Xboxweb.cz

Autoři her si sami občas naběhnou na vidle tím, že dají svému projektu předurčující jméno. Pokud se něco jmenuje „Osud“, musí to být přeci obsahově bohaté, příběhově epické, prostorově výpravné a hratelně zábavné. Bungie se u Destiny nepodařilo prodat všechny aspekty na první dobrou, a tak to zkouší podruhé, přičemž se řídí prostým pravidlem, že v pokračování musí být všeho víc. A jak to vypadá, vydali se tím správným směrem.

Guardiana aneb Hrdinský epos
První díl této sci-fi RPG online střílečky mě minul na tři lokty, protože neměl klasickou příběhovou kampaň. Jsem možná obstarožní pixle, ale chce-li někdo moji pozornost pro multiplayer, musí nejdřív vybalit hrdinský epos, jehož prostřednictvím se seznámím s universem. Beru notýsek a píši první „splněno“, protože Destiny 2 kampaň má a ne ledajakou. Krátce po událostech prvního dílu touží po neomezené nadvládě další maniak, který napadá poslední pevnost lidské existence, Last City. Red Legion, vedená Cabalem zvaným Dominus Ghaul, dělá z města jednu válečnou frontu a Travelera svírá do spárů. On je totiž klíčem k té nezměrné moci. Do protiútoku proto vyráží Strážci, kteří přes veškerá úsilí selhávají, přicházejí o Světlo a končí jak pytel odpadků pohozený u mostu.

Jenže jejich práci za ně nikdo neudělá. Rytíři Jedi melouchaří v jiné části předaleké galaxie, Master Chief má svých starostí dost a Pathfindeři stále prolézají Andromedu. V roli jednoho z pokořených válečníků má tak hráč před sebou necelé dvě desítky misí, během nichž musí najít zbylé vojenské jednotky, získat zpět své schopnosti, najít spojence a mocichtivým emzákům nakopat sedací sval.

Trpaslíci v zemi obrů
Celý úvod je jednou úchvatnou podívanou, která se našla ve velkolepých scénách plných přeletů vesmírných korábů, rozsáhlých demolicích a masivních přestřelkách všeho, co může pálit. Když se Red Legion blíží k Last City, jako byste sledovali další pokračování Star Wars. Ústřední padouch jde ostatně ve stopách chraplavého depešáka a krom manýrů má i podobný náhubek na tváři. Když Dominus v závěru prvních minut zkopává postavu přes okraj lodi, chybí už jen výkřik „Tohle je Sparta!“. Přesně takhle má vypadat filmový zážitek, kterým se velkohubě ohánějí jiná studia. Ne ořezané okraje obrazu, spousta zbytečných efektů a hnusný šum. Autoři se dechberoucích chvil přitom drží i v době, kdy už mají hráče na lopatě.

Poslední obranná linie lidstva, kterou zdecimovaní Strážci jsou, se rozptýlí do celého vesmíru, a to je další příležitost pro designéry úrovní. S odhodláním socialistických inženýrů předimenzovávají jeden kout vesmíru za druhým, aby neustále odváděli hráčovu pozornost směrem k obrovským stavbám, rozbořeným monumentům a bohatým vegetacím. Jestli chcete vědět, jak se na svět dívá hobit, máte skvělou příležitost. Mapy jednotlivých planet a měsíců přitom nejsou nejmenší, takže minimálně po dobu kampaně je opravdu na co koukat. Nevím proč, ale nejvíce se mi líbila plošina nad rozbouřenými vlnami a pak úseky, kde se hranice lokací zúžila na těsný koridor. Kouzlo kampaně spočívá i v tom, že dokáže hbitě střídat atmosféru a celkový dojem. Když došlo na momenty hraničící s hororem, létala luftem malá, leč naprosto bezvýznamná plus, jak sýkorky za teplem.

Mlčet, sbírat a střílet
Celá kariéra, která mimochodem obstojně graduje, by se dala pochválit, nebýt hlavního hrdiny. Hra vás na samém počátku nechá vybrat třídu, pohlaví a vzhled z přednastavených definic. Osobní hodnocení jednotlivých ksichtů, potažmo plechový tlam nechám stranou, protože není důležité. Co ale je, tak je absence hlasu. Ve hře více hráčů je němá postava možná i přínosem, nicméně v příběhu, kde dochází k častým dialogům, je to poněkud frustrující. A jak je tedy vyřešena komunikace? Vaším parťákem, Ghostem. Špatně složená Rubikova kostka má za úkol skenovat prostředí, ukazovat styčné body a debatovat s ostatními postavami. Jako sidekick není špatný, ale ve srovnání s jinými postavami nemá tak zajímavý charakter. Přeci jen, je to kus elektroniky.

