Xboxweb.cz

Bílý dům, to majestátné sídlo nejmocnějšího muže světa, toho zažil už dost. Stal se terčem britských vojsk, což vedlo k rozsáhlému požáru a následné rekonstrukci. Byl svědkem slavnostních inaugurací, válečných porad, krizových schůzí, historických milníků a také nějaké té avantýry. Co nestihnul ve skutečném světě, to napravili dychtiví spisovatelé a lační scénáristé. Už si ani nepamatuji, kolikrát americká ikona vybuchla a kolikrát ji obsadily invazní jednotky. Na něco si stačil lidských druh sám, kvůli pár detailům bylo zapotřebí mimozemských kolonizátorů. Den nezávislosti se ale tentokrát konat nebude, protože o symbol moci bojují ozbrojené frakce se členy Divize.

Přesně v tenhle moment se na scéně objevuje vaše nanicovaté já. Nedávné události v New Yorku bohužel nebyly noční můrou, ale tvrdou realitou. Amerika je po vypuknutí nákazy dezorientovaná jak Goro v Tokiu a z nastalého chaosu chce profitovat každý, kdo udrží zbraň a ranní potřebu. Poslední nadějí je Divize, která má Washington, D. C. coby základnu, ze které zajišťuje chod agentury a komunikaci mezi jednotlivými městy. Frakce jsou ovšem neodbytné a když nedostanou Bílý dům, obsadí alespoň jeho okolí a přilehlé čtvrti. V těchto oblastech totiž havaroval speciál Air Force One, na jehož palubě nebyl jen prezident, ale také potencionální lék.

Tom Clancy, co víc dodat. Jakmile je před jakýmkoliv dílem jeho jméno, je jasné, že se ponoříme do světa špinavých praktik, kde se hrdiny stávají obyčejní lidé amerického vzoru. Vlády padají, normy se bortí a populace hledá to dobré uvnitř. Aspoň tak na oko působí pokračování tři roky staré hry, které tu rozhodně není proto, aby vám nahradilo kvalitní román. The Division 2 je především online střílečkou, kde je příběh logickým odůvodněním, proč vás vývojáři táhnou na opačný konec herní mapy. Oproti zmíněné jedničce ale pracuje více s postavami, kterým přikládá význam v postupu hrou. Jen s klíčovými osobami se odemykají nové režimy, dovednosti, přednosti a části města. K jejich nalezení je zapotřebí spolupráce s pěšáky, čímž se pomalu formuje mohutný obraz agentury.

Obavy, že poloprázdné město začne záhy připomínat scénu z filmu Já, legenda, se rozplynuly ihned po prologu. Po vzoru jiných francouzských sérií dostala The Division 2 pevnější teritoria plná kontrolních bodů a základen. Stát se pánem oblasti, ve které si velebí jedna z frakcí, je během na zatraceně dlouhé trati. Obsazení všech bodů sice zažene jednotky do ústraní, ale dokud nepadne základna dotyčné frakce, stále se uzurpátoři snaží sabotovat malá místa pomocí propagandy, rabováním shozených zásob či zatýkáním a držením civilistů. A jelikož základny padají až při úrovních hraničících s koncem příběhové části hry, rozhodně se při procházení města jeden nenudí.

S volným pohybem se pojí dvě věci, jednak počet a chování NPC postav a pak prostředí. Dobře si pamatuji, jak mě vždy kolemjdoucí mlčenlivě prosili o vodu nebo o kousek žvance. Tomu odzvonilo ve chvíli, kdy váš agent vstoupil do nového města. Ve Washingtonu, D. C. potřebují všichni všechno, ale na jasně stanovených místech. Velitelé kontrolních bodů pasou po vodě, lécích, jídlu a základních materiálech. Úspěch u nich se promítá do základen, kde jsou vypsány projekty na zvelebení dotyčného místa a agentury jako takové. Šéfové projektů nepohrdnou lepší výbavou a nezřídka si rádi řeknou i o zbraň. Do toho se v ulicích válejí bedny nutné k vylepšování vlastní postavy. Vše dohromady pomáhá v konečném součtu Bílému domu. Jeho růst se přímo dotýká agenta, kterému se otevírají nové možnosti v boji o přežití.

