Xboxweb.cz

Když máte slibný projekt, který nakonec pošlete do kytek a kritika vám to dá sežrat, příliš lítosti nevzbudíte. Naopak si vás fanoušci podají všude, kam jejich klávesnice dosáhnou. Ale jakmile vytvoříte žánrový kult a obrovskou poctu jedné nemilosrdné bestii, rozhodně si nezasloužíte výčitky vydavatelství, že máte na kontě nevýdělečnou hru. A jelikož byli nedávno oznámeni Aliens: Fireteam, rozhodl jsem na jeden takový nedoceněný klenot podívat.

Ne vy neznabozi, nebudu se věnovat mršině jménem Colonial Marines, protože po vypuštění negativ a sprostých slov by zůstal nejspíš jen nadpis a možná perex. Řeč bude o Alien: Isolation. O téměř sedm let staré klasice, po níž prahlo srdce snad každé fanouška Vetřelce. Přitom zpočátku jsem nad projektem dost ohrnoval nos, protože The Creative Assembly. Nic proti vývojářům, ale jejich práce se točí kolem válečných strategií, proto byla na místě zdrženlivost. Dokonce bych rád, i dnes, viděl poradu vydavatelství Sega, kde byla autorům hra odklepnuta. Buď byli všichni na dovolené a zaskakoval dychtivý vrátný nebo byl v Japonsku toho času opravdu dobrý ročník saké. Každopádně děkuji a nejsem sám, protože legenda nemohla dostat lepší adaptaci.

Pokusím se být ohleduplný vůči těm, kteří Isolation nehráli. Což ale neznamená, že tu a tam něco nevykecám. Příběh je přímočarý a respektuje události prvního filmu. Rok 2137 a hlavní hrdinkou je opět Ripleyová. Ale tentokrát ne Ellen, ale Amanda, tedy dcera jediné přeživší lodi Nostromo. Ale to děvče neví, a tak pátrá po stopách vedoucích k informacím o matce. Štěstí se na ni usměje v podobě letového záznamu z Nostroma. Jediným problémem je, že nahrávka se nachází na stanici Sevastopol, která je trochu mimo plán. Ohleduplnost a vstřícnost společnosti Weyland-Yutani umožní Amandě přistát na stanici s malou skupinou lidí. Přičemž korporaci určitě nejde o vlastní zájem, že ano. Uvítací party se však nekoná. Vesmírný kolos je poškozený, zdánlivě prázdný a zcela odříznutý od komunikace s okolním vesmírem. Když neočekávaná havárie odřízne i hrdinku od skupiny, začíná její boj o přežití.

Příběh se nezdá extra originální a v této fázi by se dal klidně zaměnit za Dead Space a jemu podobné sci-fi. Ten správný směr přichází až po chvíli, kdy Amanda nachází záznam z matčiny lodi a zjistí, že Sevastopol vyřadila z provozu „jedna jediná“ bytost mimozemského původu. Kdo to asi byl? Že by Alf hledající lednici? Nebo krpatý E. T., který strkal prst kam neměl? Vy dobře víte, že oním kazisvětem je xenomorf, a tak napjatě našeptáváte Amandě, jak poznat nepřítele a přežít dostatečně dlouho, aby… se vaše ustrašené já vypotilo jak bluma. Zbytek, nechť zůstane jen ve hře. Třebaže Sevastopol nakonec není tak prázdný, dobrou polovinu hry se buduje atmosféra hutnější než palmový tuk. Sice víte, čeho se máte bát, ale nemáte sebemenší potuchy, kdy to přijde.

Vývojáři využili známost vetřelce proti hráčům, aby si je vodili jak psa lesem. K prvnímu setkání nedojde hned, což živý paranoiu a podtrhává očekávání. Do šachet nahlížím s myšlenkou „jsi tam, šmejde“. Dveře otvírám s jasnou představou, kudy a kam vedou únikové cesty. A každou trubku podezřívám, že ukrývá kus mimozemského zabijáka. Aby se řiť stáhla ještě víc, je level design tak filmový, až se tomu nechce věřit. Prasklá parní potrubí, paprsky světel procházející konstrukcí stanice, kapající chlazení a ostré, oslňující lampy. Všechny systémy přesně odpovídají předloze a každá místnost je plná detailů a drobných předmětů. Co nezmůžou oči, to dokonají uši. Stanice skřípe víc než chalupa na kuří nožce a působí dojmem, že každou chvíli pošle svou existenci do historických zápisků. Nechci jít dál. Nechci ani stát a vlastně tam nechci ani být, ale nemůžu si pomoct.

Až do chvíle, kdy mě ten zmetek probodne stylem neslučitelným se životem. Ještě teď si pamatuji, jak jsem pustil ovladač a otíral čelo od studeného potu. Příště prosím nejdřív hudlana a výměnu telefonních čísel, než dojde na intimnosti strkání čehosi kamsi. Ale v daleké budoucnosti platí jiná pravidla. Po setkání se explorativní náplň naplno stává bojem o přežití, kde hráč tahá za kratší konec. Protivník není tupý dobytek, co se nechá rozstřílet, opéct a ještě poděkuje. Je to nelítostná bestie, která je neustále v pohybu a využívá i sebemenší moment překvapení. I když má Amanda už konečně senzor pohybu, jeho ikonické pípání je často spíš na škodu. Stanice je jeden údržbářský labyrint, proto má vetřelec neomezenou volnost a může se objevit takřka kdekoliv.

