
RECENZE: Saints Row IV
Saints Row IV je jednou z prvních her, které odstartovali letošní velkolepou herní sezónu a jak jistě správně očekáváte, hra je opět neskutečně zábavná a nabízí nespočet možností. Čtvrtý díl si toho hodně prožil, než se k nám dostal, ale výsledek je skvělý. Více v naší recenzi…
Série Saints Row se za roky vyvinula v něco jiného, než jen napodobeninu Grand Theft Auto. Vyvinula se v tu nejšílenější, nejzábavnější a jednu z nejlepších her s otevřeným světem této generace konzolí. Už třetí díl byl dostatečně bláznivý a tento čtvrtý jde ještě o několik mílových kroků dále. Otázkou ovšem zůstává, jestli se tvůrcům podařilo udělat hru zajímavou, když vám hned na začátku hry dali všechno. Začínáte totiž jako prezident Spojených států…
Co uděláte jako nejmocnější muž světa, když na váš svět zaútočí mimozemská rasa a snaží se vás dobýt? Nejspíše byste zburcovali národní gardu, ale jako vůdce gangu 3rd Street Saints to dopadne trochu jinak, ale nepředbíhejme. Saints Row IV začíná, když Zinyak a zbytek jeho říše Zin zaútočí a pokusí se převzít Zemi. Jako prezident Spojených států jste jediný, kdo je schopen se invazi postavit čelem. Postupně se tak octnete v jedné ze simulací Zinyaka, které vězní vaši mysl a snaží se vytvořit osobní peklo pro každou uvězněnou osobu, a v těchto simulacích by vás nejraději nechal do konce života. Postupem času se vám podaří osvobodit mysl členů vašeho gangu v této simulaci a uděláte z nich stejně jako ze sebe superhrdiny, a vrátíte nepříteli jeho útok i s úroky. Není to zrovna ten nejlepší příběh, ale o to v této sérii ani nikdy nešlo, a hlavně že se budete bavit.

Jak už jsme zmínili, tak většina hry se odehrává v jedné ze Zinyakových simulací, které v podstatě znamenají, že hrajete videohru ve videohře, což vysvětluje všechny ty super schopnosti atd. Aby to vypadalo, že jste v simulaci, tak téměř všechno okolo vás čas od času zablikne pixely. Dává to smysl, ale časem to může být trochu otravné. Abyste na to nezapomněli, tak občas narazíte na různé bugy a chybky, které nejsou problémy skutečné hry, ale hry ve vaší mysli. Můžete tak narazit na lidi, kteří mají dlouhý krk nebo oči větší než jejich hlava apod. což může být občas otravné, ale to už je spíše individuální.
Pokud jste už předtím hráli některou hru z této série, tak máte asi představu, do čeho jdete se čtvrtým dílem, ale opravdu jen asi. Na rozdíl od ostatních her s otevřeným světem, máte téměř vše k dispozici od začátku. Budete skákat a běhat po stěnách budov, jedním skokem přeletíte půlku města, a když natáhnete nepříteli, tak ho odpálíte mimo atmosféru. A to jen po pár hodinách hraní. I když téměř vše dostanete v prvních pár hodinách, tak to neznamená, že nemůžete svou postavu vylepšovat. Můžete zvyšovat efektivnost vašich schopností a další odemykat buďto dosažením vyšší úrovně nebo splněním určitých výzev.

Saints Row IV se skládá ze tří hlavních částí – hlavní příběhové mise, které je třeba splnit pro dokončení hry; vedlejší mise, díky kterým vylepšíte vás a vaše parťáky na úroveň superhrdinů, odemknete zbraně a schopnosti; a poslední části jsou aktivity otevřeného světa, kterých jsou stovky a zaměstnají vás na dlouhé hodiny. Můžete čas trávit hackováním obchodů, abyste v nich mohli nakupovat, nebo se zapojit do různých závodů či soubojů. Nebo můžete běhat po světě a hledat Clustery, které slouží jako měna pro vylepšování vašich super schopností. Aktivit je zkrátka dostatek a hra skvěle plní úlohu, abyste vždy měli co dělat.
Jak správně hádáte, tak SR4 rozhodně není krátkým titulem. Kampaň samozřejmě můžete dohrát za standardních 8 až 10 hodin, ale pokud chcete hru skutečně vymáčknout, tak můžete sbírat Clustery, super schopnosti, plnit různé aktivity, a nakonec s hrou strávíte dobrých 25 až 30 hodin. A to už je v dnešní době hodně slušné, ovšem od hry s otevřeným světem bychom ani nic jiného nečekali.

Vizuální zpracování je jedním z mála aspektů, které Saints Row IV sráží dolů. Vývojáři se netají faktem, že hru pohání stejný engine jako třetí díl. Nedošlo k žádným vylepšením, vyladění apod. Většinou to nijak zásadně nevadí a rozhodně vám to nebude bránit v tom, abyste si hru užily, ale pár menších změn by rozhodně neuškodilo, aby SR4 vypadalo jako skutečné pokračování a ne jen dodatek, i když přesně tak svůj život začalo.
Zvuková stránka je u her, které si zakládají na příběhu, dosti důležitá a Saints Row IV zde odvádí dobrou práci. Během tvorby vaší postavy se nabízí bohatá nabídka hlasů včetně menších drobností. Například při volbě britského přízvuku si můžete všimnout určité výslovnosti, kterou opravdu používají jen Briti. Stejně tak hudební doprovod se rozhodně povedl a hra těžce ujíždí na dubstepu, který se ovšem k téhle šílenosti skvěle hodí. Pokud vám ale tento styl zcela pochopitelně nesedí, tak se nabízí rádiové stanice, ať v autě nebo mimo něj, takže vám ke hře bude vždy něco hrát, ať už jste na misi nebo jen tak blbnete po městě.
Verdikt
Saints Row IV je stejně zábavné jako předchozí díly a je ještě šílenější, než kdy předtím. Příběh sice moc smyslu nedává, ale o to tady rozhodně nejde. Cílem je, abyste se bavili a to za každou cenu, ať už plníte hlavní či vedlejší mise, nebo se zapojíte do některé z mnoha dostupných aktivit. Hru trochu sráží její technické zpracování, ale myslíme, že to hravě zkousnete, vzhledem k dlouhým hodinám zábavy.
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...
























