Recenze: Sonic Forces

Autor: chaosteorycz Publikováno: 10.11.2017, 9:13

Publikováno: 10.11.2017, 9:13

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1846 článků

Doktor Eggman už to zase zkouší. Opět se chce stát pánem světa, tedy těch zbytků, které nestačí jeho parta lotrů zničit. Aby mu to Sonic tentokrát nepřekazil, má Eggman trumf poháněný magickým krystalem, tajemnou postavu pojmenovanou Infinite. Ta dokáže manipulovat s časem, dimenzemi a Sonica hned v prvních minutách deklasuje. Slavný modrý hrdina tak končí na doktorově „Hvězdě smrti“, kde na něm Robotnik hodlá dělat pokusy, aby našel zdroj jeho síly a dokončil upevnění své moci, k němuž chybí už jen několik dní. Sonicovi přátelé, fungující teď v rovině odboje, ho chtějí zachránit, ovšem potřebují pomoc někoho neznámého. Někoho, kdo jen zázrakem přežil zničující nájezdy robotů a ze střetu s Infinitem vyvázl se zdravou kůží. Potřebují právě vás.

Sonic už tento rok jeden zářez má, a to, když se v podtitulu Mania připomněl 16bitovou verzí, která ho proslavila a zajistila mu slávu na více než pětadvacet let. Forces svým způsobem navazují na Generations. Kombinují trojrozměrnou grafiku s pohledem za zády a klasický boční 2D pohled, na který jsme zvyklý. Pán kroužků, jak jsem si kdysi Sonica pojmenoval, tento princip zkoušel už v roce 92, kdy třetí rozměr patřil speciálním úrovním. Čert tomu ale patrně chce, že veškeré moderní pokusy o zpracování klasické plošinovky na ni nedokáží hrdě navázat nebo ji dokonce pokořit.

Forces přitom začínají slibně. Sonicův nástup je velkolepý, jak jen může být, herní náplň má typické tempo a příběh pěkně rámují cut-scény. Když se po jeho zajetí objeví možnost zapojit do děje vlastního hrdinu, svitne naděje na originální přístup plný RPG prvků. Kdybych tušil, že veškerý pokrok spočívá v tom, že si budu moci vybrat jednu vylepšenou vlastnost a libovolnou zbraň, byl bych zmírnil počáteční nadšení. Váš hrdina zapadne do jednoho ze sedmi živočišných druhů. Rozdíl je ve vzhledu a schopnosti. Pták vám umožní skočit dvakrát, vlk sbírá automaticky kroužky kolem a taková kočka si udrží jeden kroužek po zasažení nepřítelem.

Od možností, které má Sonic, se vlastní avatar příliš neliší. Místo rychlého běhu disponuje lanem s hákem a na vás je, abyste mu přidělili jednu zbraň sestávající se z plamenometu, elektrického biče, vrtáku, kladiva a jim podobných. Zbytek je pak stejný, tudíž co se nedá odstřelit, na to je možné skočit, a to během co možná nejkratšího času a s co nejvyšším počtem nasbíraných kroužků. Za dobře splněnou epizodu zinkasujete výslednou známku, medaili při překročení úrovně postavy a spoustu, ale opravdu spoustu doplňků. Zprvu je neustálé uzpůsobování avatara dokonce i zajímavé.

Na šišku mu hodíte vikingskou helmu, tlamu zakryjete šátkem, tělo schováte pod koženou bundu a tlapy zkrášlíte rukavicemi a botami. Problém je, že inventář se neplní jen za splněné epizody, ale také za denní výzvy a mise. Už po půlce hry, kdy se počet předmětů přehoupne přes stovku, si tak hlídáte jen získané zbraně, protože vše ostatní vás bude zajímat asi stejně, jako stav stáda mongolského pastevce. Tvůrci do hry navíc přidali možnost si avatara „pronajmout“ před začátkem úrovně, takže se na svého můžete bez výčitek vykašlat. Vývojáři tak jednou rukou dávají až přehnané možnosti v customizaci, ale zároveň tou druhou usnadňují průchod hrou na pouhý speedrun.

