Xboxweb.cz

Také nemáte rádi zpoždění? Teď nemyslím takové to několikaminutové, kdy nic nestíháte kvůli líné dopravě nebo vlastnímu podcenění časové rezervy. Bavím se o více jak dvou letech, během kterých zapomenete i na působivější věci, než je vydání sci-fi hororu z dílny Frictional Games. Ti nedočkavější, včetně mě, Somu odehráli mezitím jinde a ostatní žánroví maniaci našli za tu dobu kvalitní náhrady. Proč tedy vůbec věnovat čas, a především peníze hře, která přichází opožděně a jako omluvu přináší téměř zbytečný režim? Protože Simon Jarrett čekal devadesát let, aby naplnil svůj osud a taky si nestěžuje. Tedy, ne tak moc, jak byste čekali.

Ještě předtím, než se Simon probudil v podmořské stanici Pathos-II na počátku 22 století, žil v Kanadě dnešní doby a léčil se z následků těžké autonehody. Během ní utrpěl četná poranění hlavy. Ústřední postava hry tedy souhlasila s experimentální léčbou založenou na skenování mozku, která jí měla pomoci s revitalizací. Bohužel, laboratoř připomínající hackerské doupě uprostřed Kavkazu postihl během procesu nespecifikovaný výpadek proudu a náš pokusný subjekt se záhadným způsobem ocitl na dně Atlantiku. Tentokrát to ovšem nepřipomínalo probuzení po náročné oslavě vedle nepříliš hezké slečny, ale spíše noční můru v kovovém bludišti.

Již od mala nás učí, že když něco nevíš, ptej se. A tak má Simon opravdu mnoho otázek. Kde je, jak se tam dostal, co mají znamenat ti divní roboti hrající si na lidi, proč tu běhají agresivní slepence vysloužilých monitorů a jestli pak Maple Leafs konečně vyhráli Stanley Cup. Tak dobře, ten poslední dotaz jsem si vymyslel, ale u Kanaďana bych očekával spíš takové starosti než zabývání se nepochopitelnou teleportací časem. Navíc oceánská základna je velmi příjemným místem plným zajímavých existencí a života na úrovni koncertu garážové kapely. Musíte být ovšem Big Daddy, vetřelec, obyvatel ruského Metra nebo nadšený obdivovatel Blade Runnera. Poslední větou jsem vám i sobě ušetřil minimálně odstavec spoilerů, takže nemáte zač.

Děj si ale zaslouží trochu rozvést, třebaže z obecné roviny. Jak už předznamenává citace Philipa K. Dicka v samém úvodu, hra se zaobírá umělou inteligencí, lidskou existencí a lidstvím jako takovým. Jak můžeme definovat lidskou duši? Dá se to vůbec? Co když je pojem duše pouze otiskem naší mysli, který je možné aplikovat do libovolné „schránky“? A poznali bychom vůbec přenesení našeho já? Možná je všechno kolem nás jen mistrně zpracovaný virtuální svět. Nemyslím ten, v němž následováním bílého králíka dojdete volby mezi červenou a modrou pilulkou. Myslím jiný. Takový, kde jsme pouhým souborem, který je možné zkopírovat, smazat a přesouvat dle libosti. Ale Philip K. Dick psal i o lidech s nevyrovnanou osobností, duševními poruchami či těžkou závislostí na návykových látkách. Co vy víte, možná je Simon jen narušená osoba s vlastním světem a připoután na lůžko fantazíruje někde v sanatoriu nad dalekou budoucností.

Čím více se ději poddáte, tím hlouběji se do vás zakusují tíseň, beznaděj a strach. Na těchto faktorech se kupodivu příliš nepodílí nepřátelé, kteří mohou být s novým režimem téměř neškodní, ale samota a informace zvenčí. Ty už tak depresivní zápas o existenci obtěžkají závažím olympijského účastníka a Simona postaví před nemilosrdný vabank. Nevěřil bych, že děj dokáže s odstupem dvou let zaujmout jako poprvé, ale i když vím co, kde, kdy a s kým, pořád mám husí kůži pokaždé, když mě obejme hlubina nebo temnota rozpadající se stanice.

