Xboxweb.cz

Chtělo by se začít slovy: „Jó, to bylo tehdy, když Xbox ještě…“ a pokračovat až k primitivní střílečce, kde krev kane z chladnoucí motorové pily a banda drsných frajerů hází jeden eastwoodovský pohled za druhým a přes neupravené strniště trousí hlášky a bojová hesla. Jenže pak se podívám do knihovny her a tam není nový díl Gears of War, ale boj z jiného univerza, který je neméně důležitý, jako osud jednotky Marcuse Fenixe. A vám doporučuji se k němu přidat, neboť poručík Titus potřebuje každou volnou ruku.

Nebudu si hrát na lektora školícího centra kvality her a rovnou posunu vesmírné mariňáky na úroveň legendární exkluzivní série. Svět existující mezi smrtí, gotickými reáliemi, kosmem a mimozemšťany je sice daleko za variací na modrou planetu okupovanou havětí, ale v jádru vychází z totožné myšlenky. Ústřední postavy se musí postavit do čela armády, aby potlačily nekonečné zástupy vetřelců a jejich bojové náčiní rozhodně nepatří do povinné výbavy diplomata. Palné zbraně, rotující ostří, výbušné předměty, zápalné systémy a odvaha litá do žil po galonech. Liší se rétorika nadřízených, osobní pohnutky přežít a lokace sahající daleko za zemskou gravitaci.

Už jste se namlsali na pořádný krvavý steak? Tak si dejte nejdříve pořádnou dávku špenátu, abyste měli páru unést vše, co takový bojovník potřebuje. Titus není žádný model od Diora, ale tažný vůl, který má na sobě brnění, s nímž by prošel branami Morannonu jak nůž máslem. To značně omezuje jeho pohyb. Atletická gesta vystřídal těžkopádný dusot, který znemožňuje rychlou manévrovatelnost. Na druhou stranu, kila navíc dobře ukotvují těžiště, a tak se obrněný člen armády může postavit před větší dav potvor, aniž by ztratil pevnou půdu pod nohami a bojeschopnost. Což je to nejdůležitější, co má, neboť vedle Tyranidů čelí i fanatickým stoupencům Chaosu. Bývalí mariňáci, kteří našli boha v temném démonovi nemají morálku, charakter a dobré vyhlídky na život.

Přirovnání ke Gears of War se nemusí zdát úplně na místě. Přeci jen, oblíbená série, držená studiem The Coalition, stojí na principu zákopových bojů, v nichž je kontaktní exekuce spíš nevyhnutelným důsledkem střetu než primárním cílem akce. Bohužel vyslanci Warhammeru se mohou ukrýt leda tak za lodním šroubem zaoceánskou parníku, a proto svou velikost využívají na rozšířený boj na blízko a včasné vykrytí protiútoku. Šablona je téměř vždy stejná. Z horizontu se hrnou davy nepřátel, jejichž přední řady rozmetá munice rychlopalných zbraní. Střelba přetrvává do přímého kontaktu, po němž se ten kolos s povolením chránit život obyčejných lidí dává do pohybu. Emzáci létají vzduchem po zásahu pilovým mečem a obrazovka se začíná barvit do ruda. Načaté ochutnavače olova dorazí střela do chřtánu, těla nepovedených invazních skupin se válí všude kolem, načež dobře načasovaným bráněním dáváte k zemi jednoho z větších mameluků. To, co se děje na obrazovce, není boj. Jsou to jatka surová jak čerstvě nalezená ropa, která baví zas a znova.

Chození mezi akčními sekvencemi je trestem. Nikoliv pro vizuální nechutnost okolí, ale kvůli času stráveném s chladnou zbraní. To malé brutální já, co krmíte jednou či dvakrát za dekádu, lízlo krvavého mlsu a chce víc. Příliš tak nevnímáte bohaté prostředí, jehož detailní zpracování je místy až příliš okázalé. Nechci být za svini, které házejí perly, ale pokud procházím koridorem, jehož jediným smyslem je sevřít mou existenci blížící se smrtí, nemusí to kolem vypadat jak ve sklepě fandy gotického metalu. Ale pakliže najdete během hraní čas na kochání, určitě nebudete zklamáni. Jinak toho totiž k nalézání příliš není. Opět bych musel vytáhnout již několikrát zmíněný předobraz, kde drobné odbočky taktéž slouží jen k načerpání energie, sebrání munice a nalezení dokumentů.

Space Marine 2 to ovšem zkouší i vlastní cestou. V nabídce režimů, vedle kooperace v kampani a multiplayeru, jsou také Operace. Jde o speciální mise k událostem, o nichž v hlavním příběhu jen slyšíte a čtete. Mají jasně dané cíle, které se s každou operací mění. Odpalujete most, připravujete pasti na Tyranidy, plížíte se podzemím nebo dáváte dohromady nefunkční koráb. Dost aktivit na to, aby vám Warhammer vydržel dalších několik hodin. Pokud tedy máte s kým hrát. Za mě jsem si ale absolutně nejvíc užil prvek, který si vývojáři přinesli z World War Z. Hordy nemrtvých jsou fajn, ale vyměňte je za monstra z vesmíru a náplň dostane úplně jiné obrátky. Když stojíte na můstku a pod vámi se rojí nenechaví potížisté, nitro se svírá a ruce potí. Nastoupí palba do rostoucích organických stěn, jejichž základy se snažíte zničit detonacemi. Na moment si přejete, abyste byli trochu jiní mariňáci a dole byli xenomorfové, protože přesně takhle by měl vypadat boj s potomky H. R. Giger.

Na Warhammer 40 000: Space Marine 2 nechcete vidět chyby, protože výborně šlape, skvěle baví a díky české lokalizaci hází lascivně očkem i po tuzemském hráči. Proto přehlížíte fakt, že postrádá originalitu, kterou vyměnil za jednoduchou akci, které se v herním průmyslu zase tolik nedostává. A snažíte se nebrat na zřetel horší orientaci při skutečně velkých hordách, kdy ztrácíte přehled o bojišti v záplavě nepřátel, poprav a obraných úderů. Ale ať už vyhraje rozum nebo cit, tentokrát nikdo neprohraje.