Recenze: Red Faction: Guerrilla Re-Mars-tered

Autor: chaosteorycz Publikováno: 7.7.2018, 4:11

Publikováno: 7.7.2018, 4:11

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1896 článků

Ne, já už tam nechci. To raději k nějaké bažině ve Vysoké Lhotě. Skoro každý míří k moři do Itálie, Řecka, Egypta nebo Chorvatska a já mám místenku na vyprahlý Mars. A vy se moc nesmějte, neboť příštích pár minut mi budete dělat společnost. Tudíž si nezapomeňte sbalit opalovací krém s faktorem „Do křupava“, doklady pro meziplanetární cestování a minimálně kontejner semtexu. Na nehostinnou planetu se opět vracíme jako důlní inženýři, proto se bez pořádných zásob trhaviny neobejdeme.

Jestli vám ještě nedošlo, kdo nás to po téměř deseti letech pozval, tak poděkujte THQ Nordic. Po jezdcích apokalypsy nechalo rakouské vydavatelství ožít předposlední díl série Red Faction. Na remasteru není podepsané původní studio Volition, nýbrž Kaiko Games. Nečekejte proto obsahové změny původní hry, nové herní mechaniky nebo rozsáhlé renovace herního kódu. Před sebou máme tradičně pojatou modernizaci starého titulu, která sází zejména na dva režimy nastavení hry. Při jednom vynikne rozlišení 4K podporované třiceti snímky za sekundu, při druhém naopak framerate šedesáti fps, který si vystačí s poměrem pixelů 1800p. Základní konzole Xboxu One skončila na kombinaci 900p a 30 fps.

Jelikož vidím mezi účastníky zájezdu i neznámé tváře, uděláme si malou rekapitulaci. Guerrilla byla dílem třetím a patrně i nejúspěšnějším. Přišla s příběhem Aleca Masona, kterého pracovní záležitosti zavedly do menšího regionu ovládaného jednotkami EDF. Ty měly kolonisty původně chránit před nástrahami planety, ale moc jim stoupla do hlavy. Teď si na kousku rudé země vytvořili maličký „stát“, který řídí rukou tvrdou a nekompromisní. To Alec brzy zjistí, když je jeho bratr zabit za účast v odbojové organizaci Red Faction a jeho samotného má čekat to samé. A to navzdory faktu, že se na jeho zavazadlech nestačil ještě usadit prach. Co vám budu povídat. Události béčkové kvality zapříčiní, že se z obyčejného inženýra stane mašina na zabíjení, prahnoucí po spravedlnosti. Anebo pomstě, když už má ta holčina s vahami zavázané oči. A jen tak mimochodem, žene přitom odboj k revoluci, kdyby vám to přišlo důležité.

Zápletky akčních her v otevřeném světě byly primitivní, jsou a budou. Dokud se v nich honíte za magory s napoleonským či spasitelským komplexem, nic se nemění. Dnes nám to přijde úsměvnější ještě více, protože série Far Cry, a nejen ona, na tom založila základy. Tady jsou nějací chudáci s lopatami, tamhle ti zlí se zbraněmi a kdesi opodál samozvaný hrdina, pomáhající povstalcům, jejichž cíle jsou zatím v prenatálním stavu. Je to blbé, ale vy nemáte řešit, zda má John dostatečně silnou vazbu k Heidi, ale jestli má váš automat dostatek munice a zda ten kořen na věži nezapomněl doma pětky dioptrie. A pořád je řeč o titulu z minulého desetiletí. Otevřený svět teprve začínal být in, a i tak dominoval spíše RPG žánru.

Úspěch Guerrilly nespočíval v nedostatku konkurence, ale v neskutečně návykové demolici. Jak se vám hra jednou dostala do ruky, chtěli jste ničit. Ať už se úkol soustředil na vysvobození rukojmích, dobytí určitého místa nebo likvidaci důležité infrastruktury, vždy to skončilo výbuchy a troskami létajícími po okolí. Toto kouzlo naštěstí odolalo času jak renesanční architektura. Vše, co nepatří původnímu povrchu planety, můžete poslat k zemi. A nejde přitom jen o přímé demolice výbušninami. Na struktury mají vliv i obyčejné náboje, které naruší omítku a vymlátí okna. Užitečným nástrojem zkázy jsou obrněná auta EDF nebo nákladní vozy. Mají velkou hmotnost a ledacos vydrží, tudíž před nimi není v bezpečí žádné stanoviště nebo budova.