Už při rozplétání nitek příběhu, je možné postavu obstojně vybavit. Kdo hrál někdy RPG, stal se nedobrovolným sběračem, za kterého by plantážníkový magnát zaplatil třetinou otroků. Ve výbavě jsou 3 typy zbraní, rozčleněné brnění a úprava vašeho speakera, tedy té hranaté kostky. Výbava se křečkuje jak z padlých nepřátel, tak truhel, formou kořisti a samozřejmě u prodejců. Ta lepší má modifikátory a perky, kterými lze podpořit specifické vlastnosti, přičemž nebývá výjimkou, že ji lze drobně „přenastavit“ nebo úplně upgradovat. Asi největší radost mi dělají zbraně. Jejich množství se, zejména zpočátku, zdá až přehnané a velice rychle zjistíte, jaké výhody skýtá kinetická munice proti normální a proč mají některé zbraně drobné ikonky. A ne, plamínek neznamená, že by hrozilo samovznícení. Mít v arzenálu jeden z legendárních či exotických kousků, je více než příjemné. Nechybí ani úprava skinů, do níž patří i Ghost a vesmírný letoun.

Klubovna pro padlé bezpečáky
Jakkoli je sólo hraní fajn, ta pravá nálož přichází až s ostatními hráči, díky nimž je lepší vybavení lépe dosažitelné. Neříkám snadněji, jen lépe. Mimo single mise je hra PVE, tedy hráči proti prostředí nebo AI chcete-li. Tyto oblasti jsou soustředěné na EDZ, měsících IO, Titan a na planetce Nessus. Tedy skoro všude. Středobodem všeho je Farma, nacházející se na EDZ (dnešní Země). Tady se všichni hráči scházejí, aby nakrmili dobytek, uvařili, pěstovali plodiny, sklidili starou setbu a podojili. Ze surovin pak připravují výrobky, které směňují za nová brnění a zbraně. Jednou za čas se objeví speciální výzva, kdy jsou krávy vyměněny za kozy či ovce, přičemž se změní i princip dojení.

Tak myšlenka by to nebyla úplně marná, ale tady jde o trochu jinou farmu, takže vtípky stranou. Jde o záchytnou stanici, kde se vyzvedávají odměny, dělá pořádek v inventáři, přijímají výzvy a také úkoly. Mentory tu jsou starší Strážci patřící mezi zkušené Titány, Warlocky či Huntery a hráč dělá vše co může, aby se jim vyrovnal. Přebytečné vybavení se tu dá směnit za nové, lepší a výzvy mohou vést jak do soubojů s ostatními hráči, tak k novým misím. Abych nezapomněl, je tu plácek na fočus, pokud se tomu tak dá říkat. Dvě branky, míč a libovolný počet hráčů snažící se bez sebemenších předpokladů vměstnat balón mezi tyče. Jelikož ve špičce připomíná Farma středověký jarmark, vždycky se najde někdo, kdo se přidá. Určitě by podobných aktivit mohlo být víc. Nikde jinde si také v klidu nezorganizujete vybavení, protože v PVE prostředí si jednoduše pauzu nedáte.

PVE – Potřebuji Větší Eliminátor
Ano, jsou zde místa, kam si můžete zalézt a přehrabávat inventář, jako kostel či velín plošiny, nicméně kolem se pořád něco děje. Při přecházení mezi prostředími jeden nikdy neví, do jaké situace spadne. To si takhle míříte za další misí, o nic jiného se nestaráte a náhle vpadnete do rozehraného public matche. „Však co je mi po něm“ říkáte si a chcete pokračovat svou cestou, ale protivníky vaše plány nezajímají a vybírají si vás za další pohyblivý terč. Mozek náhle přepne do režimu „odveta“, otáčíte kormidlo o 180° a stavíte se po bok neznámých lidí v adrenalinovém souboji. Pocit z vyhrané přestřelky podporují štědré odměny a vy s novým vybavením míříte za původním cílem. Jenže cestu vám zkříží malý vysílač od režimu Adventures. Inu, času je dost, tak výzvu přijímáte a tím se upisujete k prozkoumávání prostředí na jehož konci opět čekají odměny. Z výpravy se dokonce může vyklubat Lost Sector a to už není jen o letmé procházce parkem, ale o bossovi, který truhlu s odměnou nechce dát bez tuhého boje. Když se po hodině hodláte vrátit k původnímu plánu, oznámí malá ikonka nadcházející public match a?

Na Destiny 2 si nejvíce cením toho, že mě k ničemu nenutí. Když nemám náladu na hraní s ostatními, jdu si plnit sólo výzvy a zase naopak, kašlu na příběh, jakmile mám chuť ztrapnit svou existenci po boku ostatních hráčů. Navíc si svět žije vlastním životem, tudíž nejsou-li po ruce skuteční hráči, jsou mimozemské rasy schopné pobít se mezi sebou. V nabídce herních aktivit jsou i ryze kooperační záležitosti zastoupené režimy Strikes a Raid. První jmenované lze splnit pouze v doprovodu dalších hráčů a cílem je pobýt všechny jednotky legie a dostat se až k bossovi. Jelikož i ten bývá v obležení přicmrdávačů, jednoduše střílíte všechno živé, dokud není na bojišti mrtvo a klid.

