Xboxweb.cz

Různorodost. To je ten pravý výraz, který nám pomůže pojmenovat to, co na hrách máme tak strašně rádi. Vezměte si například téma sourozenců stojících proti nebezpečí. Může z toho vzniknout báječná adventura pro dva, kde bratři putují společně lesem a řeší logické překážky. Dále lze vytvořit středověký příběh opřený o éru morové epidemie, kde se ke slovu dostává dávné prokletí. A v neposlední řadě je možné vystavět fantaskní příběh o zániku světa, v němž se z hrdinek stávají bojovnice východního typu. Což znamená že mají metrákové brnění, půltunový meč a nepřátele, na jejichž změření potřebujete pásmo. Vlastně něco podobného, jako přináší Soulstice.

Hra studia Reply Game, která je v době recenze v sympatické slevě, má atributy velkých her na hrdiny. Tím nejsilnějším je pak příběh, jehož stránky jsou velmi zdařilým mixem náboženství, mytologie a fantasy. Prolog je sice trochu delší, ale obsahuje legendu o vzniku světa, rychlé nastínění stran dobra a zla, no a nakonec také zápletku, kvůli které se z vás stávají hrdinky posledního soudu. Pravda, nejste jediní, ale ostatní vyvolení postupně podléhají volání temné strany, a tak se z nich stávají soupeři na cestě za vítězstvím. Na příběhu je fajn, že ani ústřední postava není ryzí dobrák. Neustále svádí vnitřní boj sama se sebou, s nímž mu pomáhá duše skonalé sestry. Na vyprávění je toho tedy víc než dost a vás může těšit, že se tak děje s českými titulky.

Osobně se mi příběh líbil, protože měl tempo, dlouho se nezdržoval se zbytečnými věcmi, přinesl zajímavé postavy a nedovolil mi přemýšlet nad tím, že má v některých případech trochu kulhavý krok a předvídatelná odhalení. Nicméně. Dokážu pochopit i pravý opak. Hlavní dvojice totiž není ten typ hrdinů, u nichž se zatnutými pěstmi sledujete, jak jim smrtka kosou čechrá ofinu. Briar, bojovnice, je studená jak nebožtík na Sibiři a je velice obtížné po ní chtít emoce. Ostatně jako pomstychtivá chiméra touží především po narovnání účtů, třebaže ji to může zabít. To Lute, sestra duch, je tou „lidskou“ polovinou. Jejím prostřednictvím přichází strach, radost, láska a dost často i humor. Jako sidekick možná nepatří k nejvýraznějším, ale přesto svou pozici zastává více než dobře. A to nejen během vyprávění.

Z pozice akční RPG toho titul víc pomlátí, než řekne. Což by bylo ještě lepší, kdyby se autoři jasněji rozhodli, co vlastně vytváří. Design umírajícího světa, který je mimochodem na poměry autorů překvapivě nápaditý a detailní, v kombinaci s nepřáteli ovládanými temnými silami vychází ze soulsovek. S tím se pojí neustálý sběr duší, nutnost včas provádět protiútoky prostřednictvím Lute a vhodně používat barevné aury. I když Briar může uskakovat, štítem je její sestra, která je schopna odklánět výpady protivníků, sama také útočit a krátkodobě zviditelňovat nepřátele z onoho světa. Jenže tempo soubojového systému jde spíš v duchu hack & slash rubaček typu Darksiders, Devil May Cry nebo God of War. Válečnice má několik zbraní, speciální vybavení, režim hněvu, kdy je tou největší furií v okolí, a souhru se sestrou. Díky té mohou hrdinky na krátký čas zvýšit útočnou sílu, aniž by čerpaly běžné bojové statistiky.

Jestli vám to zní jako vytříbený bojový systém nepřeberného množství možností, tak si raději přelaďte slechy. Realita je taková, že osvojení a bezmyšlenkovité používání je tréninkem na několik hodin, přičemž žánrově méně zdatným jedincům nemusí sednout nikdy. S několika málo soupeři to není problém. Ale jak se začnou skupiny počítat na dvouciferná numera, dorazí malý bossové a několik duchů, není možné najít v bitkách to pravé uspokojení. Jako byste si během puberty užívali doma se slečnou, nebo hochem, a přitom čekali, kdy se rodiče neohlášeně vrátí domů. Ano, bossové jsou nápadití a souboje pestré, ale dostat se k nim je občas pořádný nervák. Situaci neulehčuje ani pevná kamera, která snímá prostředí na krásu, nikoliv na užitek. Osobně mi příliš nepřekážela, nicméně jsem od přírody masochista a nehledám tu nejlehčí cestu. A také si tu a tam rád zanadávám.

Když je ústřední herní prvek tak komplikovaný a náročný, neboť do něj ještě stupují upgrady zbraní a odemykání pohybů, je těžké hru s čistým svědomím doporučit. Soulstice můžete považovat za hamotinu všech jazyků, za kopu netříděných žánrů či za nenaplněné ambice snílků. Nebo titul přijmete jako snahu o něco jiného v režii dobře známých motivů. Hratelnost může pro mnohé vyznívat nepřístupně a zpracování nedomyšleně. Ale mě se bojování v Holy Kingdom líbilo. Souboje jsem pojal jako výzvu, užíval si krásnou práci kamery během chození světem a kvitoval zapojení nemalého množství hádanek. Autoři šli v mnohém na jistotu, ale nebáli se ani pokusů, u nichž museli předem očekávat hráčskou nelibost. Což se týká především kamery a náročnějšího systému boje, kde ve své podstatě ovládáte rovnou dvě postavy.

Jenže ani produkce od světových expertů na žánr nejsou bez chyb, bez krkolomných řešení a zbytečných herních prvků. A to jsou na herní scéně téměř třicet let. Tak proč nebýt velkorysý u týmu, který se teprve rozkoukává. Litovat lze skutečně jen faktu, že hra je pouze pro next-gen, třebaže objektivně neexistuje důvod pro absenci na méně výkonné konzoli. Soulstice jede sice 4K, ale bez přebytečných snímků za sekundu a výrazného záhulu pro výkon. Ovšem v pěkném, lehce komiksovém zpracování.