Ještě v roce 2018 překvapí komplexnost, s jakou vývojáři navrstvili materiály. Ocel nesoucí budovy vydrží nejvíc a při malé rychlosti odolá i velkým vozům. Zcela logicky tak jdete primárně po ní, aby stavba padla co nejrychleji. Zdi tak, jak je známe, plní většinou funkci plotů, ohrad nebo bariér. Jsou dobrým místem pro krytí, protože vojáci se zmůžou jen na střelbu nebo granát. Na rozdíl od skutečných hráčů, nemají choutky zaválcovat vás do písku. Jak důležitou roli hrálo ničení, dokazuje i režim Demoliční četa, ve kterém s předem daným vybavením musíte například dosáhnout co nejrychleji na „chaos“. Že by se tu inspirovali tvůrci Just Cause? Tak rychle by to asi nestihli, nicméně Red Faction s tímto faktorem operovala o něco dřív.

Jsou ale prvky, na nichž se čas bohužel podepsal. A ne zrovna malou měrou. Zvyknout si na přežité uživatelské rozhraní vyžaduje chvilku hraní. Člověk už zpohodlněl. Sžil se s kruhovým výběrem nebo se selektivním přepínáním zbraní a výbušnin. Jelikož kladivo je vaší neustálou součástí, máte už v aktivním inventáři místo jen na tři zbraně či výbušniny. A to dneska už opravdu nestačí. Dělání bordelu přirozeně láká vojáky a vy brzy zjistíte, že udržet si je od těla s tím málem je pěkná fuška i na normální obtížnost.

Největší katastrofou je ale střelba samotná. Máte-li, stejně jako já, úchylku na vypínání auto aimu, tak vás ji Red Faction rychle zbaví. Přestřelky jsou šíleně nepřehledné a velice často se stává, že nepřítele lokalizujete jen díky odboji. V tom zmatku vám jednoduše splyne se spřátelenými bojovníky. Jeho výdrž je navíc až nadpozemská a muška přímo elitní. Nerad to říkám, ale už dlouho mě akční složka hry nežrala nervy tak, jako tady. Chvilku jsem myslel, že to je záměr autorů, aby vyzdvihli bojovou nezkušenost hlavního hrdiny. Jenže vojáci obdobně odolávají i výbušninám, které jsou silnou stránkou postavy. Jeden se až stydí, když vzpomene na ty hodiny strávené u původní hry, během nichž ani necekl a hltal všechno, co mu hra nabídla.

Rád bych řekl, že popisek hry nelže a že skutečně všechny textury byly přepracovány pro moderní zařízení. Když se ale podíváte na skály nebo objekty v dálce, nemůžete tomu věřit. Ani světlo neodpovídá tomu, co dnes považujeme za standard. Setkal jsem se ale i s druhým pohledem, a to pouhého přihlížejícího. Ten všechny moje výtky na adresu grafiky shodil s tím, že se to k prostředí pusté planety hodí. Prý to dokonce pomáhá dotvářet atmosféru. I kdybych to akceptoval, stejně zbývá malá vykreslovací vzdálenost, občasné doskakující stíny a horizont, rostoucí jak ekonomické grafy.

Na samotný závěr jsem si nechal libůstku, která pro některé z vás může hrát klíčovou roli při koupi. Re-Mars-tered edice má českou textovou lokalizaci. V mateřštině najdete jak dialogy, tak uživatelské rozhraní nebo tutoriály. Čeština se nenastaví automaticky podle konzole, ale musíte si jí přepnout v nastavení. Týká se přitom obou verzí hry, tedy digitální, i krabicové. Kéž by to nebyla jen výjimka, ale příslib, že THQ Nordic bude na středoevropské hráče myslet častěji. Abych nezapomněl, plusem může být i cena, která je proti novým AAA hrám třetinová.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Děkuji za nostalgii, ale těch pár odpolední stačilo. Remasterovaná Red Faction: Guerrila je skutečně jako dovolená na místě, kde jste už kdysi byli. Budovy dostaly nové omítky, moře je o něco průzračnější a pláže písčitější. Ve výsledku je ale vše jako tenkrát. Ba co víc. Za ta léta se ostatní letoviska vyvíjela a dost změnila. Je tak mnohem jednodušší pojmenovat nedostatky, jenž kdysi byly normou. Z nadprůměru titul tahá jen příznivá cena, dvojice grafických režimů a přítomnost české lokalizace.
  • klidas

    ja som akurat prednedavnom dohral v spatnej kompatibilite

    Red Faction: Armageddon…a som sa v vcelku dobre zabavil 🙂

  • Krupe

    Tak čeština byla i ve „staré verzi“, proto je i v remasteru zřejmě.

18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»