Xboxweb.cz

Série Mafia je jednou z těch, která se ze zcela pochopitelných důvodů těší mezi tuzemskými hráči obrovské popularitě. Není proto divu, že každý díl je ostře sledován a očekáván. Máme za sebou tři plnohodnotné díly, kdy poslední z nich vyšel bezmála před devíti lety. Dočkali jsme se také předělávek prvních dvou dílů, kdy za sebe mohu říci, že zejména s předělaným prvním dílem jsem velice spokojen a přijde jako dospělejší dílo.

A právě na tenhle díl svým způsobem chtěli navázat vývojáři prequelu Mafie: Domovina, který předchází všem dílům. S novým Donem, hlavním hrdinou a další řadou charismatických postav potkáme také ale některé staré, v tomto případě mladé známé. Zkrátka tu máme něco nového, co však nezapomnělo na svou minulost. Tak by to mělo být.

Řeknu to rovnou a na plnou pusu, příběh a dabing jsou tím hlavním, co celou hru táhne. Bez nich by zážitek nebyl zdaleka takový, ale o tom až později. Nejdřív se totiž podíváme na to, jak se obyčejný sirotek Enzo Favara zkouší prokousat mafiánskou hierarchií až na samotný vrchol. Do rodiny se dostane vlastně tak nějakou náhodou a s kopicí štěstí, bez kterého by jeho příběh skončil ještě dřív, než vůbec začal. A protože Enzo nikoho nemá, je pro něj Don Torrisi a lidé kolem něj tím něčím, co by mohl nazvat rodinou. Moje sympatie si však Enzo až do konce úplně nezískal a stejně tak mafiánská dceruška. Oba mi přišli hrozně nesympatičtí, ale to jenom tak pro vaši informaci.

Než dojde na první pořádnou práci (rozumějte odstranění potížistů / nepohodlných / dosaďte si sami), musí Enzo zvládnout obyčejnější věci jako nošení krabic, kydání a rozvoz. První očko si u Dona udělá výhrou na dostizích, od nichž začne jeho hvězda stoupat. Zároveň stále víc a víc začíná myslet na Donovo dceru, což je hodně těžká meta. Samozřejmě vám neřeknu, jak to všechno dopadne, ale konec je hodně emotivní. Celkově bych řekl, že příběh je temný, protože každý náznak optimismu ne vždycky dopadne tak, jak by člověk čekal. Celý jsem si ho moc užil, dokonce došlo i na slzy, které u her prolévám minimálně, a tak bych měl výtku jenom k úplnému konci. Přišel mi zbytečně překombinovaný a natažený. Naopak je skvělé, že si vývojáři dali tu práci a do hry zakomponovali buď přímo postavy z předchozích dílů nebo aspoň jejich předchůdce. Potkáme tak mladého Lea Galanteho, mihne se zde Sam Trapani a chvilku na pozadí tahá za nitky Frank Vinci.

A teď už hurá na český dabing a lokalizaci jako takovou. Letos totiž máme takové malé Vánoce, protože jsme dostali již dvě hry s kompletní českou lokalizací, což se stalo naposledy, už ani nevím kdy. Než začnu pět chválu na dabing, trochu si kopnu do překladu menu a popisků. Většinou je všechno hezky přeložené a dává to stylisticky smysl, ale pár slovíček ve hře je poměrně zvláštně přeložených. Asi je vymýšlela umělá inteligence nebo nevím, ale není to nic zásadního. Je fajn, že tu lokalizace je, protože nejrůznějších dopisů, článků a dalších textů je ve hře dost.

Z českých herců jsem měl velkou radost a celou hru bylo potěšení poslouchat nejen všechna příběhová videa, ale také mini rozhovory na tržnici nebo volání kolemjdoucích či kamarádů na našeho hrdinu. Hlášky navíc pěkně reagují na dění ve hře, což potěší. Najdou se sice chvíle, kdy se jedna hláška opakuje pořád dokola, ale není to nic častého. Všichni odvedli skvělou práci a když to člověk slyší, říká si, škoda, že takových her není víc, protože je to prostě paráda. Díky ní se člověk ještě víc ponoří do děje, a i když bychom prý měli slyšet sicilský dabing, který je dokonalost sama, v tomto případě by byla škoda minout ten český.

Je otázka, na co se vrhneme teď, protože zbylé části hry rozhodně nedostanou tolik superlativ, jako příběh a dabing. Od vývojářů bylo určitě dobré rozhodnutí udělat přímočařejší hru, protože otevřený svět by podle mě nedokázali naplnit dostatkem kvalitního obsahu a dopadlo by to zase jako trojka. A i tento polootevřený svět nehýří kdo ví jakou aktivitou. Na cestování jsou nejzajímavější dialogy během nich, protože okolní svět většinu času zeje prázdnotou. Některé cestovní pasáže, ať už na koni nebo v autech, se dají přeskočit, což jsem tedy nevyužil, ale dokážu si dost dobře představit, že ne každého bude tlachání bavit.