Když má osud v rukách někdo jiný
Raid je takovým testem dovedností, a to nejen těch střeleckých. Aktuálně dostupný Leviathan vyžaduje po skupině hráčů kooperaci na vyšším levelu, neboť vedle eliminace protivníků musí splnit nejrůznější questy, případně drobné hádanky. Jen tak se mohou dostat přes trojici dveří až k samotnému kápovi, přičemž checkpointy postup zrovna neulehčují. Autoři pro raid doporučují úroveň výbavy zhruba 270 a když to říkají, tak jim věřte. Také se doporučuje komunikace s ostatními hráči, protože jak vás naučí PVP režimy, chaotickým a bezhlavým postupme se dostanete tak maximálně na spodní příčky oblíbenosti. Před soubojem určitě dobře promyslete použité zbraně a také podtřídu. Každá třída má totiž ještě další dvě, u nichž se dá upravovat typ štítu, granátu, skoku a podpůrné funkce. Ruku na srdce, v tomto režimu jsem ztracený, jak Goro v Tokiu a raději se snažím zlepšit tváří tvář ostatním.

Ani do PVP hraní vás nikdo nenutí, třebaže si tím splníte výzvy od NPC postav a získáte další kila šrotu do sběru. Hraní proti ostatním Strážcům je pojmenované Crucible a skládá se z částí Quickplay, Competitive a jedné víkendové události. Hráči tentokrát nastupují 4 proti 4, což je oproti prvnímu dílu drobná změna, jak jsem zjistil. Zatímco v rychlé hře cirkulují režimy Clash, Control a Supremacy, pro konkurenční souboje byly vybrány Countdown a Survival. V první trojici se vítězný tým určuje podle toho, kolik nasbíral bodů nebo zabití za stanovený čas. Ve zbylých režimech jde zase více o spolupráci. Jak jinak chcete zneškodnit časovanou nálož, ubránit pozici nebo vystřílet opačný tým s omezeným počtem respawnů. Komunikace s ostatními tu není nutná, spíše pozorování situací a mapy. Celkem rychle se ukáže, koho je dobré se držet, komu krýt záda a koho nechat padnou pro dobro ostatních. Mějte na paměti, že stejně jako vy vidíte nepřítele na mapce, vidí i on vás, takže překvapení vpádem do zad se podaří jen tehdy, má-li protivník plné ruce práce s odrážením útoku, například.

Vydrží nebo padne?
Destiny 2 není bez chyb, jejich množství ale není tak tragické, aby se mi nevešly do krátkého shrnutí. Mlčenlivý hrdina už zmíněn byl a ano, pro mou osobu to je mínus. Také se mi nelíbí odměňování hráčů, kteří do události vlétnou na poslední desítky vteřin, třikrát si vystřelí a získají stejnou kořist jako ostatní. To oni tam totiž potili krev a snižovali životnost svého ovladače. V PVP soubojích je to pak matchmaking. Že jsou klany zanesené de facto přímo do hlavní nabídky, je chvályhodné, ale není moc příjemné je vyfasovat jako protivníky. Čtyři náhodní hráči proti, předpokládám sehrané, partě z jednoho klanu, mají lehkou nevýhodu. Není to přímo chyba hry, spíše osobní zkušenost a vám vadit nemusí. Na adresu výběru hráčů ještě jedna připomínka. Systém se snaží najít vždy optimální seskupení, což mu trvá možná trochu déle než v jiných titulech. Problém ale je, že neřeší výpadky hráčů během cesty na mapu. Dva proti čtyřem opravdu nemají rovné podmínky k úspěchu a hraní to dokáže pěkně otrávit.

No, a nakonec tu je otázka, jak dlouho vás to bude bavit. Nebudu se pouštět do debaty ohledně rozšíření, placeného obsahu a podobných věcí. Komu se hra líbí, tak to stejně koupí, komu zase tolik ne, alternativních možností s bezplatně přidávaným obsahem najdete dostatek. Bavíme se teď spíše o tom, máte-li chuť se k hraní vrátit po dvou nebo třech dnech. První týdny asi určitě. Přeci jen kariéra má obstojnou délku, PVE prostředí docela zabaví a PVP souboje, i když na menších mapách, mají šťávu. Nicméně bojím se, že velikost hry neodpovídá úplně množství nabízených režimů, a že když se na pár dní ztratíte ve spárech jiné novinky, zájem o Destiny 2 opadne.

Abych skončil nějak pozitivně, pochválím grafické zpracování, optimalizaci a zejména hudbu. Ta se mi neskutečně líbila a zejména v kampani podtrhovala „Star Wars feeling“. Technicky znalejší by pak mohlo zajímat, že rozlišení se dynamicky pohybuje mezi 900p a 1080p, přičemž pro oko hezčí požitek byl vykoupen frekvencí 30 snímků za sekundu. Ano, vím, GOW 4 má v multiplayeru 60, ale svět není dokonalý a brzy se dočkáme konzole Xbox One X. Vtipné je, že i na ní bude počet snímků zamknutý na 30 a výkon se využije jiným směrem.