydat do světa, kde si fikce podává ruku s realitou. Na první pohled zůstalo všechno při starém. Nehostinný vesmír, ústřední postava čumící do prázdna nekonečných hvězd a společnost TranStar jako stěžejní bod děje. Jenže tentokrát nejste její krysa v bludišti, ale technik konkurenční korporace Kasma. Ta zachytila podivné zprávy z měsíční základny Pytheas, čehož hodlá využít k menší špionážní akci. V třicátých letech 21. století se už nechodí šmírovat s bločkem a Leicou, ale virtuálně prostřednictvím simulací. Pro tyto účely poslouží Peter, který veškeré dostupné informace zakládá do systému a noří se do světa pěti cizích lidí a jejich osudů.

Dojem, že jde v rozšíření o nějaké dějové linie, rychle hoďte za hlavu. Něco málo se o místě a osobách dozvíte, ale pro hru je to naprosto vedlejší. Mnohem podstatnější jsou přednosti, kterými jednotlivé postavy disponují. Na nich totiž bude záviset, jak se se simulací vypořádáte a zda po pár hodinách třísknete do zdi ovladačem nebo hlavou. Mooncrash totiž staví na rougelike principu, kdy neustále absolvujete to samé a když nastane smrt, pozdraví vás úvodní obrazovka, aby vaši postavu vykopla do světa s holým pozadím. Fíkový list místo pořádného vercajku tentokrát zpříjemňuje fakt, že restart výpravy přináší i možnost obohatit vybavení o zbraně a podpůrné předměty. Ty stojí nastřádané bodíky získané plněním úkolů, tudíž s nimi nakládejte s rozmyslem.

Hlavní mise je pro všechny stejná: dostat se ze základny ve stavu, který by lékař označil za dobrý. Cest je několik, ale ne vždy jsou pro daný charakter k dispozici. Příkladem budiž pilotní znalosti potřebné k odletu ze základny. I když je nemáte, můžete je získat, ovšem postup je tak komplikovaný, že je jednoduší zvolit alternativní cestu. Jste-li ale v takovém okamžiku na druhém konci mapy, úspěšnost se začíná rovnat hodnotě absolutní nuly. Vedle bestií, kterým na Měsíc dorazili noví příbuzní, proti vám stojí také čas. Simulace je stabilní jak příjem pirátského vysílání a ubíhající minuty to ještě zhoršují. Postupně se zvyšuje obtížnost, počet nepřátel a když si systém zahraje na revolucionáře, spadne úplně.

Zákeřné, že? Menší kompenzací je možnost postavu nahradit jiným obyvatelem základny. Pokud ho tedy už máte v bezpečí. Prostředí je vždy stejné do posledního šroubku, takže přesně víte, kde váš předešlý pokus skončil. A i kdyby náhodou ne, mapa je spolehlivější bonzák než Zlaté stránky. Mimo dění je v tu chvíli prolézání kapes nebožtíků a rabování beden. Jejich obsah se náhodně obměňuje vždy jen s resetováním simulace. Nicméně těmito zpětnými výlety se můžete sami dostat na úplný začátek hry. Stačí zhruba 20 minut, série nešťastných příhod a několikahodinové úsilí je v trapu. Ani si nepamatuji, kdy jsem cítil takovou zlost. Na sebe, na vývojáře, na sousedy vrtající do panelů nebo na mouchu létající kolem.

Pod návalem emocí se člověk zapřísáhne, že tak debilní hru v životě nehrál a že raději půjde sklízet obilí kobercovým nožem, než by Prey zapnul znova. Toto předsevzetí vydrží zhruba pět minut, s odchylkami závislými na psychice dotyčného. Nějaká primitivní ptákovina přeci letitého hráče neporazí. Tím chci říct, že přes výraznou repetetivnost ve vás dodatek burcuje soutěživost. Nejde o to, dojít do cíle, ale dokázat si, že na to pořád máte.

Začnete proto vymýšlet skulinky, jak cestu urychlit, případně zjednodušit. I na Měsíci je fabrikátor a nápomocní roboti, stačí si jen pamatovat kde a hromadit materiály s plány. Největším problémem jsou elektrické brány, které se neotevřou, dokud jsou v okolí nepřátelé. Obejít se dají EMP granátem, ale jeho vlastnictví opět není samozřejmost. Stealth postup funguje ještě hůř než v základní hře a emzáci vás velice často vidí navzdory stěnám nebo horizontu. Inventář plňte jen tím, co skutečně zužitkujete, protože zbytečnosti dříve či později stejně vyhodíte.

Pytheas možná není tak pompézní a velký jako orbitální stanice (dokonce mám pocit, že některá místa jsou z ní použita), ale svým zasazením vybízí k průzkumu. Oddat se mu sice můžete, ale jen na úkor nesplnění úkolu nebo čisté sázky na náhodu. Level design odpovídá původní hře, ale už není tou Mekkou bohatýrů. Kombinace architektur několika směrů se tu projevuje jen zřídka, protože těleso obíhající Zemi evidentně nebylo zamýšleno jako vesmírný Orient Expres.

Jestli jsem na původní hře něco nenáviděl, byla to technická stránka. Dlouhá načítání, doskakování textur zbraní při výměně, rozostřené LCD panely a mohl bych pokračovat ještě dál. Se silnější konzolí a spoustou záplat jsem doufal, že doplněk bude šlapat jak husarská jednotka. Textury jsou víceméně v pořádku, ale nahrávání je tragédie o dvou dějstvích pořád. Při restartu simulace musíte koukat na loadingy hned dva, i když ten druhý je znatelně kratší. O poznání nepříjemnější je to přímo ve hře. Prey nahrává každou část základny zvlášť, tudíž cestujete-li někam, zase si chvíli počkáte. U konceptu, kde odpadáváte rychlostí přezrálých jablek, to není žádoucí vlastnost.

V aktuálním stavu Mooncrash disponuje jen hrou pro jednoho hráče. Už během léta má ale přijít multiplayerový Typhon Hunter, který teď samozřejmě hodnotit nebudu. V kostce půjde o to, že se proti jednomu přeživšímu postaví pět jedinců, jejichž největší výhodou bude oblíbená transformace do nejrůznějších objektů. Zní to lákavě a určitě to bude další důvod, proč se k rozšíření vrátit. Od režimu si slibuji hutnou atmosféru, protože jakýkoliv objekt bude představovat potencionální nebezpečí. Už se nemůžu dočkat, jak mě zabije kávovar nebo stolička.

 

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Havárka na Měsíci je plnohodnotným rozšířením, a to je to nejdůležitější. I když mě ničil základní princip hry, prostředí ovládané vesmírnou entitou je výzvou pro každého fanouška základní hry. Je tu spousta věcí, co znáte, ale také drobné novinky zapadající do vytvořeného univerza. Nebýt dlouhých nahrávání a leckdy ledabylých modelů objektů, byla by atmosféra téměř dokonalá.
18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»