Řízení koní je v pohodě a k němu vlastně nic nemám. Je však třeba počítat s tím, že kůň jezdí ideálně na cestě a moc daleko od nich se nedostane. Stejně diskutabilní je přínos trysku, neboli krátkodobého zrychlení. Funguje tak nějak neurčitě, ale nebojte, v dostihovém závodě to vyjde. Za to auta už jsou trochu jiný oříšek a jejich řízení není legrace. Nejde o to, že by bylo realistické, jenom je prostě na prd. Auta nemají žádnou váhu a chovají se všechna skoro stejně. Jediným rozdílem je zrychlení a maximální rychlost. Jakmile dojde na nějakou honičku není snadné udržet auto na cestě a nedej bože, když se musí hodně zatáčet. Kdybych neviděl teplou Itálii kolem sebe, skoro bych řekl, že jezdíme na zimním stadionu. Brždění je neefektivní a auta hrozně kloužou. Musí se jim ale nechat, že když to člověk vychytá, ty výkonnější kousky dělají pěkné drifty.

Dohrání mi zabralo necelých patnáct hodin a abych pravdu řekl, po stránce hratelnosti toho vývojáři moc nepředvedli. V rámci dané části Enzo většinou někam přijede, někam se proplíží a pak se prostřílí zase zpátky. Někdy na něj na konci čeká souboj s bossem na nože a to se celé opakuje pořád dokola. Výjimkou je, když se začne střílet rovnou. Všechno to doplní příběh, ale po dohrání mám stealthu plné zuby. Nejen, že ho je hodně, ale vlastně není výzvou. Nepřátelé jsou totiž pěkný trubky, co si stopnou tak, aby se dali sejmout. Dokonce máme i truhly na úklid nepřátel, ale nestalo se mi, aby někdo někoho našel, protože jsem si ho vždycky našel dřív já, respektive můj nůž.

Všechno to ale vezmu zpátky, jakmile dojde na střílení. Muška odstřelovačů je velice přesná a na dvě rány odchází Enzo pozdravit do nebe. Pak jsou tu ale obyčejní nepřátelé, co se sem tam trefí a spíš než přesností vyčnívají počtem. Český dabing oceníte i při přestřelkách, protože nepřátelé dost často volají, jak jim došla munice a musí přebít. To je přesně ta chvíle, na kterou jsem čekal, abych je relativně v pohodě odpravil. Bohužel střílení je docela nepřesné a to i s perky, takže někoho trefit na první ránu není snadné. Naštěstí munice je všude dost. Hrál jsem na střední obtížnost a musím říct, že až na pár míst ke konci je hra jinak v pohodě.

Nedílnou součástí zdejších mafiánů jsou nože. Evidentně se drží toho, že každý správný muž, měl by mít nůž. Na výběr je několik typů, používáním (zabíjením a otevíráním zámků) se nože tupí, takže je třeba používat brousek. Docela zajímavá mechanika a jedna z mála věcí, co funguje. Ostatní prvky jako medailony a kamínky na růžence mi přišly relativně k ničemu, až tedy na ty, kdy člověk unesl víc munice nebo obvazů. Tam nějaký praktický přínos byl. Celkově je to však mechanika, bez které bych si hru užil i tak.

Zmínil jsem, že dojde na souboje s noži. Mno, asi takhle. Myšlenka to byla rozhodně pěkná, ale její provedení tak hladké jako pohyb auta po zdejších silnicích nebylo. Máme dva útoky, vykrytí, blok a proražení útoku. Nepřítel pak umí to samé a do toho dává neblokovatelné útoky, kterým když se ve správný čas uskočí, můžeme udělat proti útok. Co samé platí pro blokování klasických útoků. A v tom je ten největší kámen úrazu. Načasovat něco na tak nepřesném ovládání se znatelným zpožděním vůči našim pokynům není žádná sranda. Ani finální souboj však není nijak těžký, protože v průběhu boje jsou filmečky a po nich má Enzo doplněné zdraví. Zajímavá mechanika tak dopadla velice průměrně. Ostatně jako celé ovládání, které je hrozně toporné, zpomalené a ne úplně příjemné

Co se technické stránky týče, hru jsem projel na nastavení kvality, kdy se najde pár poklesů FPS při rychlé jízdě, ale jinak všechno fungovalo pěkně. I grafika vypadá hezky, postavy mají nějaké emoce, ale možná by jim slušelo více detailů, které někdy „doskakovaly“ v průběhu filmečků. Stejně tak když jsem „letěl“ autem krajinou, předměty se dokreslovaly, ale to mi přijde, že je dneska skoro normální. Na druhou stranu světlo a stíny dokážou vykouzlit hodně pěkné podívané, takže v tomto směru se hra nemá rozhodně za co stydět.

Opět jsme se dostali k bodu, kdy s tím celým budu muset nějak naložit. Asi jste správně pochopili, že příběh a dabing je fakt super, ale to omáčka kolem toho, co se jí říká hratelnost, už taková sláva není. Většinou je to prostě repetitivní šablona, kde se mění akorát kulisy, v nichž se všechno odehrává. Mafie: Domovina není takový propadák jako trojka, protože všechno zachraňuje dabing, příběh a lineárnější hratelnost, která toho dokáže dost schovat. Vývojáři by měli konečně najmout někoho kreativního na úkoly a mechaniky s nimi spojenými, protože jinak se opravdové WOW Mafie už asi nikdy nedočkáme. Uvidíme, jestli sedmička v hodnocení nakonec přinese hře štěstí, co se prodejů týče, protože to je ten hlavní ukazatel, s nímž vydavatelé kalkulují.