Na hrozivosti přidává speciální algoritmus umělé inteligence. Xenomorf má minimum skriptů a valná část jeho reakcí je vyvolána hráčem. Jde o reakce na hluk, pohyb a různé úkony spojené s obsluhou stanice a postupem hrou. Ve většina her je AI předvídatelná, v tomto případě ne a zlo má až lidský rozměr. Vy víte, že exekuce vesmírným katem vede pouze k poslednímu uložení, stejně se vám nervy pnou jak gatě striptéra. Když se krčíte pod stolem, když funíte do škvír plechové šatní skříně a když zkoušíte doběhnout k ukládacímu pultu dřív než vetřelec. Auru nepřemožitelného tvora podporují útočné předměty, jejichž použití má pouze obranný účinek. Cítíte se lépe s plamenometem a pistolí? Tak si je schovejte na androidy, protože zubatou s dvěma tlamami pouze zaženete, čímž si pro sebe uzmete sotva pár vteřin. Svírá vás beznaděj, protože ve své podstatě nemůžete vyhrát. Pouze míjíte koridor za koridorem a doufáte, že tam na konci toho příštího bude loď, záchrana… cokoliv.

Vlastně chápu, že hra ve své době komerčně neuspěla. Tohle totiž není masová záležitost. Úvod je vleklý, pomocné berličky se dostavují v zanedbatelné míře a když se nepřistoupí na nepsaná pravidla survivalu, je hratelnost velice frustrující. Pro příležitostné hráče možná až zoufalá. Jenže to je to, co ta hrstka skalních obdivovatelů biomechanického exota chce. Ridley Scott dokázal v roce 1979 šokovat celý herecký kolektiv, když mu předem neukázal podobu vesmírného netvora. A členové The Creative Assembly šokovali v 21. století. Políčkem konzumnímu pojetí her, u nichž se krom rukou, očí a elektřiny dá vypnout úplně všechno. Nevím, jestli studio alespoň tušilo, že si dělá projekt pro srdcaře nebo zda do poslední chvíle doufalo v oslovení milionů. Mám však pocit, že v závěru jejich díla někdo razantně otočil kormidlo vývoje.

Twist, který dobrých osm hodin hraní kope do řitě, protože teď nastal čas navázat na film Jamese Camerona, absolutně nechápu. Jestliže někdo došel až sem, rozhodně nechtěl trávit zbytek hry tímto způsobem. A ten, co ano, tak hraní vzdal hned z kraje. Rozuzlení, kterému se záměrně vyhýbám, nemění jen atmosféru, ale vlastně i celou herní náplň a její vyznění. Na záchranou kotvu je už hodně, ale hodně pozdě. Na otevřená zadní vrátka pro případné pokračování zase brzy. A na výkřik: „Koukejte, umíme Vetřelce i jinak“, už tuplem. Tím neříkám, že pasáž herně nefunguje. Autorsky je zpracovaná výborně, jen se absolutně nehodí do konceptu komorního hororu. Navíc zbytečně kopíruje „evoluční“ linku Ellen Ripleyové, což je zcela zbytečné.

Svého času jsem autory za poslední etapu hry neměl rád. A to hodně. Osobně mi zkazila pocit při titulcích, kdy jsem chtěl cítit cokoliv, jen ne smrad muničního skladu a tlejících mimozemšťanů. Očekával jsem niternou vyčerpanost a okamžitou chuť odvyprávět příběh Amandy ještě jednou. A trvalo mi sakra dlouho, než jsem se k titulu vrátil. Přesně do vydání přídavků, z nichž ten nejlepší je podle mě Crew Expendable. V něm ožívá filmový příběh lodi Nostromo a vy se můžete vžít do rozpadající se posádky, jejíž boj o přežití nutně spěje k nezdárnému konci. Tento kus placeného obsahu bylo takové promiň a důvod považovat Alien: Isolation za jednu z nejlepších „herních adaptaci“ filmového materiálu. V mých očích jde zároveň o brilantní horor, při němž vám strach sedí na rameni a šeptá do ucha modlitbičku před popravou.

Koupit, zahrát, minout nebo zapomenout? Určitě koupit. Jsem si vědom, že v době psaní je hra v nabídce Xbox Game Pass, ale nebude tam věčně. Navíc projekt podobného ražení už nejspíš nikdy neuvidíte. Budu upřímný, námět je pro nezávislé studio o patnácti členech, které by ho šmudlalo v levném, nejspíš bezplatném herním enginu, aby s ním zapláclo čtyři hodiny vašeho života. Jenže stalo se nemožné a titul dostali na stůl kreativní fachmani. K němu pořádný rozpočet, který jim umožnil licencovat i prkénko na záchodě. Umožnil jim také obsáhlý příběh, originální AI, a dokonce vlastní studiový engine. V době akvizic, šetření a opatrných rozhodnutí jasná finanční sebevražda. Ale krásná a s poctami.

Zobrazit všechny obrázky