Recenze: Sonic Forces

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.11.2017, 9:13

Publikováno: 10.11.2017, 9:13

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1095 článků

Doktor Eggman už to zase zkouší. Opět se chce stát pánem světa, tedy těch zbytků, které nestačí jeho parta lotrů zničit. Aby mu to Sonic tentokrát nepřekazil, má Eggman trumf poháněný magickým krystalem, tajemnou postavu pojmenovanou Infinite. Ta dokáže manipulovat s časem, dimenzemi a Sonica hned v prvních minutách deklasuje. Slavný modrý hrdina tak končí na doktorově „Hvězdě smrti“, kde na něm Robotnik hodlá dělat pokusy, aby našel zdroj jeho síly a dokončil upevnění své moci, k němuž chybí už jen několik dní. Sonicovi přátelé, fungující teď v rovině odboje, ho chtějí zachránit, ovšem potřebují pomoc někoho neznámého. Někoho, kdo jen zázrakem přežil zničující nájezdy robotů a ze střetu s Infinitem vyvázl se zdravou kůží. Potřebují právě vás.

Sonic už tento rok jeden zářez má, a to, když se v podtitulu Mania připomněl 16bitovou verzí, která ho proslavila a zajistila mu slávu na více než pětadvacet let. Forces svým způsobem navazují na Generations. Kombinují trojrozměrnou grafiku s pohledem za zády a klasický boční 2D pohled, na který jsme zvyklý. Pán kroužků, jak jsem si kdysi Sonica pojmenoval, tento princip zkoušel už v roce 92, kdy třetí rozměr patřil speciálním úrovním. Čert tomu ale patrně chce, že veškeré moderní pokusy o zpracování klasické plošinovky na ni nedokáží hrdě navázat nebo ji dokonce pokořit.

Forces přitom začínají slibně. Sonicův nástup je velkolepý, jak jen může být, herní náplň má typické tempo a příběh pěkně rámují cut-scény. Když se po jeho zajetí objeví možnost zapojit do děje vlastního hrdinu, svitne naděje na originální přístup plný RPG prvků. Kdybych tušil, že veškerý pokrok spočívá v tom, že si budu moci vybrat jednu vylepšenou vlastnost a libovolnou zbraň, byl bych zmírnil počáteční nadšení. Váš hrdina zapadne do jednoho ze sedmi živočišných druhů. Rozdíl je ve vzhledu a schopnosti. Pták vám umožní skočit dvakrát, vlk sbírá automaticky kroužky kolem a taková kočka si udrží jeden kroužek po zasažení nepřítelem.

Od možností, které má Sonic, se vlastní avatar příliš neliší. Místo rychlého běhu disponuje lanem s hákem a na vás je, abyste mu přidělili jednu zbraň sestávající se z plamenometu, elektrického biče, vrtáku, kladiva a jim podobných. Zbytek je pak stejný, tudíž co se nedá odstřelit, na to je možné skočit, a to během co možná nejkratšího času a s co nejvyšším počtem nasbíraných kroužků. Za dobře splněnou epizodu zinkasujete výslednou známku, medaili při překročení úrovně postavy a spoustu, ale opravdu spoustu doplňků. Zprvu je neustálé uzpůsobování avatara dokonce i zajímavé.

Na šišku mu hodíte vikingskou helmu, tlamu zakryjete šátkem, tělo schováte pod koženou bundu a tlapy zkrášlíte rukavicemi a botami. Problém je, že inventář se neplní jen za splněné epizody, ale také za denní výzvy a mise. Už po půlce hry, kdy se počet předmětů přehoupne přes stovku, si tak hlídáte jen získané zbraně, protože vše ostatní vás bude zajímat asi stejně, jako stav stáda mongolského pastevce. Tvůrci do hry navíc přidali možnost si avatara „pronajmout“ před začátkem úrovně, takže se na svého můžete bez výčitek vykašlat. Vývojáři tak jednou rukou dávají až přehnané možnosti v customizaci, ale zároveň tou druhou usnadňují průchod hrou na pouhý speedrun.

