Recenze: Space Hulk: Tactics

Autor: chaosteorycz Publikováno: 19.10.2018, 12:10

Publikováno: 19.10.2018, 12:10

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2041 článků

Jakmile se ve vesmíru střetnou mariňáci s mimozemšťany, nemusí z toho nutně vzniknout nový Vetřelec. Může klidně jít o adaptaci ze světa Warhammeru 40 000, která si na paškál bere značku Space Hulk. Oblíbenou deskovou hru, která milovníky taktiky baví už téměř třicet let. Podtitul Tactics je už pátým herním zpracováním. Z toho druhým, na kterém se jako vydavatel podílí Focus Home Interactive.

Strategická tahovka se zaměřuje na střety vesmírných mariňáků, kteří jsou sympaticky pojmenováni Terminátoři, a vesmírných kreatur z řad Genestealers. Boje probíhají na zdánlivě opuštěných vesmírných lodích, kde převládají úzké koridory, syčící potrubí a pocit, že vás každou chvíli něco nechutného kousne do plechu. Hned z kraje můžu zmínit atmosféru, která v některých momentech skutečně připomíná Vetřelce nebo první díl Dead Space. Titul by stejně dobře fungoval i ve složení mariňáci–vetřelci, protože mu přímo nahrávají i herní mechaniky jednotlivých jednotek.

Srdcem hry je duální kampaň. Jednu část hrajete za mariňáky jednotky Blood Angels a tu druhou za emzáky. Příběhové režimy se neliší jen dějovou linkou, ale také herními prvky. Terminátoři mají za úkol zachránit Gorgonum, na který se řítí trosky vesmírného plavidla The Forsaken Doom. Přestože je děj vyprávěn jen formou hlasových dialogů a popisků, výborně rámuje předlohu. Zároveň nabízí hned několik zakončí. O ně se postaral spisovatel James Swallow, který už perem zasáhl do Star Treku, Deus Ex, Doctora Who, Hvězdné brány či samotného Warhammeru. Z pohledu Genestealers se podíváte, jak k celému neštěstí došlo. Tudíž se střetnete i s jinými jednotkami a uvidíte prostředí z jiného pohledu.

Jako mariňáci máte k dispozici pět členů jednotky, které na počátku úrovně rozmístíte na vybraná místa. Jakmile voják zemře, ztrácíte ho v tu chvíli natrvalo. Blood Angels mají menší počet tahů než protivníci, zato mnohem variabilnější možnosti hry. Díky zbraním mohou střet vyřešit na dálku a v době nečinnosti hlídat koridor nebo přejít do obranné pozice. Jak se levely kampaně krájejí, přicházejí nové typy vojáků, možnost lepšího vybavení či karet. Karty jsou důležitým strategickým doplňkem. Jejich použití je omezené, tudíž nemůžete zužitkovat všechny tři na jednou. V případě potřeby je zkonvertujete na body a lehce si přilepšíte na tazích. Karty mohou zaručovat jistý výsledek střelby, přímého střetu nebo jen zvýšit statistickou hodnotu.

V kampani za druhou stranu jsou karty už nutností, neboť pouze jejich konverzí lze „zasévat“ nové a nové mimozemšťany. Počet je hlavní deviza drápatých potvor. Při šikovném hraní mariňáky přečíslíte za několik kol a pak chybí jen rozbít jejich chytré rozestavení, abyste jim brnění otevřeli jako balení sardinek. Genestealers se ke kořisti musí dostat přímo. Pro tyto účely je přítomný stealth postup, kdy tvor využívá šachet podél koridorů. Z mého pohledu je téměř k ničemu, protože ho nelze využít přes hořící místa či sledované úseky. Jakmile mariňák hlídá celou chodbu, bestie jí nemůže nepozorovaně projít. Taktéž si musí otvírat dveře, což už je úplná pitomost. Možná jsou Tactics věrné předloze, ale zrovna zde mohly ustoupit hratelnosti.

Ta je v kampani bohužel lepší za mariňáky. Nejde o to, že emzáci nemají těžké kvéry a že je u nich taktické myšlení žádanější. Za vším stojí umělá inteligence, které trvá neskutečně dlouho vypočítat tahy vojáků. Jakmile musí řídit početnější potvory, je ve svém živlu. Po mapě s nimi hýbe jak děcko s angličáky a hra má svižné tempo. Při otočení rolí jen smutně sledujete, jak titul čeká na tahy protivníka. Neskutečně mě vytáčí rozkouskované postupy, kdy AI posune plecháče o jeden bod, aby se k němu po dvou minutách vrátila a udělala další. Při dlouhém čekání navíc začnete přemýšlet nad prostředím, které je trochu jednotvárné. Tvůrci se hraní snažili oživit například pohledem z první osoby, který je ve výsledku tak maximálně na efekt.

Při strategii je důležité ovládání, které Space Hulk většinou nikterak nekomplikuje. Po mapě se kamerou pohybujete libovolně a na rychlý výběr členů týmů slouží triggery. Jste-li dostatečně organizačně schopní, můžete postavy úkolovat velice rychle, nicméně jejich pohyb tím neurychlíte. Nešťastně je řešené ukončení ovládání mimozemských postav. Zatímco u mariňáků stačí postavu označit, v případě slintavých bestií musí dojít k potvrzenému ukončení, že už se s dotyčnou nehodláte zabývat. Samotné střety probíhají za hodu fiktivních kostek. Popisek sice ukazuje rozložení šancí na obou stranách, ale nutně nemusí být směrodatný. Zde opět zasahuje moc karet.