V jádru jde o značně rozšířený systém z minula, ale tentokrát funguje o poznání lépe. Jednak jako motivace získat zase o něco lepší části vybavení a za druhé nedělá z průzkumu jen bezvýznamné cestování za misemi či do Temné zóny. Můžu vám zaručit, že když herní náplň pojmete ze široka, aniž byste se hnali jako ovčáci za koncem příběhu, dočkáte se pozvolného odemykání herních prvků až do dvacáté, možná i pětadvacáté úrovně agenta. Moje Sarah Connorová, protože přesně tak náhodně generovaná postava vypadá, získala přístup do první Temné oblasti až před patnáctou úrovní. Kousek před dvacátou pak zbývalo naverbovat ještě polovinu klíčových postav. Důležité je, že nad postupem příliš nepřemýšlíte a jednoduše si užíváte pomalé osvobozování rušných ulic.

Ano napsal jsem rušných a stojím si za tím. Karlův most uprostřed léta to sice pořád není, ale na dějové a herní poměry žijí ulice bohatým životem. Divize má ve městě dobré jméno, tudíž k obsazeným bodům táhnou obyvatelé, aby pomohli se sbíráním zásob a obranou. Dříve či později však narazí na skupinky frakcí, což zákonitě končí přestřelkou. Sejdou-li se jedničky a nuly dobře, přidá se ještě další frakce. V ten moment se titul mění na válečnou hru lehkého charakteru. V bratrovražedný střet umělé inteligence, ze kterého ani jedna postava nehodlá odejít s prázdnou. Proto se vždy raději dvakrát podívejte, kdo si zrovna vyřizuje účty. Pokud jdete sami, možná i třikrát, protože vpád do nepokoje se okamžitě otočí proti vám.

Pohyb, princip střelby a krytí jsou totožné. O protivnících to ale tolik neplatí. Přestože stále vybíhají jako krysy z potápějící se lodi, jen aby našli to nejlepší místo pro vyprázdnění zásobníku, automaticky hledají slabá místa vaší obrany. Zkouší to z boku, využívají nečekaného vpádu do zad a když prostředí dovolí, odlákají pozornost tím nejslabším článkem, aby se mohli přeskupit. Frakce hojně využívají své jedinečnosti, a tak tu máme rádoby gangstery ulice, feťáky se sebevražednými sklony či experty s vojenskou minulostí. Původ se pak odráží ve stylu střelby, krytí a v práci s „bossem“. Někdy jde o chráněný kus, pro jehož obranu padne poslední zmetek, jindy se obrněný velitel vydává do první linie.

V kooperaci více hráčů nemá AI tolik manévrovacího prostoru. Přestože lehce získá početní převahu přizpůsobením skladby útočníků, zkušení parťáci si bezpečně ohlídají slabá místa. Při hraní na osamělého agenta je situace zajímavější. Pak se nejlepšími přáteli stávají technologické hračky, radar na mapě a trocha toho štěstí. Zůstat na jednom místě? To se rovná jisté popravě. Dojem z celkového hraní je jedna věc, ale na sny o průlomu v umělé inteligenci to nebude. Jde-li o spolupracovníky, tak označení „idioti“ je ještě docela smířlivé. Že ignorují přestřelku deset metrů od nich, by se dalo pochopit. Ovšem jen sotva můžu akceptovat fakt, že kvůli jejich laxnosti nelze obsadit kontrolní bod. To se zdrží deset minut přestřelkou tři bloky daleko, a nakonec nejsou schopní najít cestu do metra. Obsazení tohoto bodu se podařilo až při třetím pokusu.

