RECENZE: Tokyo 42

Autor: p.a.c.o Publikováno: 14.6.2017, 21:04

Publikováno: 14.6.2017, 21:04

Přiřazené štítky

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 1197 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Stylizace je jednou z věcí, která mě, a nejen mě, na hře zaujme jako první. Proto jsem se již od prvních obrázků strašně moc těšil na Tokyo 42, protože tohle je přesně ten styl, jakým si mě hra může získat. Navíc bylo slíbeno různé řešení úkolů, rozsáhlé město a zajímavý příběh. Na následujících řádcích se podíváme na to, jako moc se Tokyo 42 povedlo a zda opravdu nabízí i něco víc než jenom stylově zpracovanou grafiku.

Probouzíte se v pěkném, ale ne úplně velkém pokoji. No, ne tak úplně sami od sebe, protože z televize spustí zprávy o nějaké vraždě. Zvednete se z postele a jdete si dát sprchu, což by mohl být začátek pěkného jde. Ještě aby ne, když lidstvo vynalezlo pilulku proti umírání. Když doteče voda, je na čase vydat se ven zjistit, jak se věci mají.  Vítá vás Tokyo 42, neboli světová metropole Tokyo roku 2042. Všechno není tak idilické, jak by se mohlo zdát, protože pár vlivných se snaží umocnit svůj vliv a zbavit se nežádoucí konkurence. Právě proto jsme zde my, nájemní zabijáci, abychom se o dané „potížisty“ postarali.

Nějak tak by se dal ve zkratce popsat příběh, jež táhne dějovou linku v Tokyo 42. Nečekejte nic zásadně objevného, ale příjemně svižného už ano. Některé úkoly a příběhy se snaží hrát i na filosofickou linku, takže nezapomeňte mít mysl stále otevřenou. Hlavní děj není špatný, postranní mise však dokáží nabídnout větší zábavu a variabilitu. Hlavně díky nim vám hra vydrží hodně dlouho, a navíc se k nim můžete vracet a zkusit daný úkol splnit trochu jinak.

Tokyo 42 před vás postaví cíl, kdy jeho splnění a cesta k němu je pouze ve vaší režii. Často stačí vzít svou věrnou katanu a pěkně potichoučku likvidovat jednoho nepřítele za druhým. Hra k tomu přímo vybízí, avšak tempo stealth částí mi přišlo svižnější, než je tomu tak u her podobného žánru. Když selže tichý postup, vezměte do ruky kolomet či pistoli a pěkně přesně začněte rozdávat kulky. Nemusíte ani čekat, až se něco pokazí, klidně od začátku až do konce může vaše puška chrlit olovo a nikomu to vadit nebude. Najdou se mise, jejichž splnění je podmíněno třeba zabitím granátem, nicméně jinak je to opravdu jenom na nás.

Co se mi na hře nejvíc líbí je grafická stylizace. Pixel Art vládne hernímu světu a Tokyo 42 vše dotahuje do krásné dokonalosti. Krásné pastelové barvy, čisté ulice, hodně zajímavých staveb, Tokyo se opravdu líbí a vás bude bavit se po něm procházet a prozkoumávat nejrůznější zákoutí tak, jak to bavilo mě. Dojem z nelineárního hraní pak umocní občasné vypsání odměny na vaši hlavu, kdy se zabiják pokusí o vaše zabití. Dost často je celá situace hodně těžká, jelikož se umí pohybovat potichu a nenápadně, takže vás prostě zabije. O to lepší však je pocit zadostiučinění, když se vám zabijáka podaří odhalit a sejmout dřív, než se to podaří jemu.

Umírání se nevyhnete tak jako tak. Obtížnost hry není úplně snadná, protože nepřátel je vždy značný počet a jejich muška zatraceně přesná. Ovládání míření na gamepadu také není úplně snadné, takže spousta přestřelek většinou napoprvé nedopadne a váš hrdina končí s nějakým tím smrtelným průstřelem na zemi. Stačí totiž jedna kulka, co vás trefí a následuje respawn na posledně uložený bod (většinou na docela rozumné místo).

Bohužel obtížnost není to jediné, co hraní komplikuje. Jak jsem nastínil, ovládání potřebuje chvilku zvyku, ale nakonec se dá zvládnout. Design města vyžaduje pracovat s kamerou, tedy si ji dokázat správně natočit. Město totiž není pouze 2D, ale nabízí různá zákoutí, jimž je potřeba kameru přizpůsobit. Práce s ní není úplně nejlepší, takže se často dostanete do situace, hlavně u akčnějších pasáží, kdy pořádně nevíte, odkud kdo střílí nebo na vás běží, jestli je pod vámi nebo nad vámi, což v kombinaci s přesnou muškou nepřátel končí jediným výsledem, smrtí. Stejně mohou dopadnou i skákací pasáže, takže doporučuji hodně cviku nebo trpělivosti.

Taková jízda na motorce pak byla třešničkou na pěkně shnilém dortu, kdy jsem byl rád, že jsem si gamepadem nerozbil televizi. Ano, takhle dobře se Tokyo 42 ovládá, a hlavně natáčí přesně tak, kam je zrovna potřeba. Zde si tvůrci měli dát o dost víc záležet a zejména kvůli práci s kamerou je výsledné hodnocení takové, jaké je.

Ještě, než si řekneme závěrečné hodnocení, musím zmínit multiplayer. Ten je zatím přítomen formou jedné mapy s jedním herním módem, ale i tak dokáže až čtveřici hráčů nabídnout zajímavý herní zážitek. Každý se objeví v určité části mapy oblečen jako další lidičkové pohybující se po mapě a úkol je jednoduchý. Musíte poznat a následně zabít nějakého z vašich soupeřů. Mapa je velká akorát a nachází se na ní zbraně ke snadnější likvidaci. Ne všechny věci se nachází na přístupných místech, takže vaše snaha o získání zbraně nebo nábojů může ostatní hráče upozornit. Jde třeba o skoky a přeskoky nebo nějaký hodně divný pohyb, jaký umělá inteligence nedělá. Upřímně, bavili jsme se náramně ať už jsme s kolegou pomocí kočky odhalovali jeden druhého nebo proměnili všechny civilisty v nevinné oběti. Pokud tvůrci přidají další mapy nebo herní módy, bude zážitek ještě lepší.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Nicméně i přes kamerový problém jsem si Tokyo 42 užíval, zejména jeho zpracování a variabilní hratelnost, kdy žádná možnost není úplně špatná. Ten pocit, když čekáte, až se nepřítel otočí a vy ho ladně pokosíte katanou, je nezapomenutelný a radost z úspěchu ohromně potěšující. Milovníci stealth nebo akčních her by se zde měli najít a vychutnat si tuhle jízdu, i když není úplně hladká, jak by jí slušelo. Navíc multiplayer je opravdu zábavný, a i kvůli němu nakonec hodnocení není takové, jak jsem si z počátku myslel.
  • Chaosteory CZ

    Ačkoli se to nezdá, tak hra je to skvělá a dokáže naprosto pohltit. Zasloužená známka.

    • klidas

      nemyslim si..ale to je len moj dojem 🙂

16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»
14. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Black the Fall

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco...

»