Recenze: Resident Evil VII: Biohazard

Autor: chaosteorycz Publikováno: 28.1.2017, 16:44

Publikováno: 28.1.2017, 16:44

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 898 článků

Za starých dávných časů, kdy sociální funkce byly vlhkým snem vývojářů a tuzemský internet svištěl na vytáčeném připojení, vznikla hororová značka, která pozdější léta udávala rytmus žánru a k níž se ostatní chtěli alespoň přiblížit. Aby také ne, když Resident Evil byl prvním titulem honosícím se označení „survival horor“. Naneštěstí to bylo před dvaceti lety, a tak zatímco my jsme přestávali používat pevnou linku i na volání, Capcom vršil další díly série jak gambler sázky na ruletu, dokud nezačala značka požírat samu sebe. Po bídné šestce se konečně autoři probudili a řekli si dost. Sedli si, podívali se, kam žánr za poslední dekádu došel a výsledek nám naservírovali hned z kraje letošního roku.

Vítej doma, synu
Třebaže nový Resident Evil nese už číslovku sedm, svou podstatou se vrací k úplnému zrodu, kdy primárním cílem bylo hráče děsit, a ne mu strkat pod nos nekončící vlny mutantů. Hned v úvodu tak zapomeňte na známé postavy, protože Biohazard hraje s novými kartami. Do rukou se nám dostává Ethan Winters, obyčejný muž, kterého od ostatních vrstevníků odlišuje smutek za manželkou. Jsou tomu již 3 roky, co se Mia ztratila neznámo kam a jelikož vyšetřování nikam nevedlo, byla prohlášena za mrtvou. Okolnosti se mění v okamžiku, kdy od ní dostanete zprávu s žádostí o pomoc a místem, kde se nachází. Povzbuzeni novou nadějí směřujete do Louisiany, abyste ve smyšleném městě Dulvey nalezli zapadnuté sídlo patřící rodině Bakerových. Vstupem na pozemek vítejte v noční můře, jenž bude zkouškou nejen vaší odvahy, ale také lásky a touhy přežít.

20170128153849

Zprvu se zdá, že se v Capcomu úplně zbláznili a obyčejnou hru kočky s myší, v režii typických venkovských kanibalů, ozdobili značkou populární série, aby si mohli připsat účast na poli žánrovek z vlastního pohledu. Přeci i upoutávky a demoverze jednoznačně vnadili na souboj s famílií, která jako by vypadla z mysli Tobeho Hoopera. Ale zamyslete se, bude domácnost s lednicí plnou lidských ostatků několik let držet naživu čerstvý zdroj obživy? Ano, také mě napadají reprodukční důvody, stále je tu ale otázka, proč se Mia ozvala až po třech letech. Pravdou je, že scénárista Richard Pearsey, který je mimochodem prvním Američanem na této pozici, velice obstojně spojuje béčkový filmový námět s již vytvořeným univerzem, a to konkrétně 4 roky po předchozím díle.

Nová krev ve starých žilách
Jak rychle přijmete Ethanův příběh jako součást série, zaleží na vašich znalostech. Máte-li dostatečně nahráno, budete doma už s prvním otevřením inventáře. Graficky modernizovaný soupis držených předmětů a zbraní je principem stále stejný, kdy 4 zbraně je možné připnout na D-pad, zatímco zbytek věcí lze přemisťovat, případně kombinovat. Další stálicí jsou životadárná bylina měnící se za pomoci správných chemikálií na medicínu nebo střelný prach potřebný k výrobě střeliva. Pokud ani v tom nepoznáte známé herní mechanizmy, tak si musíte počkat až s vámi autoři přestanou hrát na babu a na povrch se začnou drát jasnější vazby na herní podtitul.

20170128153927

Což nebude trvat extra dlouho, protože jakmile máte k dispozici první útočnou zbraň, zjistíte, že před sebou nemáte jen obyčejné pomatence se zálibou v raw gastronomii. Bakerovi, tvořeni Jackem, Marguerite, jejich synem Lucasem a více mrtvou než živou osobou na kolečkovém křesle, mají extrémně tuhý kořínek. Mezitím, co budete přemýšlet, zda hledat exorcistu pro ně nebo psychiatra pro sebe, čekají vás také četná setkání s Miou. Nebudeme si nic nalhávat, pokud mladá žena tráví 3 léta ve společnosti tak sympatických lidí, asi se dá čekat, že to na ní zanechá stopy. Ovšem odpovědět na pokus o pomoc motorovou pilou není ani tak zrovna adekvátní reakce. To už nemluvím o tom, že má občas drobné výpadky paměti, během kterých by vás láskou zabila. Aby parta byla kompletní, je tu ještě Zoe, alias tajemná přítelkyně na telefonu. Její spojení s ostatními postavami budiž mým tajemstvím, ale vsaďte poslední jistič vašeho domu, že v celém příběhu hraje nezastupitelnou úlohu.

