RECENZE: Tokyo 42

Autor: p.a.c.o Publikováno: 14.6.2017, 21:04

Publikováno: 14.6.2017, 21:04

Přiřazené štítky

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 1158 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Stylizace je jednou z věcí, která mě, a nejen mě, na hře zaujme jako první. Proto jsem se již od prvních obrázků strašně moc těšil na Tokyo 42, protože tohle je přesně ten styl, jakým si mě hra může získat. Navíc bylo slíbeno různé řešení úkolů, rozsáhlé město a zajímavý příběh. Na následujících řádcích se podíváme na to, jako moc se Tokyo 42 povedlo a zda opravdu nabízí i něco víc než jenom stylově zpracovanou grafiku.

Probouzíte se v pěkném, ale ne úplně velkém pokoji. No, ne tak úplně sami od sebe, protože z televize spustí zprávy o nějaké vraždě. Zvednete se z postele a jdete si dát sprchu, což by mohl být začátek pěkného jde. Ještě aby ne, když lidstvo vynalezlo pilulku proti umírání. Když doteče voda, je na čase vydat se ven zjistit, jak se věci mají.  Vítá vás Tokyo 42, neboli světová metropole Tokyo roku 2042. Všechno není tak idilické, jak by se mohlo zdát, protože pár vlivných se snaží umocnit svůj vliv a zbavit se nežádoucí konkurence. Právě proto jsme zde my, nájemní zabijáci, abychom se o dané „potížisty“ postarali.

Nějak tak by se dal ve zkratce popsat příběh, jež táhne dějovou linku v Tokyo 42. Nečekejte nic zásadně objevného, ale příjemně svižného už ano. Některé úkoly a příběhy se snaží hrát i na filosofickou linku, takže nezapomeňte mít mysl stále otevřenou. Hlavní děj není špatný, postranní mise však dokáží nabídnout větší zábavu a variabilitu. Hlavně díky nim vám hra vydrží hodně dlouho, a navíc se k nim můžete vracet a zkusit daný úkol splnit trochu jinak.

Tokyo 42 před vás postaví cíl, kdy jeho splnění a cesta k němu je pouze ve vaší režii. Často stačí vzít svou věrnou katanu a pěkně potichoučku likvidovat jednoho nepřítele za druhým. Hra k tomu přímo vybízí, avšak tempo stealth částí mi přišlo svižnější, než je tomu tak u her podobného žánru. Když selže tichý postup, vezměte do ruky kolomet či pistoli a pěkně přesně začněte rozdávat kulky. Nemusíte ani čekat, až se něco pokazí, klidně od začátku až do konce může vaše puška chrlit olovo a nikomu to vadit nebude. Najdou se mise, jejichž splnění je podmíněno třeba zabitím granátem, nicméně jinak je to opravdu jenom na nás.

Co se mi na hře nejvíc líbí je grafická stylizace. Pixel Art vládne hernímu světu a Tokyo 42 vše dotahuje do krásné dokonalosti. Krásné pastelové barvy, čisté ulice, hodně zajímavých staveb, Tokyo se opravdu líbí a vás bude bavit se po něm procházet a prozkoumávat nejrůznější zákoutí tak, jak to bavilo mě. Dojem z nelineárního hraní pak umocní občasné vypsání odměny na vaši hlavu, kdy se zabiják pokusí o vaše zabití. Dost často je celá situace hodně těžká, jelikož se umí pohybovat potichu a nenápadně, takže vás prostě zabije. O to lepší však je pocit zadostiučinění, když se vám zabijáka podaří odhalit a sejmout dřív, než se to podaří jemu.

Umírání se nevyhnete tak jako tak. Obtížnost hry není úplně snadná, protože nepřátel je vždy značný počet a jejich muška zatraceně přesná. Ovládání míření na gamepadu také není úplně snadné, takže spousta přestřelek většinou napoprvé nedopadne a váš hrdina končí s nějakým tím smrtelným průstřelem na zemi. Stačí totiž jedna kulka, co vás trefí a následuje respawn na posledně uložený bod (většinou na docela rozumné místo).

