Recenze: State of Mind

Autor: chaosteorycz Publikováno: 20.8.2018, 13:21

Publikováno: 20.8.2018, 13:21

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2043 článků

Žánr science fiction mám rád od doby, co jsem viděl Vesmírnou odyseu. I když jsem tenkrát absolutně nechápal, co mi chce sdělit, fascinoval mě svět, jehož součástí se nikdy nestanu. Během let pozdějších, kdy jsem knihovnu plnil Asimovem, Bradburym a Heinleinem, mě ale uchvátil jiný poutník budoucností, a to Philip K. Dick. Jeho pohledy do neznáma, v nichž se lidství stává obchodním artiklem a člověk lehce nahraditelným „komponentem“, mají dodnes mrazivou atmosféru. S každým úspěchem technologického vývoje navíc dostávají reálnější obrysy. Jakmile se tedy nějací autoři inspirují jeho myšlenkami, jsem připravený věnovat jim pozornost.

Třeba, že to německé studio Daedalic přímo nezmiňuje, jejich Berlín roku 2048 těžko zapře myšlenky oblíbeného spisovatele. Futuristický svět, kde nikdy nevidíte denní světlo, je plný neonů, špinavých ulic a reklamních poutačů, které vám lezou až do postele. Zapojení robotů do lidského života je v plném proudu. Stroje pomalu nahrazují obsluhu nemocnic, složky vymáhající právo, lidi v jejich zaměstnáních a stávají se nedílnou součástí rodinných domácností. Najdou se samozřejmě rebelové bojující proti systému. Ti umírněnější tráví svůj život na pokraji společnosti, zatím co radikálové páchají bombové atentáty na technologické firmy, což je v tomto případě korporace Kurtz.

V těchto kulisách se chopíte novináře Richarda Nolana. Ani on nevítá veškerý pokrok s otevřenou náručí, což velmi ironicky dává na odiv ve svých sloupcích. Jeho problémem teď ovšem není nový robotický člen rodiny, kterého zakoupila jeho žena, ale autonehoda. Události s ní spojené jsou jen velmi mlhavé. Jestli probuzení v nemocnici nebylo dostatečný šokem, tak návrat domů ano. Žena a syn jsou pryč. Pohádka o návštěvě rodičů se vytrácí v den jejich údajného návratu, což Richarda dost znepokojuje. Přestože jejich vztah nebyl v poslední době idylický, nehodlá si připustit fakt, že by ho manželka opustila bez nejmenšího slova. Začíná tedy pátrat na vlastní pěst, ať už ho stopy zavedou kamkoliv. Třeba k Adamovi.

Jde o druhou důležitou postavu příběhu. Adama s Richardem spojuje několik věcí. I on měl autonehodu, také pracuje ve sféře ovlivňující lidské mínění a doma na něj čeká syn se ženou. I když čeká je silné slovo. Manželka je ambiciózní workoholik a klučina si vystačí s robotickou hračkou, která mu je nejlepším přítelem a domácím učitelem. Hoch navíc musí každý den docházet do zdravotnického zařízení, kvůli tajemné nemoci. Nicméně světy obou můžu už stejné nejsou. City5 je přímo pravým opakem melancholického Berlína a na první pohled se jeví jako vysněný ráj stavebních developerů. Adamův dokonalý život se ale změní v den, kdy ho Richard kontaktuje s životně důležitou prosbou.

Tolik asi k úvodu State of Mind. Pokud si myslíte, že jsem vám právě vyzradil polovinu děje, tak se můžete dál v klidu věnovat čtení. Příběh rozhodně není na jedno odpoledne a v pozdější fázi se vám do rukou dostanou i další postavy. Richard s Adamem možná jsou stěžejními pilíři, ale ne jedinými hratelnými charaktery. Žánrově se titul staví někam mezi sci-fi, thriller a drama, a to s velkou převahou vědecko-fantastické složky. Pokud místo literatury volíte raději filmy, přiměje vás hraní vzpomenout na snímky Blade Runner, Já, robot, Total Recall, Šestý den nebo Matrix. Herně se pak bavíme o detektivní adventuře s logickými hádankami.

Herní náplň je tedy více méně jasná. Chodíte z místa na místo a přes interakci s předměty a postavami skládáte dohromady dějovou skládačku. A to poměrně velkou. U podobných her jsem zvyklý, že sotva se pořádně rozjedou, mávají na mě titulky s vřelým poděkováním za hraní. Tentokrát jsem si na ně musel počkat více jak deset hodin. Během nich si hra připravila několik zajímavých odboček ve formě miniher a logických překážek. Skládání fragmentů minulosti, ovládání robotů, skenování lidí dronem nebo hraní na klavír. S ohledem na to, jak malý prostor vám oba světy dávají při pohybu, je aktivit poměrně dost a přicházejí vždy, když už bylo povídání tak akorát. Přesto je linearita vyprávění až moc přímočará. Z hlavního děje takřka nelze uhnout. Veškerá vedlejší interakce je tedy spíše informačního charakteru. Škoda toho, neboť po nějakém čase ztratíte zájem o prostředí a jdete primárně po další příběhové indicii.