Být trochu skutečnější, řeknu, že se zapomněli u nějaké památky. V oblasti využití prostředí totiž vývojáři excelují. Pro tentokrát. Ano, úplně se nezbavili šablonovitosti interiérů, které není možné vztáhnout k reálné předloze. Tam vidím koncepční řešení snad ještě z Rainbow Six Vegas a Xbox je mi svědkem, že jsem nad tím nejednou přemýšlel. Jakmile ale děj operuje s tím nejlepším z odkazu Washingtonu, D. C., stávají se mise jednou velkou historickou exkurzí. Památníky, muzea a stavby hýří detaily. Nebojí se doslovně interpretovat celé expozice, případně citovat popisky a vysvětlivky pro návštěvníky. Chcete být na malý okamžik součástí vesmírné mise, poznat atmosféru vietnamské války nebo osahat deklaraci nezávislosti? Pak rychle vystřílejte odpor, ať si dějepis může vzít slovo.

Mimo budovy je iluze světa zase o něco živější. Větší počet nehratelných postav, početnější fauna, hustější zasazení zeleně a mnohem, opakuji mnohem pestřeji navržené čtvrti. New York byl nudný až běda, přičemž na každém kroku vypadal stejně. Historie se neopakuje, což ocení každý poutník ignorující rychlé přesuny. Dynamická denní doba a počasí jsou ale otázkou. Noci absolutně nenávidím, protože osvětlení stačí maximálně na násilné přepadení nebo ozbrojenou loupež. Zakopnout o nepřítele je snazší než ulovit pokémona s mobilem, což zjistíte pod řádnou palbou. A počasí? Během prvních deseti hodin hraní, kdy jsem si změny i zapisoval, jednou pršelo a jednou dorazila mlha. Možná jsem měl „štěstí“, ale dojmu lehce podceněného prvku se jednoduše nezbavím.

Předmětem mnoha debat je v této sérii střelba, na níž rád vztáhnu bohatý arzenál. Výběr zbraní je velký, ale to samé platí pro opakovaní stejných kusů. Hrabat se v obsahu fanatického patriota je radost. Zkoumání vlastností, hledání optimálních kombinací a posuzování výsledných statistik. Jde o takový rituál, k němuž dochází po každé misi, po každém obsazení kontrolního bodu a po každém vybrakování shozu. Se zbraněmi se samozřejmě sveze výzbroj, která je v principu totožná jako minule. Statistická sada malého agenta je alfou a omegou úspěchu. Koho obdobný princip skládání arzenálu nebaví, má jednoduše smůlu a hru by měl minout velkým obloukem. Alespoň se nebude rozčilovat při střelbě.

Ve své podstatě jde o takový folklor. Do hlavy pět a stále se má k světu. Třicet do těla a pořád střílí. Dobrý pocit z fyziky střelby je krásná věc, ale od zachmuřeného výrazu nepomůže. Městské čtvrti mají dány úrovně obtížnosti, které beztak padají ve chvíli, kdy je předčíte. Příběhové mise jsou variabilní, tudíž tam si levelováním nepomůžete, a tak zase přemýšlíte, kde jsou nejbližší raketová sila. Protože jen ta by byla jistotou úspěchu. Výdrž protivníků je vždy nastavena tak, aby střety byly výzvou, s čímž nehne ani ta nejlepší zbraň. Neříkám, že odstřelovací puška s okamžitým přivoláním pohřebního vozu není na skladě, ale zrovna tento typ zbraní nenajde většinové využití. Že bude do budoucna co ladit prozrazují například chyby průraznosti u pistolí. Deset střel ubere cíli čtvrtinu zdraví a jedenáctá ho složí. Na relativně dlouhou vzdálenost. Při trefě do nohy. Přesto k nelogickým extrémům dochází méně často, než jsem byl zvyklý.