Bohužel obtížnost není to jediné, co hraní komplikuje. Jak jsem nastínil, ovládání potřebuje chvilku zvyku, ale nakonec se dá zvládnout. Design města vyžaduje pracovat s kamerou, tedy si ji dokázat správně natočit. Město totiž není pouze 2D, ale nabízí různá zákoutí, jimž je potřeba kameru přizpůsobit. Práce s ní není úplně nejlepší, takže se často dostanete do situace, hlavně u akčnějších pasáží, kdy pořádně nevíte, odkud kdo střílí nebo na vás běží, jestli je pod vámi nebo nad vámi, což v kombinaci s přesnou muškou nepřátel končí jediným výsledem, smrtí. Stejně mohou dopadnou i skákací pasáže, takže doporučuji hodně cviku nebo trpělivosti.

Taková jízda na motorce pak byla třešničkou na pěkně shnilém dortu, kdy jsem byl rád, že jsem si gamepadem nerozbil televizi. Ano, takhle dobře se Tokyo 42 ovládá, a hlavně natáčí přesně tak, kam je zrovna potřeba. Zde si tvůrci měli dát o dost víc záležet a zejména kvůli práci s kamerou je výsledné hodnocení takové, jaké je.

Ještě, než si řekneme závěrečné hodnocení, musím zmínit multiplayer. Ten je zatím přítomen formou jedné mapy s jedním herním módem, ale i tak dokáže až čtveřici hráčů nabídnout zajímavý herní zážitek. Každý se objeví v určité části mapy oblečen jako další lidičkové pohybující se po mapě a úkol je jednoduchý. Musíte poznat a následně zabít nějakého z vašich soupeřů. Mapa je velká akorát a nachází se na ní zbraně ke snadnější likvidaci. Ne všechny věci se nachází na přístupných místech, takže vaše snaha o získání zbraně nebo nábojů může ostatní hráče upozornit. Jde třeba o skoky a přeskoky nebo nějaký hodně divný pohyb, jaký umělá inteligence nedělá. Upřímně, bavili jsme se náramně ať už jsme s kolegou pomocí kočky odhalovali jeden druhého nebo proměnili všechny civilisty v nevinné oběti. Pokud tvůrci přidají další mapy nebo herní módy, bude zážitek ještě lepší.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Nicméně i přes kamerový problém jsem si Tokyo 42 užíval, zejména jeho zpracování a variabilní hratelnost, kdy žádná možnost není úplně špatná. Ten pocit, když čekáte, až se nepřítel otočí a vy ho ladně pokosíte katanou, je nezapomenutelný a radost z úspěchu ohromně potěšující. Milovníci stealth nebo akčních her by se zde měli najít a vychutnat si tuhle jízdu, i když není úplně hladká, jak by jí slušelo. Navíc multiplayer je opravdu zábavný, a i kvůli němu nakonec hodnocení není takové, jak jsem si z počátku myslel.
  • Chaosteory CZ

    Ačkoli se to nezdá, tak hra je to skvělá a dokáže naprosto pohltit. Zasloužená známka.

    • klidas

      nemyslim si..ale to je len moj dojem 🙂

23. 06. 2017 • chaosteorycz5

Recenze: Cars 3: Driven to Win

Blesk McQueen je zpět a sním další dobrodružství z animovaného světa, kde jsou nárazníky aut ukecanější než amplión obecního rozhlasu. Jenže tentokrát má červený rychlík problém a tím je technologická omladina, která mu bere pozici nejrychlejšího závodníka. Blesk má tak před sebou dlouho cestu, během níž musí chytit druhou mízu a ukázat moderním floutkům, kde Bosch nechal svíčky. Pokud máte děti, neříkám vám nic nového, neboť pod pohrůžkou nekonečného pláče jste...

