Recenze: Resident Evil VII: Biohazard

Autor: chaosteorycz Publikováno: 28.1.2017, 16:44

Publikováno: 28.1.2017, 16:44

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 792 článků

Za starých dávných časů, kdy sociální funkce byly vlhkým snem vývojářů a tuzemský internet svištěl na vytáčeném připojení, vznikla hororová značka, která pozdější léta udávala rytmus žánru a k níž se ostatní chtěli alespoň přiblížit. Aby také ne, když Resident Evil byl prvním titulem honosícím se označení „survival horor“. Naneštěstí to bylo před dvaceti lety, a tak zatímco my jsme přestávali používat pevnou linku i na volání, Capcom vršil další díly série jak gambler sázky na ruletu, dokud nezačala značka požírat samu sebe. Po bídné šestce se konečně autoři probudili a řekli si dost. Sedli si, podívali se, kam žánr za poslední dekádu došel a výsledek nám naservírovali hned z kraje letošního roku.

Vítej doma, synu
Třebaže nový Resident Evil nese už číslovku sedm, svou podstatou se vrací k úplnému zrodu, kdy primárním cílem bylo hráče děsit, a ne mu strkat pod nos nekončící vlny mutantů. Hned v úvodu tak zapomeňte na známé postavy, protože Biohazard hraje s novými kartami. Do rukou se nám dostává Ethan Winters, obyčejný muž, kterého od ostatních vrstevníků odlišuje smutek za manželkou. Jsou tomu již 3 roky, co se Mia ztratila neznámo kam a jelikož vyšetřování nikam nevedlo, byla prohlášena za mrtvou. Okolnosti se mění v okamžiku, kdy od ní dostanete zprávu s žádostí o pomoc a místem, kde se nachází. Povzbuzeni novou nadějí směřujete do Louisiany, abyste ve smyšleném městě Dulvey nalezli zapadnuté sídlo patřící rodině Bakerových. Vstupem na pozemek vítejte v noční můře, jenž bude zkouškou nejen vaší odvahy, ale také lásky a touhy přežít.

20170128153849

Zprvu se zdá, že se v Capcomu úplně zbláznili a obyčejnou hru kočky s myší, v režii typických venkovských kanibalů, ozdobili značkou populární série, aby si mohli připsat účast na poli žánrovek z vlastního pohledu. Přeci i upoutávky a demoverze jednoznačně vnadili na souboj s famílií, která jako by vypadla z mysli Tobeho Hoopera. Ale zamyslete se, bude domácnost s lednicí plnou lidských ostatků několik let držet naživu čerstvý zdroj obživy? Ano, také mě napadají reprodukční důvody, stále je tu ale otázka, proč se Mia ozvala až po třech letech. Pravdou je, že scénárista Richard Pearsey, který je mimochodem prvním Američanem na této pozici, velice obstojně spojuje béčkový filmový námět s již vytvořeným univerzem, a to konkrétně 4 roky po předchozím díle.

Nová krev ve starých žilách
Jak rychle přijmete Ethanův příběh jako součást série, zaleží na vašich znalostech. Máte-li dostatečně nahráno, budete doma už s prvním otevřením inventáře. Graficky modernizovaný soupis držených předmětů a zbraní je principem stále stejný, kdy 4 zbraně je možné připnout na D-pad, zatímco zbytek věcí lze přemisťovat, případně kombinovat. Další stálicí jsou životadárná bylina měnící se za pomoci správných chemikálií na medicínu nebo střelný prach potřebný k výrobě střeliva. Pokud ani v tom nepoznáte známé herní mechanizmy, tak si musíte počkat až s vámi autoři přestanou hrát na babu a na povrch se začnou drát jasnější vazby na herní podtitul.

20170128153927

Což nebude trvat extra dlouho, protože jakmile máte k dispozici první útočnou zbraň, zjistíte, že před sebou nemáte jen obyčejné pomatence se zálibou v raw gastronomii. Bakerovi, tvořeni Jackem, Marguerite, jejich synem Lucasem a více mrtvou než živou osobou na kolečkovém křesle, mají extrémně tuhý kořínek. Mezitím, co budete přemýšlet, zda hledat exorcistu pro ně nebo psychiatra pro sebe, čekají vás také četná setkání s Miou. Nebudeme si nic nalhávat, pokud mladá žena tráví 3 léta ve společnosti tak sympatických lidí, asi se dá čekat, že to na ní zanechá stopy. Ovšem odpovědět na pokus o pomoc motorovou pilou není ani tak zrovna adekvátní reakce. To už nemluvím o tom, že má občas drobné výpadky paměti, během kterých by vás láskou zabila. Aby parta byla kompletní, je tu ještě Zoe, alias tajemná přítelkyně na telefonu. Její spojení s ostatními postavami budiž mým tajemstvím, ale vsaďte poslední jistič vašeho domu, že v celém příběhu hraje nezastupitelnou úlohu.

