Recenze: Space Hulk: Tactics

Autor: chaosteorycz Publikováno: 19.10.2018, 12:10

Publikováno: 19.10.2018, 12:10

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1786 článků

Jakmile se ve vesmíru střetnou mariňáci s mimozemšťany, nemusí z toho nutně vzniknout nový Vetřelec. Může klidně jít o adaptaci ze světa Warhammeru 40 000, která si na paškál bere značku Space Hulk. Oblíbenou deskovou hru, která milovníky taktiky baví už téměř třicet let. Podtitul Tactics je už pátým herním zpracováním. Z toho druhým, na kterém se jako vydavatel podílí Focus Home Interactive.

Strategická tahovka se zaměřuje na střety vesmírných mariňáků, kteří jsou sympaticky pojmenováni Terminátoři, a vesmírných kreatur z řad Genestealers. Boje probíhají na zdánlivě opuštěných vesmírných lodích, kde převládají úzké koridory, syčící potrubí a pocit, že vás každou chvíli něco nechutného kousne do plechu. Hned z kraje můžu zmínit atmosféru, která v některých momentech skutečně připomíná Vetřelce nebo první díl Dead Space. Titul by stejně dobře fungoval i ve složení mariňáci–vetřelci, protože mu přímo nahrávají i herní mechaniky jednotlivých jednotek.

Srdcem hry je duální kampaň. Jednu část hrajete za mariňáky jednotky Blood Angels a tu druhou za emzáky. Příběhové režimy se neliší jen dějovou linkou, ale také herními prvky. Terminátoři mají za úkol zachránit Gorgonum, na který se řítí trosky vesmírného plavidla The Forsaken Doom. Přestože je děj vyprávěn jen formou hlasových dialogů a popisků, výborně rámuje předlohu. Zároveň nabízí hned několik zakončí. O ně se postaral spisovatel James Swallow, který už perem zasáhl do Star Treku, Deus Ex, Doctora Who, Hvězdné brány či samotného Warhammeru. Z pohledu Genestealers se podíváte, jak k celému neštěstí došlo. Tudíž se střetnete i s jinými jednotkami a uvidíte prostředí z jiného pohledu.

Jako mariňáci máte k dispozici pět členů jednotky, které na počátku úrovně rozmístíte na vybraná místa. Jakmile voják zemře, ztrácíte ho v tu chvíli natrvalo. Blood Angels mají menší počet tahů než protivníci, zato mnohem variabilnější možnosti hry. Díky zbraním mohou střet vyřešit na dálku a v době nečinnosti hlídat koridor nebo přejít do obranné pozice. Jak se levely kampaně krájejí, přicházejí nové typy vojáků, možnost lepšího vybavení či karet. Karty jsou důležitým strategickým doplňkem. Jejich použití je omezené, tudíž nemůžete zužitkovat všechny tři na jednou. V případě potřeby je zkonvertujete na body a lehce si přilepšíte na tazích. Karty mohou zaručovat jistý výsledek střelby, přímého střetu nebo jen zvýšit statistickou hodnotu.

V kampani za druhou stranu jsou karty už nutností, neboť pouze jejich konverzí lze „zasévat“ nové a nové mimozemšťany. Počet je hlavní deviza drápatých potvor. Při šikovném hraní mariňáky přečíslíte za několik kol a pak chybí jen rozbít jejich chytré rozestavení, abyste jim brnění otevřeli jako balení sardinek. Genestealers se ke kořisti musí dostat přímo. Pro tyto účely je přítomný stealth postup, kdy tvor využívá šachet podél koridorů. Z mého pohledu je téměř k ničemu, protože ho nelze využít přes hořící místa či sledované úseky. Jakmile mariňák hlídá celou chodbu, bestie jí nemůže nepozorovaně projít. Taktéž si musí otvírat dveře, což už je úplná pitomost. Možná jsou Tactics věrné předloze, ale zrovna zde mohly ustoupit hratelnosti.

