Recenze: Yakuza 0

Autor: CryLineT Publikováno: 5.3.2020, 15:17

Publikováno: 5.3.2020, 15:17

Sociální sítě

O autorovi

CryLineT

CryLineT

Je autorem 68 článků

Konzolové komunity jsou jak hašteřivé ženské. Pomlouvají se. Rýpají do sebe. A využijí každou příležitost, jak shodit jedna druhou. Také si závidí. Přestože to nikdy nepřiznají, občas zacítí náklonost k zakázanému ovoci té druhé. S argumenty, že ony by o takovou hru neopřely ani vybitý ovladač, touží po nedostupné podpultovce té druhé. Naštěstí nic netrvá věčně. Dokonce ani exkluzivní produkce. Pak se ten odříkaný krajíc může stát denním chlebem, který chutná překvapivě dobře. Podobně, jako třeba Yakuza 0.

Snad jsem nikoho neurazila. Záměr byl poukázat na skutečnost, že Xbox hostí stále více her z konkurenční stáje. A her významných jak pro herní odvětví, tak pro konzoli samotnou. Mohla bych otevřít téma japonské produkce. Její těžké cesty na západní konzoli, kterou postupně prošlapaly série Final Fantasy, Kingdom Hearts a teď snad i Yakuza. A také úsilí vedoucích osob divize Xbox. Ale to by vás nezajímalo. Možná i tento text čtete jen proto, abyste předsudkům učinili za dost. Odkojeni městskými akcemi, nečekáte další GTA nebo Sleeping Dogs. Víte, že nedostanete ani Saints Row či Mafii. Co tedy vlastně očekáváte? Potvrzení, že u konkurence nemají vkus? Tak nepokračujte, protože pro vás nic nemám.

Studio Ryu Ga Gotoku nepostavilo Yakuzu na horečném obdivu ke Grand Theft Auto. Takoví kluci japonští nejsou. Po pár minutách to cítíte. Tahle série nese duchovní odkaz Shenmue. A i když už to dál nebudu zmiňovat, mnoho herních konceptů na kultovní hru odkazuje nebo ji přímo cituje. Díl, který si můžete zahrát i díky Xbox Game Passu, je prequel. Proto označení nula. Před pěti léty vyšel jako šestý v pořadí, aby se velkým obloukem vrátil na dějový začátek. Předznamenal tak příchod remaků prvních dvou dílů, které taktéž zavítají na Xbox.

Teď jsme ale na konci 80. let minulého století. Možná ve zlatém věku japonského podsvětí. Neony nočních ulic se blyští v loužích a jen tiše svědčí černotám v jejich pozadí. Kazuma Kiryu je jedním článkem z mnoha. Je prodlouženou rukou Yakuzy. Ne dost dlouhou na dokončení tradičního tetování. Dostatečně rostlou na vymáhání dluhů. Jednou takový exekutorský zásah končí podezřením z vraždy a Kazuma stojí před nelehkým rozhodnutím. Buď na sobě nechá stín podezření nebo se pokusí navrátit čest jménu Kiryu. To nebude lehké. Yakuza není pánský klub, odkud se vystupuje pro vysoké měsíční členství.

Zda se sympatický hrdina vrátí mezi normální lidi, už zjistěte sami. Ráda vám řeknu jen tolik, že najde spojence v obchodu s nemovitostmi. Který je nakonec důležitější, než byste čekali. Jednouchá zápletka startuje i druhou dějovou linku. Zdánlivě nesouvisející. Odehrávající se v Ósace, nikoliv v Tokiu. Jejím hybatelem je manager nočního podniku Goro Majima. Úspěšný mladý muž nemá kariéru zadarmo a minulost se s ním nemazlila. Páska přes oko je přitom jen jednou z mnoha připomínek těžkého života. Herně přináší Goro další bojové styly a odlišné herní prvky.