Karty jsou tedy rozdány a co teď. Tak předně se chcete dostat pryč, a to pokud možno v živém stavu a nejlépe v doprovodu své ženy. Bohulibá myšlenka však naráží nejen na odpor obyvatel, ale také na touhu dozvědět se co nejvíce o minulosti. Přeci jen jste nevážili dlouho cestu jen proto, abyste si vyzvedli drahou polovičku, poděkovali za opatrování a vyrazili směr domov. Ostatně v aktuálním stavu by s vámi ani příliš daleko nešla. Možná si říkáte, že bych se mohl jít bodnout s tím neustálým naznačováním a vybalit zápletku, případně alespoň naznačit, na což ale odpovím otázkami. Proč se Bakerovi chovají jak pomatenci, když podle fotek to bývala šťastná rodina? Co stojí za jejich zdánlivou nesmrtelností? Jak vás žena mohla žádat o pomoc, když si na nic nepamatuje? Kdo je Eveline jejíž jméno nesou některé věci v domě? A co sakra znamená ten přerostlý hmyz v druhé budově?

Odpovědi samozřejmě přijdou v pravý čas a s nimi i nějaký ten více či méně předvídatelný zvrat, ale je třeba se k nim dopracovat. Jak? To je v případě survival hororu více než jasné – hledat, prozkoumávat, kombinovat, řešit, a hlavně přežít s maniakem v patách. Ve většině případů nejde o nic revolučního, jednoduše máte neustále se zvětšující pole působnosti, kde správnou interakcí buď objevíte chybějící část do aktuální skládačky nebo provedete úkon nutný k postupu. Chválím rozumné množství funkčních předmětů. Šmejdění v každé zásuvce, skříni a komodě dokáže hraní opravdu otrávit, a možná i proto jsou úrovně navrženy tak, abyste si prohlédli ve směs jen důležité útroby. Pro děj nepodstatné, nýbrž pro udržení zásob nezbytné jsou dřevěné bedny nebo plechové krabice. Autoři si s odkládacími prostory vyhráli, takže položky do inventáře můžete najít také pod stoly, za polštáři nebo na dalších podobných místech. Na první pohled nebijí do očí, tudíž nemáte-li pilule na zbystření smyslů, nezbývá než detailnější průzkum místnosti. V celkové orientaci pomáhají jak dobře zapamatovatelné místnosti, tak mapy čekající na sebrání.

Blair Witch? Ne, Resident Evil
Co se za posun označit dá, jsou sekvence s videokazetami, i když do jaké míry jde o invenci a kdy už se dá mluvit o urputné tvrdohlavosti být cool, je k diskuzi. Myšlenka VHS kazety, díky níž se z found footage záznamu dozvíte něco málo z děje, není ničím revolučním a už před pěti lety tímto principem vznikl celovečerní povídkový film. Pasáže mají od zbytku hry rozdílný vizuál, trochu i herní styl a mimo zmíněnou prezentaci jinak utajených událostí, plní funkci nápovědy pro nalezení ukrytých mechanik. Jářku, je to pěkné, pomáhá to eliminovat stereotyp, na příběh kouknete z jiného úhlu a další dvě hodiny budete přemýšlet nad logickým opodstatněním. Biohazard se odehrává v současnosti, čemuž odpovídá i první záznam natáčený nočním viděním, ale vy ho sledujete na předpotopní technologii. Pakliže pásky, které zřetelně počítají s vaším zhlédnutím, byly nahrány někým, kdo vám chce pomoci, proč vám to dotyčný neřekne přímo? Sledování nějaký čas zabere, a zatímco vy se v klidu koukáte na televizi, může vám kdokoliv z rodiny adaptovat životní statut. Samozřejmě se tak nestane a všichni ochotně počkají, až budete mít opět čas.

