Xboxweb.cz

Nikdo z vás si stejně jako já už patrně nevzpomene, jak prožil 1. květen 2015 značící především prodloužený víkend. Nicméně britský kolektiv známý jako Playtonic Games na tento den nezapomene do konce života, neboť se zapsal do historie komunitního financování. V ono datum se pokusil oslovit hráče projektem započatým pod kódovým označením Project Ukulele, na jehož realizaci potřeboval směšných 175 000 £. Proč směšných? Protože peníze byly nastřádány za necelých 40 minut, přičemž nejvyšší milník s jedním miliónem liber padl ani ne za den. Ne, nešlo ani o vesmírnou strategii, ani o válečné souboje, nýbrž o retro plošinovku, kterou dnes známe jako Yooka-Laylee.

Knížkami k ovládnutí světa
Mladší hráči možná nepochopí, co stojí za tak obrovským úspěchem. Přeci jen dnešní recenzovaná hra působí na první pohled stejně tuctově, jako kterákoli jiná ambicióznější obdoba a příběh jí k tomu ještě nahrává. Blízko obydlí ústřední dvojice tvořené ještěrem jménem Yooka a netopýří slečnou Laylee, leží korporace Hivory Towers, kterou řídí lotr Capital B, za přispění jeho nohsleda Dr. Quacka. Na příkaz tajemné organizace začnou z herního světa doslova sosat veškeré knihy, kouzelnou se zlatými stránkami patřící hlavním hrdinům nevyjímaje. Jenže listy se cestou krapet poztrácely, a tak sympatické duo vyráží na dlouhé dobrodružství plné zajímavých postav, logických i technických překážek a humorných situací.

Tajemství komunitního zájmu pak prozradí prvních málo minut. Bývalí členové studia Rare do svého dítka obtiskli dlouholeté zkušenosti získané na herních sériích Donkey Kong Country, Donkey Kong Land, Conker nebo Banjo Kazooie. Právě poslední značka zapůsobila jako světlice uprostřed temné noci, k níž se slétla pozornost všech milovníků sbírání předmětů a řešení hádanek. Třebaže medvěda s ukecaným ptákem vystřídala poněkud exotičtější dvojka a místo mincí se střádají pírka, odkaz na zlatou éru žánru je cítit z každé nalezené stránky. Části knih spolu se zmíněným peřím jsou hlavními objekty zájmu a předměty potřebnými k postupu. Že podobně laděné hříčky hrajete běžně levou zadní? Tak hodně štěstí.

Ovladač v ruce, nervy v kýblu
Získat pírka není zase tak složité, stačí zkombinovat zvědavost s důsledností a počet půjde neustále nahoru. Sběr přitom není jen dobrovolná činnost nýbrž nezbytnost, protože ptačí okrasa funguje jako platidlo, za nějž vám Trowzer (had v kalhotách) zpřístupní nové dovednosti. Bez nich nemáte šanci splnit úkoly, a tudíž nezískáte další listy knih pojmenované Paiges. A protože jen s nimi je možné vstoupit do dalšího světa, případně rozšířit ten stávající, platí jednoduchá rovnice, že bez peří jste v troubě jak krocan při díkuvzdání. Mimoto se hodí sem tam navštívit doktorku Puzz, která za nalezenou „mollycool“ zpřístupní transformační nástroj, jenž hrdiny přemění na řekněme jiný živočišný druh. I to má své opodstatnění vedoucí k možnosti splnit další úkol od jedné z mnoha NPC postav.

Všudypřítomné bytosti dodávají nejen na živosti jednotlivých prostředí, ale často potřebují pomoc výměnou za drahocennou odměnu. Právě plnění jejich přání je stěžejní pro hratelnost a také pro psychické výkyvy, k nimž bude docházet. Yooka-Laylee není retrem jen co se zpracování žánru týká, ale také obtížností. Hra neumožňuje její přizpůsobení a střemhlav se vrhá proti dnešnímu casual proudu neustálého zjednodušování. Mezi úkoly našly uplatnění například závody, střílecí pasáže, logické hádanky, hlavolamy, překážkové dráhy, hledání, sbírání či kombinace všeho dohromady, přičemž autoři mixují náročnost jak při silvestrovské noci. U bossů, kterých zase není tolik, je to samozřejmě vítané, nicméně tvůrčí kreativita se občas utrhne i v místech, kde si po jiném náročném úseku chcete spíše odpočinout. Díky skvělé atmosféře a takové té zdravé chytlavosti si nemyslím, že byste rudí vzteky sekli s ovladačem, ale po desátém šplhání do 6. patra věže nebo několikátém ledovém sklouznutí jednoduše ztratíte tempo, které hra velice důsledně buduje. A samozřejmě se pěkně víte co.

