Xboxweb.cz

Rok 1959 má v sovětských dějinách zvláštní místo, protože během horské túry zemřeli všichni účastníci expedice, kterou vedl Igor Ďatlov. Okolnosti, při nichž 9 lidí zahynulo záhadnými způsoby na odlehlých místech Mrtvé hory (v původním znění Cholat Sjachyl), nebyly s ohledem na některá nevysvětlitelná poranění nikdy řádně vyjasněny. Oficiální závěr vyšetřování pak dodnes slouží jako předloha televizních dokumentů a filmových hororů, neboť za „viníka“ byla označena neznámá přírodní síla. Když se pak po letech dostaly vyšetřovací složky z tajných archivů, mezi chybějícími částmi zbylo dost údajů na to, aby milovníci záhad mohli utvořit celou řadu teorií.

S jednou přišlo i polské herní studio IMGN.PRO, které už před dvěma lety vydalo hru Kholat. Proč jsme na verzi pro Xbox One čekali tak dlouho, nevím, nicméně teď je výprava za tajemstvím Uralu tady, a s ním prostředí mrazivější než spižírna ledního medvěda. Zapomeňte na třicítky sužující naše domovy a připravte si beranici, dědečkovu kožešinu kozáckého náčelníka, huňaté rukavice, a především pevné nervy, z této výpravy se totiž nemusíte vrátit. Doprovod vám udělá herec Sean Bean, jehož charizmatický hlas rozbíjí řev větru bičujícího vaši omrzlou tvář.

Kholat se nesnaží o herní revoluci a z postu příběhově založeného hororu z vlastního pohledu, jde cestou autenticity a jednoduchosti. A to na dnešní poměry možná až příliš velké. Vše, co k hraní dostanete při nalezení prvního tábora, je sovětský kompas, mapa, baterka a deník, do něhož se sbírají nalezené dokumenty několika druhů. Nevím, jak vy, ale já nepatřím mezi členy skautského oddílu a kompas jsem měl v ruce naposledy v roce, jehož letopočet začínal ještě jedničkou, takže bloudění nebylo ničím výjimečným. Hned v úvodu jsem dokonce milně vyhodnotil sever a pak se divil, že ti desetimetroví sněhuláci měli být na opačné straně. Fakt, že ve skutečnosti trefíte bez GPS z Aše do Jablunkova absolutně nic neznamená, protože sněhem zahalené pohoří nelemují reklamní poutače a jiné styčníky.

Pár zapamatovatelných míst se ovšem najde, a když selže hledání souřadnic důležitých lokací zapsaných na mapě, jednoduše se vydáte jednou z cest, dokud nenarazíte na další tábor nebo dokument, jehož poloha se automaticky vyznačí na mapě. Její měřítko není vždy v totožném poměru, což hraní lehce komplikuje. Nejsem si jistý, jestli to náhodou nebyl úmysl, jak uměle navýšit obtížnost hry, protože mapa zase tak velká není a při přesné orientaci byste ji proběhli relativně rychle. Deníků, spisů a vyšetřovacích lejster k nalezení je poměrně dost a kde to je možné, tam vychází autoři z tehdejších událostí a pozdějších nálezů. Příběh díky tomu není nudný, udržuje zvědavost v pozoru a hlavně, užijeme si ho s českými texty.

Ano, je to zázrak, ale malému nezávislému studiu jsme stáli za to, aby do hry přidal tuzemskou lokalizaci. Hraní je tak o poznání příjemnější, protože mateřština je mateřština, co si budeme povídat. Češtinu najdete v menu, v nalezených poznámkách, v tipech a nechybí ani v titulcích. Jediná místa, kde se jí nedostává, jsou obrázkový tutoriál a nápis informující o nahrávání, která se mi přepínala mezi němčinou a angličtinou. Nejsem žádný překladatel, ale prostým sluchem a okem hodnotím překlad jako naprosto dostačující. Jen podotknu, že lokalizaci je třeba si přepnout v nastavení, protože nereaguje na systémové preference konzole.

Příběh podporuje mrazivá atmosféra nehostinného prostředí, které se podařilo vyobrazit skvěle. Třebaže je dusno, až komáři uzavírají letové koridory, stačí se posadit ke konzoli, nasadit sluchátka a za pár minut dostanete chuť zavřít okna a ústřednímu topení urvat kohout. Neexistuje, aby bylo chvíli ticho, buď vítr naváží čerstvou nadílku sněhu nebo divoká zvířata dávají světu na vědomí svou existenci. Pak je tu také něco tajemného, jemuž říkejme třeba zlo. O jeho přítomnosti informují praskající větve, divné zvuky a neustálý pocit, že vás někdo sleduje. Zabalte to celé do nočního vizuálu bohem zapomenutého koutu světa, kde lidskou existenci připomínají trosky a tajné bunkry, a máte o husí kůži postaráno.

Možná jsem to už zmínil, ale hra je tak trochu survival. Nebojte, nemusíte hrabat čajovou lžičkou metrové jámy, ani olizovat ledové rampouchy, stačí být obezřetný před zlem. Jeho přesnou definici vám prozradit nemůžu, protože bych tím spoileroval vysvětlení, k němuž se autoři uchýlili, každopádně on, ona nebo ono vás může zabít. Konfrontaci lze do jisté míry předejít, protože nebezpečí je při troše štěstí viditelné předem a útěk špatnou variantou také není. Problém je, že chování herního protipólu nemá předvídatelný řád a zdá se být, mimo nascriptované úseky, zcela nahodilé. Už vůbec pak nechápu, proč hra upozorňuje na obezřetné používání svítilny, když její svit nemá na upoutání pozornosti žádný vliv. Ukrytím si pak automaticky podepíšete rozsudek smrti, protože i v obklopení stromů jste snadný terč.

Když se hra dva roky rekvalifikuje na herní konzoli, jeden by čekal, že bude šlapat jak statná selka zelí, ale Unreal Engine 4 asi potřebuje větší péči. Polskému týmu se daří v otevřených prostorech vytvářet působivé scenérie, při nichž se plynule přetváří počasí, vítr ohýbá stromy a mlha zhoršuje dohled. Světlo sice na vás aktivně nereaguje, ale s objekty pracuje dobře. S první slabostí se tak potkáte při respawnu na poslední zaznamenanou polohu. Po načtení hra ještě několik vteřin dokresluje textury a snímkování spadne zhruba na polovinu. Naprosté zklamání však přichází při návštěvě uzavřených prostor. Grafika jako by se vrátila o generaci zpět a obraz se při pohybu začne dělit pod tího nezvládnuté vertikální synchronizace. I když takových úseků je ve hře, co by se za nehet vešlo, kašlat na ně autoři nemuseli.