Recenze: Sonic Forces

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.11.2017, 9:13

Publikováno: 10.11.2017, 9:13

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1697 článků

Doktor Eggman už to zase zkouší. Opět se chce stát pánem světa, tedy těch zbytků, které nestačí jeho parta lotrů zničit. Aby mu to Sonic tentokrát nepřekazil, má Eggman trumf poháněný magickým krystalem, tajemnou postavu pojmenovanou Infinite. Ta dokáže manipulovat s časem, dimenzemi a Sonica hned v prvních minutách deklasuje. Slavný modrý hrdina tak končí na doktorově „Hvězdě smrti“, kde na něm Robotnik hodlá dělat pokusy, aby našel zdroj jeho síly a dokončil upevnění své moci, k němuž chybí už jen několik dní. Sonicovi přátelé, fungující teď v rovině odboje, ho chtějí zachránit, ovšem potřebují pomoc někoho neznámého. Někoho, kdo jen zázrakem přežil zničující nájezdy robotů a ze střetu s Infinitem vyvázl se zdravou kůží. Potřebují právě vás.

Sonic už tento rok jeden zářez má, a to, když se v podtitulu Mania připomněl 16bitovou verzí, která ho proslavila a zajistila mu slávu na více než pětadvacet let. Forces svým způsobem navazují na Generations. Kombinují trojrozměrnou grafiku s pohledem za zády a klasický boční 2D pohled, na který jsme zvyklý. Pán kroužků, jak jsem si kdysi Sonica pojmenoval, tento princip zkoušel už v roce 92, kdy třetí rozměr patřil speciálním úrovním. Čert tomu ale patrně chce, že veškeré moderní pokusy o zpracování klasické plošinovky na ni nedokáží hrdě navázat nebo ji dokonce pokořit.

Forces přitom začínají slibně. Sonicův nástup je velkolepý, jak jen může být, herní náplň má typické tempo a příběh pěkně rámují cut-scény. Když se po jeho zajetí objeví možnost zapojit do děje vlastního hrdinu, svitne naděje na originální přístup plný RPG prvků. Kdybych tušil, že veškerý pokrok spočívá v tom, že si budu moci vybrat jednu vylepšenou vlastnost a libovolnou zbraň, byl bych zmírnil počáteční nadšení. Váš hrdina zapadne do jednoho ze sedmi živočišných druhů. Rozdíl je ve vzhledu a schopnosti. Pták vám umožní skočit dvakrát, vlk sbírá automaticky kroužky kolem a taková kočka si udrží jeden kroužek po zasažení nepřítelem.

Od možností, které má Sonic, se vlastní avatar příliš neliší. Místo rychlého běhu disponuje lanem s hákem a na vás je, abyste mu přidělili jednu zbraň sestávající se z plamenometu, elektrického biče, vrtáku, kladiva a jim podobných. Zbytek je pak stejný, tudíž co se nedá odstřelit, na to je možné skočit, a to během co možná nejkratšího času a s co nejvyšším počtem nasbíraných kroužků. Za dobře splněnou epizodu zinkasujete výslednou známku, medaili při překročení úrovně postavy a spoustu, ale opravdu spoustu doplňků. Zprvu je neustálé uzpůsobování avatara dokonce i zajímavé.

Na šišku mu hodíte vikingskou helmu, tlamu zakryjete šátkem, tělo schováte pod koženou bundu a tlapy zkrášlíte rukavicemi a botami. Problém je, že inventář se neplní jen za splněné epizody, ale také za denní výzvy a mise. Už po půlce hry, kdy se počet předmětů přehoupne přes stovku, si tak hlídáte jen získané zbraně, protože vše ostatní vás bude zajímat asi stejně, jako stav stáda mongolského pastevce. Tvůrci do hry navíc přidali možnost si avatara „pronajmout“ před začátkem úrovně, takže se na svého můžete bez výčitek vykašlat. Vývojáři tak jednou rukou dávají až přehnané možnosti v customizaci, ale zároveň tou druhou usnadňují průchod hrou na pouhý speedrun.

Snaha zjednodušit princip Sonica je patrná i v nastavení, kde jsou pouze dvě obtížnosti. Možná je nostalgie až příliš silná, ale vždy jsem si pichláče pamatoval jako hru, která je určitou výzvou. Tady však nepřichází ani s těžší variantou Hard. Epizody sice prochází různorodými lokacemi, které jsou na oko pěkné a členité, absolutně ale postrádají originální uchopení, o nástrahách ani nemluvě. Výsledný dojem se špatně předává dál, ale pobíhání po platformách na mě působilo, jako byste vzali formuli, osadili jí litrovým motorem z Fabie a místo Yas Mariny vyrazili na uzavřený Pražský okruh. O to více si pak vážíte opravdu zajímavých levelů inspirovaných pinballem nebo Egyptem.