Karty jsou tedy rozdány a co teď. Tak předně se chcete dostat pryč, a to pokud možno v živém stavu a nejlépe v doprovodu své ženy. Bohulibá myšlenka však naráží nejen na odpor obyvatel, ale také na touhu dozvědět se co nejvíce o minulosti. Přeci jen jste nevážili dlouho cestu jen proto, abyste si vyzvedli drahou polovičku, poděkovali za opatrování a vyrazili směr domov. Ostatně v aktuálním stavu by s vámi ani příliš daleko nešla. Možná si říkáte, že bych se mohl jít bodnout s tím neustálým naznačováním a vybalit zápletku, případně alespoň naznačit, na což ale odpovím otázkami. Proč se Bakerovi chovají jak pomatenci, když podle fotek to bývala šťastná rodina? Co stojí za jejich zdánlivou nesmrtelností? Jak vás žena mohla žádat o pomoc, když si na nic nepamatuje? Kdo je Eveline jejíž jméno nesou některé věci v domě? A co sakra znamená ten přerostlý hmyz v druhé budově?

Odpovědi samozřejmě přijdou v pravý čas a s nimi i nějaký ten více či méně předvídatelný zvrat, ale je třeba se k nim dopracovat. Jak? To je v případě survival hororu více než jasné – hledat, prozkoumávat, kombinovat, řešit, a hlavně přežít s maniakem v patách. Ve většině případů nejde o nic revolučního, jednoduše máte neustále se zvětšující pole působnosti, kde správnou interakcí buď objevíte chybějící část do aktuální skládačky nebo provedete úkon nutný k postupu. Chválím rozumné množství funkčních předmětů. Šmejdění v každé zásuvce, skříni a komodě dokáže hraní opravdu otrávit, a možná i proto jsou úrovně navrženy tak, abyste si prohlédli ve směs jen důležité útroby. Pro děj nepodstatné, nýbrž pro udržení zásob nezbytné jsou dřevěné bedny nebo plechové krabice. Autoři si s odkládacími prostory vyhráli, takže položky do inventáře můžete najít také pod stoly, za polštáři nebo na dalších podobných místech. Na první pohled nebijí do očí, tudíž nemáte-li pilule na zbystření smyslů, nezbývá než detailnější průzkum místnosti. V celkové orientaci pomáhají jak dobře zapamatovatelné místnosti, tak mapy čekající na sebrání.

Blair Witch? Ne, Resident Evil
Co se za posun označit dá, jsou sekvence s videokazetami, i když do jaké míry jde o invenci a kdy už se dá mluvit o urputné tvrdohlavosti být cool, je k diskuzi. Myšlenka VHS kazety, díky níž se z found footage záznamu dozvíte něco málo z děje, není ničím revolučním a už před pěti lety tímto principem vznikl celovečerní povídkový film. Pasáže mají od zbytku hry rozdílný vizuál, trochu i herní styl a mimo zmíněnou prezentaci jinak utajených událostí, plní funkci nápovědy pro nalezení ukrytých mechanik. Jářku, je to pěkné, pomáhá to eliminovat stereotyp, na příběh kouknete z jiného úhlu a další dvě hodiny budete přemýšlet nad logickým opodstatněním. Biohazard se odehrává v současnosti, čemuž odpovídá i první záznam natáčený nočním viděním, ale vy ho sledujete na předpotopní technologii. Pakliže pásky, které zřetelně počítají s vaším zhlédnutím, byly nahrány někým, kdo vám chce pomoci, proč vám to dotyčný neřekne přímo? Sledování nějaký čas zabere, a zatímco vy se v klidu koukáte na televizi, může vám kdokoliv z rodiny adaptovat životní statut. Samozřejmě se tak nestane a všichni ochotně počkají, až budete mít opět čas.

20170128154301

Ať již mám nějaké výtky k jednomu z hlavních herních prvků či ne, faktem je, že jeho podíl na atmosféře je značný. Prostředí jsou bezútěšná, denní světlo až na drobné výjimky nemá šanci a dřevěné venkovské stavení budí mrazivý respekt tím více, čím blíže k jeho základům jste. Což myslím doslova. Minimum hudební podpory nechává dostatečný prostor vaší paranoii a překvapením, jež si pro vás autoři nachystali. Osobně bych připravil více infarktových situací, ale chápu, že běžný hráč může propotit spodní prádlo i při blikajícím světle nad schody. Setkání s členy rodiny pak dává zelenou gore scénám, a to zejména necháte-li se lapit. Uťaté končetiny, zlámané ruce a předměty končící ve vašem těle rychle zabarví obrazovku na rudo, čímž hra dává najevo, že by nebylo od věci použít léčebné prostředky. Kdybyste náhodou měli problémy s barvocitem, tak na levé ruce ošetřené doktorem Cvachem máte monitor životních funkcí. Jak často jeho informace budete potřebovat, záleží na kvalitě vaší střelby, velikosti nasbírané munice a na času potřebném k osvojení, ne příliš komplikovaných, návyků protivníků.

