Xboxweb.cz

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

O trojici moderátorů, bavičů a doživotních kluků si můžete myslet své, ale nemůžete jim sebrat zásluhy v oblasti šíření automobilového náboženství. To oni dotáhli k obrazovkám ženy od vyšívání. Byli to oni, kteří z nudných přednášek o víceprvkové nápravě udělali komedii na pokračování. A právě jim vděčíte za to, že se tuzemské pořady o autech změnily na trapné klony, při nichž nevíte, jestli plakat nebo jít vyvrátit snídani. A že na úspěchu pořadu Top Gear měli největší přičinění právě oni, dokazuje pořad The Grand Tour.

Jak se vlastně mohlo stát, že hvězdou britského pořadu o autech se stal Američan a tři Angličané šli prohánět koně do Ameriky? To řešit nebudu, protože jméno, místo a zázemí nejsou tak úplně podstatné. Amazon jednoduše sáhl po opuštěném diamantovém dole a dal mu téměř neomezené možnosti rozvoje. Výsledkem jsou dosavadní tři řady čehosi, co se dá označit za automobilový věstník, přírodopisný dokument, reality show, stand up komedii, satirický týdeník a sondu do života nevyzrálých mužů pokročilého věku. No prostě Top Gear v jiném podání.

Když Amazon oznámil, že prostřednictvím Amazon Game Studios hodlá fušovat do vývoje her, dalo se čekat, že zkusí zúročit značku, do níž pravidelně lije miliony dolarů. Spolu s třetí sezónou The Grand Tour tak přišla epizodická hra, která třináct dílů převedla do rádoby interaktivního titulu. Tak trochu styl pochovaných Telltale Games, lehce připomínka kombinovaného vyprávění z Quantum Break. Jen s tím rozdílem, že pasáže, kdy berete do rukou gamepad, nemají rozhodující charakter. Vždy zhlédnete kousek epizody, který je mimochodem často delší než následující hraná pasáž, a pak přichází váš part.

Na papíře nebo poradě to zní parádně. Úplně slyším ty nadšené reakce: „To přece všichni chtějí, stát se součástí legendárního tria a zažít to, co oni.“ Nebudu tvrdit opak. Jako dlouholetý fanoušek jsem si často říkal, že chlapům závidím jejich práci. Je vlastně snem každého kluka, který před spaním upřeně pozoruje plakáty aut a s přáním „tak snad jednou“ se uchyluje do říše snů. Jenže kouzlo nabubřelého chytrolína, viktoriánského gentlemana a bourajícího prcka spočívá v celku jako takovém. Nejde vzít jednu část jejich práce a postavit na ní zábavnou hratelnost.

Prý nemám pravdu, říká titul, když jako první vyrážím do úvodních epizod prvních dvou sérií. Ty doplňují kompletní třetí sezónu jako bonus a dobře připravují půdu pro hlavní show. V případě jedničky nechybí rozsáhlý test hypersportů McLaren P1, Porsche 918 a LaFerrari, který doplňují rychlá kola vozů Ferrari 488 a BMW M2. Druhý bonus je pak takřka celý věnovaný hledání nejlepšího auta. Jde o část, kde Hammond nezvládl Rimac Concept One, který následně skončil v plamenech. Ani tato nešťastná událost nechybí v sestřihu. Z testu tak nakonec zbyl jen Aventador a NSX.

Je fajn připomenout si staré díly pořadu a část si zkusit na vlastní ruce. Na poli hodiny a půl jsem viděl to nejdůležitější z dotyčných epizod (chybějící hosté mě beztak nebaví ani normálně) a vyzkoušel jsem si většinu dostupných režimů. Jako hráči se účastníte sprintů, okruhových závodů, časovek, driftů, dovednostních soutěží a… to je téměř všechno. Neříkám, bonusové epizody byly zábavné, ale skončily přesně v té době, kdy moje tolerance repetetivnosti narazila na dekl. Scény možná doslovně opisují atmosféru pořadu, ale opakují se jak splátky hypotéky.