Myslím, že mi všichni dáte za pravdu, že milníky plošinovek jsou bossové. Právě u nich graduje atmosféra a hráč automaticky počítá s tím, že se u nich zapotí. Při vzpomínce na Yooka-Laylee, Wonder Boye nebo nedávný Cuphead se mi vaří krev ještě teď. Naštěstí je tu ale Sonic Forces, který vám hlavu jednoho z padouchů dá takřka za suché z nosu. Trochu náročnější je pouze Eggman, kterého potkáte hned dvakrát, zatímco Infinite padne jak domeček z karet, protože na něj vlétnete hned ve dvou. Souboje s bossy jsou tak neskutečným zklamáním a udělat radost vám mohou jen v případě, že hru plánujete pořídit dětem. Těm nebude vadit ani infantilnější příběh plný opravdového přátelství, jenž má sice poselství královny krásy, ale je podáván tak prvoplánově a hloupě, že uráží inteligenci každého, jehož angličtina neskončila u „nice to meet you“.

Co mě mrzí ještě víc, ovšem je to můj problém, je malý počet hratelných postav. Když už jsou ve hře Tails, Knuckles, Amy, Charmy Bee nebo Vector, doufal jsem až do poslední chvíle, že dostanou prostor i mimo příběhové filmečky a radiovou komunikaci. Nestalo se tak a tři desítky epizod si rozdělují dvě verze Sonica a vlastní hrdina. V běžné hře by takový počet úrovní znamenal excelentní herní dobu, v univerzu plném robotů a hrdinných zvířátek je to ale sotva 5 hodin, do kterých musím zařadit i Secret Stages a návraty do již absolvovaných úrovní v rámci SOS výzev. Po závěrečných titulcích můžete tak maximálně vylepšovat časy, protože chybí jakákoli forma multiplayeru nebo kooperace. Za tisíc korun mi to nepřijde jako kauf roku.

Titul se na obalu pyšní sloganem „Xbox One X Enhanced“, ale jeho výkon nedokáže zdaleka využít naplno. Místo 4K je rozlišení pouze 3200×1800, což je s ohledem na typ hry a grafický výsledek ostuda velikosti Eggmanova pupku. Je pěkné, že hra běží 60 snímků za sekundu, a to i na původním Xboxu One, u něj však rozlišení muselo být sníženo dokonce na 720p. Nevím, zda se vývojáři podívali do kalendáře na aktuální rok, ale éra konzole Xbox 360 už dávno skončila. A oni by měli taky, pokud neznají význam slova optimalizace. Na cut-scény se ani neptejte, neboť jsou ošklivé jak oškubaný papoušek. Z audiovizuální stránky si tak plusové body zaslouží jen soundtrack, který jede to samé jako vždy. Moderní elektro pop s odkazem na chiptune, který rozbíjí soft rock při nástupu padouchů na scénu.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Je možné s odstupem tří měsíců vydat nejlepší a nejhorší díly Sonica? Je, a Sega má na to zaručený recept. Po výborně přijatém retru Sonic Mania jsem očekával alespoň nadprůměrnou plošinovku, která mi zpracováním vyrazí dech, náročností pocuchá nervy a hratelností zahřeje na duši. Místo toho jsem v rychlosti prolétl projektem, který v mých očích Sonica degradoval na masovou záležitost pro příležitostné hráče. Kdyby čas, potřebný k tvorbě doplňků pro avatara, autoři věnovali level designu, byl by výsledek diametrálně odlišný. Sonic Forces jsou chybou v Matrixu, která fanoušky univerza definitivně utvrdí v tom, že modrému ježkovi moderní kabát nesvědčí.
  • Jaroslav Houdek

    Neodpustím si poznámku – Sonic nikdy neměl 8-bitovou verzi. Začal běhat až v éře 16-bitů.

    • Chaosteory CZ

      Mockrát děkuju za připomínku, chyba z prvního nástřelu recenze. Opraveno

    • Martin Vyhnanek

      Sega Master System je 8-bit. a sonic na něm byl takže tech. začal i když u nás byl rozšířenější na Sega Mega Drive ten je 16-bit.

      • Chaosteory CZ

        8bitová verze byla myslím port ze šestnáctky, ale nechci tu zase otevírat technické okénko 🙂
        Jarda, ale správně odhadl, kterou verzi jsem v textu myslel. Jsem ovšem rád, že je nás tu tolik pamětníků.

      • Jaroslav Houdek

        Aha, nevěděl jsem, že existoval i Sonic pro 8-bit. To je pro mě novinka. Ale jak tak na to koukám, byl hodně ořezaný, skoro bych se zdráhal tomu říkat Sonic.

        • Martin Vyhnanek

          Ale jak psal Chaosteory CZ je možné že to byla předělávka z 16-bit. sega mega drive tu jsem právě v té době měl a sousedovic kluk hrál na master system takže jsme se vždy někde sešly a pařilily jsme nejhorší v té době bylo že u některejch her nešlo ukládat a muselo se to dohrát najednou třeba práve sonic 1 nešel ukládat do dalších dílu už ale udělaly něco jako kody a když se zadaly tak člověk hrál odtamtud kde skončil save ještě ani pořádně neexistoval 🙂

          • Chaosteory CZ

            Když už zmiňuješ kódy, tak kupříkladu letošní remaster Wonder Boye umožňuje hráčům pokračovat v kdysi rozehrané hře právě jeho použitím. Příjemná nostalgie na prenatální éru ukládání pozic 🙂