Ta je v kampani bohužel lepší za mariňáky. Nejde o to, že emzáci nemají těžké kvéry a že je u nich taktické myšlení žádanější. Za vším stojí umělá inteligence, které trvá neskutečně dlouho vypočítat tahy vojáků. Jakmile musí řídit početnější potvory, je ve svém živlu. Po mapě s nimi hýbe jak děcko s angličáky a hra má svižné tempo. Při otočení rolí jen smutně sledujete, jak titul čeká na tahy protivníka. Neskutečně mě vytáčí rozkouskované postupy, kdy AI posune plecháče o jeden bod, aby se k němu po dvou minutách vrátila a udělala další. Při dlouhém čekání navíc začnete přemýšlet nad prostředím, které je trochu jednotvárné. Tvůrci se hraní snažili oživit například pohledem z první osoby, který je ve výsledku tak maximálně na efekt.

Při strategii je důležité ovládání, které Space Hulk většinou nikterak nekomplikuje. Po mapě se kamerou pohybujete libovolně a na rychlý výběr členů týmů slouží triggery. Jste-li dostatečně organizačně schopní, můžete postavy úkolovat velice rychle, nicméně jejich pohyb tím neurychlíte. Nešťastně je řešené ukončení ovládání mimozemských postav. Zatímco u mariňáků stačí postavu označit, v případě slintavých bestií musí dojít k potvrzenému ukončení, že už se s dotyčnou nehodláte zabývat. Samotné střety probíhají za hodu fiktivních kostek. Popisek sice ukazuje rozložení šancí na obou stranách, ale nutně nemusí být směrodatný. Zde opět zasahuje moc karet.

V dalších režimech na vás čeká ještě Skirmish s možností vytvoření vlastních map a online multiplayer. Bohužel v obou případech jde takřka o nehratelné režimy, neboť není s kým. Servery jsou prázdné jak regály obchodů před živelnou katastrofou a ulovit živého protivníka, se rovná číhání na mysliveckém posedu po nukleární válce. Technicky je hra zpracovaná dobře. Problémy, kdy mi titul při načítání rozehrané partie padal do dashboardu, opravil patch. Tedy aspoň doufám, protože teď vše funguje dobře. A tak se dostávám k tématu, které xboxového hráče bolí nejvíc.

Nový Space Hulk je první hrou, kde vydavatel separoval lokalizaci na základě platformy. Českého distributora z toho prosím neviňte, protože jde o rozhodnutí Focus Home Interactive, že Xbox One, jako jediný, zůstal bez českých titulků. Důvod, proč se tomu tak stalo, řešit nebudu. Místo toho chci poukázat na skutečnost, že toto rozhodnutí nedoprovází kompenzace. Kdyby xboxová verze stála o pár korun míň, řeknu v pořádku. Kdyby vydavatel přibalil nějaké skiny navíc, řeknu dobře. Nic z toho se nestalo. Nelíbí se mi takový přístup a v hodnocení je zohledněn.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Vyklízení vesmírného plavidla určitě nenajde nové hráče mezi příležitostnými stratégy. Jedincům s taktickými sklony ale nabídne zajímavý přistup k nesvářeným stranám z univerza Warhammer 40 000. Chytře řešený systém karet rozbíjí jednotvárnost prostředí a loudavá umělá inteligence, kvůli které je hraní za emzáky ukolébavkou na dobrou noc. Zpestření, jako FPS pohled, možná vypadala dobře na papíře, ale v praxi jsou k ničemu. Chybějící lokalizace pak hodnocení jen korunuje.
14. 11. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: LEGO Harry Potter Collection

Kolekce her LEGO Harry Potter konečně dorazila na Xbox One a jak asi tušíte, jedná se o zábavný remaster, i když mohl být daleko ambicióznější. Tvůrci totiž měli více než dost času, si s kolekcí pohrát, ovšem na hrách LEGO Harry Potter: Years 1-4 (2010) a LEGO Harry Potter: Years 5-7 (2011) se nic nezměnilo.