Snaha zjednodušit princip Sonica je patrná i v nastavení, kde jsou pouze dvě obtížnosti. Možná je nostalgie až příliš silná, ale vždy jsem si pichláče pamatoval jako hru, která je určitou výzvou. Tady však nepřichází ani s těžší variantou Hard. Epizody sice prochází různorodými lokacemi, které jsou na oko pěkné a členité, absolutně ale postrádají originální uchopení, o nástrahách ani nemluvě. Výsledný dojem se špatně předává dál, ale pobíhání po platformách na mě působilo, jako byste vzali formuli, osadili jí litrovým motorem z Fabie a místo Yas Mariny vyrazili na uzavřený Pražský okruh. O to více si pak vážíte opravdu zajímavých levelů inspirovaných pinballem nebo Egyptem.

Myslím, že mi všichni dáte za pravdu, že milníky plošinovek jsou bossové. Právě u nich graduje atmosféra a hráč automaticky počítá s tím, že se u nich zapotí. Při vzpomínce na Yooka-Laylee, Wonder Boye nebo nedávný Cuphead se mi vaří krev ještě teď. Naštěstí je tu ale Sonic Forces, který vám hlavu jednoho z padouchů dá takřka za suché z nosu. Trochu náročnější je pouze Eggman, kterého potkáte hned dvakrát, zatímco Infinite padne jak domeček z karet, protože na něj vlétnete hned ve dvou. Souboje s bossy jsou tak neskutečným zklamáním a udělat radost vám mohou jen v případě, že hru plánujete pořídit dětem. Těm nebude vadit ani infantilnější příběh plný opravdového přátelství, jenž má sice poselství královny krásy, ale je podáván tak prvoplánově a hloupě, že uráží inteligenci každého, jehož angličtina neskončila u „nice to meet you“.

Co mě mrzí ještě víc, ovšem je to můj problém, je malý počet hratelných postav. Když už jsou ve hře Tails, Knuckles, Amy, Charmy Bee nebo Vector, doufal jsem až do poslední chvíle, že dostanou prostor i mimo příběhové filmečky a radiovou komunikaci. Nestalo se tak a tři desítky epizod si rozdělují dvě verze Sonica a vlastní hrdina. V běžné hře by takový počet úrovní znamenal excelentní herní dobu, v univerzu plném robotů a hrdinných zvířátek je to ale sotva 5 hodin, do kterých musím zařadit i Secret Stages a návraty do již absolvovaných úrovní v rámci SOS výzev. Po závěrečných titulcích můžete tak maximálně vylepšovat časy, protože chybí jakákoli forma multiplayeru nebo kooperace. Za tisíc korun mi to nepřijde jako kauf roku.

Titul se na obalu pyšní sloganem „Xbox One X Enhanced“, ale jeho výkon nedokáže zdaleka využít naplno. Místo 4K je rozlišení pouze 3200×1800, což je s ohledem na typ hry a grafický výsledek ostuda velikosti Eggmanova pupku. Je pěkné, že hra běží 60 snímků za sekundu, a to i na původním Xboxu One, u něj však rozlišení muselo být sníženo dokonce na 720p. Nevím, zda se vývojáři podívali do kalendáře na aktuální rok, ale éra konzole Xbox 360 už dávno skončila. A oni by měli taky, pokud neznají význam slova optimalizace. Na cut-scény se ani neptejte, neboť jsou ošklivé jak oškubaný papoušek. Z audiovizuální stránky si tak plusové body zaslouží jen soundtrack, který jede to samé jako vždy. Moderní elektro pop s odkazem na chiptune, který rozbíjí soft rock při nástupu padouchů na scénu.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Je možné s odstupem tří měsíců vydat nejlepší a nejhorší díly Sonica? Je, a Sega má na to zaručený recept. Po výborně přijatém retru Sonic Mania jsem očekával alespoň nadprůměrnou plošinovku, která mi zpracováním vyrazí dech, náročností pocuchá nervy a hratelností zahřeje na duši. Místo toho jsem v rychlosti prolétl projektem, který v mých očích Sonica degradoval na masovou záležitost pro příležitostné hráče. Kdyby čas, potřebný k tvorbě doplňků pro avatara, autoři věnovali level designu, byl by výsledek diametrálně odlišný. Sonic Forces jsou chybou v Matrixu, která fanoušky univerza definitivně utvrdí v tom, že modrému ježkovi moderní kabát nesvědčí.
  • Jaroslav Houdek