Snaha zjednodušit princip Sonica je patrná i v nastavení, kde jsou pouze dvě obtížnosti. Možná je nostalgie až příliš silná, ale vždy jsem si pichláče pamatoval jako hru, která je určitou výzvou. Tady však nepřichází ani s těžší variantou Hard. Epizody sice prochází různorodými lokacemi, které jsou na oko pěkné a členité, absolutně ale postrádají originální uchopení, o nástrahách ani nemluvě. Výsledný dojem se špatně předává dál, ale pobíhání po platformách na mě působilo, jako byste vzali formuli, osadili jí litrovým motorem z Fabie a místo Yas Mariny vyrazili na uzavřený Pražský okruh. O to více si pak vážíte opravdu zajímavých levelů inspirovaných pinballem nebo Egyptem.

Myslím, že mi všichni dáte za pravdu, že milníky plošinovek jsou bossové. Právě u nich graduje atmosféra a hráč automaticky počítá s tím, že se u nich zapotí. Při vzpomínce na Yooka-Laylee, Wonder Boye nebo nedávný Cuphead se mi vaří krev ještě teď. Naštěstí je tu ale Sonic Forces, který vám hlavu jednoho z padouchů dá takřka za suché z nosu. Trochu náročnější je pouze Eggman, kterého potkáte hned dvakrát, zatímco Infinite padne jak domeček z karet, protože na něj vlétnete hned ve dvou. Souboje s bossy jsou tak neskutečným zklamáním a udělat radost vám mohou jen v případě, že hru plánujete pořídit dětem. Těm nebude vadit ani infantilnější příběh plný opravdového přátelství, jenž má sice poselství královny krásy, ale je podáván tak prvoplánově a hloupě, že uráží inteligenci každého, jehož angličtina neskončila u „nice to meet you“.

Co mě mrzí ještě víc, ovšem je to můj problém, je malý počet hratelných postav. Když už jsou ve hře Tails, Knuckles, Amy, Charmy Bee nebo Vector, doufal jsem až do poslední chvíle, že dostanou prostor i mimo příběhové filmečky a radiovou komunikaci. Nestalo se tak a tři desítky epizod si rozdělují dvě verze Sonica a vlastní hrdina. V běžné hře by takový počet úrovní znamenal excelentní herní dobu, v univerzu plném robotů a hrdinných zvířátek je to ale sotva 5 hodin, do kterých musím zařadit i Secret Stages a návraty do již absolvovaných úrovní v rámci SOS výzev. Po závěrečných titulcích můžete tak maximálně vylepšovat časy, protože chybí jakákoli forma multiplayeru nebo kooperace. Za tisíc korun mi to nepřijde jako kauf roku.

Titul se na obalu pyšní sloganem „Xbox One X Enhanced“, ale jeho výkon nedokáže zdaleka využít naplno. Místo 4K je rozlišení pouze 3200×1800, což je s ohledem na typ hry a grafický výsledek ostuda velikosti Eggmanova pupku. Je pěkné, že hra běží 60 snímků za sekundu, a to i na původním Xboxu One, u něj však rozlišení muselo být sníženo dokonce na 720p. Nevím, zda se vývojáři podívali do kalendáře na aktuální rok, ale éra konzole Xbox 360 už dávno skončila. A oni by měli taky, pokud neznají význam slova optimalizace. Na cut-scény se ani neptejte, neboť jsou ošklivé jak oškubaný papoušek. Z audiovizuální stránky si tak plusové body zaslouží jen soundtrack, který jede to samé jako vždy. Moderní elektro pop s odkazem na chiptune, který rozbíjí soft rock při nástupu padouchů na scénu.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Je možné s odstupem tří měsíců vydat nejlepší a nejhorší díly Sonica? Je, a Sega má na to zaručený recept. Po výborně přijatém retru Sonic Mania jsem očekával alespoň nadprůměrnou plošinovku, která mi zpracováním vyrazí dech, náročností pocuchá nervy a hratelností zahřeje na duši. Místo toho jsem v rychlosti prolétl projektem, který v mých očích Sonica degradoval na masovou záležitost pro příležitostné hráče. Kdyby čas, potřebný k tvorbě doplňků pro avatara, autoři věnovali level designu, byl by výsledek diametrálně odlišný. Sonic Forces jsou chybou v Matrixu, která fanoušky univerza definitivně utvrdí v tom, že modrému ježkovi moderní kabát nesvědčí.
  • Jaroslav Houdek