Co se mi vůbec nelíbí jsou upravené modifikace. Předešlé řešení, kdy jedna modifikace byla součástí vždy jen jedné zbraně, možná nebylo nejlepší, ale rozhodně působilo reálnějším dojmem. To nemluvím o nutnosti přemýšlet nad modifikacemi ve stejné rovině, jako nad zbraněmi samotnými. Nyní si ale modifikaci ucraftíte jednou a můžete jí napasovat na libovolný počet vhodných zbraní. Kašlu Ubisoftu na podobná zjednodušení. Na jedné straně rozšíří a vylepší loot, na straně druhé nesmyslně ulehčí důležitý prvek při výběru zbraně. Že kvůli nováčkům? Ti by, po principu rozdělování zásob, jeden prvek na přemýšlení navíc přežili.

Už jsem nakousl loot a jeho vylepšení. Smysl a sekundární cíl hry. Myslet si můžete ledacos, ale je to tak. Bez padajících předmětů, bez beden s výzbrojí a bez darů při zvyšování úrovně by hra téměř pozbyla smyslu. Třebaže míst pro looting má The Division 2 mnohem víc, ve výsledku je počet získaných věcí o něco menší. Navíc už nedochází k přemrštěným odměnám, kdy jste na využití daru čekali osm úrovní. Ve většině případů získáte cosi v rozmezí dvou aktuálních úrovní. Je jasné, že atraktivita sběru je tím trochu menší, protože palebná síla roste exponenciálně, nikoliv skokově. Na druhou stranu nemáte pocit, že nosíte tunu haraburdí, které se někdy může hodit. Vlastní kapitolu píší skiny a oblečení. Funkční hodnota nula, úroveň ješitnosti je však k nezaplacení. Proto jsou kosmetické propriety tím jediným, co koupíte za reálné peníze.

Agenti pasoucí pouze po tom nejlepším, mohou ignorovat všudypřítomné kufry, balíky, krabice a tašky. Sice se tím připraví o část zásob, ale nač se tahat s drobky, když v Temné oblasti na ně čeká to, co mělo být smrtelníkům zapovězeno. Ne, o Svatý grál nejde, i když. Pro někoho relativně vzácné vybavení může mít až nadpozemskou hodnotu. Zóny identifikované fialovou barvou značí koridory, kde se PvE režim obohacuje o PvP část. Jsou rozděleny do několika částí s nastaveným rozsahem úrovní. Ten je odlišný od úrovně běžné hry a leveluje se nezávisle na postupu v příběhové části. Na oplátku nabízí speciální dovednosti využitelné jen v Temné oblasti. Jen si musíte dávat pozor, protože neúspěchy se trestají snižováním úrovně, což má za následek také ztrátu dovednosti.

Jak se k zónám postavíte, záleží na vás, vašich spojencích a ostatních hráčích. Můžete jít rabovat nepřátelské zásoby, čistit zalezlé jednotky frakcí nebo lootovat lepší vybavení, což je méně nebezpečné. Pokušení v podobě shozu je ale natolik velké, že se mu jen těžko odolává. Po nevšedních zásobách pase umělá inteligence a také ostatní hráči. Ti navíc uvidí, že se k cennosti kdosi dostal. Problémem je pak kontaminace, kvůli níž musí být předmět vyzvednut vrtulníkem. Uhlídat místo odevzdání není lehké, a ještě těžší je odejít po svých. Budete-li se navíc k ostatním agentům chovat jako ta poslední hyena v divočině, vypíše se na vaši hlavu odměna. Sejde z očí, sejde z mysli platí pro uklidnění situace, kdy je lepší nějaký čas nenavštěvovat oblast.

Titul má i PvP část nazvanou Konflikt. Se dvěma režimy nabízí variace na team deathmatch a king of the hill módy. Zde moje setrvání bylo pouze studijní, protože The Division 2 není typ hry, kde bych chtěl soupeřit s ostatními hráči tváří tvář. Jen pro upřesnění úplným nováčkům, běžně potkáte ostatní hráče jen v bezpečných úkrytech a při zapnutí příběhové mise. Tehdy máte možnost přivolat posily. To samé platí, pokud padnete v boji. Vždy jde o kooperační setkání. Pokud ovšem nezaložíte skupinu, pohybujete se po hře na vlastní triko. Škodit jiným hráčům tak jde skutečně jen v Temné oblasti a již ve zmíněném Konfliktu. Poslední variantou spolupráce je klan pro padesát hráčů.