Máte chuť dopsat načrtnutý příběh? Pak musíte vědět, že jeho vyprávění pokládá na lopatky nejednu adventuru. Je obsáhlé. Velmi. Hrací pasáže jsou často jen spojnice. Něco jako most, který překlene dvě dějové epizody. A vy se stáváte zpovědníkem. Tichým přihlížejícím dlouhých rozhovorů, rozmáchlých gest a teatrálních vystoupení. První minuty je upovídanost až nepříjemná. Máte pocit, že hrajete interaktivní hru, které někdo sebral možnosti volby. Ale já vás prosím, vydržte a přistupte na odlišný styl vyprávění.

Přiznávám, že i mně byly dialogové sekvence místy příliš dlouhé. Například celá pasáž v klubu. Když Goro musí sestoupit z Olympu své kanceláře, aby usměrnil opilého hosta. Čekala jsem slet kopanců, rozbité stoly a zakrvácené nástroje orchestru. Místo toho jsem byla svědek přednášky o morálce, hrdosti a sebeuvědomění. Kdybych úsek viděla bez znalosti kontextu, hru zavrhnu. Ovšem jako část obrovského celku dává naprostý smysl. Říká hodně o východní mentalitě, a ještě více o jedné z hlavních postav. Předznamenává její charakter a připravuje půdu jejímu hernímu stylu.

Vše v originálním znění s emotivním dabingem, který nemůžu úplně pochválit. On totiž není všude. Vývojáři si při psaní příběhu ukousli až příliš velké sousto. A špatně jim lezlo do krku. Nevím, jestli jim došly peníze nebo už neměli čas na vývoj. Výsledkem jsou čtyři druhy cut-scén rozdílných kvalit. Někdy sledujete dokonalou grafiku s dabingem, aniž by postavy používaly mimiku. Na druhé straně se musíte často spokojit jen s textovým přepisem rozhovoru. Mezi tím jsou filmové předěly tak, jak jsme na ně zvyklí. Co naplat. Rozdílná zpracování mě ruší a hře ubírají na atmosféře. Nevadí mi číst anglické titulky, ale absence dabingu negativně ovlivňuje pocit z hraní.

Bohužel. Velice podobně je na tom grafika. Možná se jako já chlácholíte, že tady o grafiku nejde. Možná máte i pravdu. Ale když vaše oči musí neustále koukat na proměnlivou kvalitu obrazu, není to nic příjemného. V pohybu je grafika jen zastaralá. Kdežto i tak pociťujete značný rozdíl mezi zpracováním postav a okolí. Pohled do dálky je nepřetržitě rozmazaný. Odrazy na mokré zemi mají nesmyslné duchy. A pak to přijde. Detailní záběry během soubojů ukazují chudobu textur, které kdosi nepovažoval za důležité. Zdi, popelnice, ale i oblečení NPC postav je rozmazané. V tu chvílí je obraz vyloženě hnusný. Postarší datum tvorby a vydání pro minulou generaci je nulté Yakuze jen na obtíž.

Některé věci stárnou už v době vydání. A léta jim nepřidají. V případě hratelnosti to naštěstí neplatí. Větší část náplně zabírají souboje, které nezapřou automatového ducha. Nedosahují komplexnosti dnešní bojovek. Za což jsem ráda, protože při nich mačkám všechno a doufám v zázrak. Zpracováním připomínají spíš Double Dragon a Streets of Rage. Až se zaplněním stromu dovedností se bojové styly rozšiřují a unifikují. Nevím jak vy, ale já si oblíbila u každé postavy jeden typ a ten šlechtila. A i když to nerada přiznávám, údery posilněné elementem Heat jsem si opravdu užila. Možná nejsou tak fyzické, jako jejich variace ve Sleeping Dogs. Za to jsou efektnější, brutálnější a filmovější. A neobejdou se bez peněz.

