Recenze: State of Mind

Autor: chaosteorycz Publikováno: 20.8.2018, 13:21

Publikováno: 20.8.2018, 13:21

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1896 článků

Žánr science fiction mám rád od doby, co jsem viděl Vesmírnou odyseu. I když jsem tenkrát absolutně nechápal, co mi chce sdělit, fascinoval mě svět, jehož součástí se nikdy nestanu. Během let pozdějších, kdy jsem knihovnu plnil Asimovem, Bradburym a Heinleinem, mě ale uchvátil jiný poutník budoucností, a to Philip K. Dick. Jeho pohledy do neznáma, v nichž se lidství stává obchodním artiklem a člověk lehce nahraditelným „komponentem“, mají dodnes mrazivou atmosféru. S každým úspěchem technologického vývoje navíc dostávají reálnější obrysy. Jakmile se tedy nějací autoři inspirují jeho myšlenkami, jsem připravený věnovat jim pozornost.

Třeba, že to německé studio Daedalic přímo nezmiňuje, jejich Berlín roku 2048 těžko zapře myšlenky oblíbeného spisovatele. Futuristický svět, kde nikdy nevidíte denní světlo, je plný neonů, špinavých ulic a reklamních poutačů, které vám lezou až do postele. Zapojení robotů do lidského života je v plném proudu. Stroje pomalu nahrazují obsluhu nemocnic, složky vymáhající právo, lidi v jejich zaměstnáních a stávají se nedílnou součástí rodinných domácností. Najdou se samozřejmě rebelové bojující proti systému. Ti umírněnější tráví svůj život na pokraji společnosti, zatím co radikálové páchají bombové atentáty na technologické firmy, což je v tomto případě korporace Kurtz.

V těchto kulisách se chopíte novináře Richarda Nolana. Ani on nevítá veškerý pokrok s otevřenou náručí, což velmi ironicky dává na odiv ve svých sloupcích. Jeho problémem teď ovšem není nový robotický člen rodiny, kterého zakoupila jeho žena, ale autonehoda. Události s ní spojené jsou jen velmi mlhavé. Jestli probuzení v nemocnici nebylo dostatečný šokem, tak návrat domů ano. Žena a syn jsou pryč. Pohádka o návštěvě rodičů se vytrácí v den jejich údajného návratu, což Richarda dost znepokojuje. Přestože jejich vztah nebyl v poslední době idylický, nehodlá si připustit fakt, že by ho manželka opustila bez nejmenšího slova. Začíná tedy pátrat na vlastní pěst, ať už ho stopy zavedou kamkoliv. Třeba k Adamovi.

Jde o druhou důležitou postavu příběhu. Adama s Richardem spojuje několik věcí. I on měl autonehodu, také pracuje ve sféře ovlivňující lidské mínění a doma na něj čeká syn se ženou. I když čeká je silné slovo. Manželka je ambiciózní workoholik a klučina si vystačí s robotickou hračkou, která mu je nejlepším přítelem a domácím učitelem. Hoch navíc musí každý den docházet do zdravotnického zařízení, kvůli tajemné nemoci. Nicméně světy obou můžu už stejné nejsou. City5 je přímo pravým opakem melancholického Berlína a na první pohled se jeví jako vysněný ráj stavebních developerů. Adamův dokonalý život se ale změní v den, kdy ho Richard kontaktuje s životně důležitou prosbou.

Tolik asi k úvodu State of Mind. Pokud si myslíte, že jsem vám právě vyzradil polovinu děje, tak se můžete dál v klidu věnovat čtení. Příběh rozhodně není na jedno odpoledne a v pozdější fázi se vám do rukou dostanou i další postavy. Richard s Adamem možná jsou stěžejními pilíři, ale ne jedinými hratelnými charaktery. Žánrově se titul staví někam mezi sci-fi, thriller a drama, a to s velkou převahou vědecko-fantastické složky. Pokud místo literatury volíte raději filmy, přiměje vás hraní vzpomenout na snímky Blade Runner, Já, robot, Total Recall, Šestý den nebo Matrix. Herně se pak bavíme o detektivní adventuře s logickými hádankami.