Scénáristovi se musí přiznat snaha vybudovat věrohodný svět zítřka, avšak má na něj malý plácek. Rád bych věřil této vizi budoucnosti, kde lidská „duše“ není nic jiného než modifikovatelný soubor jedniček a nul. Kde jeden hacker stačí na to, aby se osudy třech lidí nadobro změnily. Ale funguje to jen částečně. Za prvé, příliš brzy jsou odkryty všechny karty, takže ještě před polovinou tušíte, kam se zbytek hry ubere. A pak je tu postava samotného Richarda, která nezískává zrovna pozitivní body. Vlastně mu ani nepřejete, aby rodinu našel, protože jeho sebestředné ego má pro něj vyšší hodnotu než rodina. Je to takový ten kariéristický hajzlík, který jde za svým stůj, co stůj a v případě selhání hledá chyby u druhých. Ostatně mezi kolegy a přáteli moc oblíbený také není. Pozdější transformaci na vzorného rodiče mu tak budete věřit jen velice těžko.

Přesto jsou 40. léta 21. století přesně tím místem, které vás fascinuje a zároveň vám točí žaludek do spirály. A do značné míry za to může i grafická stylizace. Polygony jsou skvělou volbou, protože podporují dojem, že to celé vlastně nemusí být vůbec skutečné. Na rozdíl od takové Mulaky, State of Mind pracuje s mnohem členitějšími modely, což prospívá mimice tváří a drobným detailům. Dojem kazí jen virtuální uživatelské rozhraní, kterému chybí ostřejší obrysy. A ne, nemyslím si, že to byl záměr. Trochu nešťastně jsou pak řešeny kolize s postavami. Robot obývající Richardův byt má tendenci chodit za ním. Často mi tak zablokoval východ z místnosti a já byl nucený odejít až do roku pokoje, aby se ten slouha pohnul blíž ke mně. Dabing a soundtrack padnou jak postavám, tak dění, jen prostorová orientace zvuku má slyšitelně horší vyladění. Nezřídka jsem slyšel hlas z opačné strany, než postava stála.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Výlet, do budoucnosti vzdálené třicet let, má pachuť virtuální reality, černého obchodu s lidskými vzpomínkami a mocenských choutek jedné hladové společnosti. Má ale i zajímavé osudy obyčejných lidí, kteří se postavili nespravedlnosti, aby si uhájili to, co je jim nejdražší. State of Mind je kvalitním přírůstkem mezi depresivní vize světa, který tratí na nestálém tempu, menším prostoru a drobných chybách.
  • Jaroslav Houdek

    Zdá se to být zajímavá hra, ale za 800 možná trochu drahá. Asi jsem zpovykaný těmi věčnými výprodeji AAA her za 150Kč.

22. 04. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Road Redemption

Hráči rádi vzpomínají na staré dobré klasiky, které přinesly nějakou tu zajímavou herní mechaniku. Spousta z těchto her by byla velice zajímavých i pro dnešní hráče, protože moc nezestárly, nebo by jim stačilo jenom trochu, aby odpovídaly dnešním standardům. I proto je pro dnešní vývojáře lákavá představa toho, že vezmou starou hru a pokusí se na ní postavit svou herní budoucnost. Bohužel ne vždy to dobře dopadne.

»
21. 04. 2019 • chaosteorycz2

Recenze: World Enduro Rally

Občas strávíte s hrou desítky hodin a stále nacházíte překvapující momenty. Ještě lepší je, když si vývojáři pro sebe nechají nějaký ten taj a během propagace nepropálí veškeré trumfy. Poslední dobou se sice stává, že neočekávané momenty pramení z trestuhodného stavu hry, ale zrovna dnes se nechci bavit o Bethesdě. Vlastně ani nevím o čem se budu bavit, protože World Enduro Rally není tajemná diva ve večerních šatech. Je to laciná rajda,...

»
18. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Conarium

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

»
17. 04. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: R.B.I Baseball 19

Herní sportovci mají žně, protože celá řada sportů, u nás i těch méně známých, je zpracována do herní podoby. Hokej a fotbal jsou takové klasiky, které nikoho nepřekvapí a stejně tak virtuální zpracování amerického fotbalu. Z amerických sportů tak do sbírky chybí jenom baseball, kdy na Xbox One jsou na výběr dokonce dvě hry s touto tématikou.

»
15. 04. 2019 • DandyCZE1

RECENZE: Stellaris: Console Edition

Svět strategií je na Xboxu poměrně malý, takže za světlé výjimky jsme jedině rádi. Není totiž vůbec snadné napasovat komplikovanější ovládání na několik hlavních ovládacích prvků na gamepadu a ještě hráče zaujmout. Proto má žánr strategií stále hlavní místo na PC, a troufnu si říct, že to je poslední typ her, které vyloženě PC potřebují. Samozřejmě lze namítnout, že povolení myši a klávesnici může situaci vyřešit, ale osobně si myslím,...

»
14. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: The Grand Tour Game

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

»
14. 04. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Gang Beasts

Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.

»
10. 04. 2019 • chaosteorycz4

Recenze: Assassin’s Creed III Remastered

Tak schválně, ve kterém díle zabijácké série byly první námořní bitvy? Kdy se rozšířily možnosti parkouru? Který hrdina už nepotřeboval lékárničky pro uzdravení a proč byl důležitou součástí hraní lov a následný prodej kořisti? Všechny odpovědi jsou ukryty v historii, kterou značka Assassin’s Creed píše, a do značné míry překrucuje, už od roku 2007. Vy si teď minulost můžete zopakovat hned několikrát, a to na pozadí kolonialismu.

»