Xboxweb.cz

S každou novou hrou si ve skrytu duše přeji, aby měla co nejméně technických chyb, protože na nich pak hoří i ty nejúspěšnější značky. U pokračování Wolfensteina je pak mé přání ještě silnější, protože nebudu zapírat, prostě na něj trpím. V době, kdy lidé na náměstí cinkali klíči tak silně, až jim polovina popadala do kanálu, jsem byl dvouleté škvrně. Je tedy jasné, že moje dospívání bylo spjato se silným nástupem technologie na náš trh. Skutečnost, že pana Blazkowicze jsem znal dřív než periodickou soustavu prvků, pak dnešními měřítky není příliš chvályhodná, ale co už. A tak zatímco jiní považují za etalon 3D stříleček DOOM nebo Quake, mým akčním hrdinou je Wolfenstein.

Tři roky jsme museli čekat, aby MachineGames povolaly zpět do akce kapitána Williama B.J. Blazkowicze. Události minulého dílu nejsou zapomenuty, naopak se na ně navazuje, a to i důležitou volbou z jejich předešlého závěru. Neberte ji na lehkou váhu, neboť do jisté, méně značné míry, ovlivní styl vašeho hraní a vyprávěný příběh. Hrátky hlavního hrdiny s atomovým kanóne mají za následek, že Frau Engel má velice, ale velice špatnou náladu, což odnáší jak vedení jednotky Kreisau Circle, tak samotný Terror Billy. Jenže ani série „drobných fyzických nedostatků“ ho nezlomí v boji s nacistickým režimem, který zakotvil v Americe. Za pomoci milované ženy Anyy, vědce Seta a zbylých členů staré party nachází útočiště v německém plavidlem Eva’s Hammer, s nímž vyráží k americkým břehům.

Na oko je nová Amerika možná rájem árijské rasy, nicméně v jejím nitru doutnají zbytky odboje. Ty je třeba kontaktovat, seskupit a zažehnout ve jménu revoluce dřív, než Frau Engel vyhubí zbytky vzpurných obyvatel. Zálusk má i na samotného Blazkowicze, kterého by nejraději popravila před zraky zfanatizovaných davů. Prostě nacisti, u nich dodržování ženevské konvence nečekejte. BJ však nemusí čelit jen nacistickým jednotkám, ale také svým vlastním démonům přicházejícím jak z dětství, tak od nebohé Caroline. Navíc má na cestě dvojčata, pro které chce něco víc, než jen pracovní tábory nebudou-li mít správnou barvu očí a vlasů.

Jestli jste si někdy položili otázku, proč Wolfenstein nemá multiplayer, pak příběh je hlavním důvodem. Všichni víme, jak končí celky pokoušející se o příběhově založené hry, takže se Wolfenstein stává pozvolna raritou a je jednou z posledních stříleček, do níž mají online a sociální funkce dveře zavřené. Zápletka je sice béčko jak vystřílené z konce minulého století, nicméně má dobré vedení, zbytečně nikam nepospíchá, a když je třeba, dokáže lusknutím prstu nasadit vážný tón. Jakmile se BJ začne utápět ve vzpomínkách na dětství nebo přijde na přetřes jeho rodina, hra je až nečekaně komorní. Otěže v tu chvíli přebírá drama, jenž si koně vede temným údolím plným pomníků minulosti. Přesto děj nikdy nespadne do přehnaného patosu a vždy se v pravou chvíli vrátí k akci a nadsázce.

Jak už bylo řečeno, scénáristé dobře vědí, co a kdy nám chtějí odvyprávět, proto se nikam neženou. Prostor tak mají i vedlejší postavy, které nejsou jen přívěskem hlavního hrdiny, ale plnohodnotnými částmi skládačky. Dochází k zajímavým vývojům charakterů, a i kdybych zapomněl na zakřiknutou nacistku nebo Wyatta s jeho duhovým kamarádem, Anya má místo v mém srdci navždy. Transformace starostlivé zdravotní sestry do horkokrevné milující ženy v pokročilém stádiu těhotenství, která bez mrknutí oka bojuje za odboj, je vynikající. Její krvavé finále pak patří mezi pamětihodné scény. Ano, je možná trochu přehnané, ale neskutečně stylové a hlavně sexy. Pokud tohle dělají se ženou mateřské hormony, asi bychom se měli s přítelkyní přestěhovat z paneláku, dokud je čas.