Od chvíle, kdy lidský druh vymyslel platidlo, opírá o něj svůj život. V japonském příběhu tak není důležité, jestli mlátíte výrostky v zaplivané uličce nebo si držíte reputaci mezi bohatou smetánkou. Vždy potřebujete finance na osobní rozvoj. A kde je vzít? Jednoduchá rada zní: žijte. Využijte štědrost otevřených ulic a staňte se jejich součástí. Na každém kroku si někdo hraje na Jackie Chana nebo kickboxera. Stačí ukázat, že jejich talent ještě nestačil ani vyklíčit a peníze se jen hrnou. Takový přístup je lepší než desítky zkušenostních bodů. Dobře víte, že postup máte plně ve svých rukách. A že hybný prvek je všude kolem. Jen pozor na dlouhána jménem Mr. Shakedown. Bez skillu se mu vyhýbejte, protože prohru tvrdě zaplatíte.

Existují však i další metody, jak osobnímu účtu přivodit devět míst. Staňte se makléřem a začněte hýbat obchodem s nemovitostmi. Nebo se naplno bavte provozováním nočního klubu. Rozhodujte, jaké krásky budou klientům motat hlavu. Učte je tajům svůdného zaměstnání a ženského šarmu. I když všechno vidíte mužskýma očima, hra nikdy nesklouzne k prvoplánové lacinosti. S postavami zachází, jak si zaslouží a hned několik úkolů ukáže, že kuráž nemají jen nositelé testosteronu. Při „výcviku“ dominy jsme se opravdu pobavila. Především v kontextu dnešní přehnané ženské emancipace.

Yakuza 0 jsou vlastně hry ve hrách. Dřív jsme doma na adresu městských akcí slýchávala, že nemají dostatek vedlejších aktivit. Jestli máte názor stejný, pak Yakuzu přímo potřebujete. Podniky nabízejí kulečník, bowling, šipky, baseball, ale také karaoke nebo tanec. Posedět je možné u her blackjack, mahjong, šogi nebo u variace na kostky. S dětskýma očima si zablbnete na autodráze. Později se vydáte třeba do herny, kde čekají dobové arkády od Segy. Při odchodu si můžete rozšířit sbírku figurek u automatu s ramenem. A když už ani to nebaví, stačí vyrazit na ryby nebo na dívčí zápasy. Řekněte sami, tohle není hra, ale lunapark nekonečné zábavy. A co je nejlepší, každá z miniher má specifické ovládání a jedinečnou atmosféru.

To už ani nebudu rozepisovat vývoje vztahů. Nikdy nevíte, komu padnete do oka. Možná té nesmělé holčině za kasou, ke které chodíte nakupovat alkohol komparzistům. Nebo strážníkovi, co se v okolí ještě příliš nevyzná. Pod pojmem vztah si nepředstavujte hned líbaní v průchodu. Vaše snažení může skončit dobrým přátelstvím. Nebo i zdrcujícím fiaskem. Výsledek předem nikdy neznáte. A nikdo vás do něj nenutí. Mimo hlavní dějovou linku je téměř vše pouhou volitelnou aktivitou. Pokud vám to či ono nesedne, můžete zapomenout a jít klidně dál.

Mám trochu obavy, že si kvůli mně o hře uděláte mylný obrázek. Že ji recenzuji já, neznamená, že jde o něco pro holky. Nebo pro hošany s růžovou kabelkou. Ano. Yakuza 0 je místy infantilní, přebarvená a téměř dětinská. Zároveň je ale dospělá, mužná a oplývá hrdinským charakterem. S postavami se lehce sžijete a prostředí přijmete hravě za své. Jestli akceptujete rozdílný styl vyprávění a tradiční zábavu z japonských ostrovů, to už je na vás. Ale díky Game Passu to můžete zkusit. A skoro zadarmo. Sympatická je i cenová politika při koupě hry. Sega dobře odhadla kvality a stáří hry. Chce jen pár stovek, přičemž pokud cenu udrží i u následujících dílů, vyjde trilogie remaků na cenu jedné nové hry.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Audiovizuálně neucelené, zastaralé a místy až nedokončené. Příběhově obsáhlé, emotivní, vtahující a opojné jak zenová zahrada. A hratelně zábavné, nápadité a nabité až k prasknutí. Vstup do Yakuzy je plný kontrastů. Herně se jí dá vytknout opravdu málo. Příběhově téměř nic, protože podobně ucelených gangsterek příliš není. Všechny nedostatky tak pramení pouze z technické části, která musela být průměrná už před pěti roky. Dnes už nestačí a místy doslova popírá svůj nákladný původ.
  • Jaroslav Houdek

