Recenze: Super Bomberman R

Autor: chaosteorycz Publikováno: 26.6.2018, 17:26

Publikováno: 26.6.2018, 17:26

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1896 článků

Zlý vládce Buggler má choutky na ovládnutí vesmíru. Sám o sobě ovšem stačí maximálně na podmanění vrakoviště, což pro začátek není tak zlé. Právě tady vdechne život pěti zlotřilým obrům, s jejichž pomocí převezme vládu na stejným počtem planet v soustavě Starry Sky Nebula. Ve světě, kde je dobro na úřadu práce, by měl vyhráno a popíjel někde olejové Mojito na okraji galaxie. Rodinka Bombermanů ale nehodlá mocichtivému lotrovi posluhovat. A také proč vlastně? Když máte dostatek munice, je i osvobození planety fuška na jedno odpoledne.

Podobnost, která se vám vybavila při čtení úvodu, není náhodná, neboť Super Bomberman R je jakousi výkladní skříní letité série. V době, kdy vyšel první robotický hrdina se zálibou ve výbušninách, někteří z vás chrastítkem teprve mlátili rodiče po hlavě. Však také poslední díl vyšel ku příležitosti třicátého třetího výročí značky už minulý rok pro Nintendo. Ostatní platformy musely počkat až do letošního června, což bylo vykompenzováno speciální hratelnou postavičkou, kterou v případě Xboxu zajišťuje Master Chief. Za důležité považuji zmínit i cenu stojící korunu pod tisícovkou, neboť v jejím kontrastu se bude posuzovat obsah doručený celky Konami Digital a HexaDrive.

I když si nemyslím, že je mezi vámi někdo, kdo nemá povědomí o jménech Bomberman, Dyna Blaster nebo Bomber Boy, shrňme si princip hry. Veškeré dění se odehrává na mapkách připomínajících bludiště. Postavička ovládaná hráčem zpravidla začíná jako pomalý nekňuba s jednou bombou někde v koutě, kde na něj protivníci nemůžou. Až jejich postupná eliminace, a ničení zdí, mu přináší více munice, větší rychlost, speciální dovednosti a schopnosti. Moje brána do edenu se otevřela pokaždé, když se bomberman stal imunním vůči výbuchům a nadměrné množství bomb mohl odpalovat ručně. A věřte, že ani po sedmdesáté se nic nemění.

Z Forzy tedy asi dřív vznikne tahová strategie, než by bombový maniak výrazně uhnul z konceptu. Většina novinek je proto soustředěná do designu úrovní, ve kterých se zabydlela patra. Nebo spíše takové stupínky, jejichž primárním cílem je natlakovat hráčovu frustraci. Zvolené zpracování a postavení kamery totiž nejdou prvku příliš naproti. Barevné palety se přímo štítí výrazných kontrastů, tudíž se v perspektivě často ztratíte. Kvůli splývání hloubek se velice obtížně odhaduje jak aktuální nastavení pohyblivých mechanismů, tak pozice vyvýšených kostek. To si takhle špacírujete na vedlejší plochu a najednou vás zastaví zábrana, která se celou dobu zdála být níž. Nevadí, však vy se s americkým úsměvem rádi vrátíte, abyste odpálili její základy.

Kde byli autoři mnohem úspěšnější, tak to jsou nepřátelé. Vedle těch v důchodovém věku najdete i nové kousky, pro které není zeď překážkou. Ti ještě vychytralejší disponují i bombami a relativně náročnou umělou inteligencí. A možná není náročná, ale pouze poukazuje na jednoduchost dnešní doby. Tam, kde u jiných her na střední obtížnost procházíte s rukou v kapse, tam vás Bomberman přinutí kroutit i prsty na nohách. Zejména, jste-li na kampaň sami. V kooperaci, pouze lokální, je hraní samozřejmě příjemnější a také rychlejší. Příběhová část ale padne po nějakých pěti hodinách. Říkám vám rovnou, že jestli nemáte v plánu hrát titul online, dejte ruce pryč. Největší přednosti hry jednoznačně ukrývá multiplayer.

Režimy Battle a Grand Prix jsou tím, co vám má vykompenzovat kratičkou kampaň a skromný počet inovací. Rozdíl v režimech je nejenom v počtu hráčů, ale také v herní náplni. Battle je takový prehistorický battle royale. Jedna mapa, osm hráčů ve stavu všichni proti všem a časomíra odpočítávající do neúprosného vyčištění mapy. To nepřichází elektrickou kopulí, ale rezavými bodci. Na standardní mapě je přežití ještě docela snadné, ale jakmile dojde na „členitější terén“ a pohyblivé mechanismy, stává se z Bombermana hra nervů, rychlého rozhodování a bystrých smyslů. Tedy všechno to, co chybí kampani.

Zatím, co Battle režim je zajetým standardem značky, Grand Prix přichází s týmovou kooperací tři proti třem. Cílem je získat co největší počet hvězd a ubránit si ho do konce časomíry. Odpálení protivníkem znamená jak respawn, tak ztrátu hned několika blyštivých serepetiček. Režim vyniká zejména svojí nepředvídatelností. Stačí jeden flegmatik v týmu a z jasných vítězů se během pár vteřin stanou béčka, která budou popotahovat jak vysloužilý vysavač. Do rozdaných karet zasahuje i drobná transformace prostředí, která na vyčištěnou mapu náhodně nasadí nové překážky. Ať chcete nebo ne, hra více hráčů je to, co dělá titul zajímavým. Trochu to připomíná každoroční střílečky, kde je kampaň jen cvičná plocha pro multiplayer.

Vlastně bych neměl ani nic proti, nebýt dvou věcí. První je už zmíněná cena, která mi jednoduše přijde přemrštěná. Za pár multiplayerových režimů, několik postaviček a minimální progres kupředu, chtít tisíc korun, to se někdo bouchl o fošnu. Dojem levnější hry navíc umocňuje druhá věc, grafika. Ta se, ruku na gamepad, stěží vejde do pojmu „průměrná“. Spousta hran má špatné vyhlazování, některé postavičky působí dojmem, že nad mapou tak trochu plavou a ani stíny se příliš nevytáhly. O podpoře pro konzoli Xbox One X pak ani slovo.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Výroční Bomberman si na nic nehraje a nic převratného nevymýšlí. S ohledem na skvělé renomé značky ani nemusí, protože dostatečnou hráčskou základnu si najde vždycky. Problém je, že při pohledu na cenovku vám není úplně jasné, proč na ní hra zakotvila. Pro samotáře je titul naprosto zbytečný, protože pohlcení přichází až v kombinaci se skutečnými hráči. S nimi se zabavíte a naplno si užijete každou minutu na bojišti. Na jak dlouho, to závisí na vaší lásce k trhavinám.
  • ZdBu74

    Mám ve zpětné kompatibilitě Bomberman Battlefest a s tím je zábavy celkem dost.

  • Sagat

    Ani po týdnu mi to nenajde přes den ani v noci víc jak jednoho hráče. Přehnali to s cenou a ted jsou prázdný servery. Tohle půjde brzo do slevy.

    • Chaosteory CZ

      To je na tom bohužel to nejhorší. Mně se většinou dařilo spoluhráče najít, ale trvalo to i pět nebo sedm minut. Chybou bylo vydat hru tak dlouho po Nintendu a ještě v době, kdy je pozornost upřena na jiné hry. Ale při výrazně slevě se snad lidi odhodlají ke koupi. Bomberman by byl ideální adept na Xbox Game Pass.

18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»