Xboxweb.cz

Za našimi severovýchodními hranicemi, pro mnohé co by kamenem dohodil, operuje polské studio The Farm 51, které v roce 2005 založilo pár tvůrců série Painkiller. Za dobu své existence se jim podařilo vydat 5 her, nicméně nezpochybnitelnou díru do herní historie neudělali, přičemž po nevýrazných Deadfall Adventures na autory blaženě vzpomíná jen málokdo. Jenže to bylo před čtyřmi lety, kdy „farmáři“ začali pracovat na novém projektu, který měl konečně ukázat jejich pravou sílu a možnosti. Get Even, jak se nová značka nazývá, měla tvůrčí celek představit v novém, neokoukám světle. A asi se zadařilo, protože debutový titul pro nynější konzole přináší v těchto dnech Bandai Namco a s ním hrdinu jménem Cole Black.

Chceš-li ovlivnit budoucnost, poznej minulost
Za drsně znějícím jménem se skrývá poslední osoba, která viděla mladou dívku přivázanou k židli, s bombou připevněnou na těle. Bohužel, setkání neskončilo podle scénáře filmu pro ženy v domácnosti a pan Black se probouzí v hnusné vybydlené místností, s amnézií tak velkou, že by ji mohl vozit na kárce. Pokoj ze squatterského katalogu o bydlení je pouze zlomek bývalého léčebného komplexu, v němž je nyní uvězněn jako pokusná krysa. A to doslova. S přístrojem na hlavě připomínajícím zařízení virtuální reality a všudypřítomným průvodcem, říkajícím si Red, musí Cole zjistit kým je, kdo byla ta uvězněná dívka a proč ji našel právě on. Hra se vzpomínkami, minulostí a lidskými osudy může začít, jen pozor na to, co činíte.

Podle oficiálního popisu je Get Even střílečka z pohledu první osoby, což musím akceptovat, ale nějak se s tím nemohu smířit. Pod tímto označením si totiž představím COD a jemu podobné hry, kdežto tady se od první minuty jede v příběhových kolejích, prozkoumávání prostředí a pokud chcete, můžete mít na krku méně mrtvých než žraloci u australských břehů. Na rozdíl od předchozí tvorby, tentokrát vývojáři podřídili vše ději, kolem něhož vystavěli herní koncept. Položené otázky tak neubývají, ale přidávají se další a další. Tak předně, proč se nacházíte v bývalém ústavu, kde jen tak mimochodem nejste sami, a proč máte na hlavě zařízení umožňující přehrávat vzpomínky. Jak do celého příběhu zapadá drogový dealer, průmyslová špionáž a bývalý učitel libující si v hádankách? A kdo je vůbec tajemný Red.

Žánrová centrifuga 
První hodinu, možná i dvě, se daří hře držet i značně mysteriózní atmosféru, která zpočátku připomíná futurističtější verzi SAW. Začnete tak přemýšlet, zda události nejsou spíše výplody poničené mysli nebo není-li protagonista upoután na lůžko ve vegetativním stavu. Přeci jen, budova plná psychicky nestabilních jedinců s budkou na hlavě, o jejichž osudu do značné míry můžete rozhodovat, nebudí velkou důvěru. Jak se zvyšuje frekvence výletů do vzpomínek a formují se pevné spojitosti mezi událostmi (naťuknuté dějové linky zdaleka nejsou všechny), tajemno bere za své a ze hry se stává detektivní thriller překlápějící se dle potřeby do dramatu či akce. Čeho se také bát, když o všech protivnících dobře víte a minimálně služební pistole je téměř vždy po ruce. Nedostává se jí jen v pasážích, kde je vyprávěna jiná minulost než Coleova.

Herní náplň z největší části zastupuje zkoumání prostředí, střádání důkazů a tvoření souvislostí, k čemuž se hojně využívá mobilní telefon. Tak jako k hrdinovi Outlast 2 neodmyslitelně patří kamera, protagonista Get Even nic nevyřeší bez chytrého telefonu. Výdobytek moderní technologie dokáže skenováním najít DNA nebo otisky prstů, díky nočnímu vidění odhalí blížícího se nepřítele a když se zrovna nehodí UV světlo, skvěle poslouží mapa s detekcí pohybu. Abyste si ušetřili zběsilé přepínání nabídky, smartphone detekuje skenovatelné oblasti, na které upozorní rozsvěcující se diody a vibrování. Švýcarský multifunkční smartphone v podání polských autorů je naneštěstí stejně přínosný jako nedomyšlený. Jakkoli se mi myšlenka líbí, což deklaruje fakt, že jsem ho používal neustále, i když jsem nemusel, jeho provoz je obestřen záhadou.