    Neodpustím si poznámku – Sonic nikdy neměl 8-bitovou verzi. Začal běhat až v éře 16-bitů.

    • Chaosteory CZ

      Mockrát děkuju za připomínku, chyba z prvního nástřelu recenze. Opraveno

    • Martin Vyhnanek

      Sega Master System je 8-bit. a sonic na něm byl takže tech. začal i když u nás byl rozšířenější na Sega Mega Drive ten je 16-bit.

      • Chaosteory CZ

        8bitová verze byla myslím port ze šestnáctky, ale nechci tu zase otevírat technické okénko 🙂
        Jarda, ale správně odhadl, kterou verzi jsem v textu myslel. Jsem ovšem rád, že je nás tu tolik pamětníků.

      • Jaroslav Houdek

        Aha, nevěděl jsem, že existoval i Sonic pro 8-bit. To je pro mě novinka. Ale jak tak na to koukám, byl hodně ořezaný, skoro bych se zdráhal tomu říkat Sonic.

        • Martin Vyhnanek

          Ale jak psal Chaosteory CZ je možné že to byla předělávka z 16-bit. sega mega drive tu jsem právě v té době měl a sousedovic kluk hrál na master system takže jsme se vždy někde sešly a pařilily jsme nejhorší v té době bylo že u některejch her nešlo ukládat a muselo se to dohrát najednou třeba práve sonic 1 nešel ukládat do dalších dílu už ale udělaly něco jako kody a když se zadaly tak člověk hrál odtamtud kde skončil save ještě ani pořádně neexistoval 🙂

          • Chaosteory CZ

            Když už zmiňuješ kódy, tak kupříkladu letošní remaster Wonder Boye umožňuje hráčům pokračovat v kdysi rozehrané hře právě jeho použitím. Příjemná nostalgie na prenatální éru ukládání pozic 🙂

  • Jaroslav Kovář

    Makal jsem jak kokot mesic v nemocnici a za vydreny prachy jsme si koupil segu master system se sonicem ktery jsem asi dvacetkrat dohral a o dvacetpet let pozdeji se objevi typ co tvrdi ze nikdy na 8bit nevysel…a Hitler byl gentleman

  • Chaosteory CZ

    Jen pro drobnou úpravu ohledně Sonica, kterou nechci zbytečně vkládat do recenze:
    V rámci recenze a zmínění Sonic Mania, byla myšlena původní 16bitová verze, která byla vytvářená jako primární. Pro Segu Master System byly pak tyto verze portovány do osmibitové podoby. Jejich herní mechanismy však byly trochu zjednodušené a změn doznal i level design. Hra měla i rozdílný soundtrack a Sonic nemohl kupříkladu sbírat ztracené kroužky.

24. 11. 2017 • kristine4chaos0

Recenze: LEGO Marvel Super Heroes 2

Fanoušci komiksových vesmírů jsou často jak kočky se psy, protože všichni tvrdí, že právě ten jejich je nejlepší. Největší rivalita samozřejmě panuje mezi společnostmi Marvel a DC. Superhrdinové svadí nepřímý boj na pultech tiskovin, v televizi, na stříbrném plátně, ve videohrách a také v našich domovech. U nás není výjimka. Když se mi podaří přítele přemluvit k třetímu Thorovi, automaticky musím počítat s povinnou projekcí Ligy spravedlnosti. On sní po nocích o tom, jak se...