Malý velký svět
Při plnění tužeb obyvatel využijete všechny vyplívající výhody z kooperace dvou živočišných druhů. Otáčení kolem své osy a legrační „ježdění na ještěrce“ je pouze základ, který je nezbytný pro likvidaci nejjednodušších nepřátel a výstup na strmé plochy. V pozdějších fázích se rozšiřují jak společné útoky, tak vlastnosti jednotlivých charakterů. Fialová slečna tak začne využívat sonar či létání, načež Yooka si více osvojí používání dlouhého jazyka, jehož prostřednictvím dokáže pojídat jak drobné živočichy, tak plody. Ty jsou následně používány jako střelivo, a to za doprovodu barevného zabarvení ocásku a hlavy. Efektní prvek je využitelný jak v soubojích, tak při plnění úkolů. Jelikož některé prvky vyžadují energii doplňovanou, stejně jako zdraví, prostřednictvím motýlů, je dobré občas navštívit Vendi a aktivovat některý z dostupných Toniců, zvýhodňujících vybraný, a především odemčený prvek.

Celou dobu tu operuji s množstvím postav, až se zdá jakoby jednotlivé úrovně, prostředí či světy chcete-li, byly v otevřeném prostředí. Ani v tomto směru se nezapře duchovní následovník Banjo-Kazooie, přičemž mě samotnému často přišel na mysl ještě Spyro: Year of the Dragon. Obojí je přitom pro tvůrce pochvalou, neboť lokace jsou jedním slovem skvělé. Třebaže hrdinové primárně nelétají a ve vodě vydrží jen po omezenou dobu, díky komplexnímu level designu působí sníh, tropy či bažiny mnohem větší, než ve skutečnosti jsou. Napomáhají tomu jak funkční stavení, tak již zmíněné rozšíření. Každé místo má navíc několik specifických oblastí, jejichž prostřednictvím si lehce zapamatujete, kdo a kde se nachází, nepřítele nevyjímaje. Jediné, co lze v této souvislosti vytknout, je kamera, jenž má zase jednou tendenci točit se dle vlastního uvážení. V úzkých prostorech se jí nechce poslouchat povely, přičemž na okrajích skal se příležitostně vrací do defaultní pozice.

Moderní retro
Když už jsem nakousl ta negative, odbudu si je hned u zvukové položky hry. Strašně si cením old school přístupu a nespočtu inspirací v žánrových legendách, ale ne všude jsou vítány. Nečekám, a ani nevyžaduji dabované dialogy, protože to v takové hře považuji za zbytečnost, ale zvolený přístup s unikátní kombinací nasekaných samohlásek pro každou postavu, opět odkazující na medvěda s opeřencem na zádech, je šílený. Výsledný mix charakterizující tu či onu bytost není vždy příjemný jako v případě Laylee nebo Paige a po nějaké době začal být depresivnější než kdekterá výzva. Nemusíte to cítit stejně, nicméně počítejte s možností, že načítání dialogů nejednou raději popoženete do konečně podoby. Naopak s grafikou jsem naprosto spokojený. Stylizace kdesi mezi plastelínou, méně členitými modely a moderním zpracováním výborně zapadá do herního stylu. Zcela výjimečně může trochu zakolísat framerate, ovšem bez dopadu na hraní.

Pokud se k okamžitému vykreslení textu nakonec uchýlíte, neignorujte ho. Nikdy. Že se v opačném případě připravíte o zábavné debaty plné narážek na herní průmysl, internetové prostředí, případně život jako takový, je váš boj, dále ovšem budete naprosto ztraceni při části úkolů a zcela pak vyhoříte u kvízu Dr. Quacka. Ten probíhá z událostí, které jste během hraní absolvovali. Zcela logicky z toho vyplývá, že pestrobarevnou hopsačku nepořídíte těm nejmenším, pakliže nejste připraveni jim s hraním výrazně pomoci. Autoři naštěstí na společné hraní myslí, takže v kampani je možné podpořit hráče včelím rojem pomáhajícím obstarávat život, energie či likvidovat vybrané překážky. A pokud ani to nestačí, je tu ještě Rextro.

Rextrovo koloseum
Hranatý holografický ještěr je principálem souboru mini her, jež jsou hratelné jak v rámci kampaně, tak samostatně prostřednictvím menu. Hříčky nabízejí od překážkové dráhy, po závody a labyrint zábavu až pro 4 hráče na jedné konzoli, a to opět s příjemný nádechem 90.let. Neříkám, že všechny si okamžitě zamilujete, ale potenciál zpříjemnit vám odpoledne s rodinou nebo dostaveníčko s přáteli, mají velký. Výhodou je jak jednoduché ovládání, tak absence dělené obrazovky díky jednotným arénám. Propadnete-li jim natolik, že se jich nevzdáte ani sólo, má Rextro připravený také režim pro jednoho hráče, v němž jde o co nejlepší umístění v žebříčku.

Troufám si říct, že v sídle autorů nebude nikdo schopen dešifrovat naši mateřštinu, a tak si přečíst recenzi, nicméně i tak bych rád poděkoval klíčovým členům. Díky, že jste řekli v Rare sbohem, bouchli dveřmi a vrátili se tam, kde Microsoft v roce 2008 skončil. Malá uznání pak patří všem, kteří se nechali strnout nostalgickou vzpomínkou na zlatou éru plošinovek a přispěli do k prasknutí nacpaného komunitního prasátka, do něhož svou trošku vhodili i někteří členové naší redakce. Třebaže Yooka-Laylee neposune žánr do nové etapy, úspěšně rekapituluje všechno to, co na něm milujeme.