Jelikož má hra plnou textovou podporu češtiny, je přidání se do klanu jednoduché. To samé platí pro založení vlastního, kdy jsou k dispozici upřesňující možnosti zaměření klanu. Lehce tak najdete spoluhráče jak na plnění týdenních projektů, tak na bloumání po zdemolovaném městě. Což mě vede k myšlence, že ve více lidech je hraní větší zábava. Mnohem důrazněji se ozývá akční část hry „zastřel vše, co se hne“, zatím co taktika se rozlije mezi všechny členy skupiny. Díky vyrovnávání úrovní se navíc částečně mažou dovednostní rozdíly mezi hráči, neboť levelem nižší jedinci získají drobný statistický boost. Na druhou stranu, být agentem na vlastní pěst je větší výzvou. Mám rád ten pocit satisfakce, když dobrým krytím a vlastním přičiněním porazím hordu po zuby ozbrojených protivníků. Bossové stále disponují nedobytností, srovnatelnou snad jen s pásem cudnosti středověké dámy, ale za pomoci slabých míst nabízí lepší přístupnost. A když si to pokazím? Kazím si to sám.

Druhá Divize vyznívá ve všech ohledech lépe, ale stačí to? Díky pečlivé starostlivosti se jednička od vydání značně měnila, a tak pokračování může působit jako velký update s novým prostředím. Že se změnily také důležité prvky hry? Ano, ale ty se v sérii měnily poslední tři roky a aktuální novinka je logickým vyústěním. K progresu dojít muselo, aby se umlčeli zvěstovatelé vyprávějící o té samé hře za nové peníze. Zároveň se nepostupovalo až příliš, protože původní hráči musí mít motivaci zahodit klíče od New Yorku a sednout na vlak do Washingtonu, D. C. Vývojářům není co závidět. Sám v sobě nemám úplně srovnáno, zda se mi všechny části konceptu líbí nebo ne. Herně jsem spokojený, i když umělá inteligence pokulhává a opakované výpady frakcí otravují. To nemluvím o dokončení příběhu, kdy se zase vše vrátí do původních kolejí a vy musíte s novým vybavením stanout proti další frakci.

Jako zasloužený rýpal musím žasnout nad vydavatelským koktejlem, o jehož chutnosti bych před lety ještě pochyboval. To už není inspirace, to je nefalšovaná modulární výroba. Ubisoft má hry tvořené po segmentech a s každým novým projektem kombinuje větší počet modulů. Náběhy nepřátel a povalující se zásoby odkazují na Far Cry. Z Assassin’s Creed pochází snaha o využití památek a do jisté míry skládání výzbroje, které naopak vzešlo z prvního dílu The Division. A vynechat nelze Wildlands, jejichž zabírání klíčových bodů se v nové Divizi zrcadlí. Vlastně chybí jen stealth, který tu žalostně postrádám. Provázanost prvků a mechanik je natolik znatelná, že by všechny zmíněné série klidně mohly sdílet společné univerzum, jen by se lišily dobovým a prostorovým zasazením.

Pár slov ke grafice a technickému stavu. Je to barevné, ostré a hýbe se to plynule. Z každého úhlu standard dnešní doby, který je ve většině případů hezký oku. Svět dokáže být skutečně krásný, a tak mu tolik nespíláte za občasné doskakování objektů či za skokový pohyb nepřátel. Na facku jsou světelné korekce při přechodu mezi světlem a tmou. Nestojím o optický simulátor, tudíž by si tvůrci několikavteřinové pozvolné zesvětlování mohli schovat do prezentačního dema. Kladné body rozhodně bere zvuk. Prostorová orientace a práce s okolím dělají radost uším a příjemně dokreslují akčního ducha.