V dalších režimech na vás čeká ještě Skirmish s možností vytvoření vlastních map a online multiplayer. Bohužel v obou případech jde takřka o nehratelné režimy, neboť není s kým. Servery jsou prázdné jak regály obchodů před živelnou katastrofou a ulovit živého protivníka, se rovná číhání na mysliveckém posedu po nukleární válce. Technicky je hra zpracovaná dobře. Problémy, kdy mi titul při načítání rozehrané partie padal do dashboardu, opravil patch. Tedy aspoň doufám, protože teď vše funguje dobře. A tak se dostávám k tématu, které xboxového hráče bolí nejvíc.

Nový Space Hulk je první hrou, kde vydavatel separoval lokalizaci na základě platformy. Českého distributora z toho prosím neviňte, protože jde o rozhodnutí Focus Home Interactive, že Xbox One, jako jediný, zůstal bez českých titulků. Důvod, proč se tomu tak stalo, řešit nebudu. Místo toho chci poukázat na skutečnost, že toto rozhodnutí nedoprovází kompenzace. Kdyby xboxová verze stála o pár korun míň, řeknu v pořádku. Kdyby vydavatel přibalil nějaké skiny navíc, řeknu dobře. Nic z toho se nestalo. Nelíbí se mi takový přístup a v hodnocení je zohledněn.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Vyklízení vesmírného plavidla určitě nenajde nové hráče mezi příležitostnými stratégy. Jedincům s taktickými sklony ale nabídne zajímavý přistup k nesvářeným stranám z univerza Warhammer 40 000. Chytře řešený systém karet rozbíjí jednotvárnost prostředí a loudavá umělá inteligence, kvůli které je hraní za emzáky ukolébavkou na dobrou noc. Zpestření, jako FPS pohled, možná vypadala dobře na papíře, ale v praxi jsou k ničemu. Chybějící lokalizace pak hodnocení jen korunuje.
18. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Conarium

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

»
17. 04. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: R.B.I Baseball 19

Herní sportovci mají žně, protože celá řada sportů, u nás i těch méně známých, je zpracována do herní podoby. Hokej a fotbal jsou takové klasiky, které nikoho nepřekvapí a stejně tak virtuální zpracování amerického fotbalu. Z amerických sportů tak do sbírky chybí jenom baseball, kdy na Xbox One jsou na výběr dokonce dvě hry s touto tématikou.

»
15. 04. 2019 • DandyCZE1

RECENZE: Stellaris: Console Edition

Svět strategií je na Xboxu poměrně malý, takže za světlé výjimky jsme jedině rádi. Není totiž vůbec snadné napasovat komplikovanější ovládání na několik hlavních ovládacích prvků na gamepadu a ještě hráče zaujmout. Proto má žánr strategií stále hlavní místo na PC, a troufnu si říct, že to je poslední typ her, které vyloženě PC potřebují. Samozřejmě lze namítnout, že povolení myši a klávesnici může situaci vyřešit, ale osobně si myslím,...

»
14. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: The Grand Tour Game

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

»
14. 04. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Gang Beasts

Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.

»
10. 04. 2019 • chaosteorycz4

Recenze: Assassin’s Creed III Remastered

Tak schválně, ve kterém díle zabijácké série byly první námořní bitvy? Kdy se rozšířily možnosti parkouru? Který hrdina už nepotřeboval lékárničky pro uzdravení a proč byl důležitou součástí hraní lov a následný prodej kořisti? Všechny odpovědi jsou ukryty v historii, kterou značka Assassin’s Creed píše, a do značné míry překrucuje, už od roku 2007. Vy si teď minulost můžete zopakovat hned několikrát, a to na pozadí kolonialismu.

»
05. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Far: Lone Sails

Prý, že cesta je cíl. Oblíbené klišé, které se hodí mezi pysky každému, kdo hledal v obyčejné hře významový nebo existencionální přesah, třebaže měl děj jasně vypsaný přímo před očima. Inside, Black the Fall, Limbo, Rime, Abzu, Unravel a desítky dalších. Na oko umělecká díla, jejichž jasné poselství se vypráví mezi řádky, zatímco ústřední postava absolvuje osudovou pouť plnou překážek. Jednou je skrytým motivem politika, jindy smysl života, velice často...

»
29. 03. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Generation Zero

Invaze z vesmíru může přijít kdykoli a kdo si myslí, že jsme ve Vesmíru sami, nechť v tomto sebeklamu žije i nadále. Neříkejte mi, že při velikosti toho kolem nás, kdy přesnou velikost snad ani pořádně neznáme, se život v inteligentní formě vyvinul jenom na naší krásné modré planetě. Jenom doufám, že pokud někde život je, není tak agresivní, jak se nám snaží všechny katastrofické filmy, hry a seriály namluvit. Alespoň, že v tom...

»