20170128154301

Ať již mám nějaké výtky k jednomu z hlavních herních prvků či ne, faktem je, že jeho podíl na atmosféře je značný. Prostředí jsou bezútěšná, denní světlo až na drobné výjimky nemá šanci a dřevěné venkovské stavení budí mrazivý respekt tím více, čím blíže k jeho základům jste. Což myslím doslova. Minimum hudební podpory nechává dostatečný prostor vaší paranoii a překvapením, jež si pro vás autoři nachystali. Osobně bych připravil více infarktových situací, ale chápu, že běžný hráč může propotit spodní prádlo i při blikajícím světle nad schody. Setkání s členy rodiny pak dává zelenou gore scénám, a to zejména necháte-li se lapit. Uťaté končetiny, zlámané ruce a předměty končící ve vašem těle rychle zabarví obrazovku na rudo, čímž hra dává najevo, že by nebylo od věci použít léčebné prostředky. Kdybyste náhodou měli problémy s barvocitem, tak na levé ruce ošetřené doktorem Cvachem máte monitor životních funkcí. Jak často jeho informace budete potřebovat, záleží na kvalitě vaší střelby, velikosti nasbírané munice a na času potřebném k osvojení, ne příliš komplikovaných, návyků protivníků.

Za vším hledej virus
Herní postavy mají velice dobře napsané charaktery, kdy na konfrontaci s nimi jen tak nezapomenete, ale v žádném případě to nejsou nějací vetřelci, kteří se za 10 vteřin objeví na druhém konci budovy. Pohyby, stejně jako chování se dají velice dobře odpozorovat a budete-li opatrní, mimo povinné střetnutí jste relativně v klidu. Tím se dostávám k souboji s bossi, které jsou výtečné. Každá z bestií stojící vám v cestě je něčím specifická a její eliminace bývá napumpována adrenalin. Jen těžko si pak nevšimnout, že čím více se blížíte závěru, tím jsou tyto pomyslné milníky rozměrově větší a zmutovanější. Hra se tak více a více přibližuje svému jménu a za půlkou už nikdo nemůže pochybovat o tom, že hraje Resident Evil. Je trochu škoda, že se místy vytrácí depresivní odér první třetiny a hra začne mít tendenci sklouzávat k akci, a to čím dál tím častěji. Přispívají k tomu i nevýrazní vedlejší nohsledi, jenž vyplňují expandující herní prostor.

20170128154154

Děj se naštěstí vždy nějak stočí na děsivější stranu až k velkolepému finiši, kdy stanete před rozhodnutím buď a nebo, z důvodu nedostatku podstatné komodity a konečně zjistíte, komu patří podepsaná bota. Hra tak nabízí solidní znovuhratelnost, o kterou se nadále bude starat také dodatečný obsah využívající VHS princip. Ať už se u hry budete hroutit pod nátlakem děje nebo se tetelit blahem nad dobře zvládnutým sequelem, dříve či později projevíte zájem o grafiku. Capcom se pochlapil a naservíroval louisianský masakr v rozlišení 1080p při 60 snímcích za sekundu, což oceníte jak v chátrajících budovách, tak mimo ně či na lodi. Kritika by mohla směřovat na ojediněle horší ostření hran nebo na textury, jež místy byly až příliš „plastické“. Jsou to ale drobnosti, které, jakmile se ponoříte do děje, s klidem odignorujete.

Nakonec se sluší zmínit i funkci Xbox Play Anywhere, kterou lze chápat jako náplast za to, že u sousedů se jede ve virtuální realitě. PC verzi jsem do recenze nezapojil, protože sestava by mi nedovolila hraní okusit, jak se říká, na plný ceres. Zajímáte-li se o hrací dobu, tak tu bych zprůměroval na 7 až 8 hodin. Po pravdě řečeno, s ohledem na obsah si nedovedu představit delší stopáž, protože už teď se najdou hluší místa, když musíte absolvovat návrat někam, kde už vás nemá co překvapit. Co by vás naopak překvapit mohlo, jsou trochu delší načítací doby po shlédnutí VHS záznamů. Nejde o nic hrozného, během čehož byste ze zápalek postavili Tádž Mahal, ale minimálně po druhé kazetě si všimnete, že ve hře patří tato nahrávání mezi nejdelší.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Po šestém díle asi málokdo čekal, že se série dokáže vytasit s něčím novým při akceptaci dosud odvyprávěných událostí, ale stalo se. Capcom nechal do pokračování promluvit nesmlouvavý západní styl, který pomohl k tomu, že se Resident Evil VII může opět honosit označením horor, aniž by ztratil svou identitu. Snahu vzít si to nejlepší z děsivého žánru podporuje prvek VHS pásek, který si tímto v roli vypravěče odbývá premiéru na poli videoher. Ačkoliv chápu, že fanoušci by dusnější atmosféru už nemuseli unést, osobně bych stavidla tísně a strachu otevřel mnohem více. Stejně tak eskalující útěky k akčním pozůstatkům hry jsou spíše na škodu než k užitku. Otázka ale zní, zda koupit a odpověď na ni nemůže být jiná než ano. Sedmé setkání s důsledky konání Umbrelly Corporation je totiž nadprůměrnou hrou s velkým příslibem do budoucna.
23. 06. 2017 • chaosteorycz5

Recenze: Cars 3: Driven to Win

Blesk McQueen je zpět a sním další dobrodružství z animovaného světa, kde jsou nárazníky aut ukecanější než amplión obecního rozhlasu. Jenže tentokrát má červený rychlík problém a tím je technologická omladina, která mu bere pozici nejrychlejšího závodníka. Blesk má tak před sebou dlouho cestu, během níž musí chytit druhou mízu a ukázat moderním floutkům, kde Bosch nechal svíčky. Pokud máte děti, neříkám vám nic nového, neboť pod pohrůžkou nekonečného pláče jste...