»
23. 06. 2017 • p.a.c.o0

RECENZE: MotoGP 17

Rok od roku se mi stále hůře začínají všechny recenze her, které se každý rok opakují a jsou od Milestone. Jiskřičku naděje ve mně vyvolal poslední ročník jejich blátivé motorkové verze MXGP 3, který se mi ve výsledku hrál pěkně. Ještě aby ne, když nabídl technický upgrade a příjemné ježdění. Další na řadě je prestižní podnik MotoGP a všechny ostatní silniční okruhové podniky, jaké se jezdí a na něž mají...

»
21. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Get Even

Za našimi severovýchodními hranicemi, pro mnohé co by kamenem dohodil, operuje polské studio The Farm 51, které v roce 2005 založilo pár tvůrců série Painkiller. Za dobu své existence se jim podařilo vydat 5 her, nicméně nezpochybnitelnou díru do herní historie neudělali, přičemž po nevýrazných Deadfall Adventures na autory blaženě vzpomíná jen málokdo. Jenže to bylo před čtyřmi lety, kdy „farmáři“ začali pracovat na novém projektu, který měl konečně ukázat jejich...

»
20. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Kholat

Rok 1959 má v sovětských dějinách zvláštní místo, protože během horské túry zemřeli všichni účastníci expedice, kterou vedl Igor Ďatlov. Okolnosti, při nichž 9 lidí zahynulo záhadnými způsoby na odlehlých místech Mrtvé hory (v původním znění Cholat Sjachyl), nebyly s ohledem na některá nevysvětlitelná poranění nikdy řádně vyjasněny. Oficiální závěr vyšetřování pak dodnes slouží jako předloha televizních dokumentů a filmových hororů, neboť za „viníka“ byla označena neznámá přírodní síla. Když se pak...

»
19. 06. 2017 • p.a.c.o0

RECENZE: RiME

Pohádky mají rády snad všechny děti. Není v nich jenom dobro a zlo, ale také třeba místa, kam by se člověk chtěl podívat a občas i nějaké to nadpřirozeno. Ani hráči nejsou výjimkou, protože i oni jsou děti, jenom se trochu změnila hodnota jejich hraček. Navíc právě ve hře můžeme zažít parádní příběh, a ještě u toho třeba trochu procvičit myšlení a uvažování.

»
18. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: The Town of Light

V historii lidské společnosti se najde spousta etap, na něž není příliš hrdá a které by nejraději nenávratně utopila v zapomnění. Mezi takovými najdeme léčbu psychicky narušených jedinců z druhé poloviny minulého století, kdy stát se obyvatelem sanatoria znamenalo, že dveře, které se za vámi zavřeli, už patrně nikdy neuvidíte z druhé strany. Pacienti automaticky ztráceli svéprávnost a lékařská bezradnost končící lobotomií ničila lidské životy jak na běžícím páse. Jeden takový vytáhli z italských...

»
13. 06. 2017 • Josef Brožek1

Recenze: The Elder Scrolls Online: Morrowind

Musím se přiznat, že recenzovat The Elder Scrolls Online pro mě bylo jedno z nejtěžších aktivit tady na Xboxwebu. Hra totiž byla strašně dobrá, ale zároveň strašně špatná. Protože jsem ale optimista, snažím se vidět především to dobré, nicméně jak jsem hrál hru dál a dál, začal jsem zjišťovat, že je tady něco špatně, a to především systém komunity a k tomu všemu nepřehlednost a složitost hry, která se dalšími DLC jen...

»
10. 06. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Perception

Když vám řeknu jméno The Deep End, patrně vám absolutně nic neřekne, ale jakmile vytáhnu Irrational Games a sérii BioShock, jste okamžitě doma. Poté, co se z legendárního celku stal spíše Titanic, začala velká část vývojářů hledat útočiště jinde, přičemž ti schopnější si založili vlastní tvůrčí tým. Právě The Deep End je jedním z nich a když k takové partě zkušených fachmanů přihodíte pár lidí stojících při vzniku série Dead Space, jsou očekávání...

»