    Recenze se čte moc hezky, ale asi si radši pustím Saints Row a budu doufat v pokračování Sleeping dogs. Tohle asi nebude nic pro mě.

  • FABIOOZO

    Tuhle serii jsem prekrocil kilometrovym krokem, nevim proc asi uz jsem prehranej furt stejnyma klonama gtacka a podobnych games :). Ale tam u nich to asi hodne zerou ti japoncici 🙂

    • Martin Pirát

      Jako proto sem si vybral xbox, protože na PSko je těhle japonských šíleností dost, včetně anime, které nemusím. A to se mi japonky velice líbí.

  • Martin Pirát

    Zkoušel jsem a moc mě to nenadchlo. Těšil jsem se na GTA v japonsku, ale přišlo mi, že je to nějaká slepenina. Jednou jsem myslel, že se mi posral xbox, když přestali postavy dělat mimiku nebo přestal jít dabing. Pak jsem si vzpomněl, že něco podobného bylo na Nintendo 64 a jen sem čekal, jak postavy místo dabingu začnou dělat – u u u i i i i o o o o a a a a? I o o o o o a a a a u u u!

  • Vlastimil Smolík

    Ta hra určitě není pro každýho. Jako třeba death stranding z poslední doby. Ale pokud máte game pass a chcete vyzkoušet něco neobvyklého a chytne vás to tak je to skvělej zážitek z na videohru super příběhu plus desítek zábavných miniher. Cutsceny mají rozdílnou kvalitu to je pravda ale je jich tam tolik jako v žádné jiné hře a zřejmě udělat je vsechny v top kvalitě bylo asi finančně a časově náročný. Je to ale jediná výtka a za mě je to známka někam k devítce. Všem s game passem doporučuju. Od toho si ho platíme abyste zkoušeli věci který by sme si jinak nekoupili.

  • Stáhl jsem z game pasu a začal hrát.Hra to není špatná, jak je v hodnocení tak trochu lepší průměr, ale je tak ukecaná, trvá dost dlouho než se proklikam zpátky do hry, ale sem v třetí kapitole a asi už to dohraju.

01. 08. 2020 • p.a.c.o1

RECENZE: Creaks

Hry jsou umění. Někdy o něco větší, někdy o něco menší, ale na každém kousku se dá něco najít. Je přitom jedno, zda se na vývoji podílí multikulturní tým o několika stovek zaměstnanců z celého světa, nebo nějaké menší studio třeba od nás. Je ale pravda, že některé hry jsou umělecké o něco víc a třeba i ve vícero směrech, než tomu bývá u jiných. Jedním ze studií, které si na prezentaci...

»
27. 07. 2020 • Lukáš Urban8

Recenze: Destroy All Humans!

Mám velkou oblibu v námětech s mimozemskou invazí. Smůlou pro mě je, že většinou nekončí dobře. Můj pokřivený charakter vždy fandí vetřelci, nikoliv lidem, kteří se chovají jako hlupáci a jen úplnou náhodou pokaždé vyhrají. Trpím, když poslední dva polárníci přemůžou Věc. Nikdy neodpustím Ripleyové, že vyhodila Vetřelce do kosmu. A Den nezávislosti už nikdy nebude stejný kvůli pitomému viru z laptopu. Naštěstí je tu Crypto. Spása z daleké galaxie a hajzlík na entou.