Nač kriminálku, stačí mobil
Předně, nikdy neztrácí signál a nikdy se nevybije. Taktéž přepínání nabídek probíhá silou vůle, neboť postava za žádných okolností nehýbe prsty. Zatímco při brouzdání vzpomínkami nad tím mávnete rukou, během pohybu léčebnou přemýšlíte nad obloukovým reaktorem Stark Industries, který patrně v nejmenší formě dorazil už i do mobilů. Na hlavu jsou postavené textové zprávy chodící od ostatních obyvatel sanatoria. Jestliže i ostatní mají mobil, kde vzali moje číslo? A proč já nepoužiju telefon k tomu, k čemu byl původně stvořen. Stojí snad zatím Red, který mě neustále uklidňuje a popohání kupředu nebo je ta věc na hlavě tak všemocná, že v ruce nedržím přístroj, ale balíček karet? Vidíte, zase samé otázky, přitom některé z nich asi tvůrci nechtěli, abyste si pokládali.

Jedinci se svrběním ukazováčku mobil využijí i při přestřelkách a s ním zařízení nazvané CornerGun. Střílení z bezpečí z poza rohu už nějaký pátek nepatří do kategorie science fiction, přičemž scénáristé o něj opřeli část děje a již zmíněný akční žánr. Ponechám stranou, že mě osobně víc bavil stealth postup s minimálními následky na již proběhlé události a pochválím nápad i zpracování. Hrdina díky rohovému mechanismu najde úkryt téměř všude, přičemž možnost zasadit do mechanismu jak pistoli s tlumičem, tak automat, nechává hráči větší manévrovací prostor. Ponecháte-li přednastavenou obtížnost, je krytí nezbytností, neboť umělá inteligence má řadu nešvarů, ale špatná muška k nim nepatří. Do budoucích aktualizací bych prosil zapracovat na zoomu smartphonu uchyceného v zařízení. Kdykoli jsem přestal mířit, vrátil se do defaultní pozice, což se nedalo říct o mém krevním tlaku.

Pak, že vzpomínky jsou mlhavé
Volba plíživého pozorovatele je možností druhou. Nač měnit co už se stalo, když stačí vhodně volit úkryty, tu a tam vzpomínkou přidat nějaký objekt a případnou lidskou překážku odstranit ručně, potajmu. Škoda, že pacifistický přístup nelze uplatnit za každých okolností. Pár kapitol na akční konfrontaci přímo stojí a jindy se zase bez částečné eliminace nepozorovaně dál nepohnete. V případě, že vás AI objeví, jsou dvě možnosti, buď zareaguje normálně a během palby zburcuje okolí nebo jí přepne do režimu idiot. V tom případě jste pod palbou jediné osoby, zatímco ta další spokojeně pokuřuje o dva metry dál. Ve venkovním prostředí je situace ještě lepší, k útoku ani nedojde, protože voják hledá úkryt obíháním budovy, čímž nastává čas umýt nádobí, pojíst svačinu a v ležérním tempu dojít na místo určení. Jde však o krajní případy vyskytující se třikrát během deseti hodin hraní, což myslím není špatné skóre. Oproti tomu UV světlo ignorují postavy po celou dobu hraní, takže se nebojte na ně posvítit.

Pokud vybíráte hru nejen podle zápletky, ale také vizuálního zpracování, má Get Even solidní šance zaujmout. Hra sice využívá třetí Unreal Engine, ale s ním také funkci trojrozměrného skenování prostředí. Zaneřáděné místnosti s oprýskanými zdmi, jenž pokrývají graffiti tak vypadají téměř fotorealisticky a dojmem se postaví vedle AAA titulů. Zamrzí, že technologie nemohla být využita všude, protože rozdíl mezi skenovaným prostředím a tím programovým poznáte. Ne, že by se designéři nesnažili, ale předmětům i postavám chybí hmatatelnost a nahodilost reálného světa. Při bližším ohledání pak haprují textury s detaily. Co schází technickému provedení dohání kreativita. Dějová linka plovoucí podlahy (při hraní pochopíte, které pasáže myslím) s přechodem do hodinového stroje dobře rozbíjí jednotvárnost lokací, které dříve či později začnou nudit.