Cut scény tvoří značnou část hry, tudíž se sluší poukázat na jejich precizní zpracování. Tvůrci mají práci s kamerou v malíčku a nebojí se podhledů používaných Michaelem Bayem, efektních střihů dvou nesouvisejících realit nebo silných filtrů ve vážnějších pasážích. Nejvymazlenější je ovšem scéna v Hortonově doupěti. Dialog dvou neoblomných mužů podkresluje jazzová hudba říznutá rockem a jen tak mimochodem se tempem trefuje do jejich slovní přestřelky. Kamera bez přestávky krouží kolem nich, zatímco prostorem létají střely nacistické jednotky odrážené střelkyní v okně. Hned v závěsu je pasáž s Adolfem, která se rozhodně nebude líbit holým lebkám s křečemi v pravačce. Zejména v těchto chvílích mě mrzí, že uhlopříčku televize svírá jen šedesát palců. Chci to vidět v kině. Ne počkat, to je málo, chci si to promítnout na protější dům a rušit noční klid bezduchou zábavou, plnou nekorektního humoru, brutální akce a naporcovaných nácků.

Zapochybovat snad jen na moment nad herními mechanikami Wolfensteina, je jako plivnout do tváře samé podstatě stříleček. Přitom se to zdá být jednoduché, vezmete macho hrdinu, dáte mu kvér a necháte ho kosit protivníky po stovkách. A přesto všichni ti, jenž se snaží dosáhnout jeho slávy padají po první úrovni a než dojde k závěrečným titulkům, mají za sebou funus, rozloučení, i kremaci. V MachineGames vědí, že poutavá akce musí být jednoduchá a zábavná. Zároveň však nesmí postrádat určitou dávku výzvy, volnosti a pocit zadostiučinění. Toho všeho se v kůži BJe Blazkowicze dostává dávkami koňských sedativ.

Už minule dostal, vedle rychlých prstů na spoušti, prostor stealth a nechybí ani tentokrát. Až na vyložené přestřelky, kde se stékajícím potem na tváři a křečemi v rukách bráníte svou existenci před nájezdy vojáků, lze nepozorovaný postup aplikovat všude. Jestli se k velitelům dříve prostřílíte nebo prosekáte sekerou, záleží na vás, ale své místo a kouzlo mají obě metody. Sice je to občas dilema, zda protivníka spíše rozstřílet brokovnicí nebo raději zbavit končetin, ale příležitostí na jeho vyřešení je habaděj. Můžete si zkusit postup naplánovat, ale ve výsledku jednoduše sáhnete po té variantě, která bude v danou chvíli lepší, a tak říkajíc po ruce. A to je jen tak mezi námi sekera, ale nechci vás navádět.

Do kalkulace promluví samozřejmě obtížnost. Volit nižší, než střední se rovná hanbě srovnatelné se školním srazem, na který dorazíte pozdě, v Olcitu, s dírou v rozkroku a vypelichaným tupé na místě bujné hřívy. Nacisté nemají být tupá hovada čekající na dávku ze samopalu, ale lstiví, bezpáteřní sadisté, s viděním zabarveným do ruda. A to přesně splňují od středu výše. Občas je AI až překvapivě vynalézavá a obejde si vás nebo se rozdělí do více směrů, čímž stále platí pravidlo, že kdo chvilku stál, rychle ji dostal. Jakkoli je skvělé občas využít krytí, nejúčinnějším přístupem jsou pohyb, rychlé reakce a neustálé doplňování zdraví, zbroje a nábojů.

Mohlo by se zdát, že šest zbraní, které BJ může nosit u sebe, je značně poddimenzované číslo. Brzy však zjistíte, že vlastně ani všechny nepotřebujete. Dobrou třetinou hry jsem se prostřílel s duální výzbrojí brokovnice-samopal, případně granátomet-brokovnice. Možnost vytáhnou na nepřátele dva kvéry libovolné kombinace je, jak by řekli v jedné reklamě, naprosto k nezaplacení. Prostým zmáčknutím středového kříže lze navíc rychle aktivovat sekundární režim střelby. Ten patří do trojice upgradů, které je možné na zbrani udělat. Ty se mimochodem týkají i obouručního vybavení z těžkooděnců a palebných stanovišť. Až začnete kolem sebe rozsévat smrt a zkázu laserovým dělem tavícím i slabší zdi, kluci v černém budou mít hodně špatné odpoledne.

Do vylepšování postavy promluví nejen nové vybavení dle vlastního výběru v polovině hry, ale také perky. Kdybych je nemíjel v nabídce menu nebo by se čas od času nepřihlásily na obrazovce s aktuálním skóre daného skillu, patrně bych o nich ani nevěděl. Vývojáři je nikomu do tváře necpou a pakliže nechcete cíleně vylepšovat určitou vlastnost hrdiny nebo zbraně, klidně dělejte, že tam nejsou. Neříkám, že jejich přínos nepocítíte, nicméně já se na ně nesoustředil a jejich vliv nechal plynout samovolně. Raději jsem věnoval pozornost drobnostem, zajímavým nápadům a sběru harampádí.