  • Jaroslav Kovář

    Makal jsem jak kokot mesic v nemocnici a za vydreny prachy jsme si koupil segu master system se sonicem ktery jsem asi dvacetkrat dohral a o dvacetpet let pozdeji se objevi typ co tvrdi ze nikdy na 8bit nevysel…a Hitler byl gentleman

  • Chaosteory CZ

    Jen pro drobnou úpravu ohledně Sonica, kterou nechci zbytečně vkládat do recenze:
    V rámci recenze a zmínění Sonic Mania, byla myšlena původní 16bitová verze, která byla vytvářená jako primární. Pro Segu Master System byly pak tyto verze portovány do osmibitové podoby. Jejich herní mechanismy však byly trochu zjednodušené a změn doznal i level design. Hra měla i rozdílný soundtrack a Sonic nemohl kupříkladu sbírat ztracené kroužky.

23. 09. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Wenjia

Za porostem hustým, že by se dal kácet, jsou zbytky dávných památek. Nežije v nich zlý obr, ba ani zakletá princezna. Jsou pomyslnou hranicí příbytku bílého tvora, jehož dobré srdce čeká chrabrá budoucnost. Lesnaté království je totiž posledním útočištěm, kde ještě nepáchá ničivé škody zlá síla. Už tušíte? Ale žádný Falko, tohle přeci není Nekonečný příběh. Také ne, Křemílek s Vochomůrkou mají jinou směrovačku. Že by tedy Ori? Řekněme, že to už...

»
22. 09. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: NBA 2K19

Sportovní nadšenci mají po herní stránce rozhodně z čeho vybírat a záleží jenom na preferencích každého hráče, jaký sport nebo sporty má rád. Výhodou virtuálního sportování je fakt, že člověk může i nadále pěstovat pivní břich a nemusí se bát, že by dělal nějaké pohyby či akce, díky nimž by o něj přišel. Navíc se za sportem může vydat za jakéhokoli venkovního počasí a samotné pořízení her vyjde ve výsledku levněji,...

»
20. 09. 2018 • tonyskate1

RECENZE: My Brother Rabbit

Adventur není nikdy dost. Tohoto hesla se držíme už řadu let. Přesto se ale stále méně vyskytují tradiční point-and-click adventury a nahrazují je jejich akčnější či logičtější variance. My Brother Rabbit z obrázků působí jako point-and-click záležitost, ovšem jedná se jen o chytrý kabátek, pod kterým se skrývá klasická hledačka.

»
19. 09. 2018 • chaosteorycz10

Recenze: Super Street: The Game

Občas se na hru těšíte, třebaže v nitru tušíte, že vás při vydání čeká čelní náraz do betonového pilíře. Ale naděje umírá poslední. I tým s malým počtem členů, malým rozpočtem a malými tvůrčími možnostmi může vytvořit dílo, které hrdě zvedne vhozenou rukavici, kolem níž všichni kráčí s odstupem. Rukavice ovšem nesmí být boxerská a vylitá olovem.

»
16. 09. 2018 • tonyskate7

RECENZE: Shadow of the Tomb Raider

Očekávané ukončení trilogie novodobé Lary se konečně dostalo do našich rukou. Je ovšem tak velkolepé jak se nám tvůrci a vydavatel během výrazné kampaně snažili namluvit? O tom se více dočtete v naší recenzi, ale rozhodně jsme se opět dočkali parádního dobrodružství.

»
15. 09. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Immortal: Unchained

Do rezavé mačety už taky. Už to tam skoro bylo. Chybělo méně, než by se do hlavně pistole vešlo a ta třímetrová reklama na steroidy by padla jak nepoužívaný komín. Hodina usilovné práce se právě stala smutnou vzpomínkou a já nemám nic. Jak si teď vylepším vybavení, když jsem všechno nechal na místě smrti? Saprlot, tohle by se slušným lidem dělat nemělo. No nic, když to zkusím ještě jednou, nic...

»
15. 09. 2018 • p.a.c.o1

RECENZE: The Golf Club 2019 featuring PGA TOUR

Letošní sucho v průběhu léta jistě zaznamenal každý a celá řada lidí z něj neměla radost. Mezi tyto jedince bych zařadil i správce golfových hřišť, kteří se museli, mimo útoků syslů na hřiště, vypořádat i se suchem. Udržet bezchybný green nebo farway nebylo jistě snadné, ještě že plevelu kolem hřiště, nebo písku v písečných pastích je to úplně jedno. Ono sucho by se dalo krásně vztáhnout i na hry s golfovou tématikou, kterých poslední...

»
14. 09. 2018 • DandyCZE4

RECENZE NHL 19

Venku je dneska zataženo a prší, snad nám ten led neroztaje. Starosti v letošním díle NHL 19 můžete mít různé, ale všichni jsme zvědaví, jak se to hraje. A od toho je tady moje recenze, jež vám prozradí, jak si tento ročník stojí v očích hokejového maniaka, který nevynechal žádný díl od jeho prvního vydání v době mamutů. Série NHL v posledních letech čelila oprávněné kritice, že herní engine je stále stejný a že...

»