»
13. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Super Pixel Racers

Závodníci měli v herním světě vždycky dobrou pozici, protože o závodní hry nikdy nebyla, a stále není, nouze. Výběr je opravdu pestrý a záleží čistě na tom, jaký druh závodů si chceme užít a jakou míru realističnosti očekáváme. Spousta hráčů si jistě ráda odpočine při nějakém arkádovém ježdění, a i v tomto segmentu je naštěstí z čeho vybírat. Další adept pro potenciální zájemce mimo arkádové hratelnosti přihazuje také ingredienci, na níž hráči slyší...

»
10. 11. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: The One We Found

Často melu pantem, že dnešní herní produkce vychází s balením dětských plen, dudlíkem a návodem pro nejhloupější z hloupých. Všude samé ukazatele, poznámky a vysvětlivky, přes které v konečném důsledku není pořádně vidět to nejdůležitější. Ano, jsou výjimky, a to většinou z nízkonákladové výroby, s nimiž mozkové závity roztočíte jak Wankelův motor. Do této společnosti patří survival The One We Found, který vedle temné atmosféry nabízí i pořádnou dávku logických překážek.

»
08. 11. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: 11-11: Memories Retold

Přestože je nám každý rok prostřednictvím médií připomínáno, že první světová válka nebyla karneval v Riu a že jedno pokračování stačilo, hráči neustále touží vyrážet na fronty. Zde hrdinství bagatelizují na pouhou soutěž v rychlejší střelbě a přesnějším oku, aniž by si často uvědomovali, že jejich vrstevníci pokládali život navzdory přesvědčení, navzdory osobním sympatiím. Naštěstí herní svět není jen Call of Duty nebo Battlefield, ale také nezávislá tvorba, která tyto příběhy vypráví...

»
07. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Kingdom Come: Deliverence – The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon

Recenze od naší čtenářky a hráčky Naifa86, děkujeme 😉 Vydání nového DLC hry Kingdom Come: Deliverance, které nese název The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon (Milostná dobrodružství bodrého rytíře Jana Ptáčka), připomínalo ráno po velmi vydařeném mejdanu. Jindra si totiž notnou část příběhu, který prožil při plnění úkolu pro pana Jana Ptáčka, nepamatoval. Herní doba se tak mnohdy zkrátila na cca 2 hodiny, což uznávám, není mnoho. Také se...

»
06. 11. 2018 • chaosteorycz2

Recenze: Tyler: Model 005

Kdo nechtěl mít v devadesátých letech vlastního „Johnnyho Pětku“, byl buď stále ještě pouhou součástí genetického materiálu nebo měl v občance příliš mnoho roků, aby to přiznal. Sympatický robot, kterého zásah blesku přivedl k životu, postupně objevoval lidský svět, a přitom získával informace o své minulosti. A podobný osud má i Tyler, malý robůtek, jehož příběh začíná roku 1955. Shodou okolností za vše opět může nepříznivé počasí.

»
05. 11. 2018 • p.a.c.o10

RECENZE: Red Dead Redemption 2

Musím se přiznat, že jenom na malé procento her se před vydáním těším tolik, jako jsem to měl před příchodem druhého dílu westernové série Red Dead Redemption (dále RDR2). Důvodů, proč jsem se tolik těšil, bylo hned několik. Za prvé, Rockstar vydávají své hry ve velkých časových rozestupech (například mezi RDR1 a RDR2 je časový rozdíl 8 let), takže každá další hra je velkou událostí. Za druhé je to potom...

»
03. 11. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Call of Cthulhu

Lidská mysl a její představivost jsou velmi mocná zbraň. Dokáží tvořit, ale stejně dobře i ničit. Jedněm můžou v určitou chvíli pomoci, aby druhým o pár sekund s radostí škodily. Jsou základním kamenem jakéhokoliv projektu a posledním kotevním bodem lidské osobnosti. A když se “porouchají“, zavedou naši duši do míst, odkud už není návratu. Pak se noční můry stávají skutečností a skutečnost jen bláhovým snem zlomeného chudáka. Vítejte ve světě Howarda Phillipse...

»