Z minutového průjezdu švýcarskými horami udělají vývojáři klidně sedm scén, což je polovina jedné epizody. Stejným úsekem vás protáhnou postupně všemi auty, pak závodem s drobnými power-upy, kde si můžete vybrat moderátora. A pak ještě třikrát kvůli výzvám, které se ve výsledku plní naprosto stejným způsobem. A toto schéma se opakuje, opakuje a opakuje. Tady máte industriální zónu a jednou zajeďte určitý čas, podruhé z řízení dosáhněte čtyřikrát erekce a potřetí v ní spalte gumy na driftu. Rozdíl je pouze v autě, protože styl jízdy je vždy stejný. Zatáčky berete driftem tak či onak, protože je to jednodušší a především rychlejší.

Hlavní část hry, tedy aktuálně poslední série, přináší i checkpointy na malých otevřených plochách nebo mini hry jako fotografování, vyprošťování a podobně. Mimo to, že se tyto několikasekundové vsuvky rychle okoukají, jsou primitivní až hanba. Na gamepadu je osmnáct funkčních tlačítek a je s určitostí jasné, že kdyby vývojáři byli placeni podle jejich použití, jsou i s rodinami ve frontě u Armády spásy. Na sprintech stačí podchytit rozjezd a máte vyhráno. O řazení se nestaráte. Vytahování kolegy to samé a pálení gum, chvilka napětí, to samé. Při přejezdu přes úzké cesty rozhoduje dobrý grif v palci a plyn může až na podlahu. Plně chápu arkádové zaměření hratelnosti, ale to neznamená, že musí být k hráči přistoupeno jako k pitomci.

Nenáročné ovládání podtrhuje jízdní model bez odezvy ve vibracích. Ty o sobě dávají vědět při vyjetí nebo nárazu, ale jinak je řízení odevzdané jak mrtvola na pitevním stole. Projevem připomíná Need For Speed, a to díly, které uzavíraly minulou generaci konzolí. Nevědomky jde tak proti duchu samotného pořadu. V každém díle, pokud nejde o dobrodružný speciál, slyšíme emotivní komentáře o výkonu, točivém momentu a voze jako takovém. Nejsou to auta, je to umění na kolech, které by ani mistr pera nedokázal popsat. Takový pocit dokáže ústřední trojice navodit pouhými dialogy a správným střihem. Pak přijde hraná část a celá poetika je v tahu. Ta radost z jízdy. Ten brutální výkon nestíhaný zadním náhonem. Vše se mění jen na pár řečí a neosobní pocit z řízení.

Kde The Grand Tour Game dohání aspoň část reputace, je kupodivu zvuk. Když už auta nejezdí jako jejich reálné předobrazy, zní velice podobně, ne-li stejně. Prostorová orientace je sice kraj neprobádaný, ale ohlušujícímu řevu velkých objemů to příliš nevadí. Nad grafikou by žasla asi jen Kateřina II. Ta by ocenila pěkně malované kulisy vydávané za vzdálené prostředí jednotlivých lokací. Studiový engine dokáže s plochými texturami skutečně zázraky, ale pořád jde jen o jednolité plátno, které sotva drží krok s modely aut. A ani ty nelze pořádně docenit, protože je v detailu vidíte jen krátce. Přepínání kamery se nekoná a něco jako fotorežim zůstalo jen v rámci scének.

Dohrát celou hru, to znamená zaskočit na oběd ke tchýni, která má diplom od Ligy za správné vyprazdňování. Po pár soustech už to nechcete, protože cítíte, že následky nebudou zrovna příjemné. Nicméně ze slušnosti vyčistíte talíř do sucha, ať to stojí cokoliv. Argumentem k dobru je jednoznačně cena a fakt, že ač milujete osazenstvo bývalého Top Gearu, neplatíte předplatné Amazon Prime. Za cenu dvou měsíců internetové kabelovky získáte to nejdůležitější z třetí sezóny. Navíc si mezi scénami, které jdou po načtení přeskočit, chvíli zahrajete.