Autoři Amnesie a Penumbry dobře vědí, jak hráče postrašit a utopit v husté atmosféře. Soma má sice nálepku hororového survivalu, ale nepouští se do zbytečných lekaček či prvoplánových strašáků. Častokrát si vystačí jen s blikajícím světlem, zaseknutými dveřmi a vrzající konstrukcí základny. I to málo stačí ke knedlíku v krku a zpoceným rukám, přistoupíte-li na pravidla hry. Největší dusno, pokud to tak můžu pojmenovat, je vždy v interiérech tvořených koridory. Občas hra až nápadně připomíná filmového vetřelce, ale to není rozhodně na škodu. A věřte, že Ripleyová by Nostromo za Pathos-II dozajista nevyměnila. Okolnosti vás občas přinutí zavítat ven, kde se prostor rozšíří a napětí značně poleví. Ať jsem šel pomalu, rychle, pozpátku nebo se zavřenýma očima, mimo stanici jsem se bál maximálně toho, že někde špatně odbočím a vrátím se ke startovní pozici.

Narazit na nevrlou plechovku přitom můžete za každých podmínek, ale jen v úzkých chodbách z ní jde opravdu hrůza. Blížící se nebezpečí indikují zhoršené obrazové podmínky, které se stupňují s tím, jak se krátí vzdálenost od potencionálního vraha vyklepaných hráčů. Tady bych autorům vytkl opravdu špatně zvolené vizuální zpracování. To dříve, než je potřeba, doslova vykecá směr zápletky a sebere moment překvapení. Je to škoda, protože první střetnutí s nebezpečím bývá vykoupeno „jen“ poraněním a zhoršenou hybností. Pakliže nevíte, kde se nachází zdroj zdraví, můžete si pomalu začít přeříkávat modlitbičku a připravit se na restart.

Herní náplň lze zařadit mezi adventury. Pátráte, sbíráte, čtete a příležitostně řešíte hádanky nebo vylepšujete vaše futuristicky prehistorické PDA. Ne, vážně, skutečně nevím, jak Omnitool jinak popsat. Co oceňuji, je absence příruční mapy a vodítek, které by vás vedly k cíli, jak pes nevidomého. Abych náhodou nezapomněl, tak na zbraně zapomeňte. Oproti Alien Isolation nemáte ani žádné páky na zastrašení monster, tím pádem jedinou obranou je starý dobrý útěk. Jak správně tušíte, absence předmětů, jenž bývají v jiných survival titulech standardem, opět vedou k umocnění bezradného pocitu. Jen vy, přítel na telefonu a nejistá budoucnost.

Děj jsem označil za nadčasový a kéž by to samé platilo i o výtvarném, potažmo grafickém zpracování. Na jedné straně se mi vizuál neskutečně líbí. Ta industriální jednoduchost střižená kyberpunkem, kterou pozvolna sžírají slané vody a stroje prolezlé každým koutem podvodní základny. Na straně druhé je však studiový HPL Engine třetí generace, který za dva roky snad nemohl více zestárnout. I když se oprostím od horších textur v určitých fázích hry a slabší práce se světlem, nemohu přejít ledabylé zpracování celé řady modelů. Atraktivněji nevypadá například jen „pětiletý“ Dead Space 3, u něhož se to dá ještě chápat, ale i letošní Observer, který má po tematické stránce k Somě velmi blízko.

Optimalizace. Slovo, při jehož vyslovení má herní komunita pásový opar a co mi paměť sahá, Frictional Games s ním při debutu zrovna nevycházely v dobrém. Zdlouhavější načítání při zapnutí hry sice předznamenávalo putovního Černého Petra, nicméně samotná hra funguje bez větších obtíží. Pouze při přechodu mezi vodou a stanicí titul na malý moment zamrzne, což je zapříčiněno dočítáním. Jedinou novinkou oproti původní verzi tak je Safe Mode, v němž nemůžete zemřít rukou, chapadlem či pařátem protivníka. Z mého pohledu naprosto zbytečné vylepšení, jenž jde proti smyslu hry, ale budiž. Co autoři téměř třicet měsíců vymýšleli netuším, jistě však vím, že rozumné rozložení achievementů to nebylo. K plnému počtu přijdete, jak slepí k veřejnému domu, a to navzdory faktu, že právě Safe Mode vám má umožnit nalézt veškeré části příběhové skládačky.

Původně měla být tato recenze vedena směrem, zda vydávat s tak velkým zpožděním hry nebo ne. A víte co? Dohrál jsem ji podruhé, takže to smysl asi má. Před dvěma léty by ale Soma v mých očích dopadla mnohem lépe. Herní průmysl však na nikoho nepočká. Na tento žánr značně trpím a v případě, že je zasazený do uzavřeného prostoru v extrémních podmínkách, jsem nalomený ještě více. Konkurence totiž prázdné místo vyplnila dostatečně.