Herní náplň je tedy více méně jasná. Chodíte z místa na místo a přes interakci s předměty a postavami skládáte dohromady dějovou skládačku. A to poměrně velkou. U podobných her jsem zvyklý, že sotva se pořádně rozjedou, mávají na mě titulky s vřelým poděkováním za hraní. Tentokrát jsem si na ně musel počkat více jak deset hodin. Během nich si hra připravila několik zajímavých odboček ve formě miniher a logických překážek. Skládání fragmentů minulosti, ovládání robotů, skenování lidí dronem nebo hraní na klavír. S ohledem na to, jak malý prostor vám oba světy dávají při pohybu, je aktivit poměrně dost a přicházejí vždy, když už bylo povídání tak akorát. Přesto je linearita vyprávění až moc přímočará. Z hlavního děje takřka nelze uhnout. Veškerá vedlejší interakce je tedy spíše informačního charakteru. Škoda toho, neboť po nějakém čase ztratíte zájem o prostředí a jdete primárně po další příběhové indicii.

Scénáristovi se musí přiznat snaha vybudovat věrohodný svět zítřka, avšak má na něj malý plácek. Rád bych věřil této vizi budoucnosti, kde lidská „duše“ není nic jiného než modifikovatelný soubor jedniček a nul. Kde jeden hacker stačí na to, aby se osudy třech lidí nadobro změnily. Ale funguje to jen částečně. Za prvé, příliš brzy jsou odkryty všechny karty, takže ještě před polovinou tušíte, kam se zbytek hry ubere. A pak je tu postava samotného Richarda, která nezískává zrovna pozitivní body. Vlastně mu ani nepřejete, aby rodinu našel, protože jeho sebestředné ego má pro něj vyšší hodnotu než rodina. Je to takový ten kariéristický hajzlík, který jde za svým stůj, co stůj a v případě selhání hledá chyby u druhých. Ostatně mezi kolegy a přáteli moc oblíbený také není. Pozdější transformaci na vzorného rodiče mu tak budete věřit jen velice těžko.

Přesto jsou 40. léta 21. století přesně tím místem, které vás fascinuje a zároveň vám točí žaludek do spirály. A do značné míry za to může i grafická stylizace. Polygony jsou skvělou volbou, protože podporují dojem, že to celé vlastně nemusí být vůbec skutečné. Na rozdíl od takové Mulaky, State of Mind pracuje s mnohem členitějšími modely, což prospívá mimice tváří a drobným detailům. Dojem kazí jen virtuální uživatelské rozhraní, kterému chybí ostřejší obrysy. A ne, nemyslím si, že to byl záměr. Trochu nešťastně jsou pak řešeny kolize s postavami. Robot obývající Richardův byt má tendenci chodit za ním. Často mi tak zablokoval východ z místnosti a já byl nucený odejít až do roku pokoje, aby se ten slouha pohnul blíž ke mně. Dabing a soundtrack padnou jak postavám, tak dění, jen prostorová orientace zvuku má slyšitelně horší vyladění. Nezřídka jsem slyšel hlas z opačné strany, než postava stála.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Výlet, do budoucnosti vzdálené třicet let, má pachuť virtuální reality, černého obchodu s lidskými vzpomínkami a mocenských choutek jedné hladové společnosti. Má ale i zajímavé osudy obyčejných lidí, kteří se postavili nespravedlnosti, aby si uhájili to, co je jim nejdražší. State of Mind je kvalitním přírůstkem mezi depresivní vize světa, který tratí na nestálém tempu, menším prostoru a drobných chybách.
  • Jaroslav Houdek

    Zdá se to být zajímavá hra, ale za 800 možná trochu drahá. Asi jsem zpovykaný těmi věčnými výprodeji AAA her za 150Kč.

18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»