»
22. 11. 2017 • lindros88cze4

RECENZE: L.A. Noire pro Xbox One

Detektivní thriller L.A. Noire od dnes již zaniklého australského studia Team Bondi, se vrací, aby se podíval na moderní konzole. Rockstar Games připravily remaster této povedené hry a my se teď mrkneme, jestli dokáže obstát i dnes.

»
20. 11. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Star Wars Battlefront II

V žádné předaleké galaxii, kde wookieeové dávají dobrou noc, ale v nám důvěrně známém vesmíru vznikla kdysi série Battlefront. S blyštivou značkou Star Wars a ještě opulentnějším logem LucasArts, dostali fanoušci rodinných fantasy pohádek poctivou dávku akce, která jim do gamepadů přinesla ty největší hrdiny z obou stran Síly. Jenže galaxie se mění, hrdinů přibývá, souboje mezi Impériem a rebely kývají miskami vah a Battlefront se vrací jak Darth Maulův světelný meč. Electronic Arts...

»
19. 11. 2017 • p.a.c.o3

RECENZE: Need for Speed Payback

Dlouholeté herní série mají často velké zástupy fanoušky, kteří se těší na každý další díl a většinou dokážou nějakou tu nedokonalost prominout. Jsou ale série, které každým dalším dílem o fanoušky přichází, a to i navzdory svému opravdu zvučnému jménu. Velkou snahu v odhánění příznivců projevují Electronic Arts společně s Ghost Games se svou dvorní značkou Need for Speed, jejíž poslední díl se vřelého přijetí opravdu nedočkal. Nejspíš i proto si vývojáři...

»
14. 11. 2017 • p.a.c.o10

RECENZE: Rush: A Disney-Pixar Adventure

Herní svět nejsou jenom potoky krve nebo dojemné rozsáhlé příběhy, které projdete za několik desítek hodin. Mezi hráči jsou totiž i ti menší, jež potřebují jiný přístup, a jelikož neudrží tak dlouho pozornost, i jejich herní dobrodružství musí mít tu správnou délku. Hry pro děti prostě mají svá specifika a dospělí hráči jim na chuť úplně přijít nemusí, což ostatně není ani cílem. Horší to mají dospělí recenzenti, kteří se...

»
13. 11. 2017 • chaosteorycz5

Recenze: Zoo Tycoon: Ultimate Animal Collection

Zdá se mi, jako by to bylo včera, co jsem zde na webu, ještě v pozici pouhého čtenáře, četl recenzi na Zoo Tycoon. Onehdy se kradla na mysl otázka, proč vůbec Microsoft vydává verzi pro končící generaci konzolí, když stavění zoo působí dojmem skvělého launch titulu pro tu novou. Bylo by tedy lepší nechat ji výhradně pro Xbox One. I když hodnocení zase takové terno nebylo, měl jsem v plánu si časem...

»
09. 11. 2017 • lindros88cze8

RECENZE: Super Lucky’s Tale

V průběhu let jsme se dočkali nespočtu plošinovek, které dali vzniknout kultovním postavám, ať už to byli Banjo-Kazooie, Mario či Crash Bandicoot. Letošní rok je na ně sice docela bohatý, přeci jen vyšly hry jako Yooka-Laylee či remaster Voodoo Vince, ale je pravda, že Microsoft podobně roztomilého maskota vždy postrádal. A navzdory různým kvalitám, které exkluzivita Super Lucky’s Tale nabízí, ani lišák Lucky jím nebude…

»
08. 11. 2017 • p.a.c.o3

RECENZE: Spintires MudRunner

Sluníčko začíná svítit na poslední kapky rosy, které se ještě nestačily odpařit do ranního vzduchu, houby narovnávají své klobouky a lesní ptactvo pomalu probouzí svým zpěvem celý les. Tu se nedalekým blátem s obrovským řevem prožene plechová potvora, z níž je cítit pach spálené nafty a černý dým z ní přikryl sazemi červenou berušku. K tomu všemu voda, v níž se ještě před chvilkou smáčela zelená rosnička, dostala zajímavě duhové barvy. Stroj již zmizel za...

»