Xboxweb.cz

Trvalo to dlouhých 11 let, mnoho sil, spoustu zahozené práce a urputný přerod z pokračování do zcela nového pojetí, které se dnes tak hrdě nazývá reboot. Prey je zpět a zase jsou ve hře mimozemské entity bažící po obyvatelích matičky Zemi, proti nimž stojí sama samotinká poslední naděje lidstva. Tím ovšem veškerá podobnost s originálem končí, neboť nové pojetí chce mít originální otisk myšlenek svých autorů, a to takřka za každou cenu. Zaujmout je jedna věc, zůstat ale přitom osobitý, je věc druhá.

Ohnivé vody už nikdy více
To ostatně platí i pro hlavní postavu pojmenovanou Morgan Yu, dělající pod svým bratrem testovací krysu společnosti TranStar. Prý, že když projde dobře testy na vylepšení lidských schopností, stane se plnohodnotnou součástí týmu. Kdyby tušila, jak se celé ráno nechutně podělá, patrně by raději zůstala v posteli a bratra poslal běhat do parku. Při posledním testu je doktor napaden posednutým porcelánem a Morgan se v mlžném oparu sedativ poddává gravitaci. Sní či bdí, je to sen, totéž ráno, tentýž den, subjekt byl probuzen. A tím pohádka končí, přirovnání ke kryse nabírá hmotný rozměr a postava zjišťuje, že nějaký ten pátek slouží jako živoucí zkumavka mimozemské rasy Typhon, která se z dlouhé chvíle rozhodla převzít vládu nad vesmírnou stanicí Talos I, načež homo sapiens se stává ohroženým druhem.

Tím vám ale neříkám nic nového, protože to už beztak víte díky demoverzi stejně dobře, jako že Morgan může být žena či muž. Výběr je čistě o psychickém pocitu a ztotožněním se s hrdinou, i kdyby třetí volbou byl Conchita Wurst, na příběhovém stromořadí se tím nic nemění. Jde o jedno z mála „zbytečných“ rozhodnutí, a to těsně před započetím čisté schizofrenie. Jako by autoři měli nápadů na 5 her, před sebou poslední měsíce života a pocit, že vše musí doslova naládovat do jednoho titulu. Přitom nejasné zaškatulkování, jemuž dominuje zběsilé přepínání mezi hororem, střílečkou, stealth taktikou, survivalem a RPG akcí, má za úkol jasně říct: „Tady máte příběh, prostředí, cíl a takové jsou možnosti, dělejte si s tím, co chcete“. Nemějte špatné svědomí, pakliže se dostaví pocit beznadějně zavaleného horníka, časem se prach usadí a žánry se rozlijí do fungujícího celku.

Fantomové vesmíru
Kdo se naopak v žádném případě neusadí, je život na vesmírné stanici, který je po převratu definován bojem mezi nekončícími zástupy mimozemské rasy a Morganem. Nestačí, že amnézie způsobená testy mu vzala minulost a že jeho bratr se přetahuje s pomocnicí January o jeho důvěru, Typhoni musí být rozlezlí do všech možných i nemožných koutů. Po letech zkoumání jejich neuronové sítě a věznění na oběžné dráze, mají lidský druh přečtený jak denní horoskop a dobře vědí co na něj platí. Nejlepšími predátory jsou v tomto směru mimici, jenž se mohou transformovat do libovolných předmětů své velikosti, čímž se starají o krásné momenty překvapení. Nejistota, zda stolička u vchodu je opravdu stoličkou a slupka na stole pochází z jablka, funguje zhruba čtvrtinu hry, dokud si na lekačky nezvyknete.