»
23. 06. 2017 • p.a.c.o0

RECENZE: MotoGP 17

Rok od roku se mi stále hůře začínají všechny recenze her, které se každý rok opakují a jsou od Milestone. Jiskřičku naděje ve mně vyvolal poslední ročník jejich blátivé motorkové verze MXGP 3, který se mi ve výsledku hrál pěkně. Ještě aby ne, když nabídl technický upgrade a příjemné ježdění. Další na řadě je prestižní podnik MotoGP a všechny ostatní silniční okruhové podniky, jaké se jezdí a na něž mají...

»
21. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Get Even

Za našimi severovýchodními hranicemi, pro mnohé co by kamenem dohodil, operuje polské studio The Farm 51, které v roce 2005 založilo pár tvůrců série Painkiller. Za dobu své existence se jim podařilo vydat 5 her, nicméně nezpochybnitelnou díru do herní historie neudělali, přičemž po nevýrazných Deadfall Adventures na autory blaženě vzpomíná jen málokdo. Jenže to bylo před čtyřmi lety, kdy „farmáři“ začali pracovat na novém projektu, který měl konečně ukázat jejich...

»
20. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Kholat

Rok 1959 má v sovětských dějinách zvláštní místo, protože během horské túry zemřeli všichni účastníci expedice, kterou vedl Igor Ďatlov. Okolnosti, při nichž 9 lidí zahynulo záhadnými způsoby na odlehlých místech Mrtvé hory (v původním znění Cholat Sjachyl), nebyly s ohledem na některá nevysvětlitelná poranění nikdy řádně vyjasněny. Oficiální závěr vyšetřování pak dodnes slouží jako předloha televizních dokumentů a filmových hororů, neboť za „viníka“ byla označena neznámá přírodní síla. Když se pak...

»
19. 06. 2017 • p.a.c.o0

RECENZE: RiME

Pohádky mají rády snad všechny děti. Není v nich jenom dobro a zlo, ale také třeba místa, kam by se člověk chtěl podívat a občas i nějaké to nadpřirozeno. Ani hráči nejsou výjimkou, protože i oni jsou děti, jenom se trochu změnila hodnota jejich hraček. Navíc právě ve hře můžeme zažít parádní příběh, a ještě u toho třeba trochu procvičit myšlení a uvažování.

»
18. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: The Town of Light

V historii lidské společnosti se najde spousta etap, na něž není příliš hrdá a které by nejraději nenávratně utopila v zapomnění. Mezi takovými najdeme léčbu psychicky narušených jedinců z druhé poloviny minulého století, kdy stát se obyvatelem sanatoria znamenalo, že dveře, které se za vámi zavřeli, už patrně nikdy neuvidíte z druhé strany. Pacienti automaticky ztráceli svéprávnost a lékařská bezradnost končící lobotomií ničila lidské životy jak na běžícím páse. Jeden takový vytáhli z italských...

»
14. 06. 2017 • p.a.c.o2

RECENZE: Tokyo 42

Stylizace je jednou z věcí, která mě, a nejen mě, na hře zaujme jako první. Proto jsem se již od prvních obrázků strašně moc těšil na Tokyo 42, protože tohle je přesně ten styl, jakým si mě hra může získat. Navíc bylo slíbeno různé řešení úkolů, rozsáhlé město a zajímavý příběh. Na následujících řádcích se podíváme na to, jako moc se Tokyo 42 povedlo a zda opravdu nabízí i něco víc...

»
13. 06. 2017 • Josef Brožek1

Recenze: The Elder Scrolls Online: Morrowind

Musím se přiznat, že recenzovat The Elder Scrolls Online pro mě bylo jedno z nejtěžších aktivit tady na Xboxwebu. Hra totiž byla strašně dobrá, ale zároveň strašně špatná. Protože jsem ale optimista, snažím se vidět především to dobré, nicméně jak jsem hrál hru dál a dál, začal jsem zjišťovat, že je tady něco špatně, a to především systém komunity a k tomu všemu nepřehlednost a složitost hry, která se dalšími DLC jen...

»