    Neodpustím si poznámku – Sonic nikdy neměl 8-bitovou verzi. Začal běhat až v éře 16-bitů.

    • Chaosteory CZ

      Mockrát děkuju za připomínku, chyba z prvního nástřelu recenze. Opraveno

    • Martin Vyhnanek

      Sega Master System je 8-bit. a sonic na něm byl takže tech. začal i když u nás byl rozšířenější na Sega Mega Drive ten je 16-bit.

      • Chaosteory CZ

        8bitová verze byla myslím port ze šestnáctky, ale nechci tu zase otevírat technické okénko 🙂
        Jarda, ale správně odhadl, kterou verzi jsem v textu myslel. Jsem ovšem rád, že je nás tu tolik pamětníků.

      • Jaroslav Houdek

        Aha, nevěděl jsem, že existoval i Sonic pro 8-bit. To je pro mě novinka. Ale jak tak na to koukám, byl hodně ořezaný, skoro bych se zdráhal tomu říkat Sonic.

        • Martin Vyhnanek

          Ale jak psal Chaosteory CZ je možné že to byla předělávka z 16-bit. sega mega drive tu jsem právě v té době měl a sousedovic kluk hrál na master system takže jsme se vždy někde sešly a pařilily jsme nejhorší v té době bylo že u některejch her nešlo ukládat a muselo se to dohrát najednou třeba práve sonic 1 nešel ukládat do dalších dílu už ale udělaly něco jako kody a když se zadaly tak člověk hrál odtamtud kde skončil save ještě ani pořádně neexistoval 🙂

          • Chaosteory CZ

            Když už zmiňuješ kódy, tak kupříkladu letošní remaster Wonder Boye umožňuje hráčům pokračovat v kdysi rozehrané hře právě jeho použitím. Příjemná nostalgie na prenatální éru ukládání pozic 🙂

  • Jaroslav Kovář

    Makal jsem jak kokot mesic v nemocnici a za vydreny prachy jsme si koupil segu master system se sonicem ktery jsem asi dvacetkrat dohral a o dvacetpet let pozdeji se objevi typ co tvrdi ze nikdy na 8bit nevysel…a Hitler byl gentleman

  • Chaosteory CZ

    Jen pro drobnou úpravu ohledně Sonica, kterou nechci zbytečně vkládat do recenze:
    V rámci recenze a zmínění Sonic Mania, byla myšlena původní 16bitová verze, která byla vytvářená jako primární. Pro Segu Master System byly pak tyto verze portovány do osmibitové podoby. Jejich herní mechanismy však byly trochu zjednodušené a změn doznal i level design. Hra měla i rozdílný soundtrack a Sonic nemohl kupříkladu sbírat ztracené kroužky.

14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»
25. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Storm Boy

Silné příběhy nejsou doménou jenom knih či filmů, ale stále více se o ně pokoušejí, a dost často i úspěšně, herní vývojáři. Výsledky se různí stejně, jako herní žánry, protože by se dalo říct, že silný příběh jde naroubovat téměř na jakýkoli žánr. Můžeme střílet emzáky a přitom prožívat drama, užívat si malebného světa, který sužují vážné problémy nebo se prohánět po polích a vytvářet si příběhy vlastní.

»