Čtyřnozí chameleoni jsou ve výsledku těmi nejzajímavějšími protivníky, protože jim nechybí rychlost a dravost. Třebaže Phantomové jsou velikostně na úrovni člověka a Weaver s Telepathem ještě větší, po pár potyčkách ztratí moment překvapení. Autoři se snaží jednotlivé typy v průběhu hry vylepšovat a tu a tam si přichystat i nějakou „noční můru“, bohužel pro ně, servírují je v momentech, kdy explorativně založený hráč už má ledacos za sebou, a tak se s nimi dokáže vypořádat možná až příliš lehce. Rozložení sil může částečně zvrátit vyšší obtížnost, nicméně i tak jsem měl pocit, že AI je dost nevyvážená nebo že tvůrci počítali s návštěvou dané lokace o něco dříve, za doprovodu nižšího skillu. Neznamená to ale, že se nezapotíte i na střední náročnost. Kde je třeba zatlačit Morgana do kouta nastoupí kombinace několika druhů potvor s operátory na svém štítu. Létající kusy elektrických obvodů mají sloužit, avšak pod cizí nadvládou jsou otravní jak hejno moskytů. V těchto kritických situacích prověříte nejen váš postřeh, ale také bleskovou orientaci v inventáři.

Umlátit, zastřelit nebo nechat být?
Arkane Studios se na akční sci-fi snaží do značné míry aplikovat herní principy druhého Dishonored, což není tak divné, když hry vznikaly souběžně. Bohatý arzenál tedy podporuje jak kradmé, tak nekompromisní řešení a k oběma nabízí velké množství hraček. Pro co nejrychlejší přístup k preferovaným zbraním lze 3 přiradit na d-pad a zbytek připíchnout na kolo oblíbených, do něhož se vejdou skoro všechny potřebné předměty, granáty nevyjímaje. Mezi dvěma posledními výběry pak lze bleskově přepínat. Pro maximalizaci nabízených možností jsem vyzkoušel snad vše, ale lákání emzáků na feromon a hluk způsobený gumovými projektily, zatímco se zbaběle choulím pod stolem, mi tentokrát nesedlo. Naopak jsem se velice skamarádil s upravenou puškou na lepidlo, pistolí a kinetickou vlnou, díky čemuž jsem si mohl pravidelně rozšiřovat inventář věcmi ze zabitých nepřátel. Zbraní je samozřejmě mnohem víc, avšak brokovnice či elektronický paprsek si moje sympatie nenašly. Možná i proto, že jsem nervová vylepšení směřoval spíše lidským směrem.

Ve hře se jim říká neuromody a zastupují tu RPG prvky získané extrakcí vetřelčích schopností. Znáte to, jak nemáte v dnešní hře možnost přizpůsobit vlastnosti hlavního hrdiny, dostanete na holou a měsíc si nečuchnete k pudingu. Vše je tedy v nejlepším pořádku a dokud nenajdete skenovací zařízení psychoscope, upgradujete hackování, sílu, nenápadnost a další lidské přednosti z ranku MacGyver junior. Se snímačem na hlavě se odemyká druhá trojice kategorií, v níž jednotlivé položky ztrácejí nedostupnost na základě počtu a druhu naskenovaných protivníků. Pak začíná ta pravá Tutovka a pořádné dilema, zda zůstat věrný původu nebo se pomalu stávat jedním z těch, jejichž počet usilovně snižujete. Nadstandardní přednosti typu transformace do složitějších mechanismů či ovládání vědomí druhých ale nejsou zadarmo a mění genetickou formu Morgana, na což v pozdější fázi začnou reagovat obranné mechanismy stanice, považující ho za nepřítele.

Autoři nebyli moc originální a vystačili si se střelnými věžemi, které čas od času potřebují opravit. Zda je to dobrý nápad se odvíjí od řádků výše. Na každý pád, poslouží minimálně jako vzor replikace. Mimic Matter, jak se schopnost nazývá, je jen další ukázkou, jak volný postup je ve hře nabízen. Ve své podstatě jí nepotřebujete, ale cesta k zamčeným místnostem povede přes vedlejší úkoly, neustálé pročítání emailů, s nimi spojené hledání hesel a případné kumulování vstupních karet. Ale v podobě plechovky je to přeci jen jednodušší a rychlejší, tak proč se na okamžik nestát válcovitým nesmyslem a neprotáhnout se úzkým otvorem. Že po ruce nic tak malého není? Však máte inventář, tak si z něj něco vyberte. Nic nemáte? Chyba, která se vám dříve či později vymstí jak zabouchnuté klíče.

