Xboxweb.cz

Obliba virtuální reality nabírá na objemu s každým měsícem, a tak se logicky rozrůstá i nabídka titulů, kterou je možné rozdělit na dvě části. První je pro hraní budoucnosti vytvářena úpravou klasických her, zatímco ta druhá je vyráběna přímo a jen výjimečně je „portována“ pro běžné hráče. Pokud už se tak stane, můžeme být sice rádi, nicméně titul tím ztrácí jednu ze svých předností a také masku, za kterou může případně ukrýt ne příliš podařený obsah.

Otázka, zdali je to opravdu tak, padá i v případě The Assembly přicházející na Xbox One od anglického studia nDreams, s cílem přimět nás k zamyšlení nad morálními a etickými hodnotami. V rámci těchto témat se nabízí prostředí stejnojmenného podzemního výzkumného komplexu, kde se setkáme s dvěma hratelnými postavami. Obě jsou doktoři, ale zatímco Caleb Pearson už nějaký ten pátek v The Assembly pracuje, lékařka Madeleine Stone je sem umístěna na popud vlastní rodiny. Námět tak od samého počátku vzbuzuje chuť do hraní, protože v několikapatrovém komplexu se ne všechny výzkumy dějí v souladu s právem a směrnicemi.

To ostatně jako Caleb zjišťuji v samém úvodu, kdy se prostřednictvím telefonátu od kolegy dozvídám, že můj výzkum na smrtícím viru nejen, že nebyl zastaven, ale v mutované podobě probíhá na izolovaném ostrově, na popud doktorky Chavezové. Nebezpečný projekt je třeba zastavit a informovat o něm širokou veřejnost, ale to bez důkazů a promyšlené cesty na povrch nepůjde. Pomoc zvenčí by určitě přišla vhod, ale od Madeleine ji čekat nelze. Po kariérním selhání, kdy do svých experimentů zapojila umírající matku, má projít speciálními testy, které mají rozkrýt její osobnost a potenciál. Přestože se s ní v rámci příběhu nepřímo setkám, pomoci navzájem si nemůžeme, protože za zkouškami opět nestojí nikdo jiný než Chavezová. Bez té se ve středisku nepohne ani list papíru, protože jediná osoba, které se zpovídá, je ředitel.

Nadějně rozehrané osudy se střídají po jednotlivý kapitolách, a to vždy při zachování prvků adventury z pohledu první osoby. Rozdílné motivace obou představitelů pak autorům dovolili namixovat typické prohledávání prostředí s logickými úkoly. A tak během toho, co vaše mužské herní alter ego střídá patro za patrem a přemýšlí, jak dostat kolegyni z její kanceláře, to ženské plní roli pokusné krysy v navazujícím bludišti testů. Za sebe musím říct, že se mi lépe hrály právě tyto části, protože nepostrádají nápad, emoce a příjemně rozbíjely stereotypní hratelnost protějšku. Zprvu jednoduché posouvání kvádrů vygraduje přes vyšetřování okolností vraždy až k existenčním rozhodnutím. Nechci tím říct, že prohledávání zásuvek, hledání kódů a čtení firemních dokumentů není zábavné, ale po prvních pár kapitolách se lehce okouká. Navíc posloupnost je stále stejná, přijdu k problému, přečtu email, primitivně dešifruji kombinaci a odcházím dál. Většina prozkoumatelných objektů je prázdná, případně neplní žádnou funkci, takže nemáte ani touhu otevírat po třicáté skříňku, když v ní beztak bude nic.

Na nezajímavosti jedné dějové linky nese vinu také design jednotlivých úrovní, kdy každé patro vypadá naprosto stejně a nebýt jiného rozmístění místností, v jehož orientaci vám pomůže mapa, nepoznáte rozdíl mezi podlažím B a F. Taktéž okolní postavy vypadají kvůli stejnokroji, nebo spíše neoprénu, totožně a ke všemu jich je co by prstů na jedné ruce, protože v komplexu probíhají oslavy. Odpadá tím strach z nečekaného odhalení a atmosféra si uráží další nohu už tak vratké stoličky, které nepomůže ani dvoutřetinový zvrat v Calebově story. V ní se do popředí dostanou myšlenky Isaaca Asimova, po jejichž implementaci už i „méně znalý“ hráč odhadne linearitu doktorova konce. Díky tomu postupně začne selhávat i ten skvěle nakopnutý děj.

Tvůrci slibují, že na vás čekají důležitá rozhodnutí vedoucí k různým závěrům a zamyšlením nad činy. A já vám říkám, že jsou to jen pusté bláboly. Vše, co uděláte vyjma posledních několika minut, je předem nalajnováno a vy nemáte sebemenší šanci uhnout. Cal je mimo mísu úplně, protože může rozhodnout maximálně o tom, do jakých dveří vstoupí dříve, čímž veškeré volby padají na bedra Madeleine. Přestože v její kůži okusíme několik testů, až na poslední je vždy musíme splnit tak, jak velí scénář. To znamená, že ten nejzajímavější aspekt hry přijde na řadu až v samotném závěru, kdy si můžete otestovat své morální limity. Plusem jsou statistiky, jenž prozradí, kolik procent hráčů vybralo jednotlivé možnosti a jak dlouho jste se piplali s úkoly.

Ať už bude vaše konečné rozhodnutí v kanceláři ředitele také či onaké, během závěrečných titulků dojde i na finální satisfakci, když …, a to vám samozřejmě nepovím. Zato se podělím o hrací dobu, která je kratší než většina dnešních filmových blockbusterů. Po dokončení ukazuje HUB něco málo přes 110 minut a já přemýšlím, jestli vás raději neposlat do toho kina nebo pro nějakou knihu. Přeci jen, za čtyři stovky se najdou zdařilejší výtvory, které témata vědy, odpovědnosti a etiky rozebírají mnohem lépe. Průměr je synonymem také grafické stránky, u které jen těžko hledat základy postavené na Unreal Engine 4. Ale to už spíše jen pro doplnění a k podtržení promarněného potenciálu.