Za vším hledej virus
Herní postavy mají velice dobře napsané charaktery, kdy na konfrontaci s nimi jen tak nezapomenete, ale v žádném případě to nejsou nějací vetřelci, kteří se za 10 vteřin objeví na druhém konci budovy. Pohyby, stejně jako chování se dají velice dobře odpozorovat a budete-li opatrní, mimo povinné střetnutí jste relativně v klidu. Tím se dostávám k souboji s bossi, které jsou výtečné. Každá z bestií stojící vám v cestě je něčím specifická a její eliminace bývá napumpována adrenalin. Jen těžko si pak nevšimnout, že čím více se blížíte závěru, tím jsou tyto pomyslné milníky rozměrově větší a zmutovanější. Hra se tak více a více přibližuje svému jménu a za půlkou už nikdo nemůže pochybovat o tom, že hraje Resident Evil. Je trochu škoda, že se místy vytrácí depresivní odér první třetiny a hra začne mít tendenci sklouzávat k akci, a to čím dál tím častěji. Přispívají k tomu i nevýrazní vedlejší nohsledi, jenž vyplňují expandující herní prostor.

20170128154154

Děj se naštěstí vždy nějak stočí na děsivější stranu až k velkolepému finiši, kdy stanete před rozhodnutím buď a nebo, z důvodu nedostatku podstatné komodity a konečně zjistíte, komu patří podepsaná bota. Hra tak nabízí solidní znovuhratelnost, o kterou se nadále bude starat také dodatečný obsah využívající VHS princip. Ať už se u hry budete hroutit pod nátlakem děje nebo se tetelit blahem nad dobře zvládnutým sequelem, dříve či později projevíte zájem o grafiku. Capcom se pochlapil a naservíroval louisianský masakr v rozlišení 1080p při 60 snímcích za sekundu, což oceníte jak v chátrajících budovách, tak mimo ně či na lodi. Kritika by mohla směřovat na ojediněle horší ostření hran nebo na textury, jež místy byly až příliš „plastické“. Jsou to ale drobnosti, které, jakmile se ponoříte do děje, s klidem odignorujete.

Nakonec se sluší zmínit i funkci Xbox Play Anywhere, kterou lze chápat jako náplast za to, že u sousedů se jede ve virtuální realitě. PC verzi jsem do recenze nezapojil, protože sestava by mi nedovolila hraní okusit, jak se říká, na plný ceres. Zajímáte-li se o hrací dobu, tak tu bych zprůměroval na 7 až 8 hodin. Po pravdě řečeno, s ohledem na obsah si nedovedu představit delší stopáž, protože už teď se najdou hluší místa, když musíte absolvovat návrat někam, kde už vás nemá co překvapit. Co by vás naopak překvapit mohlo, jsou trochu delší načítací doby po shlédnutí VHS záznamů. Nejde o nic hrozného, během čehož byste ze zápalek postavili Tádž Mahal, ale minimálně po druhé kazetě si všimnete, že ve hře patří tato nahrávání mezi nejdelší.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Po šestém díle asi málokdo čekal, že se série dokáže vytasit s něčím novým při akceptaci dosud odvyprávěných událostí, ale stalo se. Capcom nechal do pokračování promluvit nesmlouvavý západní styl, který pomohl k tomu, že se Resident Evil VII může opět honosit označením horor, aniž by ztratil svou identitu. Snahu vzít si to nejlepší z děsivého žánru podporuje prvek VHS pásek, který si tímto v roli vypravěče odbývá premiéru na poli videoher. Ačkoliv chápu, že fanoušci by dusnější atmosféru už nemuseli unést, osobně bych stavidla tísně a strachu otevřel mnohem více. Stejně tak eskalující útěky k akčním pozůstatkům hry jsou spíše na škodu než k užitku. Otázka ale zní, zda koupit a odpověď na ni nemůže být jiná než ano. Sedmé setkání s důsledky konání Umbrelly Corporation je totiž nadprůměrnou hrou s velkým příslibem do budoucna.
20. 08. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Observer

Stejně jako ostatní žánry, tak i horory se neustále vyvíjejí. Před osmdesáti lety stačilo na hlavu zakytovat hrnec, přidělat papírové šrouby a lidé se báli odejít z biografu, aby po cestě domů nepotkali Frankensteinovo monstrum. Přes maskované vrahy, poltergeisty, mýtické nestvůry, ďábly a jiná zla jsme se dostali až do dnešní fáze, kdy je módní nabalit na děsivou notu dalších 5 žánrů a přidat pořádnou dávku šílenství. Několikrát do roka nás...

»
16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»