S Kennedym za lepší zítřky
Seznam držených věcí není ve hře proto, aby se odškrtly všechny vývojářské položky, i když to možná také, ale plní touhy všech jedinců se sklony nenapravitelné straky. Léta páně 2032 jsou zaslíbené recyklaci, takže teoreticky co není přibité a vejde se do jedné ruky, může projít recyklační jednotkou, aby posloužilo výrobě něčeho nového. Zdánlivě zbytečný proces je nezbytný pro pravidelné získávání munice, psychického stimulantu a dalších předmětů, jenž se jinak vyskytují ve značně omezeném množství. Fabrikátor pak bývá většinou opodál a funguje na základě získaných plánů. Tím se dostávám opět do prostoru stanice Talos I, protože plány jsou rozmístěny po celém kolosu stejně, jako chipsety vylepšující funkce skafandru a přilby.

Domov těch nejlepších výzkumníků, jak se Talos I honosně označuje, je to nejlepší, co Prey může nabídnout. Aby designéři mohli pustit fantazii z klece, scénárističtí kolegové lehce překroutili dějepis. Kennedy se v jejich podání nestal obětí atentátu, ale donucen okolnostmi sjednotil vesmírný program se Sovětským svazem, což urychlilo dobývání vesmíru. Jak se ze stanice Kletka stal Talos I a proč vůbec vznikla, nechám na výpravných schopnostech hry, ale bylo nutné zmínit alespoň část, abych se mohl opřít o dechberoucí architektonické prvky. 60 let v provozu, změny několika světových vlád a vliv rozdílných stavebních slohů se podepsaly nejen na interiéru, ale také na venkovní podobě.

Během několika málo minut projdete luxusní kanceláří s koženým nábytkem a obrazem prošedivělého Kennedyho, přes prosklené moderní atrium, až k futuristickým laboratořím, o nichž si dnešní vědci mohou nechat leda tak zdát. Často se jednotlivé éry prolínají natolik, že stačí udělat pár kroků a azbuka vás vrátí ve vteřině o 3 dekády zpět. Obdobný pohled na vás čeká při výletu mimo stanici, kdy jasně vidíte, jak stavba nabývala s přibývajícími lety na objemu. Při pohledu na některá zařízení a vybavení se pak nelze ubránit dojmu, že autoři mají kyberpunk hluboko pod kůži a jen stěží mu nepodřizují atmosféru. Nejlepší na všem je, že dotyčným nedochází kreativita ani navzdory přibývajícím prostředím, jenž tak mají jedinečné a lehce rozeznatelné linie.

Jeden konec nestačí
Značně to pomáhá i orientaci podpořené mapou, pakliže si ji stáhnete. Každou chvíli se vám nabízejí alternativní možnosti zkoumání stanice a již několikrát zmíněné otevřenosti jde na ruku i funkční prostředí. Těžké věci se dají přesunout jako barikáda, a plynové potrubí výstřely hbitě přeměníte na plamenomety, které přismahnou bůček řítícím se emzákům. Následně požár uhasíte lepidlem z pušky a můžete vesele pokračovat dál. Střílené slepence se dají navíc využít i pro překonávání výškových překážek nebo k potlačení elektřiny. Způsobů, jak využít to či ono, je opravdu požehnaně, a i obyčejný přesun po stanici je řešený hned několika variantami. Zamrzí snad jen fakt, že někdy není alternativní cesta ničím jiným než delší objížďkou nebo líhništěm nepodstatných úkolů, kterých není zrovna málo.