Kde není problém s humorem za hranicí puritánského myšlení, tam není problém ani s krví. Wolfenstein s ní nakládá velmi obezřetně, takže vypouští z tankerů rajskou při každé příležitosti. Stříkance na zdech, krvavé louže nebo kusy těl nejsou ničím extra, ale zaneřáděné zbraně a ruce dodávají brutálnosti větší důraz. Možná už jsem nebyl dlouho na pumpě, ale přesto jsem si užíval „tankování“ zbraní zas a znova. A přitom taková blbost, že jo. Sbírání zbytečností ke hře tak nějak patří, a když máte chuť, můžete rozšiřovat sbírky zlatých modelů, hledat Maxovi hračky, objevovat zapomenuté artworky nebo rozšiřovat sbírku desek. Rozhodně nezapomínejte brát padlým velitelům kódy od Enigmy, protože vám otevřou herní obsah po dokončení příběhové části.

Zrekvírované plavidlo je jediným místem s volnějším pohybem a nebýt mapy, posílám recenzi po krysách odněkud ze střelnice. Třebaže to má svůj důvod s ohledem na vedlejší mise a početnou posádku, určitě bych uvítal lepší značení úkolů než vteřinový bod o velikosti nedokrmeného komára. Na můstku je pak šifrovací zařízení, kde pomocí nasbíraných kódů lokalizujete další cíle z míst, kde jste už byli. Natáhnete si tak setrvání u hry po zhruba dvanáctihodinové kampani. Osobně si myslím, že než vyjde první třetina Season Passu, projdete hru od shora dolů přinejmenším třikrát.

Než se budu věnovat technické stránce, rád bych připomněl soundtrack. Ten je bez jakýchkoli připomínek opět skvěle padnoucí a při hraní řeže do rytmu jak japonská čepel. Sice jsem u něj málem ohluchnul, když se občas bicí s kytarami snažily přehlušit střelbu automatů, ale z koncertů a kin jsem zvyklý na destruktivní vyvážení zvuku. A u Bethesdy jsem zase zvyklý, že jejich grafický engine pochází z Bradavic a rád si hraje na kouzelníka. Od kdy? Snad už od Rage, ne? Nevyladí ty textury, prostě ne, i kdyby Frau Engel chanuku slavila. Neříkám, zlepšení k lepšímu je, tudíž pominu-li počátek hry a několik málo okamžiků, kdy textury nepříjemně blikaly nebo nechytily ostrost vůbec, můžu nadávat snad jen na kusy objektů, jenž se zaklínily na špatném místě. Když nemůžete proklouznout stealth kvůli špatně spadlému tělu, je to problém. Když musíte čekat na zmizení rozbitého poklopu, protože padl na to stejné místo, ano, je to problém. A když mrtvola po výbuchu granátu vystřelí do prostoru, tak to není problém, ale důvod k pousmání.

Ve všech ostatních oblastech je id Tech 6 kvalitním grafickým nástrojem, který si i na původním Xboxu One dokáže udržet solidní detaily, dobré nasvícení a věrné stíny. Když vám prozradím, že to vše drží kolem hranice 60 snímků za sekundu, půjdete bouchnout to archivní ukryté ve sklípku. Být vámi ho tam ještě chvíli nechám, protože tím smutným v koutě, na kterého už na maturiťáku nikdo nezbyl, je rozlišení. Dle dostupných informací, může jít až k 810p, což takhle na papíře vypadá trochu děsivě. Ve skutečnosti jsem se nad zhoršeným obrazem pozastavil asi třikrát, a to vždy v době, kdy nebylo do čeho střelit. Já vím, bude to lepší s blížící se novou konzolí, nicméně té chvíli potrvá, než zaplní všechna místa předchozích modelů. Naštěstí je Wolfenstein II: The New Colossus natolik pohlcující, že na vás nedostatky musí doslova řvát, abyste si jich všimli.

Jestli jsem byl až příliš fanboyovský, tak mi to prosím odpusťte, ale Terror Billy je srdcovka, která mě zase naprosto vyřadila z reality. Na konec jsem si nechal jedno malé osobní zklamání. Tím jsou lokace, které nejsou úplně takové, jaké jsem si je představoval. Když jsem viděl poprvé scénu z Roswellu, byl jsem nadšením bez sebe, že v překrásně zpracovaných ulicích podmaněného města zašpiním Klanu jejich bílé pláště a pak vyrazím na smrtící lov, při němž zákon nebude svědkem. Nakonec jsem se ve městě sotva ohřál, což mě velice mrzelo. Jsem si vědom, že Wolfenstein je koridor a level designu úrovní nemůžu vytknout to nejmenší, jen jsem prostě chtěl i trochu mezi lidi a ne, jen mezi nácky.