Mentální projekce digitálního já
Ano, jsou hezké, detailně oskenované, ale také pořád stejné, a ještě k tomu koridorové. Když nejste ve skladišti, jste v komplexu budov nebo podzemních tunelech. Uzavřené prostory tvoří 80 % herní doby, a přestože průzkumem sbíráte tiskoviny a záznamy, vše je volně ložené bez interakce se zásuvkami či skříněmi. Z obliga je výrazný odklon od vymezené cesty, dveře jsou buď zamčené, případně nemají ani kliku, tudíž svým způsobem nepotřebujete ani tu mapu, protože možnost zabloudění se rovná šanci střetnutí sněžného muže. Venkovní lokace jsou o něco svobodnější, třebaže plochu obíhá zeď, nabízí se alespoň vícero cest postupu. Zajímavým prvkem je vyvolání vzpomínek (čti jednotlivých kapitol), k nimž dochází prostřednictvím fotky. Trochu to připomíná připojování do Matrixu, kdy hlavní postava sice neprožívá skutečné dění, ale mozek danou situaci jako reálnou vyhodnocuje.

Stejnojmenný film se může některým vybavit i po synchronizaci s obrazem datového tunelu, kdy vás Pandora přenese do místnosti, která by se dala označit za evidenci důkazů a faktů. Kužel světla objímá dřevěnou židli s katedrou, zatímco okolní tmu postupně protínají velké, zářivkou nasvícené nástěnky. Co jeden korkový plát, to určitá část minulosti, jejíž nasbírané fragmenty jsou vystaveny a spojeny vláknem podle toho, v jakém provázání jsou. Nejenom, že to výborně vypadá, ale celý nápad, který korunuje procentuální splnění a možnost vrátit se zpět, báječně zapadá do herního konceptu hledání odpovědí. Až se mě za rok někdo zeptá, co si ze hry vybavuji, bude to seriálový příběh a zaručeně tato cimra.

Dobré věci je třeba pochválit a zvuk opravdu dobrý je, dabing nevyjímaje. Výběr herců je skvělý, obzvláště Cole Black má tak charizmatický hlas, že při něm zvoní i skleničky v sekretáři. Aby také ne, když jeho dabing obstaral Edward Dogliani, který si zahrál i v seriálu Hra o trůny. Zajímavým směrem se vydal hudební skladatel, který nevsadil pouze na tradiční hudební nástroje. Doprovod se rozhodl tvořit za pomoci tupých ran, tikotu hodin, vrzání, zavírání nebo třískání do vrat. Než vám dojde, že si s vámi tvůrci hrají prostřednictvím obecně nepříjemných zvuků, běháte po budově jak zajíc mezi broky a marně lokalizujete jejich zdroj. A jak se polští vývojáři poprali během čtyř let s optimalizací? Víceméně bez problémů. Načítání je otázkou několika vteřin, framerate je po většinu času stabilní a textury nemají zpoždění, tudíž přijdou-li vám divné, mají takové být.

Konec, Počátek nebo Matrix?
Za normálních okolností by tu moje recenze skončila stejně, jako hra, o níž jsem vám doposud vyprávěl. Jenže Get Even nekončí v momentě, kdy to čekáte, jen uzavře jednu z podstatných otázek, aby získané informace replikovala ještě jednou a v jiném podání. Přichází tak na řadu poslední třetina, která se obejde bez mobilu, ale ne beze zbraně v ruce. Všechny dějové linie konečně zapadají do skálopevného celku a jména Grace, Rose, Leonor, Robert nebo Howard, v něm mají přesně vytyčená místa. Přesto scénář drží napínavou atmosféru založenou na následcích činů, jenž se zprvu zdály naprosto nepodstatné. Pokud vás zajímá, zda je příběh ukončený, tak ano. Zhruba 30 minut před koncem totiž přijde další zvrat, váš mozek dostane koňský kopanec a během závěrečných titulků se uzavře poslední kapitola.

Hra vychází s měsíčním zpožděním, k němuž se autoři uchýlili po teroristickém činu v Manchesteru, a jelikož kompletní recenze byla připravena pár dní před původním datem vydání, měl jsem dostatek času nechat konečnou známku „vychladnout“ a vrátit se k ní později. A získaný čas mě jen utvrdil, že jsem učinil správně, a že fanoušci nevšedních her opravdu dostanou něco, co si s žádnou jinou hrou nemohou splést. Bohužel, za cenu drobných ústupků.