Vše, co lze v daný moment řešit, může označovat značka aktivovaná z menu. To je mimochodem stejně jako uživatelské prostředí vyvedeno v sympatickém retrofuturistickém stylu odpovídajícímu celkovému hernímu designu. Radit vám, co plnit a čemu se naopak vyhnout je zbytečné, ale připravte se na četné střety s lidmi, které jsou podstatnější, než se může zdát. Aniž by vás hra nějak nutila, provedete rozhodnutí, jejichž následky se projeví na samém konci konce. Ne, to není chyba v textu, jen ujištění, ať se nevzdalujete po jednom z nastalých zakončení. Plníte-li svědomitě hlavní úkoly, dojde k událostem A, B a možná i C, jenž tak nějak očekáváte. Následné D spolu s E můžete odhadovat na základě pečlivého čtení dokumentů a G nebo F už jsou pomyslnou tečkou za dobře odvedenou prací. Titul touto znovuhratelností kompenzuje chybějící multiplayer a vyzdvihuje příběh, který si, jak doufám, rádi zopakujete.

Souhra zkažená pláčem
Doteď jsem se snažil vyvarovat všem sporným částem a záporům. Ne proto, abych vás přinutil recenzi dočíst nebo zlepšil její celkový obraz, ale protože mě jejich výskyt neskutečně mrzí. Prey při zapnutí informuje, že ho pohání CryEngine 4 což je dar a prokletí zároveň. Z grafické stránky si ovladač neposlintáte, neboť představuje lepší průměr. Určitě by mohla být lepší, stejně jako vymodelování několika klíčových předmětů, ale s ohledem na interakci prostředí a celkové ztvárnění budiž odpuštěno. Za svou osobu vítám vypuštění zbytečných efektů a chválím výborně zpracované světlo pronikající na Talos I. Jenže čarovný engine má úskalí, která nevymýtila ani Arkane Studios. Textury na dveřích a LED panelech mají tendenci doostřovat se se značným zpožděním a totéž, jen s menší prodlevou, postihuje zbraně, nejsou-li dlouho používány. Plynulý chod pak může narušovat klesání frekvence snímků, k němuž dochází zřídka a naštěstí mimo vyhrocené pasáže. Hraji na prvním Xboxu One, takže „esko“ může být těchto chyb ušetřeno, ale také nemusí.

Za absolutní špičku lze považovat soundtrack obstaraným dvorním skladatelem Bethesdy, Mickem Gordonem. Electropop říznutý retrowave a futuresynthem v každém okamžiku trefuje tu správnou notu, načež dokonale dokresluje atmosféru na lodi. Řada skladeb, včetně Everything Is Going to Be Okay, bez větších problémů obstojí i samostatně. Bez výtek odchází i použité zvuky, jejichž kvalita je nezbytná pro dobře fungující sci-fi. Černý puntík dávám jen za vyhnání do nastavení hlasitosti. Snad poprvé se mi stalo, že jsem byl nucený jemně ztlumit hudbu, protože přehlušovala dialogy. Jelikož jingly doprovází i splnění úkolů, proběhlo i několik neplánovaných leknutí.

Posedlost BioShockem
Před konečným verdiktem zvažte, zda si tento odstavec přečtete, neboť se jde věnovat originalitě hry, která je velmi sporná, tudíž dojde na několik porovnání s jinými tituly a možné žánrové spoilery. Předně je třeba říct, že na to, jakým procesem si značka Prey prošla, je výsledek až neskutečný, ovšem lze vůbec selhat při využití ověřených mechanismů? Od prvních minut po poslední titulky se ve hře najdou fanoušci her System Shock, Thief, Dishonored, Dead Space, Soma, Metro: Last Light a především BioShock. Právě modla milovníků utopických akcí je tím nejvýraznějším, k čemu se vesmírná střílečka nepřímo hlásí. Ať jsou to herní prvky, přístup k hráči, některé části designu nebo i ti přihlouplí létající roboti, vše jako by křičelo vzpomínkami na Rapture. Jsou ale na místě výčitky? Na to si odpovězte sami, ale vezměte na vědomí, že část tvůrčího týmu pomáhala studiu 2K Marin při navrhování druhého dílu již zmiňované série BioShock. A než přijde další díl, pokud vůbec, proč nevzít za vděk výletem do vesmíru.