»
06. 07. 2020 • p.a.c.o10

RECENZE: F1 2020

Formulové závody jsou součástí herního světa už pěknou řádku let. Dokonce jedna z prvních her, kterou si tenkrát ještě na PC pamatuji, jsou legendární formule Grand Prix Circuit od Accoolade z roku 1987. Na jejich vývoji se dokonce podílel jistý Don Mattrick, což je ten pán, který nějaký čas vedl Xboxovou divizi a také oznamoval konzoli Xbox One. Další formulovou hrou, která se mi vryla do paměti byla série od EA, i...

»
02. 07. 2020 • Lukáš Urban2

Recenze: Hunting Simulator 2

Sebereflexe je dobrá vlastnost a řekněme si, že nám hráčům občas chybí. Od aut chceme reálnější jízdní model, ale zároveň dobrou ovladatelnost jedním prstem. Po akcích vyžadujeme bravurní balistiku, abychom se vzápětí rozčilovali, že je ta střelba až moc reálná. A po simulátorech žádáme zhmotnění skutečných prvků, avšak za hodinu kňouráme nudou. Víme tedy co vlastně chceme? Nejspíš ne. Aspoň v tom tentokrát nejsme sami, protože studio Neopica bloudí na...

»
23. 06. 2020 • CryLineT9

Recenze: SpongeBob SquarePants: Battle for Bikini Bottom – Rehydrated

Je to žluté, nosí to kalhoty a chová to mňoukajícího hlemýždě. Nic? Kamarádí se to s natvrdlou mořskou hvězdicí a pracuje pro Evžena Krabse u Křupavého kraba. Stále nic? Kde jste žili posledních dvacet let, že neznáte SpongeBoba? Mořskou houbu v kalhotách, která si spokojeně žije v Zátiší Bikin. Ale chápu. Každý se nezamiloval do hlubokých očí usměvavého hrdiny. Také humor nemusel trefit ten pravý cíl. V případě remasteru Battle for Bikini Bottom by to...

»
21. 06. 2020 • Lukáš Urban0

Recenze: The Elder Scrolls Online: Greymoor

To je pořád řečí, jak neexistují upíři a vlkodlaci. A přitom je potkáváte takřka dnes a denně, aniž byste si to uvědomili. S větší intenzitou ty prvé, kteří pijí dobrým lidem krev brčkem, ale zato dlouhodobě a usilovně. Pravda, neříkáme jim upíři. Dostávají pojmenování, jejichž tíhu ani digitální řádky nesnesou. Navíc neplatí, že by se objevovali jen s příchodem noci. S vlkodlaky je to složitější, ale snad minimálně pánové někdy měli tu...

»
14. 06. 2020 • CryLineT0

Recenze: Beyond Blue

Moderní podoba herního průmyslu činí z her univerzální kulturní médium. Úchvatné práce grafických enginů dokážou z vašeho obýváku vytvořit galerii umění. Prostorový zvuk nasimuluje početný orchestr hned vedle vás. A talent pánů spisovatelů přetvoří jedničky s nulami do výpravného románu. To ale není všechno. Tituly jsou rády také intelektuální, relaxační a výukové. Lehce se stanou exkurzí do antického muzea nebo dokumentem o podmořském životě.

»
12. 06. 2020 • tonyskate0

RECENZE: Desperados III

Za vyhynulý žánr byly často považovány tradiční adventury, ovšem ve skutečnosti to jsou taktické hry v reálném čase s důrazem na tichý přístup. Že nevíte o čem je řeč? Snad vám napoví slůvko Commandos. Série, jejíž první díl vyšel před více než 20 lety, nabídla nevídané pojetí, které si zamilovaly milióny hráčů. Podobných her poté vzniklo poměrně málo a vlastně byl tento žánr u ledu dobrou dekádu, dokud jej v roce 2016 neoživilo...

»